Olymp

Prolog

Dlouho jsem se bránil tvorbě veřejného cestopisu. Nejsem si jist, zda to vůbec do této sekce M.cz patří. On to vlastně není žádný cestopis.... Je to jen souhrn mých osobitých vzpomínek a dojmů na jeden motovýlet, které si sem ukládám. Nepovažuji za důležité, kolik přesně stál oběd, vstup do muzea nebo suvenýr pro manželku; tyto informace proto většinou v hlavě nedržím. Zrovna tak nepreferuji nic, kvůli čemu se cestuje - mě baví všechno. Památky, příroda, jídlo, pití, i vše ostatní.

Nenabídnu žádný špičkový trip, neobjevuji nic neobjeveného a nemám nobelovku za literaturu. Ba, co hůř - když jsem před časem při jednom z pádů na motorce roztřískal svůj foťák, postrádám od té doby i fotografickou techniku... fotky jsou tedy spíš pro představu, než pro potěchu oka. Chtěl jsem to původně dát jen do Deníku motorky, pro kamarády a pár známých, ale nešlo mi to. Asi je to moc velký. Tak jsem si se sebezapřením řekl:  "ale co, chybama se člověk učí....", půjdu s kůží na trh a nabídnu tento spis i všem nezúčastněným lidem.  Pravda je, že s cestopisem v přípravě se tady docela dobře pracuje, tak proč toho nevyužít. Takže pokud máte rádi cesty na motorce a baví vás čtení dlouhých (ale opravdu dlouhých) reportů o těchto cestách,  jste tady správně. Já stručné, úsečné psaní o dlouhých zážitcích nesnáším. To pak není cestopis, ale návod na zprovoznění bojleru. Takže takhle tedy ne.

Česká republika I., začátek cesty

Když jsem se na podzim 2022 rozmejšlel, zda to vše sepsat, při pročítání fóra na tomto webu jsem se nemohl zbavit jednoho neodbytného dojmu. Vyrojilo se tu tou dobou během pár dní několik vláken, které budily dojem, že cestování na motorce musí nutně být výrazem osobitého chlapáctví. To znamená, že jedu zásadně sám a pokud možno na motorce, kterou můžu chvílemi poponášet. Živím se lovem zajíců, kořínkama a pokud je do nejbližší osady o osumdesát kilometrů víc, než ukazuje papírová mapa po Wehrmachtu, nepohrdnu ani mršinami. Spím zásadně v lese a když chčije v kuse víc než tejden, vyhledám krmelec pro vysokou a rozbalím pod sebe igelit z pytle od hnojiva. A když prší opravdu hodně, pod okapem krmelce se umeju a vyčistím si zuby smrkovou větví. Přes potoky brodím;  jen zbabělej pitomec přece používá mosty. A když už příroda dojde k názoru, že mého greenhornství má plný zuby, zajistí, že si vylomím řezáky při ohlodávání kabelu k baterce nebo zlámu kotník při útěku před divou zvěří. Potom rozdělám oheň lupou, co vozím zašitou v helmě a čekám na záchranu vrtulníkem typu  Mi24. Tu poté uhradím kartonem měsíc prošlýho budvaru v třetinkovým plechu. No, tak další vývoj tohoto příběhu už si každý domyslí sám.  Na Motorkářích se pak zajisté objeví vlákno, jak tento způsob poznávání světa je jediný správný, a že kdo tak necestuje, je pouhá bačkora, teoretik a uprdelenej dědek. Jistě, vím, že je mezi těmito ortodoxními cestovateli většina úplně normálních nadšených motorkářů - těm pochopitelně tento jízlivý úvod nenáleží. "Mistři fochu" se tedy zajisté již poznali a s úšklebky a nepublikovatelnými poznámkami  na mou adresu právě klikli na tlačítko ZPĚT, případně na červený křížek. A zbylo tu pár těch, kteří by snad mohli tento článek přečíst. Právě Vám je určen. Vítejte.

Já a se mnou moji kamarádi porušujeme totiž absolutně všechno, co výše zmínění nejtvrdší pokořitelé všelijakých pustin považují za jediné správné. Jezdí nás tlupa, spíme pod střechou, k placení používáme peníze, nezpevněný povrch cesty je většinou omyl  a jako potravu zpravidla máme výrobky kuchařů. Ale věřte nebo ne, i tento nudný, srabovitý způsob ježdění na motorce dává – alespoň mě – nezapomenutelné životní zážitky, které budou mým doprovodem, až budu jednou dělat nějakou poslední bilanci. To je to, proč to dělám. Nuže, pojeďme.

Symbol naší cesty a také malá samolepka (vlevo), kterou jsme příležitostně při cestování rozdávali hodným lidem. Skutečný název jsme tomu dali Kolem Dunaje ... až k Olympu (pouze pro tento spis jsem raději vybral kratší název Olymp). Řeka Dunaj totiž byla naším primárním cílem již několik let; teprve časem se ukázalo, že za vymezený časový úsek stihneme i "odbočku" na samý jih Evropy, do Řecka. Vpravo pak je dort s naším emblémem, jenž nechali vyrobit  naši hostitelé Žanek s Jiřinou a který se stal milým překvapením - a sladkou tečkou - v den setkání naší grupy před odjezdem.

Je pátek, 24. června 2022.

Pracuju jako řidič u pekárny,  tudíž musím probdít větší část noci.  Po návratu z práce je proto každý den nutno  jít na chvíli spát, aby mě neranila mrtvice. Stačí opravdu na chvíli, ale abych byl na silnici použitelnej, trochu to dnes natahuju a doplním spánek na správnou úroveň. Motorku mám jako vždy připravenou den předem. Samozřejmě hlavní tíha zodpovědnosti je na mojí nenahraditelné choti, která - ač nejede - starostlivě dbá, aby věci byly čisté, složené a abych nikde nelítal orvanej jak poziční vlajka ze sněžnýho pluhu.  Stroj je připraven, ještě zběžná kontrola , rychlý rozloučení s paní domu a asi ve dvě odpoledne odjezd. 

Jako sraziště využíváme už poněkolikáté příbytek našeho kamaráda Žanka v jihomoravských Bulharech. Je proto nutné vyrazit z mého domovského J.Hradce směrem na východ. Když to jde, používám silnice s menším provozem, a opět  (jako vždy předtím) při cestě na jižní Moravu volím směr  na Slavonice, Vranov n. Dyjí, Hrušovany n. Jevišovkou a Mikulov. Ve Slavonicích naplním nádrž. Obrovská lejta mojí Moto Guzzi V85TT je výhodou a když se následně  nesnažím konkurenčně porážet vteřinovku na hodinkách, dokáže motorka ukázat dojezd i přes 600 km. Televizní rosničky vyhrožují bouřkama. Nebe je zčásti zakryto těžkými mraky - tedy nekecali. Celkově to jde ale od západu a jihu, leč ty jižní mraky jsou ještě daleko. Jedu proto v klidu, prvních 30 km jako vždy usilovně přemejšlím, na co jsem zapoměl, ale nic mě nenapadá.  Po minulé zkušenosti, kdy jsem najezdil asi 20 km po Mikulově v touze zahnat chuť na točenou zmrzlinu, kterou jsem nakonec stejně nesehnal, stavím akorát za Znojmem na pumpě. Sežeru nanuka, pochytám na silnici rukavice, které mi sebral řádící vítr, jejž před sebou tlačí postupující studená fronta  a jedu bez dalších zastávek rovnou do Bulhar. Dostat se v Mikulově napříč přes E 461 a dojet zbylých asi 8 km, je asi nejhorší dopravní zážitek z celé dovolené. Absolutně nikdy nekončící řetěz aut v obou směrech. Nakonec  to vzdávám, vztekle mačkám blinkr a jedu doprava, s proudem na jih se valících vozidel k nejbližšímu kruháči a tam se konečně dostanu do druhého směru, načež odbočením na Bulhary tuhle proradnou štreku opustím. Trnu, co nás čeká na jihu Evropy. Ale toto se opravdu nikde neopakovalo.

Je hic jako v papeňáku a já pozdě odpoledne dorazím před Žankův dům. Za chvili jsem vpuštěn dovnitř.  Prakticky ihned se dozvím blbou zprávu. Žanek s námi nejede. Asi před měsícem spadnul ze stromu při sklizni ovoce a zranil si nohu. To jsme věděli; bohužel i když se zpočátku zdálo, že to bude OK, doktoři byli při zevrubné kontrole nekompromisní, a konstatovali, že noha se nehojí dobře, možná bude zapotřebí operační zákrok a bezpodmínečně je nutné dodržet ještě několik měsíců klidu. Žanek tedy sedí v ortéze s námi u stolu, a mě to štve. On se zdá ale být v pohodě, patrně mu bylo dávno jasný, že cesta na motorce je u něj  pro letošek mimo hru. Takže jezdci na Yamahách Virago 1100 budou letos tvořit "pouhou" trojici.

Dojel jsem jako předposlední. Asi hodinu po mě přijiždí ze Šenova u Ostravy Maro. Ten celou skupinu vodí, neboť má z nás nejlepší navigační vybavení. Navíc je též hlavním ubytovávačem, díky webu Booking.com. - využívá jej totiž velmi často a má od nich proto znatelné slevy.  Přijel na koni plemene Harley-Davidson, odrůda Softail Heritage, bílé barvy, tedy plnokrevný kladrubák. Vlastně milwaukeeák. Je taky velkej, taky je do tahu, ale když má přichvátnout, musí žokej tim bičíkem mlátit tak, až ho bolí ruka.Tím je naše družina kompletní. Kromě nás dvou je zde i Milan z Drahotěšic na Českobudějovicku a jeho Virago 1100, Pazďa z Rožmitálu pod Třemšínem se stejnou motorkou, a trojici těchto strojů uzavírá Frenky z Tábora. Frenkyho Virago bylo až do loňska moje, ale poté, co jsem ze zdravotních důvodů přešel na cenduro, jsem mu jí prodal. Tyhle legendární stroje mají jeden povahový rys – až jí za 500 let vykopou někde archeologové, tak připojí baterku, nalejou benzín, zmáčknou startér a … ono to nepojede. Musí totiž ještě vyměnit volnoběžku. A pak to pojede. Bude jezdit dalších 50 let, pak to zase někde zahrabou, za pět set let vykopou, a tak furt dokola. Nesmrtelné motorky.  Nechybí pravidelný účastník našich cest, Roman z Černé Hory a jeho Harley Davidson Softail Standart, což je stejnej milwaukeeák, jako má Maro, akorát zepředu vypadá, jako kdyby 14 dní nežral.  Následuje Míra z Tachova na svém obrněném transportéru, stříbrné  Hondě VTX 1800. Tento stroj se prý v chudších zemích Evropy používá k tahání krátkých nákladních vlaků s uhlím, a když to zrezne, vyndají motor a pumpujou s tím důlní vodu. Na jedno otočení motoru to prej vytáhne kýbl vody ze tříkilometrový hloubky. No a konečně nový člen – můj „bratr ve zbrani“ a hlavně Žankův blízkej kamarád Olda, se svou  Moto Guzzi Nevada 750 z Mirošova u Rokycan.  Moto Guzzi.  Moto Guzzi… slyšíte tu zvukomalebnost? Že ne? No, já taky ne. Jsou to totiž KOZY. Kdo nemá rád KOZY, ať se ani nepřibližuje. Tohle zvíře musíte milovat. Jinak trká, je neposlušný a vycházku na pastvu umí pěkně znechutit. Ale když máte KOZY rádi, je to nejúžasnější motorový zvíře planety. A proč KOZY, a ne KOZU? Protože já (jak už jsem zmínil) jedu na Moto Guzzi V85TT. Budem tedy mečet duo.

Jo. Tak takováhle obrovská celorepubliková tlupa jsme my. Já úplně teď slyším ty kecy mravokárců z Motorkářů.cz  o kolonách, zdržování, a tak. Houby. Na cestách se dělíme na dvě skupiny po čtyřech, s rozestupem několik set metrů. Pokud někdo opravdu "letí", vždy uhýbáme.  A samozřejmě základ všeho je držet rychlost. Všude dnes platí, že pomalá jízda je mnohem nebezpečnější, než  normální. Jezdíme tedy standartní rychlostí okolního provozu. Kromě našeho přebubřelého českého egoistánu (je to smutné, ale je to holý fakt) s tím zbytek Evropy neměl nikdy problém a naše dvě skupinky byly všude bezproblémovým prvkem provozu.

U Žanka jsme vždy luxusně pohoštěni. Musím vyzvednout zásluhu Žankovy ženy Jiřiny. Má s námi hrozné lítání, spoustu práce a starostí. Je bravurní kuchařka. A tak máme k jídlu kachnu s knedlíkama a zelím. Doslova, protože každý dostal půlku tohoto vodního ptáka. Zelí a knedlíky dle potřeby.  Končí to samozřejmě kapitálním přežráním. Žanek nás k tomu hostí i nekonečnou zásobou piva, pro své moravské bratry má i dostatek slivovice a vína. S chlastem však hospodaříme rozumně. Chlastat se totiž před jízdou nesmí nejen u nás, ale všude ve světě, takže není třeba chodit průseru naproti. Po jídle ještě všichni musíme okusit dort, který nám hostitelé přinesli jako drobné překvapení (viz foto). Je ozdobený znakem naší cesty a obrázkem motorky. Chutná samozřejmě skvěle, a já přemejšlím, co ještě může být dokonalejšího pro oblažení zažívacího ústrojí. Ale nic mě nenapadá :-)

Během odpoledne se počasí změnilo z papeňáku na roztopený kotel Titaniku, mraky převažují a je občas slyšet, jak v dálce bouří. Pro potřeby ubytování má Žanek u domu přístavbu (je členem "gangu" Mopeďáků), kterou využívají chlapi. Když jsme tu však nocovali minule, málem jsem se zaživa upek horkem. A tak si beru spacák a lehám si na dvoře mezi motorky. Naštěstí je nade mnou natažená velká plachta. Asi v půlnoci přijde pořádná bouřka. Hromy, blesky, leje jako blázen. V plachtě se po chvíli vždy vytvoří vak, naplněný několika litry vody. Igelitová střecha však má nejslabší místo na kraji ke dvoru, takže se pokaždé s hlasitým pleskotem vyleje na trávník a ne mě do ksichtu.  Kapky z lijáku ani z vylévající se fólie na mě  nedosáhnou, celou noc přečkám v suchu a aspoň je tu svěží vzduch. Chvílema sleduju šlehající blesky, poslouchám hučení větru a syčení miliard dešťových kapek. Blesky vždy po pár vteřinách ozáří zmítající se korunu velké třešně, stojící na dvorku, načež ve mně vždy zahlodá červíček bezpečnosti  - přece jen  jsme nedaleko Podluží, kde před necelým rokem tornádo v bouřce rozmetlo několik vesnic. Nic se ale naštěstí nestane. Nocleh venku  celkově nemá chybu, až na tvrdej beton pode mnou a občasnou ránu do kebule o stupačku nebo vejfuk.

sobota, 25.6. 2022

Nebe je v sobotní ráno šedivý a vzduch je navlhlej. Ráno vylezu drobet otlačenej a plnej boulí, ale vyspalej, což je vzhledem k mojí  práci k nezaplacení. Rosňáci opět nelhali, je hlášený déšť, a má přijít od jihovýchodu, tzn. přesně odtud, kam míříme. Meteoradar v mobilech je zcela jistě nejsledovanější stránkou dne.  Nebo aspoň rána.  Žlutozelená skvrna se valí ze Slovenska z Žitného ostrova a z Rakouska od Vídně.  A tak se po snídani , která se vyrovná hodně kvalitním hotelům (akorát tady můžeme sežrat kolik chceme), sbalíme, nepromoky umístíme někam rychle po ruce, poděkujeme Jiřce a Žankovi za poskytnutý azyl, rozloučíme se a budeme startovat na cestu. Navržena je hrubá trasa a je vybrána řada zajímavostí  k návštěvě. Uvidíme, co bude realizovatelné a co budeme muset vypustit 

Je jasné, že jedeme do deště. Náš první cíl cesty jsou Slovenské vodní elektrárny Čunovo a Gabčíkovo na Dunaji a tak padá definitivní rozhodnutí, že tam jedeme, déšť nedéšť. Nebudeme vymejšlet žádný alternativní plány, jak co nejmíň zmoknout, protože to stejně nemá smysl a alespoň jednu z nich navštívíme.

Ve vedení je Maro, já jedu vedle něj, protože občas za jízdy řešíme různé drobnosti trasy, objížďky a tak. S námi v první skupince jede Pazďa a Žafla. Druhou partu vede Frenky, s ním pak jede Olda a uzavírá to Roman a Míra. Cíl etapy dne domluvíme vždy před startem. První zastávku činíme hned v Břeclavi na natankování. Někteří si už berou alespoň část nepromoků, protože mrholí. Včetně mě. Beru zatím jen vrchní část. Ale je to nějaký těsný, kruci…. „Zase jsem ztloustnul, jsem už jako přeštický prase“… honí se mi hlavou a mám vztek na svůj neovladatelný požerák. 

Slovensko I.

Státní hranici se Slovenskem na bývalém hraničním přechodu Lanžhot – Kúty přejíždíme v dešti. Ten neustále přidává  na intenzitě. Malacky, Stupava…. Nemám z toho nic. I kdyby se člověk mohl rozhlédnout po kraji a prohlížet si sousední zemi, viděl by prd. Pár set metrů od nás je díky dešti mlha, takže vnímám jen ve větru se klátící stromy u silnice. Kapky mi buší do helmy, v botách mám rybník a zlověstně cítím studenou vodu v rozkroku. To prej cítili německý námořníci z Bismarcka, když jejich bitevník za války potopili Angličani a oni se ráchali několik hodin ve studeným oceánu. Byla to první neblahá předzvěst blížící se smrti z podchlazení…. No, to samozřejmě u nás nehrozí, ale u mě je to vždy jiná neblahá předzvěst: že jsem prochcanej jak sněhová vanta u parkoviště. Kalhoty od nepromoku jsem si totiž - hrdina - v Břeclavi nevzal.  Leje jako prase.  Maro poté odbočí v Záhorskej Bystrici na pumpu Slovnaftu, abychom navlekli kompletní dešťovou výbavu. Rvu se do kalhot pláštěnky, ale sakra, jde to zase nějak ztuha. Koukám, bádám …. Á, tak přece - chybička se při balení vloudila a místo mojí pláštěnky velikosti několik XXL si vezu nepromok mojí ženy. Safra. Jestli mi to někde praskne, tak než dojedeme, budu mít na břiše mech a zeboucí kule, koupající se v lavoru studený vody, budou jen milá vzpomínka. No, narval jsem se do toho. Připomínám panáčka Michelina v maskáčích, nebo spíš přehnutou vepřovou tlačenku.  Leje opravdu vydatně. Výjezd z pumpy je ve znamení  20 metrů dlouhýho brodu, kde je snad třicet čísel vody.

Jedna momentka z chvíle, kdy se snažíme navléct suché nepromoky na totálně mokrý zbytky oblečení. To je tak, když se řekne „ to je dobrý, z toho nic nebude“.

V duchu děkuju  prozřetelnosti, že jsem nechal na Guzzinu namontovat přídavný přední blatník. Ten dokáže o 95% snížit množství vody, co jinak kolo rozprašuje po motorce a po mě. Nemít ho, tekla by mi voda podpaždím i z rukávů, páč ten spodek už by byl úplně plnej. V neutuchajícím dešti tak projedeme trasu přes Bratislavu kolem Petržalky a Rusovcov až do Čunova,  kde je první plánovaná zastávka celé výpravy - vodní elektrárna Čunovo. V takovém počasí pochopitelně turisti a jejich elektrokola nejezději, takže jsme tam všude na rozlehlých parkovištích sami. Jenže oni tam nejsou ani žádný zaměstnanci obří vodní elektrárny, ba ani nikdo okolo nespočtů atrakcí a přístavišť, které toto místo nabízí. Všude je zamčeno, jen vítr a liják. A hučící Dunaj, jehož mohutné bouřky, procházející v minulých dnech celou střední Evropou, vydatně naplnily vodou.  No, i přes to všechno je Čunovo úctu budící technické dílo. Řeka je zde geograficky poněkud zamotaná. Zjednodušeně - to, co odtéká ze stavidel elektrárny, je pravý původní Dunaj. To, co elektrárnu obtéká, je již součást vodního díla Gabčíkovo, vzdutí Dunaje, tvořící plochu zvanou Hrušovská zdrž, která zvolna přejde v přivaděč  ke Gabčíkovu.  Čunovo plní hlavní úkol jako vyrovnávač průtoků na Gabčíkovu; obě stavby mají výkon přes 700 mW, a dodávají zhruba  8 % slovenské a až 14 % maďarské spotřeby proudu.

Jedno ze stavidel Čunovské hydroelektrárny. Hloubka vody se pohybuje od 4,5 do 9 metrů. Úplně na obzoru na vodní hladině jsou vidět tzv. Benkovičovy ostrůvky – uměle navršené ostrovy o výšce kolem 2 metrů a velikosti průměrně 400 m2. Ty vznikly počátkem 21. století jako prostor pro hnízdění vodního ptactva a pro obojživelné tvory, jejichž biotopy byly zničeny stavbou VE Gabčíkovo. 

 Ačkoliv jsme Gabčíkovo, ležící o pár kilometrů dál po řece, měli jako další zastávku, kvůli počasí to nakonec přece jen vypouštíme.  Na obzoru se však ve šmouhách deště objevuje pár slabých namodralých proužků; neklamná známka, že dešti bude brzo konec. Musíme však pokračovat dál k jihu.  Vracíme se do Čunova a po ujetí doslova několika set metrů vjíždíme kolem opuštěných bývalých celnic přechodu Rajka do Maďarské republiky.

Maďarsko I.

Ještě asi 20 km jedeme slábnoucím deštěm, poté se nebe rozjasní a sluníčko už zase přebírá vládu. Pomalu díky tomu usycháme. Přes Mosonmagyarovar dojedeme do Györu, kde někteří budou  tankovat. V Maďarsku je v této době v platnosti dočasná zákonná úprava, kdy občan Maďarska platí sníženou spotřební daň z pohonných hmot. Je to jedno z mnoha specifických opatření, které evropské země zavádějí v boji s extrémními cenami ropy na mezinárodním trhu, způsobené krizí a agresí Rusáků na Ukrajinu. Moc jsem nepochopil, jak Maďaři hlídají, kdo je Maďar a kdo je z ciziny; každopádně jako cizinci benzín platíme „v plnej palbě“, v přepočtu teda  hodně přes 45 Kč litr. Z Györu míříme přes Nyul do Pannonhalmy.  Toto město je proslulé svou historickou památkou – mohutnou budovou arciopatství, tyčící se už víc než tisíc let nad městem na 290 m vysokém návrší. Počasí nás pomalu vysouší. Už mě nestuději kule, akorát v botách mám pocit, jako bych stál na sporáku v hrnci s polívkou. Ke komplexu arciopatství se dá dojet. Jelikož však jde o jednu z největších pamětihodností Maďarska, je zde ruch, připomínající podhradí Karlštejna. Vyjedeme až na samý vrchol, před brány komplexu, jenže veškerá parkovací místa jsou beznadějně zaflákána. Nakonec se nám při kličkování mezi turisty a auty podaří najít flek pro motorky ve stínu jedné z doprovodných budov kousek pod vrcholem. Aby však místo poskytlo nádherný výhled do okolí, musí se vyjít až nahoru. Někteří se tam vydáme a dlužno říct, že rozhodně nelituju. Celý vrchol kopce je protkán stezkami pro pěší a je zde mnoho menších staveb historického původu. K jedné z nich se vydáváme na vyhlídku do kraje. Ta je opravdu nádherná, a to jsme nedošli až na ten úplnej TOP, ten zůstal ještě asi o půl kilometru dál. To jsem bohužel zjistil až pozdějc, ale nevadí.  I tak to bylo dobrý. Fotka vlevo zachycuje bronzový "směrovník" na jednom v vyhlídkových míst a malý výřez z pohledu zhruba východním směrem.

Výhled do údolí na město Pannonhalma, z návrší nad městem, od Millenium memorialu.  Obec na svazích protilehlé strany údolí je Écs, na obzoru  těsně vedle sebe "vršky" Szent Pál-hegy a Nyúli-hegy, výškou něco málo přes 300 m a náležející k pahorkatinám Zadunají, jižně od Györu. Vlastní komplex arciopatství Sv. Martina náleží Benediktinům a bylo založeno už roku 996 knížetem Gézou, jenž  na území dnešního Maďarska zavedl křesťanství. Památka  je od r. 1996 pod ochranou UNESCO.

Chlapi staršího data výroby byli líný lézt s námi do kopce, takže sedí u motorek, občerstvují se a suší na slunci zbývající promoklé věci.  My se zatím plácáme po vrcholu kopce a  obejdeme budovu arciopatství kolem historických hradeb. Musím říct, že Maďaři si své země hledí. Je to jako u nás. Relativně čisto a je vidět, že se o to někdo stará. Je zde uklizeno, památka je v pořádku, nikde se to nehroutí a já si fotím jednu z mála maďarských vlajek na stožáru pod hradbami. Maďaři, navzdory svým poněkud vyhraněným vztahům s Evropskou unií, nejsou žádní velcí vlajkonoši a vidět někde jejich prapor je spíš vyjímka, než pravidlo.

Když už vyschly i moje boty, vydáváme se na další pouť. Je krásné, slunečné a teplé počasí, oproti dopoledni obrat o 180 stupňů. Jedeme asi 70 km dál na jih, přes města  Zirc, Veszprem a Liter až k Balatonu, kde máme zamluvené ubytování a přečkání první noci v cizině. Maro sehnal čisté a levné bydlení v chatkách ve městě Balatonfüzfö. Mrňavý soukromý pidikempíček se jmenuje Tavirosza. Má jednu jedinou nevýhodu. K použitelné pláži musíme jít skoro 3 km pěšky. To by mi ani tak nevadilo, já, ačkoliv jsem tlustej, chodím pěšky rád. Jenže začalo úřadovat počasí. Z dešťů a sloty jsme přijeli rovnou do Afriky. Je vedro k padnutí. Slunce žhne jak v Údolí smrti, teplota přelézá 30, a podle lámané komunikace s místními Maďary jim údajně předvídají až 35°C koncem tejdne. Doplazíme se k veřejné pláži. Chlapi se jdou okamžitě cachtat do vody. Jedinej nejdu. Nějak se mi nechce. Ta moje bílá držka je stejně všude pro smích. A tak piju pivo, a když se dětičky vyčvachtají, musíme se zase doplazit zpátky, umejt litry potu a znovu se vydat na tůru. Tentoktát jen kousek, do blízké restaurace, kde kromě obdivu k luxusnímu poprsí místní půvabné kuchařky dostaneme hlavně velmi dobrou pizzu a studený pivo. Do večera pak pochlastáváme různé vzorky destilátů, co kdo našel v zavazadlech svého stroje a pak spát.

Neděle, 26.6. 2022

Nedělní ráno je přijatelně.  Asi v 8 hodin máme nabaleno a vyjíždíme na další etapu. Za cíl dnes máme přejet Maďarsko a vstoupit do Srbska. Asi po půl hodině jízdy náhle Pazďa se Žaflou odbočují na kraj silnice a staví. Činíme pochopitelně totéž. Ukazuje se, že jeden z nerezových držáků blinkrů u Pazďovy motorky nevydržel a rupnul. Zde je třeba vyzdvihnout Pazďovu přípravu. Je velice precizní a - také díky zkušenosti z jedné z minulých cest - veze potřebné náhradní díly sebou. Jeho obří kufry to bez potíží poberou. A tak chlapi vyndají nářadí, chvíli operují a za půl hodiny je kamarádova motorka opět připravena k pouti. Ještě mi stihnou vynadat, protože jsem je při tom vyfotil a fotku dal do skupiny na Messengeru, kterou pochopitelně čtou i naše ženské doma, a potom plaší. Po trase městy Dunafoldvár, Soldvartkerd a Kiskunmajsa přejíždíme střední Maďarsko a jeho nekonečné nížiny, v teplém slunečném počasí. Jako turistický cíl máme dnešního dne město Szeged. Chceme navštívit firmu Pick, která má jako jediná v EU právo vyrábět skutečný pravý Uherák a má zde mít podnikovou prodejnu. To se všechno ukáže být pravda, jenže je neděle a v neděli se ještě někde drží tradice, že se nepracuje. To platí i tady. A přichází první operativní úprava plánu cesty. Pick navštívíme, až se budeme vracet z jihu k domovu. Mám připraven zde v Szegedu ještě náhradní cíl, a tím je proslulá Szegedská katedrála v centru města. Chvilku se probíjíme provozem ve městě velikosti  Plzně, ale není větší problém. V centru města je díky nedělnímu odpoledni  vcelku i klid. Najít parkování pro skupinu osmi motorek je krapet ořech, ale i to se nakonec zdaří, a dokonce ve stínu. Pěšky ke katedrále to máme asi 300 metrů. Přicházíme k ní uličkami odzadu. Katedrála stojí na náměstí Dóm tér (česky prosté Chrámové náměstí). Jeho velkou část však zabírá velikánské montované hlediště pro tisíce lidí a jako hlavní kulisa na jevišti má být zcela jistě sama katedrála. Je proto prakticky nemožný udělat hezkou fotku, kam by se celá ohromná stavba vešla. A do hlediště se nesmí. Plakáty tu všude mají, ale totálně nesrozumitelná místní hatmatilka nic konkrétního nenapoví. Do chrámu je umožněn volný vstup všem turistům. Vnitřek je stejně impozantní, jako exteriér, na stěnách je nádherná fresková výzdoba a mistrovským kouskem je ohromná kopule, která má desítky metrů nad našimi hlavami okna, kterými slunce  ozařuje střed chrámu. Výzdoba je kromě maleb však velmi strohá. Prostory mají evidentně budit dojem Boží čistoty, což byl zcela jasný záměr stavitelů. Katedrála je v porovnání s ostatními Evropskými  stavbami  tohoto druhu poměrně mladá, a v Szegedu stojí zhruba necelých 100 let. Foto vlevo je pohled na katedrálu "od zadu", bohužel foceno v ostrém protislunci.

Katedrála Panny Marie v Szegedu. Jedna ze čtyř největších sakrálních staveb Maďarska, dokončená až roku 1930. Věže jsou 97 m vysoké a je v nich několik zvonů, mezi nimi i druhý největší zvon v Maďarsku, vážící 8,5 tuny. Chrám pojme 5000 věřících. Varhany mají přes 9 tisíc (!) píšťal a nástroj patří mezi největší v Evropě. Nedílnou součástí komplexu je věž Sv. Demetria, pozůstatek původního kostela ze středověku. Ten byl totálně zničen obrovskou povodní na řece Tisze v roce 1879, která srovnala se zemí 95% budov města. Věž je díky tomu nejstarší stavbou v Szegedu.

Výjezd z města směrem k Srbské hranici se trochu komplikuje. Marův Sigic nám sice vybral nejkratší trasu přes malý hraniční přechod Tiszasziget / Djala, ale to by jsme museli přes most Belvárosi. Ten však je uzavřen a probíhají na něm opravy. V Szegedu je ještě jeden most, na hlavním tahu do Rumunska na Temešvár, ale umím si představit, jak to tam asi vypadá s dopravou. Proto to vypouštíme, a padá rozhodnutí se vrátit centrem města a čáru překročit na přechodu Röszke / Horgoš na silnici I/5.  Szeged leží v podstatě na hranici, takže u čáry jsme hned. Ale bude to na dýl. Před celnicí je asi půlkilometrová kolona aut. Je obrovský horko, slunce do nás pere, nikde ani zlomek stínu. Připadám si jak mosazná bambule na špičce věžní střechy. Nechceme předbíhat a v cizí zemi budit pohoršení a provokace, takže poctivě čekáme ve frontě a utíráme litry potu. Pomalu se to hýbe. Kolona vždy poskočí asi o 30 metrů. Zezačátku motorky popotlačujeme, ale pak už jsme tak vyfluslí z vedra, že radši popojíždíme. Voda v petce má odhadem 40°C, a tak si jí místo pití leju na hlavu. V koloně jsou auta z celý Evropy, před námi jede Švéd, dle jeho vizáže je to však seveřan odněkud z Damašku, za námi stojí Norové a kousek před náma jede slovenská rodina. Na otázku kam směřují, odpovídají: „Grécko, k moru“. Vida, nejsme sami. Maďarská celní kontrola se snaží, opravdu pracujou, aby to šlo co nejrychlejc. Pasy od nás vybere celník předem, a než zkontrolují 3-4 auta před náma, jme už odbavení. Pasy nám rozdají , celník láme naše jména – Jiši, Oldych, Márek… vzbuzuje to úsměv, on se tím evidentně taky baví, závora nahoru a po chvilce jsme v Srbsku.

Srbsko

Srbové jsou otrávení, ale nic neprodlužují, během chvíle jsme komplet. Tak tě zdravíme, Srbská republiko, jsme tu po 3 letech zas. Před celními budovami se poflakují černoši a blízkovýchodní rasy. Migranti. Čekají na sebemenší možnost, jak se dostat do Evropské unie a do Schengenské zóny, a pak hupky dupky rovnou do Německa nebo Francie. A tam, bohužel, většinová snaha o jedinou věc: přisát se k cecku jejich státních podpor. Samozřejmě, přes přechod nemají nejmenší šanci. Maďarsko – Srbská čára patří v současnosti k nejstřeženějším hranicím v Evropě. Pokračujeme dál. První srbská vesnice se jmenuje Horgoš. No, že jsme v Srbsku, to víme jen podle mapy. Všude hordy afričanů, arabů a jiných orientálců. Samí chlapi, mladý, v plné síle. Z čeho žijí, netuším. A radši nad tím nepřemejšlím. Lituju místní, jestli tady vůbec někdo ještě zůstal. Po celé obci je neuvěřitelný bordel. Odpadky, hajzlpapíry… Přesně jako chudinské slumy někde v Mogadišu. Mám z toho  smíšený pocity, a rozhodně ne pozitivní nebo vstřícný... Tohle jednou nedopadne dobře a jako Evropani spláčeme nad výdělkem z naší otevřenosti. S postupem cesty barevných gangů naštěstí ubývá a pak už nejsou vidět vůbec. Přes Kanjižu, Novi Kněževac a Coku míříme do města Kikinda, kde máme ubytování a dnešní cíl. Kraj je jiný, než v Maďarsku. Je to sice rovina, ale není tu tolik lužních porostů. V Srbsku se družstevní hospodaření příliš nevyskytuje. Většinu půdy obhospodařují soukromí rolníci, jako za starých časů. Pole jsou malá a neuvěřitelně členitá. Obilí, kukuřice, zelenina, občas pole s melounama a dýněma, který v dálce vypadají jako velký broky roszsypaný na stole. V polích občas ční k nebi velké staré komíny, některé se už rozpadají. Co to může bejt… Vápenky… ne to je kravina, vápenkový komíny vypadají jinak. A pak mi to dojde, když u každýho vidím velkou zarostlou jámu. Jsou to staré zbytky cihelen. Ty jámy jsou vytěžené hlinice. Svědkové dávných časů, poslední cihly nejspíš vypálily, když ještě v Srbsku vládl král Petr I. a chystal se na válku proti „našemu“ Franci Josefovi. Do Kikindy přijíždíme v podvečer. Opět musíme do centra města, ale je to přece jen snazší, než v Szegedu. Kikinda  je velikostí zhruba stejná, jako Strakonice. Ulice se jmenuje Generala Drapšina, a v ní se nachází penzion Intermezzo… Při vjezdu do ulice mi padá brada. To se jen tak nevidí. Celá široká ulice je lemována mohutnými morušemi, jejichž koruny se ve výšce nad středem ulice spojují a tvoří nádhernou, zelenou a chladivou klenbu. 

Ulice Generala Drapšina 49, Kikinda, Vojvodina, severní Srbsko. Bed & breakfast INTERMEZZO CAFFE. Vlevo nad motorkama je zatím nedokončená venkovní pergola pro hosty.

Jsme již očekáváni. Majitel je žoviální, vstřícnej chlapík, zhruba 40 let, a z našeho příjezdu má nepokrytou radost (na fotce vpravo je to ten menší ze stojících). Ihned jsme vybaveni vychlazeným lahvovým pivem značky Zaječarsko. Po desítkách kilometrů na rozpálených silnicích chutná náramně. Milan má na hodinu postaráno o práci, protože během jízdy se mu v brašně otevřela pixla s rozpustným kafem a důkladně prosypala celej obsah zavazadla. Motorky stojí vedle nás a často budí neskrývanou pozornost místních Srbů. Zpomalí, až jedou skoro krokem, a koukají.  Sedíme v křeslech na ulici v předzahrádce v nádherném stínu moruší, popíjíme studené pivo a majitel penzionu nám mezitím objednal u svého známého z restaurace jídlo. Jmenoval nám řadu srbských pokrmů, a když zaznělo „mješane meso“, jednohlasně podpoříme tuto nabídku. Mezitím každou chvíli někam volá. Za chvilku už víme proč. Je motorkář; v průjezdu mu stojí starší Ducati Monster 1000. Obvolává kamarády a chce se s námi „pochlubit“. Myslím to ale v dobrém, je to evidentně hodnej člověk a to, že si skupina českých motorkářů vybrala právě jeho podnik, je pro něj pocta a obrovská reklama. Vzhledem k zájmu, co budíme u místních, je evidentní, že tolik mohutných nablýskaných strojů najednou se zas tak často u nich nevidí. Čím dal častěji kolem projíždějí místní motorky, jsou to kamarádi pana majitele, kterým volal. Mohutně nás všichni zdraví. Někteří zastaví a přisednou si k vedlejšímu stolku, kde sedí majitel podniku, jemuž přišla na pomoc i jeho žena. Ti odvážnější přijdou za námi, a podají si s námi ruku. Česká republika u nich vzbuzuje přívětivé reakce, naši zemi berou jako bratrskou. Politika je nezajímá. Tu dělají dle jejich slov politici a my obyčejný lidi jsme u nich vítáni.

Srbové naší řeči docela rozumí. Kupodivu, nechtějí mluvit rusky. Když už je nouze, tak angličtina. Zajímá nás nádherné stromořadí. Stromům je prý přes sto let a ulice nedávno vyhrála jakousi celosrbskou soutěž o nejkrásnější ulici v zemi.

Následně je nám vyklizen průjezd domu, aby naše stroje nezůstaly přes noc venku. Po asi 1,5 hodině dorazí bílej pickup, majitelé penzionu a řidič s pomocníkem pak nosí dovnitř nádoby s jídlem. Pani domácí poté připraví nádherný prostřený stůl  a zavolá nás k večeři. Mješane meso (autorem fotky vlevo je Roman). Prvotní zkušenost jsme s touto srbskou pochutinou získali už roku 19 při první návštěvě této země z bývalé Jugoslávie. Je to směs grilovaných mas – vepřové, kuřecí, možná i skopový, k tomu játra, klobásky, něco jako čevabčiči…. v každé vsi a ulici se to dostane na jiný způsob, ale má to jednu společnou věc: je to nepopsatelně dobrý. K tomu samozřejmě přílohy, domácí zelenina, balkánskej sýr, hranolky, hořčice, tatarka… A nikdy nechybí ten lehkej bílej jihoevropskej chleba. A když se přidá vychlazený pivo, zažijí chuťové buňky Středoevropana něco jako cestu do jiný dimenze. Gastronomický ráj. Jídla je navíc tolik, že nejde sníst. Nedokázali jsme to. S funěním jsme se došli umejt, poseděli ještě chvíli s místními venku v předzahrádce a spát. Ubytování je velmi čistý a je vidět, že rodina svůj penzionek dostavuje postupně, jak se jí daří vydělat peníze. Takže v nově zrekonstruované ubytovací části jsou místo lustrů zatím jen provizorní objímky se žárovkou.  Doufám, že jsme našim ubytováním pomohli těm dobrým lidem zase kousek posunout jejich živnost dopředu.

Pondělí, 27.6.

Slunce svítí jako o závod. Vytlačíme motorky ven z průjezdu, nabalíme věci a jdem se rozloučit a poděkovat. Pan majitel se poté nabídne, že nás Kikindou provede až na silnici do Zrenjaninu, kam směřuje naše další cesta. Zase se musím usmívat, když si na to vzpomenu. Vytlačí svou Ducati, integrálku si navleče na loket, a vyrazíme. Jedeme doslova okružní jízdu městem, i slepej by poznal, že jedeme tou nejdelší možnou cestou přes úplné centrum. Pořád někoho zdraví, je vidět, že je ve svým živlu. Pravdou je, že kolemjdoucí opravdu okukují. Pan šéf má stále helmu na ruce, policajti nepolicajti. Celá Kikinda ale teď ví,a několik let si bude pamatovat, že vedl motorkářskou bandu, a že jsou z ciziny a že bydleli u něj v penzionu. Vyjedeme až daleko za město a kde už asi ten efekt nemá takovou sílu, tam zastaví, pozdravíme se a odjíždíme v dáli. Pokud někdy zavítáte do severosrbského města Kikinda, určitě nevynechte ulici Generala Drapšina a penzion a kavárnu INTERMEZZO. Ubytování lze bez potíží rezervovat přes Booking a motorkáři jsou vítáni.

Jestliže je Maďarsko placka, tak severní Srbsko je deska stolu, kde nejvyšší body jsou krtince. Je už pracovní den, takže na silnice vyrazila i nákladní doprava. Srbové v kamionech a mnohdy i v autech nebo pěší, mají jeden zvláštní zvyk. Když vidí skupinu motorek, zejména pak velkých cruiserů, zablikají světly a po vojensku salutují.  Někdy nechybí ani mohutný klaksonový doprovod. Zpočátku jsme měli strach, že nejsme vítáni, ale skutek  je přesně opačný. Proč tomu tak je, nevím. Že jsme Češi, a nikoliv členové jisté ruské motorkářské tlupy, která prý má v Srbsku svou největší mimoruskou buňku, je zřejmý na první pohled. Totiž výzdoba, co chlapi vozí na kufrech, je nepřehlédnutelná. A v Srbsku (a obecně v celé bývalé Jugoslávii) je Česká republika nebo Československo velmi známý pojem, kupodivu po všech těch politických peripetiich stále vnímaný pozitivně.

Přes Zrenjanin, Sutjesku a Veliku Gredu se dostáváme do města Vršac. I zde v Srbsku se dá narazit na venkovské cikány, kteří s koníkem jezdí po okolí a bez obav se pouští do hustého provozu. Povoz na fotce vpravo jsme vyfotili na okraji Vršace. Nad městem se na 399 m vysokém kopci jménem Vršačka Kula nachází zřícenina středověkého hradu Vršac. To je naše zastávka.  Nahoru k hradnímu parkovišti se jede po místní blíznici (blíznice je opak dálnice, tedy krátká a tenká silnička) mezi vinohrady. Na parkovišti ale nikdo není a asfaltka stoupá dál do kopce. Chvíli se rozmejšlíme, jestli jet dál, páč to evidentně není standartní postup, ale nakonec - že jo. A jako první se nahoru vydá Míra. Dunění obřího dvouválu se stále zpomaluje a nakonec je to jen série několika výbuchů, kdy je slyšet každé otočení vačky. Najednou se ale ozve zase klasický zvuk motoru, což je neklamné znamení, že motorka zdolala kopec a je nahoře. Pod hradem je totiž stoupání opravdu brutální. Všechny stroje se tam nakonec vyhrabou. Otevře se nevídaný rozhled na okolní kraj.

Výhled z Hradu Vršac na severosrbskou Panonskou nížinu. Opar umožňuje dohled kolem 30 km a tento konkrétní směr míří severozápadním směrem přes okraj města Vršac a místní letiště, zhruba ke Zrenjaninu, odkud  jsme přijeli  - tedy podél Rumunské hranice.

Vlastní hrad je bývalá vojenská pevnost, založená místními vladaři v době, kdy této oblasti kraloval nám všeobecně známý Král český a Císař římský, Zikmund Lucemburský. Až sem sahala mocná ruka nejslavnějšího rodu českých králů. Dlužno ovšem dodat, že dlouho mu to nevydrželo, neboť od jihovýchodu se přihnali Turci, celý Balkán dobyli, a na následných skoro 500 let zde vše ovládl Mohamed a sultáni. Hrad přežil nespočet vzpour, dobývání a válek. Do současné doby proto vstupoval jako značně opotřebovaná zřícenina. Srbové před pár lety  památku  zakonzervovali, obnovili střechy a vyhlásili nad ní státní ochranu. Dnes slouží jako vyhlídka, umím si představit neuvěřitelnou dálku, kam musí být vidět na podzim, když jsou obzory při slunečném počasí vymetené.

Do věže vedou dřevěné schody, ale vstupní portál byl zavřený. Možná to bylo pondělím. To ale vůbec nevadí, celé podhradí je volně přístupné a i zde jsou k vidění nádherné pohledy na okolní kraj prakticky do všech stran. Pro mě, coby milovníka přírodních jevů, byl hrad opravdovou přehlídkou teplomilného hmyzu. Značné množství motýlů - u nás velmi vzácných a zpravidla velmi přísně chráněných druhů: otakárka fenyklového a ovocného, a zahlédl jsem i několik jasoňů. Kromě motýlů zde lítá i několik paraglajdistů, ale ti zřejmě chráněni nejsou, protože se vyskytují v celé Evropě.

Hrad Vršac, srbsky Všački zamak. Dnešní hrad byl založen pravděpodobně za vlády Zikmunda Lucemburského po roce 1390. Prošel velmi bouřlivými dějinami a nespočtem bojů mezi Srby, Turky a Rakušany. Hrad byl naposledy poškozen při kontroverzních leteckých náletech aliance NATO proti Srbsku v roce 1999 (v těsném sousedství památky stojí významný TV vysílač, jenž byl jedním z cílů bojových letadel - viz předchozí fotky). Vršac byl poté opraven, zastřešen a dnes slouží turistům. Státem chráněná památka.

Naše cesta nyní pomalu směřuje zpět k hlavnímu původnímu záchytnýmu bodu cesty, řece Dunaj. Velmi přibližně kopírujeme rumunskou hranici a přes město Bela Crkva musíme dorazit do vesničky Stara Palanka, kde jezdí přívoz přes řeku. Cestu komplikuje akorát úmornej hic. Na krátké stopce kvůli silničním opravám si fotím jugoslávskou legendu z dob socialismu - vůz Zastava. Jezdívali i u nás, leč v naší domovině už je dnes spatříme maximálně na srazech veteránů. Srbové je ještě dnes občas používají. Kupodivu, v Palance u přívozu funguje malá restaurace s venkovní zahrádkou pod korunama platanů, kde zároveň prodávají lodní lístky. Mají i jídlo, chlazené nápoje, mají též chládek pod stromy a my máme skoro 1,5 hodiny času, než dorazí loď. To se hodí. A tak jim dáváme trochu utržit. Asistují všudypřítomní velcí psi, žijící polodivoce na celém Balkánu. Jsou zcela ochočení, polehávají u stolu a čekají, jestli se třeba nenajde nějaký pamlsek. V takto zapadlé lokalitě jsme poněkud raritou, takže se na nás přijede podívat i srbská policie ve Škodě Yeti. Vůbec si nás ale nevšímají, pomalu projedou a mizí. Ostatně, za celou dobu přijelo k přístavišti čekat jen pár aut a několik pěších. Nic víc. Hospůdka se však vyprázdní, je vidět, že ji navštěvují převážně místní z okolí se svými rodinami.

Za zatáčkou se na řece objeví plavidlo, které nás převeze na druhý břeh. Už zdálky je vidět, že stroj pamatuje maršála Tita, když byl ještě četařem. S hukotem připomínajícím volnoběh východoněmeckého kombajnu  Fortschritt E516 z dob normalizace se to přiblíží k břehu řeky a u křivě visícího a otlučeného čela lodi, jenž slouží jako nájezd, stojí maník s lopatou. Čekám, co vymyslí; plavidlo se poté prostě a jednoduše zapíchne tím křivým čelem do písečnýho břehu. Tím na sebe a před sebe nahrne několik koleček písku a štěrku – borec okamžitě naběhne, a celej zpocenej začne písek rozhrnovat a vyhazovat z lodi. Zajímavé. Ale funkční. I tak si přívoz veze nejmíň 50 kilo písku sebou. Když to rozhrne a vyjedou pasažéři z protějšího břehu, dostaneme pokyn k najetí. Loď obsluhují asi tři osmahlí chlapi v otrhaných tričkách. Trochu nás i s auty rozloží, asi aby se jim ty necky po cestě nepřevrátily a vyplouváme.

První plavba na Dunaji.  Cesta z pravobřežní Stare Palanky do Ramu trvá 40 minut. Pomalý starý přívoz zde překonává oklikou řeku, širokou více než 1500 m po trase dlouhé skoro 3 km. Břehy v pozadí jsou už Rumunské. Nicméně, i zde překročíme hranice – z autonomní  oblasti Vojvodina na severu Srbska, kde se nachází Stara Palanka, vystoupíme v Ramu, který je již součástí  regionu Centralna Srbija – Střední Srbsko, které je de facto skutečnou podstatou Srbské republiky (stejně jako Vojvodina, má autonomní status ještě problematické jihosrbské Kosovo).

Podlaha „trajektu“ vypadá, jakoby i s lodí ležela několik let na dně řeky, ale vzhledem k tomu, že Srbové v autech jsou v klidu, jsme v klidu taky. Musíme  obeplout umělý břeh, jenž odděluje původní Dunaj od sítě uměle zbudovaných kanálů mezi řekami Dunaj a Tisza. Srbové jej označují  prostě jako „kanal DTD“ – z něj na této straně přívoz odplouvá. Řeka je v těchto místech velmi široká, neboť až sem sahá vzdutí přehrady Železná vrata, která však leží ještě o mnoho desítek km dál po proudu. Navíc hned vedle vísky S. Palanka se do Dunaje vlévá říčka Nera, tvořící přirozenou hranici Vojvodiny s Rumunskem. Nacházíme místo, kam podobné „výpravy“ jako my, lepí své samolepky. Jsme samozřejmě taky vybaveni, tak jednu přidáme. Bůh ví, jak dlouho tady vydrží. Těm nejstarším bylo kolem pěti let. Pak si s tím už asi počasí poradí. Na druhé straně loď připlouvá k městečku Ram. To z hladiny Dunaje vypadá velmi malebně; hlavní dominantou  pobřeží je mohutný stejnojmenný  hrad .

Hrad Ram na levém břehu Dunaje se sídlem stejného jména ve Středním Srbsku. Ram je středověká válečná pevnost, založená Turky v 16. století na místě předchozích opevněných staveb, jejichž kořeny sahají až do pradávných dob starověkého Říma. Stejně jako Vršac je i Ram v posledních letech pečlivě zrestaurován, opraven a pochopitelně zpřístupněn turistům. Přístaviště říčních přívozů je vidět  přímo pod hradem.

Za Dunajem už končí nevídaná rovina, jaká charakterizuje Vojvodinu. Země začíná být mírně pahorkatá a začnou se objevovat i souvislejší zelené plochy místo nekonečných zemědělských políček. Není to úplně les... teda místy je, ale převažují takové ty stepní listnaté porosty s křovím, co jako Češi důvěrně známe z Chorvatska.  Stále jedeme souběžně s jihoevropským veletokem, takže z Ramu dorazíme po místní blíznici (opak dálnice, jak už víme, že?) do vísky Topolovnik, a dál podunajskou highwayí 34 do Veliko Gradište a Braniceva.  Dnes nás čeká už jen ubytování v obci Vinci, přímo na břehu Dunaje.

Maro má opět vedení a naviguje. Mapa v přístroji však nedokázala rozeznat asfaltku z Radoševace od jiné místní cesty přes pole a remízky a vyslala nás právě na tu, jako na nejkratší variantu. A co hůř, internetový pokrytí je fatálně mizerný, takže ani na tento předražený nadstandart se nedá spolehnout. Zpočátku dobrý; krapet to práší, povrch začíná bejt šotolinovej a díratej. Zvláštní, říkám si, ale asi jde o nějaké dočasné provizorium. Dovede nás to k velké rovné ploše, kde stojí nějaká bouda a opuštěnej buldozer. Okamžitě po nás vystartuje tlupa místních polodivokých ořechů s hlasitým hafotem. Než však stihnou přeštěkat obrovský plac, mizíme v oblacích prachu. Aha, tak ani tato stavba nebyla příčinou mizerné cesty, protože ta pokračuje dál  a nedokáže udržet ani ten mizernej standart, co měla předtim. Postupně u ní vystupuje víc a víc středový travní pásek, až se změní v plnohodnotnou polňačku. Což o to, to by se i dalo přežít, ale koleje se plní pískem. Pak už je ho tolik, že se přední devatenáctky všech motorek boří 20 cm hluboko. Mě se jede dobře, Guzzina je cenduro a poloterénní gumy si vzájemně skvěle vypomůžou. Hůř však chlapům, jejich ohromný těžký stroje a silniční obutí si příliš s tímto povrchem nerozumí. Roman nakonec své americké spřežení nepřemůže a Haryk si měkce lehá. Díky bohu se Romanovi nic nestalo a motorce taky ne, akorát jí chlapi museli rychle zvednout, aby zastavili cmírající benzín z víčka nádrže. Celá skupina stojí a jsem vyslán na průzkum. Pokračuju dál směsí borových lesů a křovin, až dojedu ke …. skládce. Tak jak jí známe od nás z dob socialismu. Hory odpadu mezi stromy bez jakéhokoliv zabezpečení, smrad, mouchy, kouř a cesta utvořená ze směsi písku, igelitů a rozježděných plechovek. No ale pokračuju dál. Kolem cesty je hrozný brajgl. Hromady rozbitých střešních tašek, barely, kupy fólií, rozlámaný nábytek….  Čekám kdy najdu mrtvolu, nebo kdy na mě vyskočí polovojenská guerilla z doby občanský války. Nebo aspoň toulavej pes. Nic se ale nestane a tak po asi 3 km spatřím mezi stromy první domky. Vinci. Uf, tak jsme dobře. Vracím se pro zbytek party, ti obezřetně doorají písek až ke vsi a po ujetí asi třista metrů od kraje obce jsme u dnešního ubytování. 

Je to tu zajímavé. Ve vsi je na rozdíl od humen čisto.  Je tu všude plno borovic, a vlastní penzionek  stojí doslova v lese. Však je také  vystaven v lesním stylu, je tu plno drobných parkových doplňků, dřevěné schody, studánka, a tak. Vypadá to jako z dětského filmu o lesní říši, ale nedá se říct, že by to bylo kýčovitý. Vlevo je na obrázku jeden z domků penzionu Apartmani Bajka, Golubac - Vinci .Ubytování je rozděleno do dvou objektů – jedním je samostatný domek a druhý je v 1. patře rodinného domku, kde v přízemí bydlí majitelé. Jsem zařazen právě sem. Majitelé jsou postarší pár důchodového věku, ale jsou velmi milí a snaží se ve všem vyjít vstříc. Okamžitě jim spotřebujeme veškerou zásobu piva, což tak trochu nečekali, ale snaží se to napravit. To je obecně na jihu Evropy potíž. To, jak dokážou chlastat pivo Češi, je tady považováno za cirkusové číslo a (nejen) Srbové se tím baví. 

Pan majitel nám sebere pasy a poté asi hodinu neustále vypisuje papíry, někam volá a protože je hluchej, huláká do mobilu naše zkomolená jména. Vypadá to jako v KLDR, ale příčina je prostá.  Srbsko má jako jedna z posledních zemí v Evropě tzv. ohlašovací povinnost. Cizinec, pokud chrápe někde na lavičce v parku, je povinnen ohlásit místo svého chrápání místní policii. Pokud chrápe kdekoliv v soukromém zařízení, má tuto povinnost ubytovatel. Otázka však je v samotném přístupu Srbů k tomuto paragrafu. Většina z nich to úplně ignoruje a celní kontroly na výjezdu ze země po nás nikdy tento dokument nechtěly, ačkoliv by podle správna tak činit měly. Dědula je však zřejmě uvědomělý občan, a poctivě nás „nahlásí“. Úplně vidím policajta na druhé straně drátu, jak znuděně říká : „hmm, jó, píšu si. Hmmm. Hmmm. Jó, dobrý…“ , nohy má na stole, žere salám s rohlíkem a propiskou si maluje do lejster ženský akty.  O to víc podivně vypadá v této souvislosti vzpomínka na Horgoš u maďarské hranice a kvanta bezprizorních lidí blízkovýchodního a africkýho původu…..  No, pryč od toho. Když se zkulturníme, vyrazíme někam na jídlo a pivo. K pobřežní promenádě je to ani ne 200 metrů. Moc lidí tu není, ale obchody a restaurace jsou všechny v provozu.

Usedáme do zahrádky jednoho většího podniku, s výhledem na řeku. Pikolíci chvíli zápasí s tempem nošení piva značky Zaječarsko, ale mají výkonný chlaďák, takže je ho po chvilce dostatek (točené ne, to je tady celkově ojediněle, ale lahváče). A i když je z flašky, mají k němu nádherné půllitry a chutná dobře. Ono v tom pařáku chutná ostaně dobře všechno, co je studený, a nenajít hospodu, tak zřejmě vychlastáme i  kompresor u  ledničky. Dunaj je zde majestátním veletokem. Dolů k hladině vedou schody na molo, ale nikdo tam, krom několika puberťáků, není. Hladina je plná vodních rostlin a řas, které se roztahují až do půlky řeky. Se západem slunce se trochu sníží všobecné vedro, které nás všude provází. V restauraci se dobře sedí, takže konzumujeme pivo a sedíme do tmy. Když už začne být množství vychlastaného moku hrozbou pro druhý den, akci ukončíme a jde se ulehnout.

Řeka Dunaj je ve Vinci široká necelý kilometr. Protější břeh je rumunský Banát  (v kopcích za řekou je česká vesnice Garnic /Gerník/, kam také míříme). Kdyby tento web zachoval původní kvalitu fotek, byly by na protilehlém břehu Dunaje  v dálce vidět ruiny po rumunské čističce vody a odkališť zavřených rudných dolů. V řece je vidět  o něco blíže zeleň a stromy  – to je ostrov jménem Moldova Veche, patřící Rumunsku, dnes součást rumunského přírodního parku s jazykolamovým názvem  Parcul Natural Portile de Fier (PP Železná Vrata).

Úterý, 28.6. 2022

Ráno se rozloučíme s hodnými majiteli. Všude v Srbsku jsme přijímáni vlídně, název naší země a náš jazyk u Srbů vesměs budí pozitivní emoci. Samozřejmě základ všeho je chovat se slušně, pozdravit se s lidmi, prohodit pár slov, byť třeba lámaných, nedělat machry a nepohrdat. Málo platné, na většině Balkánu, včetně Srbska, jsme stále ještě považováni za „bohatý zápaďáky“, i když v dnešní době toto klišé působí poněkud komicky. Ti lidé samozřejmě nejsou žádné socky nebo nuzáci v boudách z vlnitýho plechu, to je nesmysl. Žijí úplně stejně, jako my. Jen ta drahá motorka tam stále ještě není běžná součást bytí. A úplně nejhlavnější je podle mě respektovat a ctít jejich zemi. Zkrátka - být hostem. Když se tohle vše dodrží, cítí se tam člověk doslova jak mezi svými. 

Dnes vstoupíme do Bulharska, teda snad. Tomu ale předchází ještě na dnešek plánovaná zastávka u hradu Golubac. Od hradu je Vinci vzdáleno jen několik kilometrů, takže jsme tam prakticky hned. Hrad má však ještě zavřeno. Projedeme tunel pod  hradem tam a zpět a zastavíme proti vjezdu na parkoviště hradu. Nad námi se vypíná vysoká skalní stěna z vápence s rozpadlou ruinou několikapatrové budovy. Pravděpodobně jde o opuštěný lom a ta stavba je třídírna kameniva, teda asi. Dnes už podle grafitti a zdevastovaného stavu slouží jen příležitostným squatterům a urbexovým průzkumníkům. Slunce do nás žhne hlava nehlava.  Najednou se u nás objeví malý červený kabriolet. Vystoupí čtyři  mladý kluci. Češi! Prý projíždějí okolo a všimli si českých espézetek na motorkách. Bohužel, já už jsem zapoměl, odkud byli a chlapi si to taky nepamatujou. Mají svou „skupinu“,  každý má triko se znakem jejich výpravy a vzpomínám, že něco říkali o lezení po skalách. Jsou také účastníci Gumbalkanu, ale mojeho bráchu, jenž tuto akci (se svým „speciálem“ Opel Corsa 1.3, zakoupeným za cenu šrotu) rovněž jezdí, neznaji. Prohodí se pár slov, kluci odjíždějí a my se rozhodujeme, že v tomto úpalu není možné existovat. 

Chlapi si všimli, že když jsme projížděli městem Golubac, které je kousek před hradem, je tam někde myčka. Míra s Frenkym a Romanem tedy jedou obnovit zašlou slávu jejich chromů a my jedeme s nima. Úplně v centru města najdem malý parčík, přímo na břehu řeky. Ve stínu stromů se dá přežít balkánský vedro. Chlapi vyjeli z myčky, motorky zase hází prasátka na všechny strany a jsou centrem zájmu místního malýho kluka, co zde sedí na lavičce s mámou. Strašně ho to láká, ale hrozně se stydí. Tak mu podávám samolepku, on s obrovským úsilím přemůže ostych, vezme si jí a ihned se běží pochlubit mámě. Ta nám poděkuje, hošík je strašně hrdej a tak ho Míra usadí na svou právě vyleštěnou lokomotivu. Malej Srbík bude mít na co vzpomínat a po prázdninách se určitě nezapomene pochlubit klukům ve školce, nebo snad už ve škole, a samolepka možná bude mít čestný místo v jeho klukovskej skrýši plnej pokladů.

Když postoupí čas, jedeme zpět ke hradu, kde už je otevřené parkoviště. Návštěvníci tu jsou, ale nejsou tu žádné davy. Golubac (volně přeloženo do češtiny to znamená něco jako Holub, Holoubek) , je asi největším středověkým hradem Srbska a zcela právem se řadí mezi TOP five Srbských památek. V zemi je zařazen do seznamu Kulturních památek mimořádného významu - SKIZ, což je srbská obdoba našeho označení NKP. Stejně jako předchozí staré hrady, má za sebou Golubac rozsáhlou a nákladnou rekonstrukci  s obnovou části hradu do původní podoby, která byla ukončena před pouhými třemi roky. Nemá smysl zde vypisovat obsáhlou historii, ale asi stručná zmínka je vhodná, takže: 14. století, srbský původ, neustálé hádky, boje a obsazování  Maďary (tehdy Uhry), Turky a Rakušany. Posledních 300 let opět v srbských rukách. I zde bojovaly jednotky českého krále Zikmunda Lucemburského (středověká vlajka českého krále zde symbolicky dodnes vlaje) a i zde byly poraženy osmanskou armádou sultána Bajezida I. Ještě před 20 lety byl stav hradu takový, že byl zcela zakázán vstup; jeho záchrana přišla za pět minut dvanáct. Ovšem to, co se Srbům podařilo – klobouk dolů.

Mohutná středověká pevnost velmi utrpěla v 70. letech 20. století, kdy bylo její nejspodnější patro zatopeno vodami megalomanské přehrady Železná vrata. Od té doby je jedna z věží napůl potopená ve vodě - ve skutečnosti je však pod hladinou celá jedna třetina původního hradu.  Hrad však navzdory tomuto zranění i nadále majestátně střeží nejširší místo na Dunaji, hned po jeho deltě. Řeka zde má šířku až 5,5 kilometru. Procházíme se volně, bez průvodce. Na hradě nechybí expozice dobových artefaktů, je promítán dokumentární film o jeho dějinách a dá se samozřejmě zakoupit množství suvenýrů. U budovy informací je kavárna, kde mají studené pití, což ve zdejším úmorným horku přijde obzvlášť vhod.  Zase je to něco pro mě - všude lítají hejna motýlů. Zde na Golubaci dominuje jeden druh, jenž je u nás raritou, žijící v ojedinělých  lokalitách jižní Moravy - otakárek ovocný. A tak zatímco doma jsem ho za 48 let neviděl, tady jich klidně pije u kaluže v chodníku i deset najednou. Jenže zastihnout je k vyfocení je zhola nemožný, okamžitě uletí a sednou si o tři metry vedle. Pobíhám tam jak Alík za koťaty, a když začnu být evidentně pro smích ostatním návštěvníkům, marné snahy zanechám.

U Golubace se za řekou Dunaj nachází Rumunský Banát. Za větrným parkem leží česká osada Svatá Helena, kam máme rovněž naplánovanou cestu při návratu z jihu Evropy. Nad řekou je pod kopci vidět zřícenina hradu Sfante Ladislau a přilehlá vesnice Coronini.

Asi dvě hodiny věnujeme prohlídce areálu s úžasnými výhledy na Dunaj a podhradí, a budeme zase pokračovat dál, po podunajské silnici 34 podél řeky k bulharské hranici. Celá oblast je málo osídlená , lesnatá a je součástí srbského Národního parku Džerdap. Železná Vrata nejsou jen přehrada, je to v první řadě největší říční kaňon v Evropě. Proto je břeh, kudy se táhne silnice, plný kopců, skal a strží. Silnice je vedena celkem 17 tunely, které dosahují až k městu Donji Milanovac. To by nebylo nic tak neobvyklýho; jenže srbští cestáři se pustili do opravy povrchu cesty a to v celé délce až skoro k Milanovaci. Frézují, asfaltují, kopou, nakládají a zase vysypávají a to včetně tunelů. A tunely zde nemají osvětlení. Ze žhnoucího slunce vletíme rovnou do tunelu, kde je tma jak v prdeli. A jak vypadá frézovaná silnice, ví každej. Několik vteřin nic člověk nevidí, než oko přivykne temnotě. Pod koly vrstva frézované drtě, jámy, kanály a chvílema štěrk. Tunel je navíc plnej prachu, kterej lítá do očí a skřípe mezi zubama. A hoplá, ze tmy rovnou na sluneční výheň. Několik vteřin mžourám a slzím, a opět letím do tunelu. Do toho všeho samozřejmě ostatní provoz a silničáři s asfaltovacími stroji, finišery a nákláďáky s téměř žádným osvětlením nebo značkama. Takovej klasicky balkánskej styl - „v pohodě“. Místy docela o hubu. Chlapi se svými tanky nemůžou letět furt sedumdesát, to by jim z toho asi všechno opadalo. Guzzině podobné vložky vůbec nečiní potíže, ke konci úseku tedy přidám, trochu jim ujedu a když tunelová eskapáda končí, zastavím a jdu učinit pokus je vyfotit na jednom z výjezdů u posledního tunelu značeného T5, na silnici 34 u Boljetinu ve středním Srbsku.

Docela mě cesta kolem Dunaje těmito místy zklamala. Z nádherných výhledů na řeku jsme toho moc neměli, páč člověk musel furt hlídat lochny v silnici nebo aby nepřejel cestářovi lopatu. Vlastní přehradu Železná Vrata budem zkoumat při cestě domů, takže pokračujeme v cestě přes Donji Milanovac, Brza Palanka a Negotin. Poslední srbská obec před hranicí je Kobyšnica. Tam mě zaujal rozlehlý hřbitov. V typicky balkánském stylu... Nemá zeď. Silnice vede úplně až u hrobů, takže ty nejbližší mají obrubu v písku krajnice. Pěšiny zarostlé obrovským plevelem a všude uschlé křoviny. Vypadá to opravdu zbídačeně, ale přitom je to aktivní, používaný hřbitov. Srbové mají drtivou většinu náhrobků z černého kamene. Bílý nebo žula, jako u nás, to tady prakticky neznají. 

Srbská hranice přichází vzápětí. Je tu krátká kolona.  Srbskou posádku tvoří otrávený nepříjemný celník a sekunduje mu celnice, která se asi rozhodla, že nám zkazí veškeré dobré dojmy z této nádherné jihoevropské země. Je tlustá, stejně tlustě nalíčená, brejle jak okuláry z dalekohledu, s ohnivě červenými vlasy chemického původu. Jestli má chlapa, tak ho buď bije, nebo jí dávno zdrhnul. Když otevře hubu, je to ještě horší. Nepozdraví a hned začne: „Spík ingliš, dojč?!“ Arogantně se dožaduje komunikace v řečích, které neumíme. „Nou, plís. Rusiš, Slovákia, Poliš“  To jí rozzuří ještě víc. Asi má její robertek vybitý baterky a včera večír v krámě  evidentně žádný neměli. „Nou… Nou… ééééch“  …. „Čech republik?“  „jo, yes“.  Když jí dojde, že anglicky neuspěje, láme srbštinu. „Kam?“  „Řecko“.  „éééé?“  „No Řecko, Grís!“  „Á,oukej. Kesa. Kofer, bags!!“  štěkne a plácá prsty s umělými drápy po Marově kufru.  „Jako votevřít?“ říká Maro a posunky naznačuje otevírání zavazadla.  „Noooouuuu… col, duán!“  „Jo col. Ne, nemáme žádnej col. Turisti!“ odvětí Maro. Piča protivná, honí se mi hlavou, a začíná mi vzteky vařit moč. Drž hubu, poroučím si, to by mohlo skončit pěknými problémy. A tak zatnu zuby a s vypětím sil držím zobák. Estráda pokračuje. Kráva chodí s vyvalenými vytahanými kozami pod uniformou mezi motorkama. „A vy co. Gang??“ štěká a pleská vztekle rukou do vlaječky, co má Pazďa na zadním kufru.  „Ne. Žádnej gang. Turisti.“ odvětí  Pazďa.  „To je kunda blbá“ šeptá mi Maro. Zřejmě jí nějakej Noční vlk vyprášil, dal kopačky a zdrhnul i s jejíma prachama. Nebo jí spíš zdrhnul starej, poté, co vyprášil nějakou Noční vlčici a – taky s jejíma prachama.  Jinak si neumím vysvětlit její averzi na ozdoby kufru na choperu…   Mezitim ten otrávenej pejčus v budce zkontroluje a orazítkuje pasy, takže nám je rozdají a my jsme svobodní.  Jo, tak tohle mi hodně rychle vrátilo vzpomínky na naší domovinu z dob nedávno minulých. To je tak, když debil dostane moc  a funkci. Bylo to i u nás, všichni si to pamatujeme. Jak vidno, ani Srbsko není vyjímkou. Jedna blbka nám ale nic zkazit nemůže. Jestli to ještě někdy půjde, do Srbska se určitě vrátíme a rádi.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE