Na ,, OKO", aneb 21 dní šesti zeměmi východní a jihovýchodní Evropy. Slovenskem, Ukrajinou, Rumunskem, Moldávií, Polskem.

Bran, Brasov

Pátek, sobota 14. 7. - 15. 7. 2017; ujeto 146 km

Směr Curtea de Arges – Bran – Brasov

Dnes jen krátký přejezd, tak v pohodě, čeká nás zastávka v Branu na prohlídku hradu, kde vlastně nikdy Vlado Napichovač nepobýval, ale byl zde zasazen příběh o Drákulovi. Hrad je pěkný a udržovaný, ale vše je tam takové nějaké malé, úzké. Úzká a prudká schodiště, malé pokoje, nízké vstupy, některé chodbičky a schodiště strašidelné. Na závěr prohlídky nesměl chybět zápis do knihy ze strany mé ženy a vyražení mince ze strany mé. Oběd v přilehlé restauraci u parkoviště nic moc, dvakrát jsme museli přeobjednat jídlo a nakonec stejně servírka přinesla úplně něco jiného. Hlavně, že vždy když šla k nějakému stolu od výčepu nebo zpět, měla na rohu položené cigáro, ze kterého si zdatně práskla. Rumunsky neumíme a ona zase neuměla anglicky ani německy a ani rusky. Objednal jsem si vepřovou kotletu s klobásou a cibulí, grilled Pork with Sausage and Onion, přinesla koleno k tomu ještě vařené, zalité vařenou fazolí a snad vše polité kečupem nebo hořčicí. Samozřejmě, že má drahá polovička se šklebila jak Čip na Dejla v rychlé rotě, protože si dala obyčejný řízek. „Šnycel“ je snad v každém jazyce srozumitelný.

Při příjezdu do Brasova nás vítal nápis Brasov vysoko nad městem, ve kterém jsme měli trochu potíž dostat se na ubytování. V centru jsou samé jednosměrky, takže nezbývalo než kroužit a my, ač nám mapy dobře radily, přehlédli odbočku na malou uličku vedoucí k penzionu.

Na druhý pokus jsme už zdárně odbočili. Ubytování super, velice ochotný personál. Ještě za námi přišla paní recepční, že bude v noci pršet a že si máme moto schovat do jejich garáže. Vybalit a jdeme na procházku městem. Brasov je také moc hezké město a má žena tam měla sepsány body zájmu tak na dva dny. Nakonec to skončilo procházkou centrem města, kde bylo asi 30 zahrádek a restaurací plných lidí, návštěva zavřené a opravované Černé katedrály, potom nejstaršího pravoslavného kostela v Rumunsku St. Nikolase a budovy nejstarší školy v Rumunsku. Na lanovku a následující výšlap nezbyl čas, což mi ani moc nevadilo. Závěrem procházka kolem hradeb města. Ubytováni Brasov, Pensiunea Casa Tepes, jedna noc se snídani.

 

Berca

Sobota, neděle 15. 7. - 16. 7. 2017; ujeto 159 + 80 km          

Směr Buzau – Berca – Scortoasa – Beciu – Vernesti

Jedeme navštívit evropskou raritu, Bahenní sopky v Berce. Místní je nazývají Pekelné brány. Bahenní sopky jsou v okolí Berci. Jedny jsou 14 km od Berci a druhé již méně navštěvované ještě o 3 km dále. My jeli napřed do Vernesti vyložit na ubytování věci a potom jsme to teprve vzali na sopky. Později se to ukázalo jako velmi dobrý nápad při jízdě ve čtvrté tříkilometrové terénní vložce lesní a polní cestou k těm vzdálenějším sopkám. U těch prvních bylo docela hodně lidí, jedna restaurace, kde už ve 13:00 neměli kromě nějakého vývaru nic na jídlo. Jedny nášlapné záchody. Po jejich zhlédnutí je Eva rezolutně odmítla použít s dovětkem, že raději v lese a lopuchem. Bahenní sopky jsou zajímavým přírodním úkazem a určitě stojí za návštěvu. Ty méně známé a vlastně bezmála nenavštěvované v Beciu jsou dle nás zajímavější a určitě činnější. Na zpáteční cestě jsme zastavili na jídlo v hezké a útulné restauraci ve stylu starého statku. Steak velikosti sloní nohy, perfektně upravený pstruh, nealko a malá láhev vína, to vše v přepočtu za 280 Kč. Parkování na uzamčeném parkovišti hotelu. Ubytováni Vernesti, Hotel Denisa, jedna noc se snídani.

Mamaia

Neděle, pondělí, úterý středa, čtvrtek 16. 7.  - 20. 7. 2017; ujeto 323 km

Směr Urziceni – Slobozia – Constanta – Mamaia.

Venku se nám ochladilo a vypadalo to na déšť. Než jsme posnídali, začalo poprchat, tak do teplých věcí a nepromoků. Cesta nepříjemná za občasného mrholení a občasného deště až do Constanty. Teplota začátkem cesty spadla pod 15°C a batůžku mi bylo trochu líto, já měl puštěné topení, ale vzadu to moc nepomáhá. Před Constanci se začalo oteplovat a po příjezdu do Mamaie se objevilo už i sluníčko. U hotelu, nad kterým nám jezdila kabinová lanovka, první stání sice před recepcí, ale na ulici. Tak opět domluva Bobině, ať se chová slušně, s nikým se nebaví a nikam nejezdí, přesto jsem jevil obavy. K večeru jsme ještě stihli projít část Mamaie, zajít si na večeři, dát si Hamsie a nakouknout do obchodů na kolonádě.

 Druhý den celodenní výlet do Constanty jednoho z největších přístavu v Evropě. Cestou tam jsme to vzali po pobřeží, moc pěkná procházka. Místa k návštěvě byla samozřejmě předem daná. První bylo delfinárium, představení ale až v 15:30 hod., takže to padlo. Další životní nutností pro mou manželku, bylo vidět Ovidiovo náměstí a vyfotit se u sochy Ovidia Nasa. Prohlídka mešity Hunchiar za 10 lei. Dále pak historická budova Casina Constanta, škoda, že takovou historickou budovu nechávají chátrat. Maják Goneose, který nám dal trochu zabrat, není úplně na pobřeží, tak jsme ho nemohli napřed najít. Při jeho hledání ale opět pomohly mapy.cz. Samozřejmě jsme jej našli a zjistili, že už jsme kolem něj jednou šli. Tak pár foto a jdeme zpět. Dvacet kiláků tam a zpět nám dalo pořádně zabrat a hodně nám vyhládlo. Na zpáteční cestě jsme se stavili na pizzu. Po asi hodinovém neustálém stěžování mé ženy Evy, že má strašný hlad, jsem objednal patru pizza (pro čtyři), k tomu kávu, džbánek vína a dvakrát nealko. Číšníci po celou dobu něco řešili u baru a pořád nakukovali k našemu stolu a ke vchodu. Když pizzu nakonec jeden z nich donesl, tak se ještě ptal, jestli ji má dát na stůl, anebo ji má zabalit. Dostal pokyn ať ji položí, což s nějakým zamumláním udělal. Pizza byla výborná, o váze tak 1,2 kg a průměru více jak 60 cm. Důvod proč na nás číšníci tak zírali? Asi čekali, až přijdou ti další dva ke stolu. Ještě asi neviděli dva hladové motorkáře z Moravy, kteří jedí dvakrát, maximálně třikrát denně. Vše jsme snědli a vypili beze zbytku. Podle názoru vinařského odborníka, Evy, tady mají víno dobré a poctivé, žádné ředěné. Což jsem později zjistil i já, když si chtěla po vypití džbánku koupit v obchodě „salený balám“.

Další den jsme vstávali do studeného a uplakaného rána. Tím pádem výlet do bulharské Varny padl. Tak opět pěší procházka pobřežní kolonádou z Mamaie až po Navodari. Nakonec jsem dokonce asi i našel budovu restaurace, do které jsem chodil na jídlo před 45 lety při zdejším pobytu pod stanem.

 

Následující den dostalo počasí rozum a v deset už jsme se váleli na pláži. Slunečník a dvě lehátka za 20 lei i s hlídáním věcí, což nás opravdu mile překvapilo, takže celodenní lehárko u moře před následujícím přejezdem do moldavského Kišiněva. Pláže na Mamai jsou na úrovni, široké, písčité a dobře vybavené. Ubytování Mamaia, Hotel Ovidiu, čtyři noci se snídaní.        

Galati, Kišiněv, Cricova, Orhei Vechi

Čtvrtek, pátek, sobota 20.7. – 22.7. 2017; ujeto 496+110 km

Směr Tulcea - Galati – Chisinau, Kišiněv

Za poslední lei po cestě nakupujeme benzín. Cesta přes Tulceu na Galati dobrá a pěkně ubíhala. Pořádné překvapení po vjezdu do Galati. Vpravo u cesty budka vlevo obchod a WC a cesta nejednou nikde. Před námi jen asi kilometr široký Dunaj. No jo, přívoz. Půl roku čumí do map, ale že tam není most, to si nevšiml. No nic, v pokladně kupuji lístek, ještě, že šlo platit kartou, lei už jsme neměli žádný. Počkat si na převozníka a za hodinu jsme byli na druhé straně.

Vylodění celkem v pořádku, akorát neřešili nějak nájezdy a sjezdy z lodi. Teď najít hraniční přechod Giurgiulesti. I to se podařilo celkem v pohodě, odbavení také celkem rychlé. Tentokrát jsme si moldavský lei vyměnili přímo na hranicích a byl klid po celou dobu pobytu v Moldávii. Po projetí hranic a najetí na silnici M3 jsme si mysleli, že máme vyhráno a že jsme za tři hodiny v Kišiněvě, bylo 13 hod. Chyba lávky, do Kišiněva jsme vjeli po 18. hodině a na ubytování před 19. hodinou. Cesta děs a hrůza, ještě že nepršelo. Přišla totiž naše pátá terénní vložka v délce asi 100 km. V jednom úseku jsem využil možnost jízdy po souběžné polní cestě, která byla v lepším stavu než ta cesta hlavní. Tady už jsem byl přesvědčený, že se přihlásím na příští ročník Dakaru. Když jsme po zdolání terénní vložky najeli na souvislou asfaltovou silnici a nabyli dojmu, že už je vše v pořádku, přišlo pořádné velmi nemilé překvapení, když na horizontu při naší rychlosti přes 90 km/h najednou konec asfaltu a asi 300 metrový pás pouze uježděné uválcované šotoliny. Nebýt dobře uježděná, nebo tam být skok, tak jsme lehli. Vzadu bylo potom úplné ticho, až jsem se bál, jestli jsem ji neztratil, nebo jestli žije, protože jinak pusu nezavře, jak oslík ve Šrekovi. Po dvaceti kilometrech jsem zastavil na benzínce a vypadly z ní tři slova, to byla hrůza a zmizela na WC. Také jsem to musel rozchodit. Silná káva a cigáro ji uklidnily, nabrali jsme benzín za 16,5 MDL – 15 Kč za litr a pokračovali směr ubytování. V Kišiněvě jsme sice ještě kvůli jednosměrkám trochu hledali cestu k hotelu, projeli před budovou parlamentu, kde jsme žádný zákaz pro motocykly neviděli. Dále už bylo vše v pořádku až na ubytování. Tříchodová vynikající večeře s pitím v nedaleké restauraci za asi 320 Kč i s tuzérem. Kišiněv nebyl naším hlavním cílem, tak jsme ho vlastně vždy jen projeli při odjezdu nebo příjezdu.

Centrum jsme nenavštívili, nezbyl čas, přitom jsme byli ubytování od centra necelý kilometr. Jedním z našich hlavních cílů byla Cricova, největší vinný sklep, podzemní vinné město. Dva a půl miliónu láhvi, 700 druhů vína, to jsou neuvěřitelná čísla. Ulice osmitunových sudu vína. Názvy ulic podle uskladněných druhů vín, statisíce láhví značkových vín ve stojáncích a policích. Jsou tam vína různých cen a stáří, medailemi oceněná vína, také se tam nachází i naše Becherovka z roku 1902 a na světové mapě odběratelů je i česká vlaječka. Několik místností v různém provedení, jež slouží různým účelům. Koutek, kde se setkávají státnické návštěvy. Degustace a ochutnávka vín a moldavské kuchyně. Foto u nástěnky s fotografiemi různých státních činitelů, kteří zde již byli. Samozřejmě nakoupení suvenýrů ve formě 5 lahví kvalitního vína.

Druhým cílem byl úžasný podzemní klášter s živým poustevníčkem vysoko nad řekou Raut v Orhei Vechi. Vysoko nad řekou doopravdy je a po projití podzemím klášterem se dostanete na přírodní balkon bez jakéhokoliv zábradlí s nádherným výhledem na okolí. Tak tam stojíte a pod vámi kolmý sráz nějakých 100 metrů. Dali jsme poustevníčkovi 30 MDL, vzali si dvě svíčky a zapálili je pro vždy šťastný návrat. Nadělali jsme fota podzemního klášteru, kobek, kde spali mniši a video i s poustevníčkem, takže žádný zákaz focení, jak mnozí píší. Údajně zde mniši zachránili zdejší víno a vinnou révu před nájezdy Osmanů. Při hledání vhodného parkoviště jsme projeli šestou a poslední terénní vložku v délce jednoho kilometru tam a zpět. Ještě taková zajímavost. Kolem cest jsou v Moldávii studny s dobrou pitnou vodou, které jsou moc dobře udržované a čisté, jak na vesnicích, tak mimo ně. Parkování na uzavřeném hotelovém parkovišti. Ubytování Kišiněv, Tip Top Hotel, dvě noci se snídani.

Khotyn, Kamenec Podolsky

Sobota, neděle 22. 7. -23. 7. 2017; ujeto 318 km

Směr Orhei – Balti – Briceni – Khotyn – Kamenec Podolsky

Před odjezdem z Kišiněva ještě máme dotaz na recepci o stavu cesty na Balti směr Ukrajina. Odpověď se nám vůbec nezamlouvala, prý nic moc. Tady se nám objevila drobná závada na Bobině, přestaly fungovat přední zásuvky. Naštěstí mám ještě jednu vzadu pro můj batůžek, tak žádný stres. Věděli jsme, že po Orhei je cesta velice dobrá, ale co dál? Ještě jsme se při přestávce potkali s kolegou z Polska na „bavoru“, který nám stav cesty také moc nepochválil. Nakonec se obavy nevyplnily a na hranicích Moldavie s Ukrajinou jsme byli za tři hodiny. Hranice v Briceni projetá bez čekání, jen kontrola pasů a TP, za deset minut jsme na druhé straně. Jakési hřivny máme z předchozího pobytu, tak směle vpřed. Tady opět cesty v horším stavu. Zastávka v Khotynu, prohlídka 700 let staré pevnosti nad Dněstrem a na oběd zdejší specialita v místní restauraci.

Pokračujeme směrem Kamenec Podolský. Cesta v pohodě a ubytování jsme našli bez problému. Vybalit, převléknout se a rychle za historií a kulturou. Navštívit pár zřícenin obranných věží, Turecký most (Hradní most) - nejstarší ve východní Evropě, Starou pevnost, Nový hrad (hliněné valy). Střed města obklopuje 35 metrů hluboký kaňon vytvořený říčkou Smotryč, moc pěkné. Pár fotek a hajdy zpátky na ubytování. Hotelové uzavřené parkoviště. Ubytování Kamenec Podolsky, Filvarki – Centre, jedna noc se snídani.

Lvov

Neděle, pondělí 23.7. - 24.7. 2017; ujeto 274 km

Směr Ternopil – Vynnyky – Lvov

Cesta super, za pět hodin jsme na ubytování ve Vynnyky. Předtím ještě zastávka na oběd v baru na kopečku, protože restaurací kolem cest není moc a asi deset kiláků zpět byla sice jedna nová, moc hezká, ale zavřená. Na dotaz, jestli se tady dá najíst, nás zavedli dozadu na přilehlou moc pěknou lesní restauraci s domečky. Moc pěkné posezení, super jídlo a příjemná obsluha, reagující na zvonek z domečku.

Po obídku cesta rychle ubíhala a co by dup jsme ve Vynnyky. Vybalit a jdeme na obhlídku Lvova. Tentokrát dostala Bobina na uzamčeném parkovišti volno a jeli jsme za stovku taxíkem. Samozřejmě, že se to neobešlo bez zbytečných řečí. …Máme na čem jet, tak proč platit taxík. Byl to výborný nápad a Eva ztichla po prvních kilometrech, cesty v hrozném stavu a dojet do centra po vlastní ose bezmála nemožné. Ve městě jsme něco prošli pěšky, něco projeli v kočáře. Vyškrábali jsme se na nejvyšší bod Lvova, na starý hrad, který tam však už není, tak foto u nějaké tyče a zpět dolů do města. Opera, divadlo, radnice. Muzeum kávy beze mne, ale muzeum čokolády, to už opět za mé přítomnosti. Nějakou hospodu ve sklepě, nápad mé drahé polovičky, do které potřebujete vstupní heslo, jinak vás tam nepustí. Heslo nám řekly nějaké holky, tak jsme se dostali dovnitř. Moc nám to nebylo platné, stejně jsme odešli, protože jídla bychom se nedočkali. Přešli jsme přes náměstí a v zapadlé restauraci si dali místní specialitu. Potom sehnali taxi a zpět na ubytování. Teď už byl taxík pomalu jednou tak dražší a ještě taxikář neznal přesně cestu na uvedenou adresu. To bylo něco pro Evu, zase začala stresovat, že nás zaveze někde pryč, okrade nás nebo dokonce zabije. Nic se nestalo a taxikář našel i naše ubytování. Lvov jako město se mi celkově moc nelíbil, ale tak fantastickou zmrzlinu s kusy ovoce, jakou jsme si tam dali, jsem ještě opravdu nikde nemlsal. Uzamčené parkoviště součástí hotelu. Ubytování Vynnyky, Vivo Hotel, jedna noc se snídani.   

Rzesnow, Debica

Pondělí, úterý 24.7. - 25.7. 2017; ujeto 244 km.

Směr Krakovets – Rzeszow – Debica

Za poslední hřivny nakupujeme benzín a vyrážíme směr polská hranice, Krakovets. Jsme zvědaví na situaci na hranici, podle různých dostupných informací nás čeká několikahodinové čekání. Přijíždíme k hranici a dlouhou řadu aut objíždíme a jedeme až na čáru. Je 12 hodin projíždíme ukrajinskou hranici a hurá na polskou a ve 12:05 hodin jsme v Polsku. Pěkně se to čte, že jo. Nebylo to tak jednoduché, i když časy sedí. Ono totiž v Polsku je o hodinu méně oproti Ukrajině. Průjezd ukrajinskou hranicí super, pasy lístek k moto, razítka a už nás posílá bokem kolem stojících aut na druhou hranici. Ouha, tady není polský celník spokojený, že jsme tam přijeli cestou pro diplomaty a že nás nemůže odbavit, jedině až nás někdo z čekajících pustí. Tážu se vedle stojícího ukrajinského řidiče, chvála bohu, souhlasil. Než se zmíněný celník vrátil, naskočila mi husí kůže z odpovědi ukrajinského řidiče na dotaz, jak dlouho tam stojí, odpověď - od 8 hodin ráno, takže už pět hodin s dětmi v autě. Po návratu nás celník posílá, ať se zařadíme někde do stojící řady, že tady nesmíme stát. Couváme do řady a celník odchází. Chci vypnout motor, ale vychází jiný celník a volá nás zpět dopředu. Bere si pasy a do deseti minut je zpět, dává dotazy, co vezeme, a otevři tohle a zase tohle, a co tam máš… Vše si jen prohlíží, na nic nesahá. Vrací pasy a my čekáme, až se nám rozsvítí zelená. Popojíždíme pět metrů, k okénku kontrola pasů, TP a zase čekat na zelenou. Když už si myslíme, že po vrácení pasů, rozsvícené zelené, opuštění prostoru hranice máme vše za sebou, stop - závora. Co chtějí? Chlapík v budce na mne kyne, ať jdu k němu. Stavím moto na stojan, beru doklady, přilba dolů a jdu k okénku vzdáleného asi pět metrů. Na dotaz, jakou mám SPZ, sděluji číslo a ten mi dává souhlas, že můžeme jet a zvedá závoru. Tomu se musí člověk už jen opravdu zasmát!!! Před vjezdem na dálnici ještě zastavujeme, seřizuji hodiny na letní čas a hledáme na mapách, kde se stavíme na oběd. Vyšel nám Rzeszow, tak příští zastávka tam. To jsme ale netušili, že najít v Polsku restauraci, kde se dá najíst, je neskutečný problém. Samé rychle občerstvení, pizzy a kebaby. Nakonec i já jsem skončil v čínské restauraci. Dal jsem si tam vepřovou flákotu, Eva to u kuřecího malinko přehnala, když si v čínské restauraci řekla, že to chce trochu pikantní. Jídlo bylo dobré, akorát jim tam manželka vybrala všechny ubrousky i ze sousedních stolů.

Zpátky do sedla a směr Debica, poslední ubytování a vybalování. Tady nám recepční povolil stání na chodníku před recepcí a ještě s příslibem, že nám Bobinu pohlídá. Po vybalení jedeme do města na večeři. Opět neskutečný problém najít restauraci, kde se dá najíst. Manželka to vzdala a nahradila to kávou a vínem. Já si šel na kebab, nic jiného tam nebylo. Rád zkouším všechno možné, ale kebab už nikdy v životě. Takovou hrůzu jsem ještě nejedl, skončilo to v koši a šli jsme raději na zmrzlinu. Ubytování bylo dosti obyčejné, k tomu tam bylo ubytováno asi 40 mladých fotbalistů. Opět obavy za strany Evy, že se nevyspíme atd. V deset ale byl všude naprostý klid, že byly slyšet hodiny na recepci. Ráno u snídaně překvapení, když nám donesli tříchodovou snídani, která by stačila tak pro pět lidí. I když jsme vlastně byli bez večeře, dvě třetiny jsme tam toho určitě nechali na stole. Ubytování Debica,  Zajazd Polonez, jedna noc se snídani.

OV

Úterý 25. . 2017; ujeto 298 km

Směr Ostrava

V noci byla pořádná bouřka, tak po snídani do nepromoku. Celou cestu až domů nám počasí vyhrožovalo deštěm, občas se i zablýsklo, ale naštěstí to vydrželo a nepršelo až domů a cesta pěkně ubíhala. Dokonce jsme se trefili před Gliwicemi na odbočku na Ostravu a za tři hodiny jsme byli doma. Spokojení, nabití mnoha zážitky, trochu unaveni, já stále ještě s odpornou chuti kebabu na jazyku, ale v pořádku doma. Poděkovat Bobině, že nás opět v pořádku dovezla tam a zpět. Vybalit bágle, které už začínaly mít podezřelý odér, Eva provedla okamžitou kontrolu láhví s vínem, jestli nedošly k úhoně. Úsměv na její tváří znamenal, že je vše OK. Příjezdové foto a je konec výletu. Před odjezdem jsme měli trochu obavy z délky výletu, po dojezdu jsme se shodli, že by to sneslo ještě dva dny v Sebes a dva dny na Mamai.

Jestli jste dočetli až sem, tak doufáme, že jsme vás naším cestopisem nenudili. Ti, co tato místa projeli, si snad oživili vzpomínky a těm, co se chystají, to snad dodá trochu odvahy.

Šťastnou cestu přejí

Milan s Evou

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE