Cesta do Řecka

1. den, sobota 23.7.

Z Tábora jsme vyrazili brzy ráno. Motorka už byla nabalená z předchozího dne, nádrž byla plná a rozloučení s příbuznými již proběhlo. Vyrazili jsme směr České Budějovice a stavili se ještě u baťůžka rodičů na kávu. V 9:00 jsme konečně vyrazili na dlouho očekávanou cestu, kterou jsem plánoval již od března. Cestou jsem stále ještě rozmýšlel, jestli projet Rakousko po dálnici, nebo si vychutnat alpské průsmyky. Jelikož jsme ale ten den měli dojet až k Plitvickým jezerům (cca 650 km) řekl jsem si, že těch 4,5 euro za dálniční známku obětuji. To jsem ale ještě nevěděl, že budu platit nejprve mýto 4,5 euro a pak další 7,5 euro za 20km dlouhý tunel (ani neměli slevu pro motorky). Do toho tunelu, když jsme vjížděli, bylo polojasno. Když jsme z něj však vyjeli, vjeli jsme do pořádné průtrže a než jsme mohli na nejbližším parkovišti (cca 5km) navléct nepromoky, byli jsme už slušně promočení. Pak nám s přestávkami pršelo až do Chorvatska...
Na konci Rakouska jsem sjel z dálnice, abych nemusel platit ve Slovinsku dálniční známku. Jak na potvoru mi zrovna napršelo na mobil, ve kterém jsem měl navigaci a ten přestal fungovat, takže jsme hledali cestu podle mapy. Ještě že jsme po dálnici nejeli, protože před chorvatskými hranicemi byli mnoha kilometrové kolony, které se zjevně moc nehýbaly, když lidé na dekách hráli karty. Na silnici vedoucí k hranicím jsme vyjeli z vedlejší a po cca 15 minutách kličkování mezi auty se nám podařilo hranice přejet. Následovala cesta Chorvatskem směr Plitvice. Chorvati mají silnice z nějakého živce a ten jak namokne, je to jak jet u nás po náledí, takže cesta moc rychle neubíhala (doma jsem pak navíc zjistil, že jsem celou tu cestu absolvoval s obrácenou zadní gumou:) ). Nakonec jsme se utábořili v lese cca 40 km před Plitvicemi. Jelikož jsem věděl, že Chorvati nemají tento styl nocování rádi, chvilku jsem vybíral, než jsem našel dobře schované místečko. Na plynovém vařiči jsme uvařili guláš a za zvuku deště spokojeně usnuli.
Najeto 658 km.

2. den, neděle 24.7.

Ráno mne v půl 6 vzbudila pořádná bouřka. Naštěstí přístřešek držel a mi jsme byli v suchu a v teple. Když ani v 8 hodin stále nepřestávalo pršet, rozhodli jsme se, že Plitvice vynecháme a budeme mazat na jih za sluníčkem. Na hranicích s Bosnou jen mrkli do pasů a mi pokračovali přes Bihač, Jajce a Sarajevo na Černou Horu. Silnice byly ve velice slušném stavu, každou chvilku cedule informující, že na ni přispěla EU. Když jsme zastavili, aby si zadky odpočinuly, lidé na nás s úsměvem mávali a auta troubila (ne ve zlém :) ). Na benzínkách brali všude karty a také tam mají levné kuřivo (Malbora za cca 50 Kč). Před Sarajevem jsme zahnuli na jih na Brod. Vede tam údolím nádherná cca 50 km dlouhá cesta plná zatáček se slušným asfaltem. Jelikož nám přestávalo pršet a silnice byla suchá, mohl jsem si zatáčky pěkně vychutnat:). Nakonec jsme kousek pod Brodem sjeli z hlavní a našli prfektní palouček na spaní. Vybalili jsme všechny věci, aby se alespoň trochu usušily. Do postranních brašem totiž zatékalo i přes ochranné obaly. Ještě, že jsme s sebou vzali i repelent, protože to tam docela bzučelo. Díky tomu jsme se krásně vyspali.
Najeto 476 km.

3. den, pondělí 25.7.

Ráno nás vzbudil opět déšť. To už jsme začínali být pěkně rozmrzení, protože vyrazit na cestu a jet 3 dny v dešti, to jsme zrovna neplánovali. Cesta k hranicím s Černou Horou se změnila. Samá díra nebo štěrk a cestovní rychlost se nám zpomalila na cca 40 km/h. Na hranicích opět jen mrkli do pasů a ještě chtěli vidět zelenou kartu. Silnice pak byly v dobrém stavu a mi jsme pokračovali kaňonem řeky Piva – nádhera, ale bohužel nám stále pršelo. Díky tomu padl i další plán, projet si Durmitor, a tak stále jsme to mazali na jih přes Nikšič a Podgoricu k albánským hranicím. Před hranicemi najednou teplotní šok a 30 stupňů. Na albánských hranicích opět pouze pasy a zelená karta. To co ale přišlo za hranicemi mi vyrazilo dech. Čekal jsem, že silnice nebudou nic moc, ale jet 30 km na Shkoder po staveništi, to bylo o nervy. Staví tam zrovna novou silnici, a jelikož tam nevedou jiné asfaltové cesty, pouští veškerý provoz tím staveništěm. Štěrk, kameny, díry jak vrata, prach, náklaďáky a rozpadlé Mercedesy (jiná auta v Albánii snad nejezdí.) Bandit dostával pořádně zabrat a po projetí jedné obzvláště velké díry mi vzadu najednou něco ruplo a nosič kufru se začal podezřele kývat. Vydržel 5000km, ale 10 km po albánské silnici na něj bylo moc. Naštěstí jsem s sebou vezl trak, takže jsem jej stáhl dopředu a vše bylo v pohodě. Cesta ze Shkoderu dál na jih už bylo jiné kafe – krásný nový asfalt. Albánci mají dva národní sporty – mít benzínku (pomalu na každý kilometr připadala jedna) a pak Lavaze – Albánec s vapkou. Nechal jsem proto Bandita za 2 eura taky pořádně umýt, protože už mu nebyla pomalu vidět ani SPZ. Jinak na albánských benzinách nikde nebrali karty a ani tam nemají žádné obchůdky s pitím a podobně jak je tomu všude jinde. Vždy pouze budka s týpkem, co inkasoval ty jejich lechy nebo eura (samozřejmě s podezřelým kurzem, ale když jsem to pak počítel, vyšel mne litr na 33 Kč tak jsem se nehádal). Také jsme viděli, jak u silnice leží kráva a Albánec jí myl vapkou – říkal jsem si „tyjo maj tu i myčky pro krávy“ ale on z ní smýval krev – prostě jatka na parkovišti u silnice. Pak také všude neskutečný bordel, smrad jak každou chvilku někde něco doutnalo, toulaví psi (i sražení u silnice). Dokonce jsme viděli, když začínalo trochu pršet, že Albánec zastavil svého Mercedesa, ze zadní sedačky vytáhl čelní sklo, nasadil, spolujezdec držel a mazal dál :). Pak také v Albánii nemají snad žádná pravidla silničního provozu. Ten kdo je nejagresivnější a nejvíc troubí má přednost. Po chvilce jsem poznal, že se slušností daleko neprojedu, tak jsem se začal všude cpát stejně jako oni a modlil se, aby mě někdo nesejmul. Na večer jsme dorazili do městečka Vlore, kde se nám na první pokud podařilo najít slušnej hotýlek za 20 euro pro oba. Vyházeli jsme opět věci na podlahu, aby vyschly a šli na večeři. Kuchařovi se ale prý v pondělí nechtělo do práce, tak nám alespoň objednali pizzu. Za 2 pizzy, 3 piva a fantu jsem dal v přepočtu cca 300 Kč.
Najeto 456 km.

4. den, úterý 26.7.

Ráno v 7 hodin jsme naházeli kufry na Bandita a vyrazili z Vlore směr jih. Z cesty jsem byl nadšen. 100 km po úpatí hor, super asfalt, samé zatáčky, vlevo hory, vpravo moře. Silnice pak vedla přes hory – celkem slušné stoupání a úžasný panoramata. Kozy, krávy a ovce na silnicích jsem už pomalu nevnímal:).Stejně tak cikány na oslech. Na hranicích s Řeckem vše v pohodě. Řekové chtěli navíc vidět malý techničák a kontrolovali, jestli mi sedí čísla na Banditovi a že je opravdu můj. Za hranicemi jsme měli na vybranou, jestli jet oklikou po dálnici na Ioannina a pak na Igoumenitsu a nebo to střihnout po místní okresce, která se v navigaci krásně klikatila. Volba to byla jasná a já opět klopil, co to šlo:). Po cca 30 km ale najednou cesta končila sesunutým svahem, bez jakékoliv cedule. Vrátili jsme se pár km zpátky, kde byla cedule v řečtině se šipkou na šotolinovou cestu vedoucí serpentinami nahoru. Usoudili jsme, že je to objížďka. Měla asi 4 km ale jel jsme je skoro půl hodiny – hroznej mazec. Pořád maximálně na dvojku a moc pomalu a opatrně po kamemech serpentinami. Pak ale opět super asfalt a zatáčky až do Igoumenitsy, kam jsme dorazili v 5 hodin. Tam jsme koupili lístky na trajekt za 30 euro (dva lidi plus motorka) s tím, že trajekt odplouvá s půl sedmé. Došli jsme do místní restaurace a dali si konečně řecký gyros. Když ve čtvrt na 7 stále nikdo na trajekt nenajížděl, šel jsem se zeptat, jestli není něco špatně. Špatně bylo to, že nás vůbec nenapadlo, že je v Řecku o hodinu šouplý čas :). Takže trajekt nám uplava,l zatímco jsme se cpali gyrosem a další plul až v 9 večer. Zajeli jsme se proto konečně vykoupat a další trajekt už stihli. Na Korfu jsme dopluli za tmy. Všude mraky Italů na těch jejich fichtlech mě předjížděli z obou stran a já si tam s naloženou Bandaskou připadal jak slon v porcelánu. Na Korfu už jsem byl před 4 lety autem, takže jsem měl vytipovanou pláž na spaní, kterou se nám cca po hodině podařilo najít. Odtáhli jsme si lehátka kus od pláže a vcelku unavení usnuli.
Najeto 310 km.