Po špuntu zase na kolech

Cestopisem se toto dílko označit neodvážím, to bych tady dostal držkovou. Zamotorkovali jsme si jen krátce po blízkých krajích bývalé monarchie habsburkské, ale velice jsme si to po cestovatelském špuntu užili.

Kapitoly článku

Velké plány, rychlé jižní Alpy a návrat ke kozičce.

    Několik let jsem se neodhodlal něco sem sesmolit z našich motocest. Ne, že bychom nejezdili, ale jsme takoví alpští jezdci, to už pak může někoho i nudit. Tak až nyní po tom cestovatelském zámrzu, zkuste to prosím dočíst až do konce, když už jsem si s tím dal tolik práce.

    V sevření covidového šílenství se mi v roce 2020 podařilo vyrazit několikrát jen do mnou velmi oblíbené oblasti Waldviertel, což je kupodivu českými ridery dosud téměř neobjevený motorkářský kopcovitý ráj v Rakousku mezi Jižními Čechami a údolím Dunaje. Dají se tam najít i hodně klikaté výjezdy se 700 metrovým převýšením. To je bomba, ne? Kde to najdeš kousek od domova? V sobotu se povozit skrz jižní Čechy a rakouské kopečky, u Dunaje se ubytovat s výhledem na řeku, večer dvě piva proložit wienerschnitzelem a pozorovat rušnou říční plavbu. A v neděli stejně hezky nazpátek.

    Zimní plány na letní motorkování 2021 byly jako každý rok veliké, fouknout si zase jednou francouzské Alpy, pak třeba Černou Horu a Albánii, blízké rakouské a italské Alpy aspoň dvakrát, třikrát. Realita pak bývá jako každý rok zásadně menší. Vše drhlo i v covidových poutech, kdy místo slov zábava, pohoda, motorka a cestování jsme slyšeli furt jen covid, karanténa, očkování, testování, Prymula. Když jsem se ale v červnu konečně dočkal druhé šlehy od Fizeru a zezelenala Tečka, mohl jsem začít plány měnit na realitu.

    V týdnu svátků Husova zpopelnění a že Cyril s Metůdem přivalili do našich zemí základy gramotnosti jsme s bráchou Vénou vybaveni čerstvým covidpassem vyrazili honit stroje na jižní svahy rakouských a italských Alp, kde jsou zásadně méně frekventované horské přejezdy než např. v Dolomitech. V Rakousích jsme při cestě na jih mimo jiné konečně pokořili přehrady nad údolím Malta a pak už tři dny kosili méně známé přejezdy jako např. Hochrindl, Weissensee, Nassfeld, Cereschiatis, Chianzutan, Piancavallo, Praderadego, Asiago, Vena di Sopra, Bocchetta degli Alpini, Folgaria, Sega di Ala, Bivio del Pidocchio, Monte Corno a mnoho jiných bezejmenných kopců a kroucenek.

    Při cestě zpátky jsme se povozili ve východních Dolomitech s už více klasickými průsmyky Careda, Duran, Cibiana, San Antonio a bůh ví co ještě. Za pět dní jsme najezdili asi 2200 kiláků s tím, že plánovaný šestý den jsme z důvodu hrozby deště přesunuli do pátého a foukli si na závěr 730 výživných kiláků až domů. To už tělům bolely i žíly a kdyby nás při cestě zpátky někde na jihoněmeckých rovinách změřili, asi bychom dostali dva roky na tvrdo. Když jedeme sami s Vénou, je to vždy zejména o hulení strojů, jiná kultura jde stranou.

    Tak to byl povedený start mých loňských cizokrajných motocest, pro další vejlet Véna zřizuje v půlce července na Whatsappu skupinu Motošvajc 2021 s cílem opětovného pokoření švýcarských průsmyků, zájem hlásí výtečníci Lefloš a Zbyňa, jsou zárukou, že bude kopa srandy a také, že se nebudeme zrovna loudat. V plánu je venčení strojů jen na 4 dny od čtvrtka 22. do neděle 25. července, více nám pracovní povinnosti poskytnout nechtějí.

    V pondělí nechávám Crosstourera přezout na nové gumy, smutným zjištěním je prdlý drát výpletu v zadním kole. Do odjezdu už ho spolehlivě neseženu. Zvažuji, zda s tím do Švajcu vyrazit a riskovat, že výplet povolí a zazní „Houstone, máme problém“. Volím možnost číslo dvě, vytáhnout od dcery a zeťáka malého Stroma a vyrazit na něm. Máme ho deset let, najeto má jen 27 tisíc kiláků, věčně chrápe v garáži, mladí asi čekají až zestárnou, než by začali více motocyklit. Slabinou alternativy je, že V-Strom 650 má jen 69 valachů proti Crossovo 127 hřebcům, což je už znát, ale zase bude výzva honit ostatní po kopcích na podvyživené kozičce.

    Plán Švajc se postupně hroutí z důvodu předpovědi počasí, má tam být v závěru cesty deštivo. Také jet tam jen na čtyři dny je trošku proti srsti, dva dny se zabijí hlavně dálkovými přesuny a pak jen dva dny zbydou na dobytí všemožných kopců a údolí. Volíme náhradní program Rakousko, tentokrát o něco méně atraktivní oblast kolem Mariazellu ve východních Alpách s cestou tam a zpět po Jižních Čechách a skrz oblíbený Waldviertel. Před více než patnácti lety jsme v okolí Mariazellu s Vénou a našimi ženskými ještě čoprovali. Teď už jezdíme raději bez bab, také čopry skončily v propadlišti dějin, bylo to s nimi moc na kochačku. Mariazell je hlavní rakouské křesťanské poutní místo, což nám je úplně fuk, sakrální motivy jsou nám ukradené. V okolí nejsou nějaké zásadní vysokohorské přejezdy, jsou tam ale rychlé cesty pro řádné klopení a hulení a k tomu samozřejmě parádní alpské prostředí.

    Parta se tedy poskládala rychle, už jsme před několika lety ve stejné sestavě absolvovali francouzské Alpy, pořád mi to svítí v kebuli, byla to velká zábava. A jaké koně nás měly povozit? Véna a Zbyněk sedlají plnokrevné modrobílé větrníky GS 1250, na japonské rejži od výrobce bubnů Traceru 900 spolu se 115 kobylami drandí Lefloš a já se budu trošku trápit na již zmíněné kozičce zatížené mojí obezitou. Po Whatsappu proběhnou mezi účastníky zájezdu všelijaké škádlení a provokace, je to předzvěst dobré nálady. Celá jízda pak bude Leflošovou první po znovunarození, covidoval několik týdnů ve špitále na všemožných drátech, hadicích a prášcích, dle sdělení personálu se s ním už nepočítalo. Jaroušek má ale tuhý kořen, zase může sedlat své koně a my můžeme poslouchat ty jeho strašný kecy.

Tak tedy Jedééém. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (19x):


TOPlist