Severní Rakousko, Morava a Devín

Hned ze startu bych chtěl upozornit, že cestopis je docela dlouhý. Takže kdo se odhodlá číst ho až do konce, ať si nejdřív udělá pětilitrák s kávou, pohodlně se usadí a řekne své drahé polovičce, aby ho co půlhodinu přišla vzbudit. A ještě jedna poznámka: za německými názvy (při první zmínce) jsou v závorkách uvedeny české názvy (pokud se mi je podařilo najít). Ale to by každému stejně došlo.

I když jsem tuto dovolenou se Sněhulákem (Kawasaki Versys 650) plánoval už docela dlouho a celou tu dobu jsem se na ni hodně těšil, tak poté, co jsem den před odjezdem viděl předpověď počasí na následujících čtrnáct dnů, ze mě nadšení téměř okamžitě vyprchalo – každý den chcanec a hlavně silné ochlazení. Měl jsem tak akorát chuť nechat Sněhuláka doma, vzít auto a podívat se k našemu jižnímu sousedovi na čtyřech kolech. Prdlajs, na mašině jezdím skoro celej rok, takže toto chvilkové pomatení mysli přecházím s úsměvem.

Vyjel jsem v neděli s tím, že navštívím rodiče na jižní Moravě (1. den: ujeto 169 km) a následujícího dne se přesunu do Bítova (2. den: ujeto 66 km). Tam jsem byl dalších 12 dní ubytovaný. I když to není zrovna tradiční styl moto cestování, pro mě mělo přespávání na jediném místě své opodstatnění – chystal jsem cestovat po relativně malém území a tak mi okružní jízdy vyhovovaly víc a taky jsem nemusel každý den hledat nějaké ubytování, nebo místo pro přespání (i vzhledem k předpovědi počasí).

3. den (7. května): ujeto 259 km

Cíle tohoto dne: soutok Dyje s Moravskou Dyjí a pramen Dyje

Z Bítova jsem vyrazil kolem osmé ráno. Vzal jsem to oklikou přes Zblovice a Svobodův mlýn. Ten je postavený pod skalami v údolí řeky Želetavky. Pak dál přes Vysočany, Korolupy, Uherčice a Vratěnín do Rakouska. Silnice mezi obcemi Vysočany a Vratěnín připomínala tankodrom. Vím, že je to dost troufalé tvrzení, ale podle mě byla (možná už s tím něco udělali, ale pochybuju) v horším stavu než největší a nejdražší parkoviště v ČR – naše přeslavná dálnice D1, která bez jediného výstřelu zastavila postup mocné americké armády.

První zastávku jsem naplánoval kousek za čárou v městě Drosendorf (Drozdovice), které má jako jediné v Rakousku kompletně zachovalé městské hradby. Z Drosendorfu jsem pokračoval přes Eibenstein (Ivanov) do města Raabs an der Thaya, kde se přímo pod hradem nachází soutok Dyje s Moravskou Dyjí. Český název tohoto města je Rakous (Rakousy) nad Dyjí a tento název se už ve středověku přenesl na celý stát. Díky tomu má čeština a slovenština jedinečný termín pro Rakousko.

hrad Eibenstein

Raabs an der Thaya

Z města Raabs an der Thaya jsem se vrátil po silnici B30 kousek zpět a odbočil ke zřícenině hradu Kollmitz (Chlumec). I když jsem jel podle ukazatelů, zarazila mě v obci Kollmitzdörfl odbočka na lesní šotolinu. Zákaz vjezdu jsem neviděl, tak jsem pokračoval a doufal, že zde neplatí obdobný lesní zákon jako u nás. Přece jenom se mi nechtělo cálovat pokutu, která by určitě způsobila tropický cyklón v peněžence. Když jsem pak viděl, že u každé odbočky (i u těch, které byly tak zarostlé, že nebylo skoro poznat, že se jedná o cesty) je značka se zákazem vjezdu, nervozita ze mě ihned spadla a asi 300 metrů za bránou předsunutého opevnění Böhmische Mauer (Česká zeď) se přede mnou objevil hrad Kollmitz. Po zaplacení vstupného 2 € mi pokladní do ruk vrazila tištěného průvodce v češtině a klíče k hradním věžím, ze kterých je krásný výhled na samotný hrad a do údolí řeky Dyje pod hradem.

Z hradu Kollmitz jsem frčel přímo k pramenu Dyje. Ten je v malém lesíku uprostřed polí mezi obcemi Schweiggers a Schwarzenbach. U pramene je posezení a balvan na podezdívce, na kterém je deska se základními informacemi o řece Dyji a o tom, kdo tam ten šutr nechal postavit a kdy. Pramen Dyje byl pro mě velkým zklamáním – byl hodně slabý a díky tomu mi spíš připomínal špinavou kaluž. Představa, že se z pramene napiju, mě okamžitě přešla a tak jsem tam aspoň strčil ruce. Na severovýchod odtud, nějakých 500 m, je ještě nízká rozhledna a travnatý labyrint.

Od pramenu Dyje jsem se přesunul do města Zwettl (Světlá), omrknout historické centrum s radnicí ze 14. století a částečně dochované městské hradby. Protože už bylo dlouho po poledni a o své už se hlásil i můj žaludek, zaplul jsem do nejbližší restaurace (Gasthof zur goldenen Rose) s tím, že vyzkouším nějakou místní specialitu. Volba padla na jehněčí maso s knedlíky, což byly slizké, lepivé koule o velikosti menšího pomeranče. Chuťově nemají jejich knedle s těma našima nic společného, ale jinak spokojenost, chutnalo. Když jsem pak pocucával místní nealko pivo Luftikus, přišlo několik číšníkových známých, vytáhli cigára a začli hulit. Sakra, teprve tehdy jsem si to uvědomil – vždyť v Rakousku pořád ještě nezakázali kouření v restauracích. Okamžitě jsem požádal číšníka o popelník a s výrazem naprostého blaha a plným žaludkem jsem si vykouřil doutník. Celková útrata za jídlo, kávu a dvě nealko piva 22 €.

Ze Zwettlu jsem pokračoval po silnicích B38, B45 a B35 na hranice s ČR a přes Znojmo zpět do Bítova, kam jsem přijel kolem sedmé. Cestou jsem udělal jen několik krátkých zastávek, abych vyfotil zříceninu hradu Lichtenfels na poloostrově v přehradní nádrži Ottensteiner, hráz této přehrady a zámky Ottenstein a Waldreichs.

4. den (8. května): ujeto 394 km

Cíle tohoto dne: Linz a klášter St. Florian

Odjezd o půl osmé, kolem zříceniny hradu Cornštejn přímo do Vysočan a pak po stejné štráse do Vratěnína jako předešlého dne. Odtud do Rancířova (cesta vede mezi liniemi prvorepublikového opevnění) a přes Hlubokou do Rakouska. Tam jsem zaváhal, jestli už jsem přejel čáru. Poprvé, a krom tohoto hraničního přechodu i naposledy, během dovolené byl stav silnic horší na rakouské straně. První zastávka byla v nejseverněji položeném okresním městě Rakouska: Waidhofen an der Thaya (Bejdov nad Dyjí). Při příjezdu mě překvapil velký fógl uprostřed kruháče. Později jsem se dočetl, že se jedná o Ibise skalního a že se toto město pyšní největší evropskou voliérou tohoto ptáka. Dál je tu radnice ze 16. století, sloup svaté Trojice a zámek, který by už ale potřeboval nějakou tu investici.

Z Waidhofenu jsem se přesunul do Freistadtu (Cáhlov), jen jsem se cestou zastavil u hradu Engelstein a zámku Rosenhof, abych udělal pár fotek. Freistadt má téměř úplně zachovalé středověké hradby s širokým příkopem a branami Linzertor (Linecká brána) a Böhmertor (Česká brána), historické centrum, gotické kostely a zámek ze 16. století. Město bylo založeno na Linecké stezce, která spojovala Linz (Linec) s Čechami.

Z Freistadtu jsem po silnici B38 směřoval na Bad Leonfelden a odtud po B126 jižním směrem. Po projetí obce Hellmonsödt se objevil nádherný výhled na zasněžené Alpy a současně začalo dlouhé klesání do města Linz. V třetím největším rakouském městě jsem nechal Sněhuláka na neplaceném parkovišti přímo pod zámkem u břehu Dunaje a vydal se na pěší prohlídku města. Vzal jsem to přes hebl kolem zámku a zamířil k největší katedrále v Rakousku – Katedrále Neposkvrněného Početí Panny Marie (vstup je zdarma). Je sice největší, ale není nejvyšší, protože v tehdejším Rakousku-Uhersku nesměl být žádný kostel vyšší než vídeňská Katedrála svatého Štěpána. Pak jsem zamířil na Landstraẞe, po které jsem došel na Hauptplatz, největší náměstí v Rakousku. Něco jsem zobl v rychlém občerstvení, prohlédl si sloup Nejsvětější trojice, radnici, okolní uličky a katedrálu Alter Dom. Kolem Dunaje jsem se vrátil ke Sněhulákovi a zajel se podívat do přístavu místního jacht klubu, kde stojí mohutný betonový bunkr. Ten sloužil jako kryt při náletech za 2. světové války.

Vymotat se z ucpaného Lince byl celkem zážitek, ale povedlo se a dokonce správným směrem (jednu chvíli jsem tomu moc nevěřil), takže jsem úspěšně dojel ke Klášteru svatého Floriána v obci Sankt Florian (Svatý Florián). Parkoviště bylo zdarma (jako téměř u všech památek, které jsem navštívil – je zajímavé, že u nás z každého tahají prachy sotva člověk někde přibrzdí a v Rakousku ne), stejně jako WC na parkovišti i v areálu kláštera a bez vstupného byla i prohlídka klášterního chrámu. Další vnitřní prostory byly přístupné jen po zaplacení vstupného a s průvodcem.

Od klášteru jsem se přemístil k soutoku řeky Enns (Enže) s Dunajem, odkud jsem to vzal přes Grein, Zwettl a Raabs an der Thaya zpět do Bítova. Návrat před devátou večer.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE