Kterak Gene Trânslâmgrâmrâšân zdolal

Úvod.

Asi to znáte. Na Vánoce lilo, 11° C, všude bahno, najednou je přelom března a dubna, motorka má novej olej a dost možná i nový gumy a svíčky, je natankovaná, naleštěná a …venku sněží. Pročítám si svý starý cestopisy, prohlížím fotky a v hlavě potichu spřádám plány, kam letos vyrazím a jak to naservíruju ženě. Tak jako, samozřejmě, že jsem takovej ten macho (čti mačo, nebo třeba nadsamec), co doma práskne do stolu, a to co řekne, to taky hezky bude, aniž by k tomu měl kdokoliv jakýkoliv prupovídky. Nicméně s přihlédnutím k okolnosti, že cestuji na skútru Vespa (můj letitej parťák skútr Honda, zvanej Emil už má novýho majitele) a zásadně s manželkou, která jede na jiné Vespě, jí občas dovolím se k plánu vyjádřit. Jen abyste věděli..

Po tupém zírání do mapy a pátém otočení globusu kolem dokola v naději najít destinaci, ze které by si všichni sedli na zadek, a která by byla zároveň v dostřelu středně objemových Vesp, a to prosím za týden tam a zpátky uznávám, že budu muset sáhnout po nějaké jistotě. Po Slovinsku, několika Itáliích a Španělsku vybírám Rumunsko. Velká země, která má co nabídnout, ale za týden se toho kvalitně moc stihnout nedá. Co se dá dělat, musíme se smířit s Transalpinou, Trenclefurugušânem, „Drákulovým“ hradem. A zbyde-li trochu času, tak ještě deltou Dunaje se skokem do Srbska. Jen kvůli další drsňácké cestovatelské samolepce.

Termín EHAME* jsem stanovil na 23.04.2023 až 01.05.2023. Přes to nejede vlak. Jenomže vlak vykolejily zvěsti o tom, že jeden ze dvou spotů, kterej musíme bezpodmínečně navštívit (Trânsfrângramšâmân) je zavřenej kvůli sněhu. Do původního termínu EHAME*, jsem tedy napasoval UHCE** a pro EHAME* jsem stanovil nový termín 26.08.2023 až 03.09.2023.

*  EHAME – Extreme Hardcore Adventure Motorcycle Expedition (Vespa výlet s manželkou)

** UHCE - Ultra Hardcore Car Expedition (Ligurie, Provence, Azurové pobřeží s manželkou kočkou, kočičím záchodem a pelíškem naším korejským Mercedesem)

1. den - sobota 26.08.2023 ujeto 472km

Filumena a Gene, naši plechoví oři, pojmenovaní podle italské filmové prostitutky a amerického rockera, jsou letos naloženi o trochu méně než na naší poslední cestě do Itálie. Ubylo i nářadí pod Geneovým sedlem. Loni, když jsem zbídačeného, stařičkého Genea koupil a koncem toho samého týdne jsem na něm vyjel na druhou nejvýše položenou silnici v Evropě, se z ní po ujetí 3000 km sice vrátil po ose, ale spotřeboval tolik svíček, jako otec Furat z pevnosti Boyard při oslavě narozenin. Ne zrovna laciný, několik týdnu trvající servis ve vyhlášeném zařízení z něj udělal novou mašinu, ale chuť kdykoliv nečekaně chcípnout ho nepřešla. Nakonec to, jak už to tak bývá, odstranil garážový kutil z vedlejší dědiny za tři hodiny práce a 600,- Kč. Kdyby Vás to zajímalo, volné ukotvení motoru zapříčinilo sedm zlomených drátů v hlavním kabelovém svazku. Motor měl chvilku extremně bohatou a zas extrémně chudou směs, podle toho, jak mu ECU hlásila klepání a podchlazení, jindy zas vynechal vstřik… no divil se, že to vůbec dojelo.

Přelomovou novinkou letošní expedice jsou intercomy, které jsem přes dlouholetý odpor manželky prosadil. Prej, že bych furt kecal… já? Blbost!

Oproti nastoleným standardům vyjíždíme nezvykle brzo v 07:20 hodin. Nemohli jsme dospat. Při odjezdu je 24°C, ale za dvě hodiny už teplota leze přes třicet. Jedeme směr Makov, Žilina, Bánská Bystrica, Sliač, Zvolen. Mezi Turčianskými Teplicemi a Horným Harmancem jedeme přes kopec Šturec, který znám z pořadů slovenského Jeremy Clarksona – Rasťo Chvály. Je tu příjemný chládek a u krajnic spousta motorkářů. Opravdu zejména u krajnic. Asi je zrovna vyhlášena nějaká přestávka, protože jsme předjeli pár aut, pár aut jsme minuli v protisměru, ale jinak máme spíš obecenstvo, než spoluuživatele vozovky. Až poslední asi 4km, což je asi 167 zatáček „závodím“ s pánem na evidentně fungl nové černé Guzzi V85TT. Říkám si, že ji ještě šetří a nemá ji v ruce, tak ho předjíždím, čímž však ztrácím ženu, které jeho tempo vyhovuje a dává mu dokonce decentní náskok. Na jedné rovince se teda nechám zpět předjet, čímž jsem pánovi evidentně udělal upřímnou radost, takže můžu prohlásit, že to skutečně asi závod byl. Minimálně pro nás dva. Naložená Vespa v zatáčkách již tradičně efektně brousí stojan o asfalt, což dodávalo závodu dramatický feel, stejně tak bručení napříč natočeného Véčka Moto Guzzi. Rasťík by zvolal FORZA ITALIA! Teda předtím, než by kolem nás proletěl třeba Toyotou Aygem po dvou kolech, jak je tu zvyklý.

V Harmanecké dolině je zasazená celkem velká fabrika. Jak je ošuntělá a jinak poznamenaná zubem času, nepůsobí tu nijak nepatřičně. Jakoby si ji příroda postupně brala zpět. A to za pochodu. Je to Harmasan, známý výrobce toaletních papírů. „Na záchode nie si sám, je tam s tebou Harmasan!“ Říkám si, že kdybych tu tímhle tempem jel na svém starém Emilovi, asi bych měl potřebu se shánět po podnikové prodejně. Vespa proletí zatáčkou elegantně, jistě a nezávisle na úhlu zalomení vašeho pravého zápěstí. A to i přes ne zrovna sportovní zavěšení předního kola. Limitem je samozřejmě zrychlení a maximální rychlost.

Řeka Hron nás zavedla do nejkrajšieho mesta na Slovensku, Bánskej Bystrice, (aspoň podle Mareka Slobodníka a ten už byl všude) kde se protloukáme nejkrajšou sietí križovatok ďalej na juh… teda na jih.Jedeme kolem vojenského letiště ve Sliači. Jako letecký fanda vím, že slovenské MiGy-29 už přesídlili na Ukrajinu, zatímco nové F-16 jsou zatím v nákupním košíku a čekají na zadání způsobu dopravy a platební metody. Na modrém nebi bez mráčků se neobjevil ani cvičný Albatros, tak jedeme dál směr Velký Krtíš.

Navigace nás posílá přes vojenský prostor Lešť, kde zrovna kousek od cesty cvičí lehcí obrněnci s německými znaky na pancíři. Prostor je uzavřen. Závora přes silnici. Rychlopalné kanony v pohotovosti. Prsty na spoušti se chvějí napětím. Zápěstí na gripech spojených lankem s vodou chlazenými jednoválci se také jemně třesou. Těkavé pohledy do hlavní, na závoru, na display telefonu a zas do hlavní. Přes silnici pokrytou prachem se ve větru, kutálí smotek bodláčí…. zpomaleně. Gůgl si i tak trvá na svým.

Podle citátu Jackieho Chana: „Nejlepší fight je ten, kterému se vyhneš.“ vyklízíme pole a razíme si cestu do Krtíše skrz rozpálené Slovensko jinudy. Fritz si utírá z čela zpod helmy studený pot. Dnes se znovu narodil.

Kolem oběda teplota leze přes 36°C. Tečeme jak hokejisti s Kanadou. Na hranicích s Maďarskem obědváme v klimatizovaném JZD. Krásná restaurace Antoni, uprostřed zemědělského družstva v obci Sklabiná-Peserany, obklopená typickým jezeďáckým bordelem (nepojízdná technika, rozbité kukaně strážných, prašná cesta). Dáváme si moc dobrý vyprážaný rezeň a údajně nezapomenutelný tradiční místní zákusek, jehož název i chuť jsem zapomněl.

Kousek v Maďarsku si k našemu překvapení užíváme zatáčky v lese stínu, ale pak to začne. Roviny uprostřed polí. Není kde zastavit. Peče slunko, teplota 39°C, problém najít benzínku. Fakt nevím, proč to pořád dělám, ale stále na cestách důvěřuju gůgl mapám. Není cesty, kdybych toho nelitoval, ale pokaždé tam zadám nový cíl a pák se zase divím, kde mě to zas zavedlo. Nejbližší benzinka za 50 km je samozřejmě pitomost, ale s naší úrovní znalosti maďarštiny a romštiny moc na výběr nemáme. V 18:40 hodin dojíždíme do hotelu Moment Apartments do Szolnoku. Místo plánovaných 420 jsme najeli po okreskách 472km!! Nakupujem večeři a hektolitry vody. V noci nespíme a lapeme po dechu. Přehřátí z celého dne v motohadrech zjišťujeme, že vypínají na noc klimatizaci. Otevírat okno nemá cenu, protože venku je ještě větší dusno, než na pokoji. Ještěže jim v sprše teče i studená voda. Zlatej stan!

2. den - neděle 27.08.2023 ujeto 284km

Mám rád novou módu vyzdobování kruhových objezdů na hlavních tazích skulpturami, symbolizujícími slávu města, či tím, co je pro dané město typické. Na svých cestách jsem viděl sochy z různých materiálů, symbolizující velký hrozen, pneumatiku, botu, raka, amforu, formuli, loď a teď v Szolnoku bitevní vrtulník Mil Mi-24. Sídlí tu totiž vojenská vrtulníková základna.

Počasí je ještě agresivnější než předchozí den. Hranici překračujeme na přechodu Gyula/Vărșand. Maďarsko bylo horoucí peklo, Rumunsko je horoucí peklo s řidiči dementy se sklony k vraždění skútristů. Nad rozpáleným asfaltem se tetelí horký vzduch, ve kterém se odráží modré nebe a vytváří tak optický klam známý z pouště. Fata morgana. Modlíme se, aby ty zelený fleky na mapě a hlavně kopečky, ke kterým se pomalu blížíme, znamenaly aspoň trochu stínu, ale houbelec. Dnes to balíme už po 13. hodině s 284 km na tripmetru, je 41°C, to se fakt nedá.

Ubytování berem motelu Juliana Platinum, za městečkem Brad. Na fotkách lugzus, cena 1.500,- Kč na rumunský poměry tomu taky napovídá, ale je to jenom načinčaná oáza nevkusu uprostřed parkoviště pro kamiony. Přes booking jsme to vybrali kvůli bazénu. Ten tu sice je, ale je teplej jak chcanky a vypadá to v něm jak v kašně v Chánově…. tak si aspoň představuju, jak by vypadala kašna v Chánově. Hlava na hlavě. Evidentně tu jezdí místní, co něco znamenají, nebo chtějí ukázat, že něco znamenají. Přehlídka opálených pupkatých seladonů ověšených zlatými řetězy, na každým prstu tři zlatý prsteny, třeba ze zastavárny, třeba po babičce, ale hlavně že zlatý. O dámách se vyjadřovat nebudu, neb se považuji za gentlemána. Hraje rytmická, hodně hlasitá hudba. No na odpočinek místo jako stvořený. Vespy stojí na přímém slunci vedle kamionů, postarších mercedesů a tuningových dacií.  Klima ale funguje, tak dospáváme včerejšek.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE