Rakousko s výletem do Italských passů….

Den 2. – Sobota 24.8.

Dnes je náš cíl malá italská vesnička Reschen/Resia am See v provincii Curon Venosa, kde Peťo rezervoval ubytko v malém pensionu Garni Marlene.

Ráno vstáváme, teda aspoň já, se slovy: „Mirku, kde že to máš ty brufeny?“ :-D a jdeme na snídani. Nějak mě ta únava z předchozích dní dohání, ale co, vydatná snídaně, jak je tu zvykem, pomůže. Balíme, já si nechám nějaké ne úplně potřebné věci, tady na pensionu, protože se sem v neděli budeme zase vracet.
Přijdeme k motorkám, Mirek jen otočí klíčkem a hned hlásí: „Hoši, já můžu rovnou tahat, už mám zahřáto!“. Na teploměru totiž okamžitě svítí 100°C, čímž se potvrzuje pomatený čidlo.

Vyrážíme někdy kolem desáté směrem na Rußbach a pak na Abtenau, pěkná silnice kterou známe už ze včerejší večerní projížďky. Nicméně po ránu jsme takoví vlažnější, teprve se rozjíždíme.
Jedeme tedy po silnici č. 166, před  Abtenau uhýbáme na St. Martin am Tennengebirge.  Obecně vyhledáváme vedlejší silnice, snažíme se hlavním tahům první třídy a dálnicím vyhýbat, dokud je to možné. Silnice se krásně klikatí kolem horských říček, potoků a skal, takže je pořád na co koukat. Ze St. Martina pokračujeme na Bischofshofen po silnici č.99. Tam nás čeká tankování a když jsou bandy plný, razíme po 164ce přes Maria Alm na Saafelden kde odbočujeme na 311 směr Zell am See, dále na silinci 168 a hurá na Mittersill. Odbočujeme na 165ku s tím, že se blížíme ke Krimmelskému vodopádu. Dohání nás hlad, tak zastavujeme u restaurace která je přilepená k nějakému Intersparu a dáváme si jak jinak, než tady tak typický Bratwurst s hranolkama.. :-)

Začínáme mít pocit, že nás trochu tlačí čas, tak skáčeme do sedel a valíme dál na Krimmel, uděláme pár fotek vodopádu a hurá nahoru na Gerlos, moc pěkný svezení s parádníma výhledama, ještě jednou v kopci zastavíme, blejsknem to, ze sedel kouknem do velký mapy, co tu je a jedem. Pak už jen zaplatit 5€ poplatek za výjezd na Gerlos a šup dolu na Zell am Ziller. Silnice se klikatí, ale proklínám toho, kdo ji projektoval. V našem pruhu, přesně v ideální stopě je snad každých 20m kanál, jeden jak druhej, s pěkně hladkym víkem, snad 20km v kuse, paráda! :-O Ale jinak to stálo to za to, to jo!
Z Zell am Ziller jedeme nahoru po sto šedesát devítce k dálnici A12, kde nastává hltání kilometrů směrem na Innsbruck, odtud pokračujeme doprava dál po A12 směr Landeck.
Další tankování a porada, zda už skočit do nepromoků, nebo ne. Jak je zvykem kolem Innsbrucku, mezi kopcema se drží mraky a déšť tady není nic neobvyklého. Shodujeme se, že nepromoky ještě chvíli necháme v báglech. Nevydrží nám to ale déle, než půl hodiny, kdy zastavujeme opravdu za 5 minut 12. Vyšlo to doslova na knop, přehodíme pléga za čirý, oblíknem „atombordely“ a jen dopnu zip, spadne snad všechna voda, co je nad Rakouskem. Zbývá nám asi 130-140km, zvolňujeme, ještě dáme zastávku těsně před sjezdem č. 144, abych dal klukům info kudy kam, kdybychom se v tom dešti a provozu na dalších pár křižovatkách nějak trhli. Naštěstí jsme na tuhle zastávku asi trefili díru mezi mrakama,takže to vše probíráme, aniž by nám do toho chcalo. Míra tak má čas vylejt vodu z rain coverů na brašny.
Chceme se vyfotit ve skafandrech a tu se z vedle stojícího kamionu ozve: „Hej chalani, chcete vyfotit?“, neváháme a předáváme foťák, ať jsme tam taky jednou všichni.

Na zmíněném sjedzu o pár km dál odbočujeme a jedeme po 180ce na Fließ – Pfunds – Nauders a do Reschie, kde nacházíme za stálého deště náš pension.
Snad během vteřiny po tom co jsme zastavili, vyběhne starší paní, která na nás hned mává, ať dáme motorky do garáže. Nenechá nás chvíli vydechnout a už nám ukazuje, kde rozvěsit mokré věci, přinese noviny na vysušení bot a vede nás do vyhřátého sklepa, kde necháváme všechno mokré. Najeto máme 380km.
 

Ubytujeme se a ptáme se, kam jít na jídlo. Nasměruje nás do místní pizzerie Aladin a nabízí se, že nás v tom dešti hodí autem, s díky odmítáme, ale podaří se jí nám vnutit aspoň deštníky. :-D

Dáme pizzu, pár piv, tradičně panáka, že vše dopadlo dobře, probereme kudy kam další den a pomalu se chystáme jít na bydlík.
Při odchodu z pizzošky ještě potkáme Češku a Slováka, kteří zde už pár let pracují, takže se zasekáváme asi na 20min. pokec a dozvídáme se něco o místní kultuře, lidech a zvycích. Zajímavé.
Když přijdeme na pension, jdem ještě okouknout motorky, což se zase zvrhne v kravení, tak děláme pár fotek a pak fakt už spát.
Pořád prší a předpověď na další den nevypadá nic moc…..

 

Den 3. – Neděle 25.8.

Tentokráte vstávám bez bolesti hlavy, ale zato musím vydolovat z uší provizorní špunty umotaný z hajzlpapíru, neb Bimbo chrápal tak, až se divim, že to nerozehnalo dešťový mraky. Kéž by… Vylezu z postele, stoupnu k oknu a připadám si jak děda Komárek z filmu na Samotě u lesa: „A chčije a chčije…!“.  Tu hlášku si prostě nejde odpustit.
No nic, jdeme na snídani, se kterou si „babča s dědou“ dali práci. Najedli jsme se myslím víc než dobře a u toho probíráme dnešní cestu. Rejem prstem do mapy div neuděláme rejhy  do stolu a hlavní cíl je jasnej, Stelvio pass, pak „tudy někudy dolu k Bormiu, tady to loupnem sem doleva, vypadá to pěkně a pak zas levá na Bolzáno“... Máme jakžtakž jasno a taky víme, že musíme dorazit zpět do Obertraunu což nějakej ten kilák je, tak mažem pobalit, zaplatit a šup do garáže k motorkám. Máznem řeťezy, vyhlašujeme „wet race“ a můžem.
A ono prd velebnosti, Mariánovi nejde nastartovat „Evina“… Relátko cvaká, ale starter netočí, jakoby byla vymletá baterka, nicméně víme, že tou to není. Tady se poznali klucí Ducaťáci, chvíli koumali a přišli na to, že je porušenej kabel od starteru, který se táhne podél víka spojkového koše v místě, kde je taky matice od velké kostry. Byl už asi dříve narušený, dotýkal se matice velké kostry a při startování (probíjení) se propaloval dál... Odhaleno, přeizolováno, kabel dán do správné polohy, nastartováno, teď už opravdu můžeme vyrazit.

Nakonec nám to celý trvalo tak dlouho, že přestalo lejt a horskej vítr relativně rychle suší silnici. Druhá strana mince je to, že nabíráme už celkem sekeru, vyrážíme kolem jedenácté. Berem na sebe pro jistotu jen kalhoty od nepromoků, kdyby něco, ať jsme rychle oblečení…

Po pár kilometrech zastavujeme u místní rarity, kterou je zatopené město, z něhož nad hladinu Lago di Résia (Reschensee, jak chcete) vyčnívá pouze už jen věž kostela.

Je tu lidí jak…..mravenců, takže uděláme pár fotek a mažeme dál směrem na Malles Venosa a Parto Allo Stelvio a blížíme se k odbočce přímo na Stelvio pass. Šup doprava a jdeme na to, ale ještě předtím musíme natankovat u malý samoobslužný pumpičky, jak je tu v neděli zvykem.
No problemo, bandasky narvaný po víčka, teď už nic nebrání výstupu. Tak nějak víme, že to tam bude jak Václavák, ale co, důležitý je se tam vyšplhat, pořádně se svezem ještě hafokrát.

Cesta nahoru je pořád jedna-dva-jedna-dva, ve spodních částech a na delších rovinkách přijde ke slovu i trojka… Bimbo, jelikož je většího vzrůstu, se ve vracákách na Buse trochu trápí, přiznává, že je nemá rád, ale nevzdává to. Já osobně utahováky taky moc nemusím, ale po pár smyčkách si zvykám a začínám si to užívat. Trochu jsme se roztrhli, páč rozjet se hromadně po chcací zastávce v tom provozu, je maličko umění. Bimbo mě pustí, předjedu konvoj Němců a dotahuju kluky na Monstrech, užívám si hledání ideální stopy v těch jedničkovejch vracákách a když se chystám zablbnout, podjet Mariána kterej jede za Peťou, musím tvrdě na brzdy. Peťovi ve vracáku najel do protisměru Němec v pětkovym báwu, takže to musí zaklapnout ve tři čtvrtě zatáčky, zastaví, ale naneštěstí se chce opřít o spodní nohu, myslím tím nohu kterou má z kopce (né, že by byl stonožka), takže nedosáhne na zem,  motorku neudrží a ta padne na místě. Marián šel taky na brzdy, ale nestihl to úplně na čas, byl blíž, resp. Pěťo mu motorku pustil přímo před kolo a tak Marián lehce drcnul padákem na vidli do nádrže Peťovo S4ky, a vymáčkl se tam minidůlek…
Naštěstí bez oděrky, půjde to vytáhnout bez lakování. Odnesla to ještě o pár cm ulomená páčka a odřený závažíčko. Jo a propálená nohavice nepromoku o kaťák.. :-D
Zastavujeme, posbíráme všechno a jedem dál, posledních pár vracáků a jsme nahoře...2758 m.n.m., pofukuje a lehce poletuje sníh.
Zaparkujeme, jdeme udělat pár fotek, já si neodpustím jednu s GT3 RS, pokoupíme nějaký samolepky, no prostě kraviny a jedem dolu, směr Bormio...

Čím se dostáváme níž, je znatelně tepleji a sluníčko se taky ukazuje víc a víc. V Bormiu sundaváme i kalhoty od nepromoků abychom se neuvařili.
Krátkej pokec, nakouknutí do mapy a jedem, čas kvapí. Blíže centru uhýbáme doleva na silnici č.SS300, směr Santa Caterina a Ponte di Legno, čili přes Passo di Gávia. Říkáme si, dáme tenhle malej pass a pak směr Bolzano.
Podcenili jsme to přátelé, tady začíná motorkářský porno!!! Nejlepší silnice a to to dle mapy vůbec, ale VŮBEC nevypadalo, já tam čekal snad polňačku… Omyl! Silnice je tak 3,5-4m široká, snad ani metr nevede rovně a je tu všechno na co si vzpomenete, vlásenky, malý horizonty kam je vidět, čitelný utahováčky kolem skal, vracáky a do toho asfalt, jak když střelí!
První třetinu jsme jeli pohromadě, než jsme dojeli pár aut, bylo málo místa na předjíždění, a tak se já, jakožto celou dobu vedoucí skupinu a Míra za mnou trháme na výjezdu z jedný vesničky, kde je pidiskulinka protáhnout se před ty dvě plechovky. Trochu jsme díky tomu zbytku cukli a začali zatahat… Mazec (!), dva, tři až k omezovači, na horizontech se to přizvedává, brzdy, dva, pravá podel skály, hned levá, zas pravá podel skalky, plnej, tři, vlásenka, brzdy, dva atd. Pořád dokola a to celých cca 20km!!! Dlouho jsem takhle neřval do helmy radostí a nadšením. Jak starej Homolka – „No já řval jako kráva, co ti budu povidat!“ :-D
To všechno bylo završený rozhledem, kterej přišel na vrcholu onoho passu! Zastavujeme ať si trochu vofrknem a taky samozřejmě děláme fotky, protože tady to opravdu stojí za to. Rádi bysme dali pokec, ale málem to nejde, protože všichni máme po těch dvaceti kilákách huby jak rohlíky.
 

 

Naskakujem teda zpět na ty naše oře a pokračujem se klikatit dál, chvíli po rovině, kolem malýho místního jezírka Lago Bianco, které je součástí sedla. No, a protože sem to bylo do kopce, musíme taky z kopce. Kvalita silnice je pořád stejná, parádní asfalt, a tak se vlníme dolu. Místama je to tak úzký, že do zatáček najíždíme fakt krokem, kdyby jelo něco proti nám. Ještě párkrát zastavíme, někdo dělá fotky, někdo kraviny.



Musíme trochu kopnout do vrtule, máme za sebou něco málo přes sto kiláků, ale hodin je jak na kostele. Nikde už tedy nezastavujeme a jedem směr Ponte di Legno, před ním doleva po SS42 na Passo del Tonale a dál na Bolzáno. Ve vísce Fucine dáme rychlej stop nahodit nepromoky, mezi kopcema před náma se honěj brutálně černý mraky. Při té příležitosti se zaradujeme, že máme za sebou asi 150km jen zatáček (!), taky rychle koukáme do mobilu na mapu: Bolzano = 82km, tak zadáváme Obertraun a tam je to rovných 470km. „Noooo, pěkný“, zamumláme. Věděli jsme, že to máme ještě kus, ale tohle číslo nás maličko překvapilo, je totiž cca 16hod! Takže rychlá porada a je to jasný, co nejrychleji na dálnici a tam kudla.
jíždíme tedy dál po SS42 a než se motat na Bolzano po okresce (kus po SS43Dir a pak zpět na SS42), vyhodnotili jsme to tak, že odbočujeme na SS43 směr Mezzolombardo, což je níž, víme, ale na dálnici bychom měli být rychleji. Je to nekonečný, je provoz a jedeme snad 50km/h. V tom to Bimbo nevydrží a jde dopředu, autoBusou nám udělá tunel a jedeme za ním…
Konečně dálnice, dešti jsme taky ujeli, odhazujeme bundy od nepromoků, dáme Red Bully a nějaký tyčinky ze zásob a mažem po A22 (A13), takže klasika, Bolzano-Brixen, tam tankujeme a voláme holkám na pension, že přijedeme později, jestli nám i pak udělají něco k večeři. Nemají problém, jako vždy. Pokračujeme dál -> Brenner-Innsbruck, tam na A12 na Kufstein, před Rosenheimem pravá na Salzburg. Kdo jezdí do Itálie třeba na lyže, dobře zná. Dálnice na Italský straně se pořád vlní, takže držíme 150-160 a člověk je frut v náklonu, tak aspoň to není až taková nuda a z gumy nebude placatice. 
Kolem 21h mezi Rosenheimem a Salzburgem zase začíná chcát, oblíkáme nepromoky a ve večerním nedělním provozu za deště se blížíme k cíli… Sjíždíme na Salzburg střed, trochu naslepo, protože na tankvaku mám pláštěnku a nevidím na mapu, nicméně instinkt a lehká znalost místního okolí mě navádějí dobře. Rychlá zastávka na check mapy. Nakonec Míra vytáhne navigaci, aby nás protáhla městem, kde to ve finále zas tak složitý to nebylo, stačilo jet pořád rovně.. :-D
Naštěstí už neprší, tak si užíváme na výjezdu z města krásný dlouhý „eso“ do mírnýho kopce. Dát si to tam dvakrát, třikrát, tak bude na sliderech šrám i z týhle silnice, fakt parádní vingly. Bohužel není čas. Valíme po silnici 158 kolem jezer na Bad Ischl a pak už zas na Obertraun… Míra jede tentokrát první a na stále zapnuté navi vidí, jak se silnice klikatí a jestli nás nečíhá nějakej vypečenej vracák, takže máme pěkný svižný tempo a ještě si takhle pozdě večer posledních 70km užíváme naplno. Silnice je téměř suchá, jen sem tam flíček a není provoz, paráda!
Na Pension přijíždíme lehce po půl jedenácté, rovnou parkujeme motorky do dílny a na tachometru svítí číslo 610km. K tomu jsme dnes měli kliku, i přes všechny ty přeháňky to vyšlo tak, že nejhezčí úseky jsme jeli na suchu.


Jdeme hodit věci na pokoj, převlíknout se a rychle naplnit žaludky, Ivča je skvělá, čekala na nás s večeří a už nosí na stůl pečený pstruhy, který dělala takhle pozdě fakt jen kvůli nám. Taky jsme jí přivezli slíbený pohled ze Stelvia, že ano. Napravujeme prý reputaci motorkářů. 
Dáváme pivko, tradičně panáka, že bylo vše, až na tulomenou páčku a důlek v nádrži, ok. Jsme utahaní, máme v plánu jít brzy spát, ale nakonec se zakecáme, děláme kraviny, pak si i Ivča přisedla a spát se jde někdy kolem 3:15, ten čas tu letí jak šíp. S pitím jsme to nepřeháněli, takže ráno hoďku, dvě přispíme a budem fresh.
Nemáme moc kam spěchat, přeci jen se jede už „jen“ domu…

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE