Sólo Norskem na Nordkapp – tipy a zkušenosti

4. den

Protože jsem se spacákem jen přikryl, budím se v pět ránou zimou od země, a i když by aktuálně mělo být 14 stupňů, více než deset nebude. Zapínám spacák a na tři hodinky ještě zabírám. Ráno sprcha v místní společné umývárně, ta tu funguje na kartu z recepce. Sice ji zapnu, ale netuším, jak ji vypnout, asi automatika nebo to někdo bude muset vyřešit po mě. Celé sociální zázemí bylo moderní, čisté a uklizené, i když aktuální návštěvnost kempu odhaduji na hodně přes tisíc osob.

K snídani si opět vařím čaj a jím bulky ze včerejška. Každé ráno se snažím si udržovat deník, abych nezapomněl detaily a hlavně pocity, aby byly čerstvé. Nahánět pak vzpomínky až doma není nic pro mě. Zároveň si každé ráno prohlídnu předpověď a radar a rozhodnu se, kudy pojedu. Výhled na dalších pět dní nevypadá dobře. Od západu se žene bouřková fronta, která přes pobřeží pronikne až do kopečků. Protože pobřežní fjordy zrovna bičuje déšť a výhled na další dny není lepší, rozhodl jsem se jet na sever přes vnitrozemí, kde mám pár vyhlídnutých tras a až cestou zpět to vezmu přes fjordy. Raději budu moknout v horách, než ve fjordech a vždycky mám šanci, že na cestu zpět se mi udělá lepší počasí.

Vyrážím před desátou. Z Osla jedu na sever po E6. I když bych si raději vybral nějakou menší paralelní silnici, propočty říkají, že musím ujet asi 500 km denně, abych mohl přemýšlet o včasném návratu. A je mi jasné, že s tím co mě čeká, to nebude až tak úplně sranda. Krajina brzy začíná dostávat ten vzhled, který jsem očekával – lesy, hory a skály padající do čistých modrozelených nebo ocelově šedých jezer, to podle hloubky.

U jezera Mjosa, na jeho východním břehu, zastavuji u benzínky u obce Espa. Evidentně oblíbené místo i místních, protože parkoviště je narvané desítkami aut a v obchodě se to blíží povolenému limitu lidí. Za chvilku zjišťuji proč. Pečou si tu vlastní „bolle“, to jsou ty sladké bulky s čokoládou, rozinkami nebo karamelem, dále mají burgery a další jídla. Dávám si oběd – burger s hranolkami a kolou a beru pár čerstvých bulek. Čerstvé jsou opravdu výborné.

S plným břichem vyrážím dál. Po několika kilometrech uhýbám na silnici 25. Tady už pomalu začíná ta pravá norská divočina. Kvalitní silnice se vinou skrz nekonečné lesy, občas nějaká ta větší či menší obec, jezero, prostě paráda. Slunce mi svítí do zad, sem tam mráček, teplota mírně přes dvacet a jede se naprosto parádně. Skoro motorkářský ráj. Na obzoru jsou sice vidět mraky, ale zatím nic hrozného.

 

V Nybergsundu uhýbám na silnici 26, jinak bych už byl po pár kilometrech ve Švédsku. Norsko je dlouhé, ale v některých místech poměrně úzké. Jedu východní částí Norska přes kopečky 600-800 metrů vysoké, postupně uhýbám na silnice 28 na Narjodet a pak 31 na Hitterdalen. Tady jsem už v nefalšované horské oblasti. I když nepřekročíte výškový kilometr, krajina je bez stromů, sníh a vítr po většinu roku tady vegetaci nepřeje. Na závěr vrcholovka v sedle 900 metrů nad mořem. Teplota padá o to rychleji, jak se obloha zatahuje a začíná foukat vítr. Na vrcholu sedla je 6 stupňů, na okolních kopcích leží zbytky sněhu. Zastavuji na pár foteček. Když se po minutě vracím k motorce, z obytného vozu na odpočívadle přiběhne paní, jestli se prý nechci ohřát u kafe. Protože už začíná být pozdě a mě čeká hledání kempu, s díky odmítám. Ale je to ukázka přívětivosti místních lidí.

 

Při sjezdu se přeháňky mění na déšť. Není čas na hrdinství, měním kevlar rifle za obleček Oxford, vybaluji zimní termo pod kalhoty i bundu a nasazuji poprvé nové Gore-tex rukavice. Ten rozdíl je ihned poznat. Se zapnutým vyhříváním sedla a heftů jsem i při téhle teplotě v pohodě a jede se o dost lépe, i když v nových rukavicích nemám úplně ideální cit. Začíná vytrvale pršet a teplota nepřeleze deset stupňů. Déšť nebo mlha a vítr ze mě při sjezdu vysává i ten zbytek tepla, i když vyhřívání jede na plno. Potkávám první soby u silnice, ale než přijedu blíže, mizí v lese.

Plán je dojet do Selbu a tam se ubytovat. První kemp z googlu najdu, ale je zrušený. Po chvilce vidím značku s chatkou, a protože to bude dnes asi lepší varianta než stan, vyrážím tím směrem. Ani po pěti kilometrech ale nemůžu nic najít, asi jsem někde přejel odbočku, které jsem si nevšiml přes mokré a zamlžené plexi. Nakonec zastavuji na zavřené benzínce, ale jsem alespoň pod střechou. Je už osm večer a jsem celkem zmrzlý. Ze zoufalosti zkouším Booking.com. Nejbližší hotel je na letišti Trondheim, nenechte se mýlit, to je u města Stjordal. Rezignuji a bookuji pokoj za 1700 NOK (4250,- Kč) a vyrážím. Po kilometru najdu jiný kemp s chatkou. Recepční tam sice po deváté večer už není, ale po telefonu zjišťuji, že volné chatky mají klíč v zámku a zaplatím ráno (rozuměj norské ráno, kolem desáté dopoledne). Zkouším tedy zrušit hotel, ale storno poplatek je 100%... Tak nic. Na hotel přijíždím před desátou. Když už tak už a dávám si pizzu s pivem za 325 NOK, s dýškem 350 (850,- Kč). Najeto 560 km. Parkování pro motorky na letištním parkovišti před hotelem zadarmo.

Tak mě napadá, že pokud ta paní s kafem na kopečkách byla v obytňáku sama, mohl jsem si ušetřit dost starostí a hotovosti.

 

5. den

Dnes jsem se rozhodl pro odpočinkový den. Snídaně v kontinentálním stylu nebyla v ceně, dalších 159 NOK (400,- Kč), no začíná se to prodražovat. Takže se nacpu, jak to jen jde, banán do kapsy a hurá k motorce. Parkování motorky někde na letištním parkovišti, kde ji nemám pod dohledem, mě trošku znervózňuje, ale Norsko je extrémně bezpečná země. Tady maximálně někdo vystřílí ostrov plný studentů anebo si hraje na Robina Hooda s lukem v ulicích města. Během pár minut je motorka nabagážovaná a já mohu popojet na dnešní první zastávku, která je jen kousíček odtud. Zastávka ve stanici Hell.

Je pod mrakem, teplota jen čtrnáct stupňů, ale zatím neprší. Zastavuji u ikonické okrové železniční stanice. Uvnitř se zrovna dělá nějaká rekonstrukce. Než stačím dokončit pár fotek, přichází Nor, který pracoval uvnitř. Prý jezdí Harleye a rád mě vyfotí, každou chvilku se tu někdo zastaví. Takže zapózuji, fotečka pouhá, pro rodinu.

Po čtvrthodince jsem zase v sedle. Směr na sever po E6. Sice je celý den zataženo a občas i zaprší, ale celé to vynahradí nádherné scenérie hor, jezer a lesů. Provoz je tady už o poznání méně intenzivní, stejně jako osídlení, včetně benzínek. Ale na vožení kanystrů to rozhodně není. Když není benzínka na hlavní cestě, obvykle nějakou najdete na mapě kousek bokem. I když je to někdy jen jeden výdejní stojan s automatikou na kartu a bez obsluhy. Většinou jedu po prázdné hezké silnici v klidu sám, občas dojedu pár aut. Rychlostní limit na silnicích tu je 80 km/h a občas narazíte na radar. Všechny jsou ale dopředu označeny i s rozpětím vzdálenosti, ve které se bude radar vyskytovat. Pokud jsou na značce kamery dvě, jedná se o úsekové měření a z rozpětí vzdáleností si uděláte obrázek o tom, jak dlouho se musíte brzdit. Občas narazíte na mobilní radary, ale podle vyjádření místních policie monitoruje především hlavní silnice E6, E16... Tady dostane pokutu za rychlost asi jenom opravdové pako. Norové jezdí extrémně předpisově. Co jsem si všiml, tak Nor nemá problém frčet stovkou, ale když dojede pomalejší auto, které jede na limitu, obvykle se za něj zařadí a i když má možnost, nepředjede jej třeba i dvacet kilometrů. Podobně, když jsem dojel auta, která evidentně jela více než 80 km/h, řidiči zpomalili na povolený limit, který dodržovali, dokud jsem je nepředjel a nepoodjel jim, pak občas zrychlili a drželi se ve vzdálenosti 100-200 metrů. Vlastně za celých deset dní v Norsku jsem narazil jen na jedno pako, co se mi lepilo na kufry, a to ani nemusel být místní, ale náplava.

 

Po páté přijíždím k Topcamp v Mosjoen, dnes najeto 360km. Chatky jsou ale plné, mají jen velkou pro 6 lidí za 2600 NOK (6500,- Kč). Tak to je už moc a jedu do města vymyslet, co dál. Zatímco sednu na benzínce na teplou čokoládu, začne hustě pršet a foukat opravdu silný vítr. Místo kempu tedy znovu hledám hotel. Volno je nakonec ve Fru Haugans hotel, 1495 NOK (3750,- Kč) za jednolůžkový pokoj. WiFi a snídaně v ceně, teplá postel a víc nepotřebuji. Tedy jen lahev vína z baru a něco na zub. Venku dál řádí menší bouře, ve stanu by to bylo zajímavé. Radary ukazují severně déšť i na další dny, no uvidíme. Zatahuji těžké závěsy, dělám tmu a jdu spát kolem desáté.

 

6. den

Vstávám v šest, snídani vynechávám (teď když ji mám v ceně na ni nemám chuť...) a po sedmé vyrážím. Prší, i když jen jemně a teplota dvanáct stupňů. Budu se držet více ve vnitrozemí na E6, tam by mělo být podle radaru lepší počasí. Překonávám několik hřebenů a průsmyků. Pokračuje nádherná příroda, lesy ustupují menším březovým porostům a ty postupně trávě a mechu, nespočet jezer a sakra dobré silnice. Žádné záplaty nebo háďata, cestáři nahrazují vždy celý úsek silnice. Další čeho si všímám je skoro absence náklaďáků. Potkávám je jen velmi zřídka. Zboží se tu vozí asi do nejbližšího přístavu lodí a pak teprve posledních pár kilometrů náklaďákem. Většina z nich je tu vybavena ochranou mříží před maskou, srážky se soby, nebo v horším se soby, tu nejsou ojedinělé, to na mašině fakt potkat nechcete. Z hromadné dopravy Norové asi upřednostňují vlaky, autobusů je na silnicích také málo. I proto je tady tak příjemné jezdit. Ale o to více tu jezdí obytňáků, více než v Holandsku a to je co říci. A taky jsem si všiml několika menších letišť všude po Norsku, vzdálenosti tu jsou přeci jen o něco větší než u nás, Norů je přitom polovina co nás.

Na E6, ale i dalších hlavních silnicích narazíte na zpoplatněné úseky s označením AutoPASS. Týká se to jen aut a velkých vozidel, motorky zatím zahrnuty nejsou. Ale jen proto, že systém snímá značku zpředu. To byl mimochodem i důvod volného parkování na letištním parkovišti. Instalovat další sadu kamer zabírající značky i zezadu by se jim zatím nevyplatilo. Ale jednou...

Dalším rozdílem je logická absence velkých polí. Do údolí se vejdou jen pastviny a sem tam nějaké to pole s obilím, které je v této době ještě zelené, zatímco u nás je už před sklizní. Na pastvinách jsou ovce, krávy a na severu i volně chovaní sobi. S volně pobíhajícími ovcemi a soby musíte počítat, obzvláště pokud uvidíte značku Ferist (doplňková tabulka pod značkou nerovnosti nebo nebezpečí), za kterou následuje na silnici přejezd z kovových roštů nebo tyčí, který zabraňuje zvířatům utéct. Nezřídka je to tak, že pozemek nebo celé údolí je přehrazeno ploty, na silnicích a dalších cestách jsou rošty a dobytek se tak pase na celém území volně a uvnitř této oblasti se pohybuje i na silnici.

 

Cedule u silnice mě upozornila, že se blížím k Arctic Circle Center, plánované zastávce. První překročení pomyslného polárního kruhu je potřeba zadokumentovat. Za tímto místem alespoň jeden den v roce nezapadá slunce, čím více pojedete na sever, tím více takových dnů bude. I se sluncem za obzorem ale s nocí nepočítejte, zkrátka v létě je tu pořád světlo.

 

Po povinném focení vyrážím dál na sever a po asi 200 km dojíždím do místa, ze kterého se bez trajektu dále na sever nedostanu, ledaže bych si udělal objížďku do Švédska. Mám na výběr mezi kratším trajektem na E6 z Bognes nebo o něco jižnějším trajektem z Drag na silnici 827, který jsem zvolil i já. No zvolil, já na něj narazil náhodou, když jsem jel za značkou benzínky a viděl přijíždějící trajekt. Po rychlé kontrole mapy jsem zjistil, že mě doveze směrem, kterým potřebuji jet, tak jsem se nalodil. Chlápek obchází všechna vozidla v řadě a fotí si značky. Na můj dotaz na placení říká, že mi to přijde mailem. No to nevím...

 

Před šestou projíždím Narvikem. Most přes fjord otevřený v roce 2018 není na BMW navigaci, stejně jako některé úseky E6, chlapci z NDR někde udělali chybu nebo se s aktualizací mapových podkladů moc neobtěžují. Mám najeto 520 km a poučen z minulých dnů začínám hledat nocleh. Protože je jen dvanáct stupňů, hledám nějakou chatku. Za Narvikem vidím ceduli se značkou kempu, co se jmenuje Fjord. Při příjezdu mě odchytává pan domácí, první člověk v Norsku, co anglicky skoro neumí. Chatky nemá, ale apartmán s vlastní koupelnou s kuchyňkou za 800 NOK (2000,- Kč). Podle toho co jsem četl, by to měla být normální cena, tak jsem ani nesmlouval. Při vybalování přijíždí dva Italové, kterým za stejnou cenu nabízí vedlejší apartmán, těm se to zdá moc a domácí slevuje na 600 NOK (1500,- Kč). Oni to chtějí za 400, tolik dolů ale domácí jít nechce a Italové odjíždí. Později zjišťuji, že obvyklá cena za chatku tady na severu je těch 600 NOK, za stan asi 200 NOK (500,- Kč). Protože chatky jsou obvykle vybaveny 4 postelemi, u tří společně cestujících lidí už je lepší si vzít chatku. Smlouvat se dá jen v menších kempech, kde vás obsluhuje vlastník, ve větších kempech zaplatíte více a smlouvat nemůžete. Protože v Norsku můžete kempovat v přírodě, platíte v kempech vlastně za přístup k teplé vodě, topení a elektriku. S tím kempováním v přírodě ale opatrně. Většina lehce dosažitelných oblastí kolem silnice je v soukromém vlastnictví, tam můžete kempovat jen se souhlasem vlastníka.

Po osmé přijíždí další GS. Dávám se do řeči s jeho jezdcem, Bartoszem, Polákem z Německa, co tam pracuje jako lesník a má 4 měsíce dovolené. Jede Norsko, Finsko, Polsko, Ukrajinu a pak do Turecka. Projel už v minulosti i Kazachstán a Uzbekistán, na kufru má slušnou přehlídku vlaječek. Míří také na Norkapp, ale zítra musí do pneuservisu, jeho zadní pneu je skoro hotová. Moje přední už má taky lepší dny za sebou, ale snad to domů dám. Konečné mám důvod vytáhnout tu lahev slivovice, kterou si suším pro zvláštní příležitosti. Popíjíme slivovici, vyměňujeme zkušenosti a kontakty a kolem půlnoci jdeme spát.

 

7. den

Vstávám v sedm a po osmé jsem na silnici. Bart ještě spí, takže odjíždím bez rozloučení. Prší a je 8-10 stupňů. Už tuším, že dnes to bude jeden z těch dnů, kdy si to prostě v sedle odtrpíte, hlavně být zase o něco blíže cíli. Častěji zastavuji a dávám na benzínkách horkou čokoládu nebo kafe na probrání. Na jedné benzínce se kolem mě prohnala banda na adventure motorkách s českými značkami, než jsem dopil, ujeli tak daleko, že jsem je nedojel.

Celý den jedu po E6 směr Alta, odpoledne jedu po pobřeží téměř neustále. Přestává pršet a slunce svítí mezi mraky více, ale teplo vypadá jinak. Slunce občas nasvítí pobřežní fjordy tak, že párkrát zastavím a jen se kochám. Na jedné takové zastávce potkávám Fina s přítelkyní, jedou zrovna z Nordkappu dolů. Prý tam byli před třemi dny a zrovna tam sněžilo... Jo, v Norsku i v červenci musíte počítat se vším. A zdálo se jim divný, že tam chci zítra dojet, vždyť to je odtud jen 400 km.

Při včerejší debatě s Bartem se zmínil, že si objednal výměnu oleje na Ukrajině, prý vyměnit olej v Německu by ho stálo jako půlka cesty. Protože já někde na cestě zpět dojedu desetitisícový interval také a nechci přijít o záruku, začínám přemýšlet, jak to vyřešit. Původní odhad, že sice něco málo přes interval přejedu, ale možná mi to projde, bere při podrobnějším propočtu za své. Přejedu ho o 2-3 tisíce km a to určitě neprojde. Možná jsem paranoidní, ale také jsem zaslechnul občas nějaké cinkání z motoru, když od něho potřebuji krouťák a výkon, třeba při prudké akceleraci do kopce. Takže pokud bych musel reklamovat, bude lepší mít všechno v pořádku.

 

Další věc, kterou jsem se od Barta dověděl, je způsob jakým funguje placení trajektů. Je potřeba se nejdříve zaregistrovat s poznávací značkou a číslem bankovní karty na stránkách https://ferrypay.no přes kterou vám pak budou chodit faktury od všech přepravních společností. Obsluha trajektu si vyfotí značku a společnost si strhne poplatek, obvykle pár stovek podle délky plavby, přímo z karty a fakturu pošle na mail. Registrace se dá kdykoli zablokovat. Mě faktury chodily se zpožděním 1-3 dny. Převoz z Drag do Kjopsvik mě vyšel na 194 NOK (500,- Kč). Geniálně jednoduchý systém. Na jedné delší plavbě jsem měl zaplaceno předem, nikdo nic nechtěl vidět a udělali si také fotku značky. Protože jsem měl zaplaceno na poznávací značku, podruhé mí poplatek nestrhli.

Nájezd s motorkou na trajekt funguje tak, že pokud máte kudy, objeďte frontu kamionů a aut dopředu. Motorky najíždějí první a maník na palubě vám ukáže, kde zaparkovat. Pokud bude aut málo, nechá vás stát v hlavním pruhu a budete vyjíždět první. Pokud je trajekt plný, nasměřuje vás mimo hlavní pruhy někam k boku lodi, kam se auto nevejde a vyjíždět budete poslední. Na některých trajektech, obvykle těch překonávající více otevřené moře, budete muset motorku přikurtovat. Obvykle ke kotvícím okům na obou stranách, kurtny jsou na trajektech k dispozici. Pokud v tom budete nováček jako já, požádejte jiného motorkáře o pomoc, palubní technici mají obvykle dost práce s naváděním vozidel.

Po E6 a v hustějším provozu projíždím městem Alta a hledám kemp. Dnes najeto 480 km. Za Alta nacházím kemp Solvang, chatku mají za 500 NOK (1250,- Kč), chatka má topení i vařič, společné sociálky jsou bokem a vstup je na kód, který dostanete na recepci. Je tam čisto a uklizeno. Po klasickém večerním rituálu jídlo-pivko-zápisky-počasí-mapa jdu spát v devět, jsem utahaný. Zítra mě čeká Nordkapp.

 

8.den

Vstávám před šestou. Balím ve ztichlém kempu. Veverky vyžírají popelnici, rackové řvou nad zátokou. Klíč nechávám na recepci ve schránce (stejné je to ve všech kempech) a vyrážím v půl osmé. Už jen 230 km a pak otočka domů.

Brzy se dostávám po E6 z hezkých zatáčkovitých silnic v kopečcích a později do otevřené krajiny s dlouhými rovnými úseky. Fouká tak silný vítr zleva, že i při jízdě rovně jedu v náklonu doleva proti větru. Teplota okolo deseti stupňů. V úseku, který byl z obou stran obrostlý zakrslými břízami už z dálky vidím na silnici soby. Pomalu dojíždím a paroháči způsobně vyklízí jízdní pruh a jdou se pást dál od silnice.

 

Po několika desítkách kilometrů sjíždím k fjordu, k silnému větru se přidávají přeháňky. Tady jsou nejhorší silnice z celé cesty. Místy vyfrézované úseky nejsou nahrazeny novým asfaltem, užívám si trošku offroadu. Ve fjordu jsem krytý skálou, ale jen co vyjedu výše, zase fičák a tentokrát i s deštěm, teplota osm stupňů. Párkrát se mi stalo, že se vítr o skálu znenadání otočí a vítr zleva se najednou změní na vítr zprava – honem překlopit na druhou stranu a po pár metrech zase obráceně, méně zkušení motorkáři by tu mohli mít problém. Horší to už asi být nemůže... Může, když v tom větru vjedete do mraku. Vlhkost kondenzuje na štítu jako by pršelo, pořád fouká a smýká to s motorkou ze strany na stranu a nevidíte na deset metrů, teplota padá na šest stupňů. Taková byla cesta až na vrchol útesu Nordkapp posledních pětadvacet kilometrů.

 

Za kasou je hezká mladice, vítá mě a říká, že tohle je to pravé nordkappské počasí, že buď je mlha, prší nebo fouká silný vítr. Hezké počasí je výjimka. No já bych po dvoustech kilometrech v tom fičáku raději tu výjimku. Platím vlezné 260 NOK (650,- Kč), abych se mohl ohřát uvnitř a dát si kafe. Parkuji motorku před závorou na parkovišti vlevo, budovu nevidím, není vidět na dvacet metrů. Popojdu asi sto metrů a konečně začínám tušit něco přede mnou. Obejdu budovu zleva a jdu si rovnou udělat fotku, helmu mám furt na hlavě a rukavice nasazené, jen tak se alespoň trošku ochráním před tím nečasem.

Ikonická nordkappská zeměkoule je v mlze vidět až po chvíli. Rodinka, co přišla přede mnou, si dělá postupně fotky, tak se nabídnu, že jim udělám jednu společnou. Na oplátku pantáta fotí zase mě. Pak prchám do kavárny, nejdříve však pro samolepky do gift-shopu. Pak si dám horké kafe, bagetu a vafli, za půl hodinky jsem zase spokojená osoba a mohu vyrazit zpět.

Mraky se zvedly, takže po pár kilometrech už jedu jen v tom otravném větru, ale alespoň vidím kam. Nyní stejnou cestou zpět na Alta, zítra směr Lofoty. Cestou zastavuji na svačinu a potkávám partu Čechů, tu která mě tuhle míjela. Pozdravím, dáme se do řeči, prý byli zrovna taky nahoře a parkovali vedle mě. Ale dovnitř nešli, asi chtěli ušetřit, tak jsme se tam nepotkali. Pokračují směrem Finsko. A jeden říká, že jsem celkem odvaha jet takovou štreku sám. Na to mu říkám, že v Evropě jsi pořád někomu nablízku a pokud máš trošku peněz a mluvíš aspoň anglicky, tak to není tak těžké jet sám, teda pokud to nezaparkuješ do křoví vedle silnice tak, že tě není vidět. To by byl problém. Po svačině se loučím a zase na cesty.

Cesta teď utíká tak nějak jinak a já rozmýšlím, jak dál. Chci najet zase něco přes pět set kilometrů, kolem šesté se ubytovat v teple (na stan to pro mě pořád není) a naplánovat si cestu přes Lofoty, obzvláště pak si zajistit trajekt do Bodo. V Alta zastavuji na benzínce, ke kávě vytahuji iPad, abych si objednal lístek a pokládám na stůl dvě drahocenné nordkappké samolepky, které jsem měl v iPadu zastrčené. U kafe ve mně začne bouřit předchozí svačina, tak rychle odbíhám na záchod, kde dokončuji objednávku trajektu, který mě čeká za dva dny. Pak k mašině. Když chci cestou udělat fotky, nějak si uvědomím, že jsem něco zapomněl. Samozřejmě jsem ty samolepky nechal na benzínce na stole. Nadávám si ještě pěknou řádku kilometrů až do kempu.

 

Zastavuji kolem šesté v kempu u E6, jmenuje se Altafjord camping. Najeto 530km. Za obyčejnou chatku chtějí 400 NOK (1000,- Kč), za tu lepší s vlastním záchodem 900 NOK (2250,- Kč). Beru levnější. Chatky a sociální zázemí je tak 20-30 let staré, majitel peníze neinvestuje zpět a je to vidět, zatím to nejhorší, v čem jsem byl. Na záchodech chybí v některých kabinkách i papír, tak musím přesedat, furt mě honí ten oběd. Smrad mi připomíná latríny. Alespoň chatka je čistá, ale taky má nejlepší za sebou, ve svahu je už krapet nakloněná.

A přesto je zatím dnešek nejlepší den celé cesty. Viděl jsem dnes skoro vše – hezké norské počasí i to ošklivé, soby na silnici, neopakovatelnou přírodu a hlavně jsem dojel do vytyčeného cíle. Jdu spát v jedenáct spokojen a utahaný, venku je pořád světlo jak ve dne a je mi to úplně jedno.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE