Cesta do Řecka

Ráno jsme se vydali dále po dálnici směr Makedonie. Nakonec jsme žádný poplatek nikde neplatili. Jediné co mě na Řecku trochu štvalo, byl dost drahý benzín. Za litr jsme platili 1,7 až 1,8 euro. Na hranicích s Makedonií zase pouze pasy a zelená karta, plus sundat helmy, jestli jsme to mi:). Projet Makedonii bylo bez problému. Silnice slušné, a jelikož jsem nechtěl riskovat, vzali jsme to kolem Skopje po dálnici. Platili jsme 2 x jedno euro a jednou půl eura poplatek. V mapě jsem viděl, že před námi leží Kosovo. Moc jsem o té zemi neslyšel – není to tak dlouho co vznikla odtržením od Srbska, tak jsem si řekl, že se tam podíváme. První překvapení mne čekalo hned na hranicích: moje zelená karta pro Kosovo neplatila, ale prý „No problem“, můžu si pojištění sjednat v místní budce u strašně pomalýho dědka. Nejlevnější pojištění šlo sjednat za 15 dní za 15 euro. Ne zrovna s nadšením jsem mu ty prachy dal a pokračovali jsme dál. Obecně můžu říct, že to byla nejzaostalejší země, kterou jsme projeli. Horší, než Albánie. Rozmlácené silnice, samý náklaďák a šílený provoz. Cestu do Prištiny jsme strávili neustálým předjížděním a kličkováním, což občas nebylo zrovna bezpečné. Navíc, když už silnice nebyla samá díra, tak v ní byly i několik cm hluboké vyjeté koleje. Projeli jsme Prištinu a zamířili na město Pec. To byla velká chyba. Ve městě nekonečné kolony, které nešly objet ani prokličkovat, žádné ukazatele, davy lidí, smrad a bordel. Než se mi konečně odtud podařilo vykličkovat, Bandit se tavil. Náladu mi pak ještě vylepšil arogantní kosovský celník, který neuměl žádný jiný jazyk, než ten jejich. Než jsem pochopil, že po mě chce potvrzení, že jsem zaplatil tu jejich pojistku, chvilku to trvalo. Náladu mi spravila opět až Černá Hora: nádherný hory, super asflat, samá zatáčka…no občas to drnclo, ale pořád byly silnice v mnohem lepším stavu než leckterý náš hlavní tah. Nakonec jsme dojeli do města Žabljak kde jsme se ubytovali v hotýlku za 15 euro za oba. Z radosti, že je to tak levné jsme se vydali na večeři. V restauraci mi až došlo, že se v Černé hoře platí eurama normálně, což jsem do té doby nevěděl. Objednal jsem dva Durmitorské steaky, mě ho přinesli, ale baťůžek dostal 4 ohřáté parky a talíř hranolků. Opět jsem paní vysvětlil, že to měly být dva steaky, tak se omlouvala a když jsem dojedl ten svůj, přinesli ho i baťůžkovi. Když jsem se pak ani po půl hodině nedočkal dalšího piva, zaplatil jsem 25 euro a celkem naštvaný šel spát. Ujeto 420 km.

12. den, středa 3.8.

Ráno jsme vyrazili ze Žabljaku a drželi se cedulí Jezera. Ty byla sice vyschlá, ale povedlo se nám tak projet celý Durmitor tou nejvyšší silničkou (opět super asfalt). Při jedné přestávce k nám přišel nějaký správce parku, a jestli jsme prý platili za vjezd. Řekl, jsem že ne a on že prý musíme. Chtěl 2 eura za osobu. Vzpomněl jsem si na letošní poplatek 19 euro za Grossglockner, který nám navíc celý propršel a ty 4 eura mu s úsměvem dal. Přejezd Durmitoru bylo něco nádherného. Taková panoramata se jen tak nevidí. Nakonec jsme přes serpentiny a tunely dojeli zpátky k jezeru řeky Piva, kolem kterého jsme jeli cestou tam, ale tentokrát nám svítilo sluníčko. Jinak v Černé Hoře se jezdí většinou podle pravidel, protože tam mají vcelku dost policajtů. Já jel většinou cca o 20 nad limit. Jednou, když jsem se držel za Mercedesem, který to praskal zhruba mým tempem, vyskočil za zatáčkou policajt a už ho bral. Mě nechali naštěstí projet. Na hranicích mě Černohorci ani nekontrolovali a Bosňan chtěl zase jen pasy a kartu. Dále cesta Bosnou ubíhala v pohodě. Opět jsem si pěkně vychutnal úsek z Brodu na Sarajevo. Kus za Sarajevem byla ale najednou silnice na Jajce uzavřena kvůli opravě mostu. Bez jakékoliv cedule. Normálně bych to projel, ale jelikož na mostě pracovali technici, nechtěl jsem to riskovat. Vrátili jsme se proto cca 10 km zpátky a zahnul jsem na silnici, po které jsem si myslel, že by se to dalo objet. Silnice vedla do jedné vesnice, za kterou se změnila v šotolinovou cestu. Zkusil jsem jet ještě pár km dále, ale cesta se změnila v bahno a už to nešlo. Vrátili jsme se proto do té vesnice a místní mne poslali na jinou odbočku, že prý vede na Jajce. Sice vedla, ale po chvíli opět kameny, štěrk, díry a prostě maximálně na dvojku. Trvalo to dvě a půl hodiny a jeli jsme takto 40 km než jsme se dostali opět na asfalt. Měli jsme toho s baťůžkem oba plný zuby a Bandit také. Kolem cesty jsme dokonce viděli cedule upozorňující na miny. Pak jsme ujeli ještě asi 100 km a vyčerpaní jsme si ustlali u silnice za křovím.
Ujeto 695 km.

13. den, čtvrtek 4.8.

V noci nám spadlo na plachtu pár kapek, ale ráno bylo zase krásně jasno. V jednom městě městě před hranicemi, když jsem zastavil u benzínky ke mně přišel čerpadlář a prý „AAAA Suzuki Bandit:)„. Ptal se jestli 600 nebo 1200 a když jsem řekl 600, tak prý „malo, já mám 1200:) . říkal jsem mu že mi 600 stačí a on mi pak ještě ukazoval toho svého v mobilu – stejný černý S-kový – jen 1200. Popojeli jsme cca 100 km na Plitvice: pro mě byly Plitvice něco jako Meteora: Hezký, mohu říci, že jsem tam byl, ale jinak nic víc. Jinak tam byly mraky lidí (a to jsme tam byli ve čtvrtek dopoledne) a dost draho. Zvolili jsme trasu H na 4 až 6 hodin a za 3 hodiny jsme jí měli prošlou (v ceně byl i autobus a loďka). Vyměnil jsem 20 euro na kuny, že se alespoň najíme, ale byla za to jen magnetka na lednici a dva hamburgery s hranolkama. Jediné, co mne potěšilo, bylo parkoviště pro motorky zadarmo – plechovky platily v přepočtu cca 300 Kč. Jelikož se blížila pěkná bouřka, rychle jsme vyrazili a podařilo se nám jí ujet. Po zkušenostech s kolonami na hranicích jsem zvolil hraniční přechod na vedlejší silnici severně od Karlovace, který byl úplně prázdný a zase jen mrkli do pasů. Kdybych to věděl, koupil bych těch kartonů víc :) Slovinsko jsme projeli opět mimo dálnice, ale cesta byla kvůli tomu o dost delší. Před Rakouskými hranicemi jsem dojel dva motorkáře na nějakých supersportech, co si jeli v podvečer zajezdit do Rakouska. Říkal jsem si, že se mrknu, jak se u nich jezdí, ale ve 170 mě baťůžek začal dloubat do žeber :). No oni by mi stejně asi ujeli :). Nakonec jsme si ustlali za polem s kukuřicí cca 60 km za hranicema.
Ujeto 466 km.

14. den, pátek 5.8.

Následující den byl poslední den naší cesty. Jelikož jsme měli celý den na projetí Rakouska (byli jsme objednaní až na večeři u baťůžka rodičů v Č.B.), Rakousko jsem si tentokrát vychutnal pěkně přes hřebeny a rozhodně jsem nevolil nejkratší cestu. Vychutnal jsem si zatáčky, až mne z toho ruce bolely:). Nakonec jsme to ještě vzali na Lipno, ale na koupání to nebylo.
Závěrem: Dost lidí mi říkalo, že jsem blázen, když chci jet takovou štreku na 6-kový Bandasce, ale motorka celou dobu šlapala jak hodinky s průmernou spotřebou 4,9 l. Pouze jsem lil benzín a cca každých 500 km pořádně promazal řetěz. Doma jsem pak pro zajímavot zvážil veškerý náklad a celkem jsme vezli 45 kg nákladu, plus našich cca 150 kg živé váhy. Poznali jsme slušný kus světa a to všechno za necelých 19 000 Kč, což bych normálně dal jen za letenky.