Sólo Norskem na Nordkapp – tipy a zkušenosti

9.den

Špatně spím, nejdříve se probudím ve čtyři, pak v šest a nakonec si to protáhnu až do půl deváté. Ten včerejší marast mi dal zabrat více, než jsem čekal. I tak to vypadá, že kromě psa od Němců přes cestu, který se venčí sám kolem karavanu (Němci asi nasadili taktiku „Vypusť a zapomeň“), jsem opět první na nahou. Ono celkově v Norsku něco očekávat před desátou dopoledne (pro ně v deset ráno) je sci-fi. Některé obchody jsou sice otevřeny už od sedmi, ale moc Norů tam jako obsluhu nečekejte. I benzínky s obsluhou nejsou vždy otevřeny 24/7 a některé otevírají až v deset. Ale na každé natankujete na kartu – vložíte kartu, zadáte PIN a po ověření můžete tankovat. Na jedné benzínce se mi stalo, že to ještě chtělo vybrat typ paliva a koukal jsem jak Jarunka, když jsem po pěti minutách na stojanu našel dva čudlíky, jeden pro klasický benzín 95 a druhý pro 98. Prostě to umí vydávat oba druhy benzínu z jedné pistole. Cena benzínu se různí v rozmezí 40-48 Kč za litr benzinu 95.

Dnes se vracím po E6 zpět na Narvik, takže postupně míjím místa, kde jsem cestou na sever zastavoval. Když potkávám další motorkáře v protisměru, cítím se jako mazák – já tam už byl a nebyla to sranda, vás to teprve čeká. Co se ale nemění, je ráz počasí. Od rána drobně prší a s přestávkami to vydrží až do tří odpoledne. Na hřebenech zase vjíždím do mraků a zrovna na tomhle úseku se na mě zezadu tlačí pako v BMW, je nalepený na mých kufrech, a protože motorka brzdí motorem, nerozsvěcují se mi brzdovky a on netuší, kdy zpomalit. Naštěstí se na chvilku mlha zvedne a on se v té koloně rozhodne předjíždět. Za celý týden první pako, co tu potkám na silnici. Mimochodem Norové buď nemají nebo nepoužívají mlhovky.

 

Před Narvikem je už jen zataženo, teplota vystoupala na 14 stupňů a já se směji do přilby, jaká to je paráda jet bez deště a v teple. Jak málo stačí k radosti. Uhýbám na E10 a protože je neděle a obchody jsou zavřené, jediné místo, kde sehnat něco k snědku je buď benzínka nebo restaurace. Těch benzínkových panini, bulek a baget mám už po krk a zastavuji u prvního Burger bufetu, který vidím. Ono jich zase tolik cestou není, celkově tu nenarazíte na tolik restaurací a hospod jako u nás. Když vejdu dovnitř, zjistím, že stejný nápad dostala asi půlka města, ve dveřích to otáčím a zkusím štěstí jinde. Takže to řeším bugerem a hranolkami na další benzínce. Maso je ze zmraženého polotovaru a za menu s hranolkami a kolou platím 200 NOK (500,- Kč), obvyklá cena i jinde. Baštím venku u jezera, mraky se rozestoupily a vykouklo sluníčko, už bylo načase. Na večer beru jedny brambůrky a jednu Fantu, cca 110 Kč každá položka a jedu hledat ubytování. Najeto 460 km. Už je po šesté, takže zahýbám u první cedule směrem na Tjeldsundbrua Camping, chatka bez sprchy (musel bych do společné) vyjde stejně jako unimobuňka s koupelnou, tedy 700 NOK (1750,- Kč). Recepční je holčina zo Slovenska, Vraňarka z Košic. Beru buňku - postel, elektrika a koupelna tam je a víc nepotřebuji. Při patnácti stupních bych už asi mohl risknout stan, ale od včerejška mám knedlík v krku, to asi z toho fičáku na Nordkappu, tak to nechci na závěr odmarodit, ještě mě čeká pár dní ježdění po fjordech, tak ať si to užívám bez nepříjemností.

 

10. den

Včerejší večerní sluníčko bylo jen na ochutnání. Ráno mraky začínají ve sto metrech. Směr Lofoty. Ráno vstávám a balím a v osm jsem už na cestě. Mám lístek na trajekt z Moskenes do Bodo na 14:45 a přede mnou je 280 km a zastávka v A (čti Ó). Je pondělí, takže po ránu je nějaká doprava, ale jede se dobře. Doprava je o poznání intenzivnější celý den, přes Lofoty moc silnic nevede a všichni jedou v podstatě jedním nebo druhým směrem. Silnice jsou standardně dobré a krajina opět úchvatná, i když je zahalená do nízké oblačnosti. Kombinace vysokých skal mizejících v mlze a moři je nepopsatelná, to se musí vidět. Cesta se kroutí, do uší hrají postupně Guns N' Roses, Aerosmith a Rammstein. Další parádní den.

Po poledni přijíždím do A, na konci obce je záchytné parkoviště. Nejdříve si jdu projít rybářský skanzen. Cestou mám možnost si prohlédnout venkovní sušáky na ryby, které tu suší prostě na slunci. Nejdříve jsem si myslel, že budou určeny do krmiva pro zvířata, ale později se dovídám, že se normálně prodávají balené jako sušené maso v krámě. V restauraci na molu si dávám těstoviny s mořskými řasami, zase něco nového. Platím kartou, jako v podstatě všude v Norsku. Používat tady hotovost vyvolává pozvednutá obočí. Já si před cestou vyměnil asi 4000 NOK a nikdy bych je opravdu nepotřeboval. I v těch nejmenších kempech brali karty. Na druhou stranu pro strýčka příhodu je asi lepší míst hotovost v kapse. Na závěr si dělám povinnou fotku u cedule s nejkratším názvem obce, kde potkávám Čechy z mého kraje.

 

S předstihem mířím na trajekt, najíždím dopředu jako mazák a koukám na Kawasaki Versys s českou značkou. Dáváme se do řeči, kluk se jmenuje Jakub a pracuje v Norsku, jezdí s náklaďákem. Po nájezdu kurtujeme motorky k podlaze a jdeme si sednout do restaurace. Jakub mi ukazuje fotky Lofot z minulých výletů, abych si nemusel jen představovat, o co jsem díky nízké oblačnosti přišel. Zapadající slunce do moře, skály, paráda. Jednou si to musím zopakovat za hezčího počasí. Prokecáme 3 hodiny o motorkách a životě v Norsku. V Bodo ještě společně natankujeme a rozloučíme se, čeká ho 1200 km do Osla a má na to jen noc a den a další noc, pak musí do práce.

Já pokračuji směrem na pobřeží a uhýbám na silnici 17 do Saltstraumen, kde vidím ceduli do kempu. Dnes najeto 320 km. Pronajímám si opět chatku za 650 NOK (1650,- Kč), a pokud si sám neuklidím, tak dalších 300 NOK (750,- Kč) Sakra, tady je manuální práce nějak drahá, to si raději vytřu sám.

Přemýšlím, jak vyřešit olej. I s využitím trajektu bych domů dorazil s přetažením 2500-3000 km a to mi neprojde a ztratím záruku, navíc se mi dnes rozblikala při stání na místě kontrolka hladiny oleje, motor asi trochu oleje požral. V celém Norsku jsou 4 autorizované servisy BMW Motorrad. Jeden – Arctic Motors – je v Bodo, tak se tam zítra zase vrátím.

 

 

11. den

V půl páté mě budí nastartovaný Harik a Indián kolegů ze Švédska, co měli pronajatou druhou půlku chaty. Jednoho z nich jsem slyšel chrápat i přes stěnu. Spím do šesti, pak se rychle sbalím, uklidím a vytřu, klíč do schránky a jedu zpět do Bodo. Motorrad homepage říká, že mají otevřeno od osmi, po příjezdu před osmou vidím na dveřích, že až klasicky v deset. No nic, posnídám a počkám.

V půl devátý přichází někdo s mikinou Arctic Motors, ptám se ho a je to mechanik. Ale prý dá vědět vedoucí, která je v baráku. Za půl hodinky se otevřou dveře, slečně vysvětluji situaci. Trochu nepřekvapivě nemají čas, jeden mechanik na dovolené a druhý je zavalený prací. Operativně se rozhoduji koupit olej a filtr (1230 NOK – 3100,- Kč) a jsem rozhodnut udělat si to sám. Ještě do vedlejšího obchodu s nářadím pro klíč na filtr a nádobu na olej.

Volám do Inveltu, kde mi motorku prodali, nejdříve jsou pořád obsazeni, pak volají zpátky. Chvilku si mě přehazují a z rozhovoru vyplývá, že když si udělám výměnu sám, přijdu o záruku tak jako tak. Ještě se nevzdávám a chci po paní na telefonu, která toho jinak moc neví, aby mi dala garančního technika. Z toho nakonec vypadne, že výměnu nemusí dělat jen autorizovaný servis, ale stačí jakýkoli jiný.

Rychle hledám v okolí jiný servis. Kdybych chtěl opravit náklaďák, tak si můžu vybírat, s motorkou mi zbývá už jen Mc Garasjen. Když k nim dojedu, dozvídám se, že mají plno. Čekají nějakého zahraničního motorkáře, co si chce nechat vyměnit pneu. Posílají mě ale do dalšího servisu směrem na Saltstraumen, odkud jsem ráno přijel.

Konečně hezké počasí, svítí slunce, osmnáct stupňů a já tady lítám po servisech, čert aby to spral. U silnice vidím motoshop Oktan Fritid. Když vejdu dovnitř, dva mladí kluci za stolem sjíždí nějaká videa na Youtubu. Stojí to trošku přemlouvání, vysvětluji, že jsou mojí poslední záchranou, nakonec je výměna oleje za hodinku hotová i s potvrzením v servisní knížce, jen nemám resetovaný počítač. To vyřeším až doma, snad tam jiný servisní úkon není.

Pak v poledne vyrážím konečně směr pobřeží na další pomyslný vrchol mé cesty. V Norsku je celkem 18 vyhlídkových silnic. Jejich seznam a polohu najdete třeba tady https://www.nasjonaleturistveger.no/en/routes . Jednou z nich je i silnice 17 z Bodo na jih. Je 25 stupňů a jasno, já se řechtám do helmy jak malej kluk, že konečně si všechno sedlo, jak mělo a mě je fajn. Prostě si užívám cestu. Lesy, fjordy, tunely, klikaté silnice, motorkářův ráj.

 

Po zhruba 150 kilometrech sjíždím fjordem k prvnímu dnešnímu trajektu z Foroy do Agskardet. Najednou přijíždím ke koloně asi deseti aut v zatáčce. Pohotově je objíždím, ale za zatáčkou vidím důvod kolony. Za svahu se přes celou šíři silnici sesunuly stromy a skála. Už zase? Něco podobného se nám stalo při minulé cestě kolem Evropy, a to ve francouzských Alpách. Tehdy to skončilo neslavně rozbitým buldozerem, který měl skálu odklidit a my přespávali v horském resortu do druhého dne (měl jsem totiž v nádrži už poslední litr benzínu na sjezd dolů k benzínce, tak jsme žádné objížďky vymýšlet nemohli). I tady po chvilce přijíždí bagr a zanedlouho i policisté. Od řidičů se dozvídám, že to spadlo asi pět minut před mým příjezdem. Přijíždí i další motorkáři, vyměňujeme si informace o následujících trajektech a kempech. Jsou mezi nimi i dva Holanďani, jeden z nich se zmiňuje, že dnes měnil gumy v Bodo. A hele ho...

 

Odklizení trvá asi hodinu a půl, ale policisté nás nechtějí pustit, prý si nejsou jisti, zda sesuv nebude pokračovat. My se už klepeme, jestli nás pustí včas na trajekt, který je odtud asi 7km. Nakonec jim někdo ze správy silnic něco říká a oni nás pouští. Jedu první a jedu, co to dá, ale trajekt doslova vidím odrážet od břehu. Naštěstí je úžina krátká a znamená to jen další hodinku čekání. Na parkovišti před nájezdem na trajekt se hlavní atrakcí stávají tři Norové v přilbách s plyšovými převleky, zelený, žlutý a červený. Vypadají jak pojízdní Jů a Hele s Mufem.

Po sjezdu z trajektu za cenovku 43 NOK (120,- Kč) si užívám dalších třicet kilometrů na další trajekt z Jektvik do Kilboghamn za 84 NOK (220,- Kč). Tam se dávám do řeči s plyšákama na motorkách. Ti chtějí někde už jen koupit pivko a rozložit stany. Nakonec kupujeme pivko ve stejném shopu a pak se naše cesty rozdělí. Rozhodl jsem se dnes to dotáhnout, až kam to půjde a další trajekt z Nesna do Levang jede před desátou. Kousek za přístavištěm je kemp, tak to risku nebo budu spát dnes nadivoko, už je teplo, tak to nebude problém. Mám tak celkem dost času si užít další přejezd kolem pobřeží a fjordu. Zapadající slunce barví holé skály do ruda a já omámen jen koukám s otevřenou pusou na to nádherné divadlo, které mi příroda nachystala. Jeden z top momentů celé cesty. Do Nesna přijíždím v devět a jsem opět první ve frontě. Nakonec se ukáže, že Norové touhle dobou už chlemtají doma, protože se objeví jen dalších asi pět osobáků. A pak Norové v plyšových helmách. Prý oba kempy, do kterých dojeli, vypadaly strašně, tak se rozhodli to risknout v kempu Sjobakken Gardsferie, kam mířím i já. Z paluby trajektu pozoruji, jak se slunce kloní za skály, několikahodinový západ slunce je opravdu úžasný. Najeto 350 km. Jo a účet za tenhle trajekt mi nikdy nepřišel.

 

Ubytování v kempu v jedenáct proběhlo standardně, ani jsme neslezli z motorek a přes mobilní terminál jsme zaplatili každý za stan 200 NOK (500,- Kč). Sprcha je ve společné místnosti v hlavní budově, suterén domu je k tomu přizpůsoben a je to naprosto dostačující. Dokonce je tu i pračka. Do dvanácti máme připravené stany a pak grilujeme a popíjíme pivo a slivovici. Nikdo z okolních přívěsů se neozval, že bychom je rušili. Klukům norským slivovice chutná, takže za chvilku je pryč a oni vytahují další utrejch. Končíme ve tři hodiny do ráno, ale světla je pořád jako u nás po západu slunce v deset.

 

 

12. den

Slunce praží na stan, vstávám v osm a mám trochu bolehlav. Po deváté vyrážím. Plyšáci ještě spí a mám se šanci rozloučit jen s jedním z nich, když vylézá ze stanu ve momentu, co lezu na mašinu. Trošku jsem jim včera vyrazil dech, když jsem říkal, že můj cíl je udělat každý den aspoň 500 km. Dnešním cílem je dostat se po silnici 17 na jih a pak přes E6 až někam k Trondheimu, což bude skvělý výchozí bod na Atlantic Road na zítřek.

Je opět jasno, přes den se teplota vyšplhá na 25-30 stupňů. I dnes mě čeká pár trajektů. Prvním z nich z Tjotta do Forvik. Ani z tohodle přejezdu mi nikdy nepřišel účet. Po krátkém přejezdu mě čeká trajekt Andalsvagen – Horn za 48 NOK (120,- Kč). Po pobřeží jedu až k dalšímu trajektu Vennesund – Holm, i ten mám zadarmo. Nechápu, že nezkrachují, nebo jsem měl štěstí a někdo udělal někde chybičku při opisování značky.

Po cestě mě opět čeká pár tunelů. Jízda v nich tady má určitá specifika. Zatímco na jihu je naprostá většina tunelů moderních a dobře osvětlených, na severu a obzvláště právě na posledních několika stech kilometrech k Nordkappu, jich je hodně starých, špatně osvětlených a v řadě z nich teče voda nejen po skále, ale i po vozovce. Rozhodně doporučuji odklopit tmavá hledí nebo nadzvednout tmavé brýle. Jinak v těch starých tunelech uvidíte tak světla na stropě, ale určitě ne díry a navezený štěrk, který se tam povaluje. Běžně se stává, že venku je hezky a teplo a uvnitř je mokro a sakra chladno. Dokonce tak, že se vám může po výjezdu ven zamlžit nejen plexi, ale i štít motorky z náhlého rozdílu teplot. Ale zvuk výfuků si budete užívat v každém z nich. Mimochodem jsou tu i tunely, které se rozbočují nebo potkávají s jinými tunely a můžete tak narazit v tunelu na kruhový objezd, to u nás neuvidíte.

Další trasa už vede do vnitrozemí a po posledních několika dnech úchvatné přírody a pobřežních scenérií se stává nudnou. Také doprava tu houstne a člověk má chuť se zase vrátit tam, kde to bylo tak moc fajn. Ale pořád je to o řád lepší, než v mnoha případech svezení u nás.

 

Abych něco najel, jedu až do deseti večer k Trondheimu. Mám problém všimnout si nějakých cedulí se značkou kempu a první kemp po mnoha kilometrech je Sorsand Gard camping. Mám najeto 500 km a už jsem unaven a nemám chuť pokračovat dál. Trochu chyba. Kemp je hned u železnice, což zjišťuji pozdě, i když trať je hned za recepcí. Hlava na hlavě, za stan chtějí klasických 200 NOK (500,- Kč). Průjezd dieselové mašiny před jedenáctou mi jasně naznačuje, co mě ráno probudí. Už je ale pozdě hledat něco jiného. Zjišťuji, že má nová supermatrace asi uchází, mám já to ale štěstí.

 

 

13. den

První vlak mě probouzí asi kolem páté ráno. Kdo jím jede, když tady každý maká až od desíti? Další asi v šest, no a ten v sedm mě už definitivně vyhání ze spacáku. Matrace opravdu uchází. Doma se ji pokusím zalepit, matraci za tři tácy jen tak nevyhodím.

Dnes je v plánu Atlantic Road a Trollstigen. Rozhodnutí jet v dešti přes kopečky na sever a cestou na jih přes fjordy a pobřeží spoléhat na štěstí, se vyplatilo. Je zase hezky slunečno, sem tam mráček. Teplota se drží mezi 20 a 25 stupni.

Nejdříve přejezd po E39 z Trondheimu do Bergsoya, pak kousek silnici 70 na Byskogen a pak už konečně silnice 64 Atlantic Road. Je to naprostá pecka, musel jsem si ji zajet tam a zase zpátky a zase tam. Ono to je jen pár kilometrů silnice a mostů na pobřežních ostrůvcích, ale je to definitivně vrchol ježdění v Norsku, alespoň co se malebnosti týče. Je tu ale dost přecpáno a najít si volnou silnici pro sebe alespoň v jednom směru chvilku zabere. Ale ty výhledy a skoro až kýčovitost stojí za to. Zastavil jsme se uprostřed trasy na kávu, udělal pár fotek a zase dál.

 

Rychlá kontrola mapy, Trollstigen je kousek odtud po silnici 64 a pak uhnout na silnici 63. Dvě kratší cesty jsou vykoupeny trajektem. Ten z Molde je delší, já jel na Solnes – Afarnes za 41 NOK (100,- Kč), jezdí asi každých 20 minut. V horách je z trajektu vidět déšť, takže na trajektu měním motodžíny za nepromokavé kalhoty. I když džíny od Rokkeru jsou také nepromokavé, nejsou tak teplé. Pod bundu ještě flísku a jsem připraven i na nepříznivé počasí. Nás kluky z Nordkappu už jen tak něco nerozhází. Uvidím, jak bude, pokud tam bude hodně pršet, moc se mi do těch serpentin nechce.

Ale jak se blížím, silnice osychá a pět kilometrů před kopcem je už úplně suchá, jakoby pro mě přichystaná. Zase je silný provoz, každý turista v oblasti chce na vyhlášenou vyhlídku, ale i tak se mi daří chvilku si počkat, nechávám si odstup a klikatici si užívám. Ve dvou třetinách sice dojedu jedno auto, ale protože jsme zrovna na přehledném a širokém úseku, bez přemýšlení jej předjíždím. Silnice je místy úzká na jedno auto, s motorkou se ještě vejdu, ale auta musí čekat na rozšířených úsecích na protijedoucí řidiče.

 

Nahoře je plné parkoviště, ale nerozpakuji se zastavit vedle tří jiných mašin v rohu, kde sice žádná parkovací stání nejsou, ale rozhodně nepřekážíme. Beru foťák a jdu na vyhlídku. Úžasný výhled, cesta stála za to. Na parkovišti potom potkávám dva Čechy na báwech, chvilku kecáme, oni míří na Nordkapp a chtějí být doma příští neděli, což je za deset dní. Mají co dělat, jak jsem poznal na vlastní kůži.

 

Pak beru směr Oslo po E136, která mě bere do údajně nejkrásnějšího norského údolí Romsdalen. Výhledy ze silnice, která vede po úbočí kopce jsou opravdu úžasné. Nicméně úsilí posledních dnů si vybírá svou daň a já zjišťuji, že kolem šesté odpoledne se mi zavírají oči. Mikrospánek na mašině je něco, co rozhodně nechci zakusit, takže okamžitě zastavuji na nejbližším vhodném místě a snažím se trochu probrat. Kousek odtud je podle mapy benzínka, kam po chvilce zamířím. Dávám si velké kafe a zavoní mi burger s hranolkama. Takže na hodinku zastavuji, najím se a na mapě najdu vhodný kemp. Ty u silnice jsou také hned u železnice a druhou noc po sobě nehodlám být probuzen běsnící lokomotivou.

Vybírám kemp na dně údolí, u řeky, asi 50 km odtud. Když se ale dostanu na místo, cedule Privat na brance mi jasně naznačuje, že tady se dnes nevyspím. No nic, jede se dál. V Dombas je železnice už na druhé straně silnice a kousek od silnice nalézám kemp Midtskog Camping, cedulka ukazuje karavany a chatky, ale chci se zeptat, za kolik by mě nechal postavit stan. Při odbočování do brány ale situace nade mnou rychle mění mé rozhodovací procesy. Začíná pršet a není to takový ten lehký deštík ze severu, ale padají kapky jak kráva. Během deseti vteřin jsem rozhodnut se nejdříve zeptat na chatku, protože dosud jsem se stanem nezmokl a poslední den v Norsku nechci balit mokrý stan. Ale pokud to bude za chatku pálka, zeptám se na ten stan stejně.

Přichází starší pán, ptám se ho na chatku a na cenu a on, že mi ji nejdříve ukáže. Standard, kuchyňka, lednice, pohovka a v další místnosti postele. Jsem vnitřně rozhodnut ho prostě ukecat na čtyři stovky, které mi zbývají v peněžence, abych se zbavil posledních bankovek. Asi mi vidí do prkenice, protože při mém dalším dotazu si říká o čtyři stovky sám, takže je rozhodnuto, dnes opravdu budu spát v teple. Dnes najeto 450 km.

Před chatkou při parkování mi ještě sjíždí přední kolo do výmolu v trávě a jak je tráva mokrá, mašina se nakloní do polohy, ze které ji ze sedla už prostě nezvednu. Opatrně ji pokládám do mokré trávy, zafakuju si pod vousy a rozhlídnu se, komu jsem hrál divadlo. Diváci se samozřejmě našli, norská rodinka sedí pod pergolou u karavanu a pozorují, co se bude dít. Akorát přestává pršet, takže sundavám bundu, helmu a zvedám naloženou mašinu nacvičeným chvatem, pěkně za řídítka a rám u kufrů, zády k mašině. Pak ji ještě vycukám z výmolu a můžu se ubytovat.

 

Večer ještě plánuji cestu zpět domů. Protože přeháňka byla předzvěstí přicházející fronty, plánuji další den dojet až do Gedseru v Dánsku, kde přespím a pak trajektem do Rostocku.

 

14. den

Ráno vstávám do zatažené oblohy, která slibuje se každou chvilku vypršet. Takže se z pohodové cesty stává úprk před deštěm. Předek je už opravdu dost sjetý a mě se nechce riskovat jet celý den v hustém dešti, na který to vypadá na radarech.

Ranní průjezd zbytkem údolí je parádní a před polednem jsem už u Osla. Pokračuji po dálnici dále na švédský Göteborg, kde mě skrápí několik přeháněk, a pak až do Gedseru v Dánsku. Odtud do Rostocku vede asi nejlevnější a nejrychlejší trasa trajektem na sever, kterou použiji i při případné další návštěvě vikingských končin. Zdá se mi, že se tudy lze do Osla dostat nejrychleji a příště si rádoby kochací přejezd Německa a Dánska nechám ujít a strávím tak den navíc v té nádheře na severu.

Před Gedserem jsem po deváté po ujetých 1032 kilometrech. Uf, titul Ocelový zadek opět získán. Na mapě nacházím kemp Oestersoeparken, stan a moto za 115 DKK (400,- Kč). V kempu stavím stan, když tu z vedlejších stanů slyším češtinu. Inu svět a obzvláště Evropa jsou malé. Opravdu utahaný usínám po jedenácté.

 

15. den

Poslední den mého dobrodružství na severu. Ráno mě budí kapky bubnující do stanu, takže mě balení mokrého stanu nemine. Naštěstí je to jen přeháňka, takže se balím bez problémů. Protože mám zakázáno od recepční startovat motorku před sedmou, prý kvůli pohodlí ostatních hostů, trajekt v sedm nestihnu a mířím až na ten v devět. Platím na místě 79 Euro (2100,- Kč) za lístek na trajekt. Motorku kurtuji podle instrukcí a pak usedám v hlavní kabině u zásuvky a dobíjím mobil.

 

V Rostocku jsem před jedenáctou. Teď už je to jen bohapustý dálniční přejezd. Navigace mě vede okolo Berlína a Drážďan a pak po D8 na Prahu, uhýbám přes Slaný na D7 a pak už po D5 na Plzeň. Ještě než dojedu po 730 km domů, se ještě cestou zastavuji na benzínce na kafe a vedle zastavují dvě mašiny. Asi vypadám trochu utahaně, jeden se ptá: „Odkud jedeš takhle naložený?“. Tak si neodpustím: “No včera jsem vstával tři sta kilometrů severně od Osla...“

 

Závěr

8000 km téměř dokonalosti. Pokud nějakým zázrakem nezačnete na severu Dánska, přejezd na sever a na konci návrat přes Německo a Dánsko prostě přetrpíte. Ale ty další zážitky v zemi půlnočního slunce za to stojí. Asi nikdo, kdo má Norsko za sebou, vám neřekne, že by se tam nevrátil. Parádní cesty, úchvatné scenérie, panenská příroda, lidi v pohodě a před vámi jen obzor.

Bohužel také nejdražší země v Evropě. Jen benzín vás při cestě až na Nordkapp vyjde na 15 - 20 tisíc Kč. Na trajekty počítejte 3-4 tisíce, záleží, kolik jich využijete. Dá se ušetřit na jídle, které má podobné cenovky jako u nás (chleba 40,- paštika 30,- kola 40,- NOK), ale pak to musíte vynásobit 2,5 krát. Dva týdny se na konzervách a polívkách z domova asi přežít dá. Jinak počítejte, že za dva týdny v Norsku projíte klidně i 10-20 tisíc, záleží, jak budete mít mlsný jazýček. Dá se ušetřit i na ubytování, pokud se dopředu připravíte a najdete si místa, kde se dá kempovat na divoko zadarmo, ale doporučuji opravdu dobré vybavení do teplot kolem 5 °C. Ubytování v kempech a chatkách vás jinak vyjde za dva týdny na dalších 10-20 tisíc a klidně i víc, pokud budete muset do hotelu. Ale záleží na počtu lidí, skupina 3-4 kamarádů je pro ubytování v chatkách ideální s cenou cca 500 Kč za osobu a noc.

Ale stojí to za to. Proto je to jedna z nejoblíbenějších destinací na motodovolenou. Přivezete si jedinečné zážitky, nové zkušenosti a naroste vám sebevědomí, že jste takovou cestu zvládli. Pak už budou ostatní cesty po Evropě vlastně jen takovým výletem „tady za roh“. Tak na silnici na viděnou, třeba příště spolu.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE