motogbox



Sólo Norskem na Nordkapp – tipy a zkušenosti

Dva týdny úžasné cesty severskou krajinou Norska až na Nordkapp. Rady, tipy a zkušenosti ze zemí Vikingů.

Kapitoly článku

V létě 2012 jsme s parťákem Gunmanem projeli Evropu od východu na západ. Z Čech jsme dojeli do Rumunska, vychutnali jsme si Transfagaraš a Transalpinu, pak se naše cesta obrátila na západ a přes nezapomenutelnou Bosnu neskončila dříve, než jsme projeli Alpami a na závěr si užili španělské Pyreneje (hledejte cestopis Na západ jihovýchodní linkou). Už tehdy se zrodil nápad zamířit tentokrát na sever. Ona je Evropa vlastně celkem malá a kamkoli se dá do týdne dostat.

Mezitím se nám životy zamotaly, já vyměnil motorky za přítelkyni a psa a kamarád založil rodinu. Ale ke cti mu slouží, že mašiny se nikdy nevzdal. Touha cestovat se mi vrátila a po jedno-sezónní epizodě s Triumphem Bobberem Blackem 1200, která mi ukázala, že to opravdu není mašina na cestování (i když jsem i takové masochisty na Youtubu viděl), a na konci roku 2020 jsem začal vybírat mašinu na pořádné cestování. Po třech měsících jsem skončil u BMW GS, jak jinak… (mám krátké nohy a GS je paradoxně jedna z těch nižších mašin a má výbavu, kterou jsem chtěl). V únoru 2021 jsem ji objednal a koncem dubna si ji převzal. Od dubna do léta jsem na nové lásce nalítal 5 000 km, abych si zvykl (do teď jsem jezdil jen cruisery apod.), oprášil starou výbavu a dokoupil nějaké nezbytnosti a začal plánovat. Přečetl jsem nějaké cestopisy na motorkari.cz, zkouknul i nějaké norské stránky a itinerář se začal plnit. Nelítám po památkách, spíš mě zajímá hezká silnice, příroda okolo a sem tam něco zajímavého ochutnat. Proto i tady uvidíte hlavně fotky ze sedla na silnici a z restaurací. Ubytování dopředu taky neplánuji, protože dojedu kam dojedu a obvykle není problém nějaký nocleh sehnat. V Norsku se kromě přírodních parků a soukromých pozemků dá kempovat i kdekoli v přírodě, tím je to jednodušší. Jen musí být aspoň trošku počasí. A pro jistotu jsem si uzavřel doplňkové zdravotní pojištění i s technickou asistencí za 1250,- Kč na tři týdny.

Zabalil jsem už týden dopředu, zkusil jsem, jak se motorka chová se zátěží, postupně doplňoval a obměňoval výbavu a den před odjezdem vše znova vyndal a přebalil. Tak a mám všechno. To jsem si myslel ještě pár minut před odjezdem. Pak jsem zjistil, že mi na stole leží nůž, na kredenci houbička na nádobí a při úklidu můj zrak spočinul na balení čaje v kredenci, které už mělo být s ostatním proviantem v kufrech. OK, tak ještě jednou proběhnout barák, co jsem kde nechal. Nic už mě do očí nepraštilo a až v Německu jsem si uvědomil, že k čaji jsem si nevzal sladidlo – no dokoupit se dá kdekoli, tak žádná tragédie. Jo a zapomněl jsem repelent, na ten jsem si vzpomněl při psaní těchto řádků v prvním kempu, když mě začali žrát komáři.

 

1. den

Ale zpátky na začátek. Tělo je ještě zblblé z pracovní rutiny a tak se budím v půl šesté. Prší, „Paráda“ pomyslím si. Kouknu na radar. Je to jen přeháňka, ale to co se točí od Berlína na jih na bouřkových radarech mi říká, že dnes konečně opravdu odzkouším nové hadříky. Trošku se bojím, bylo mi líto utratit 40 tisíc za Gore-Tex výbavu od Klimu nebo Revitu a nakonec jsem pořídil za třetinu spodek i vršek Mondial od Oxfordu. Na netu jeden Briťák a jeden Kanaďan od Quebecu na tyhle hadry přísahali, a když to říkají lidé, kteří jezdí více v mokru než za sucha, nechal jsem se přesvědčit. Ale červík nejistoty pořád hlodá, zatím jsem neměl příležitost je opravdu vyzkoušet za deště. Ale co, každá pořádná cesta začíná průserem, pomyslím si a chystám se. Ještě stáhnout offline mapy do obou jablíčkových zařízení, co táhnu s sebou, jen pro jistotu, mezitím si dám snídani, obléknu se a cesta začíná.

Jsem zabalen, otevřu bránu a tam soused venčí svou boxerku. Psa, ne manželku. „Jedeš na výlet?“ ptá se. „Jo, jenom do Norska...“ nahazuji udičku. „Jedeš rybařit?“ zjišťuje. To jsem fakt nečekal, ale není první ani poslední, kdo se ptá na rybaření, když jim řeknu o Norsku, i když sedím na mašině. Tak asi jsou i tiší blázni na motorkách. „Ne, jen si jedu vyčistit hlavu, chci dojet až na sever na Nordkapp a pak zpátky, uvidíme“ odpovídám. „Tak to ti závidím, šťastnou cestu“. „Díky“ a vyrážím směr sever.

Vybírám na navigaci zhruba směr (zadat teď rovnou Nordkapp asi není dobrý nápad) a displej ukazuje směr Karlovy Vary a pak někam směr Hamburk, zhruba. Ale chci jet bez dálnic. Nechci zahájit dovolenou úprkem po dálnici, po kterých vcelku pravidelně lítám a dnes jsou pro mě dálnice synonymem bohapustého přepravování se z místa A do místa B, to není zábava, o kterou mi teď jde především. Vím, že tím ztratím den, že bych se mohl dostat asi až do půlky Dánska, ale to by bylo o ničem. Ono při návratu si to užiji dost, vždycky to tak je...

Linka v mapě se vine kousek od chaty mojí mámy, tak se rozhodnu, že ji ještě překvapím a osobně se rozloučím. Sjíždím ze silnice na polňačku, zastavím před chatou a beru za kliku na brance – zavřeno. Aha, asi ještě po ránu neotevřela, pomyslím si a vytáčím její číslo. Nedostupné – hmmm, to je divné. Ale během chvilky mi přijde upozornění, že uživatel je už on-line. Ukazuje se, že máma je v lese na houbách, tak se s ní loučím alespoň po telefonu a rozjíždím se, když v tom mi pod kola skočí malý buldoček, co ho tu venčí soused. No skoro jsem mu z něj udělal dva menší. Nakonec si ho podrží a ptá se, kam jako jedu. Takže znovu konverzace Norsko-Ryby?-Jen na výlet-Šťastnou cestu... Pak se rozjíždím, vím, že cesta se za rohem stáčí dolů a měl bych se tak dostat zpět na silnici, otočit se na úzké cestě stejně nedá (to jsem chtěl udělat u mámy na dvorku). Ale plán mi překazila mokrá přerostlá tráva a bahno a kousek před sjezdem se válím vedle mašiny. Paráda, naloženou mašinu zvedat na mokré trávě je sen každého puberťáka. Když už jsem s mašinou nahoře, přižene se buldoček a začne mě povzbuzovat. Naštěstí se soused ukázal být charakter, pomohl mi stočit mašinu do směru (skončila samozřejmě naštorc) a ještě mi na nepřehledném výjezdu na silnici ukázal, ať chvíli počkám, že jede auto. Tak a teď už skutečně směr sever.

Nejdříve po E49 Na Karlovy Vary, pak mě to stáhne na Horu Sv. Šebestiána a hurá do Němec. Až na hranice je počasí dobré, ale na kopci vjíždím do mraku a v Německu pod kopcem z něj začíná pršet. To vydrží až k Lipsku. Silnice v Německu jsou standardně dobré, ale mimo kopcovité pohraničí celkem nudné a často rovné. Mimo obce lze jet až stovkou, ale je zde dost omezení před křižovatkami, obvykle na 70 km/h a nesmíte se nechat překvapit semafory i na kříženích mimo obce. Němci jsou prý pořádní a dodržují pravidla, ale nevím, jestli to je jejich náturou nebo tím množství radarů. Šedé budky, které vás vyfotí jen zepředu teď mnohde doplňují i modré silné sloupy, které se kamerami jen rojí a fotí zepředu i zezadu. A jestli jsem si dobře všiml, tak ne přede všemi je upozornění značkou, jak to v jiných západních zemích bývá obvyklé. Dnes vám přijde pokuta i ze zahraničí, takže doporučuji jezdit předpisově.

Po půl osmé je čas hledat nocleh, podle značek přijíždím k jednomu kempu, stačí mi místo na stan, tak je cokoli dobré. Kasa ale hlásí otevřeno do půl osmé a už jsou zatažené záclonky. Akorát odchází chlap a zamyká vedlejší přívěs s občerstvením. Koukne na mě a pokračuje k autu, nastoupí a odjíždí. Zákazníky asi už nechce. Tak rychle googlím jiné kempy. Jeden, jmenuje se Barracuda a je u města Neustadt-Glewe, je kousek odsud, ale recepce zavírá v osm, takže tahám za heft a v 19:55 se už směji na Němku na recepci, že jako bych rád „Ein platz for tent und motorcycle“. Němčinu jsem naposledy potřeboval u maturity a to jsme ještě ani nevyhráli Nagano, tak postupně přecházím na angličtinu. Ještě že tam má mladší snachu nebo dcérečku, která hbitě překládá. Platím 12 euro a říkám si, kéž by to bylo takhle levné celou cestu. No nebude.

V kempu mám přidělené místo, pořádek poněmecku musí být. Sice na vyhrazeném place musím hledat rovinu pro stan, je to samá boule a kořen, ale nakonec se jakž takž daří. Ale je tam čisto, sprchy hezké i s teplou vodou. Dnes mám najeto 630 km, popíjím 2 budvárky z německé benzínky (Plzeň neměli, tak jsem se spokojil s konkurenčním pivem) a zabíjím komáry, co se snaží popít zase něco mé krve. Jdu spát až kolem půlnoci.

 

 

2. den

Vstávám v sedm a mám pocit, že nafukovací matrace je nějaká měkká. Na silnici vyrážím až po deváté, to byla chyba. Doprava už zhoustla, takže se jen pomalu prokousávám směr Kiel a pak dále na Flensburg. Přijíždím k pobřeží, je hezký den a každá druhá mamina s děckama dostala asi nápad užít si neděli u moře. Pálí do mě sluníčko shora, asfalt odspodu a já pálím drahocenný čas v kolonách. Kolem oběda zastavuji na durum kebab. Corona opatření dovolují jen okénkový prodej, takže kebab s kolou dlabu u motorky.

První poučení ze západu: zálohují tu i umělohmotné lahve a plechovky, takže k ceně prakticky ve všech zemích, které jsem projel, musíte připočítat nějaký ten cent nebo korunu za zálohu. Pokud se na vracení vykašlete jako já, uděláte radost bezdomovcům a důchodcům, když plechovky a lahve nezmačkané hodíte do kontejneru (opravdu jsem viděl důchodce v Německu to tam vybírat, ale jsem vlastně ve Východním Německu, tak se asi není co divit) a dovolenou si o pár stovek prodražíte. Pivní a skleněné lahve 8-15 centů, plastové a plechovky 25 centů. Ono se to nasčítá.

Přejezd hranic do Dánska byl bez kontroly, jen malá kolona a na hranicích policisté jen kývají rukou. Jsou tu užší a klikatější silnice než v Německu a maximálka mimo obec je 80km/h. I místní řidiči rychlosti celkem dodržují. Krajina je více zvlněná, ale od moře i přes pevninu celkem silně foukalo.

 

Protože nejpohodlnější přejezd mezi ostrovy je po dálnici (povolená rychlost podle typu dálnice 110-130 km/h) a po mostech, najíždím na dálnici, která má jako u nás 2 pruhy. Na mnoha místech však probíhá rekonstrukce, v rámci které přidávají třetí pruh. No tady alespoň přemýšlí dopředu. D1 sice letos slavnostně otevřeli, ale už se těším, až přijde ministr dopravy nebo premiér za pět let se strategickým rozhodnutím navýšit kapacitu D1 přidáním třetího pruhu a celý kolotoč začne nanovo. Mimochodem před Kodaní jsou na dálnici 4 pruhy...

První velký most ve směru na Odense, on se tedy jmenuje „Malý most přes Belt“, je bez cla. Čtyři vyhřívané pruhy (v zimě se to fakt hodí) přes úžinu mi dává ochutnat první z mnoha nezapomenutelných pohledů, kterým se u nás nic moc ani nepřiblíží. Tady ve čtyřiceti metrech je ten vítr pěkně cítit, to ještě nevím, jak si fičák od moře budu užívat v následujících týdnech několikrát.

 

V Odense se ozývá ten zatracený kebab, takže rychle nějaká benzínka, stejně potřebuji i tankovat. Tureckou pomstu jsem udržel tak akorát a cestou jsem na podobné laskominy už ani nepohlédl. Zatímco v Německu jsem ještě tankoval klasicky – příjezd, tankování, placení u kasy, odjezd – Dánskem se mi na velkou část cesty tahle rutina mění. Po příjezdu ke stojanu nejdříve zasunout kartu do čtečky (je buď u každého stojanu, nebo jedna centrální, kde vyberete číslo stojanu), ověřit kartu, vyjmout kartu a pak teprve tankovat. V několika málo případech se mi stalo, že mi to nejdříve strhlo zálohu a pak se mi přeplatek vrátil na účet během dvou dnů. Obvykle je ale stržena rovnou cena za čerpání, takže není potřeba se obávat. Cena za litr benzinu je 38,- až 40,- Kč.

Na druhé straně ostrova najíždím na druhý most - Great Belt, tedy „Velký most přes Belt“. Velký je fakt VELKÝ, 18 kilometrů betonu a oceli, dva pruhy oběma směry ve výšce až 65 metrů a v první polovině je přimknuta i železnice. Tak tady foukalo tak, že jsem jel prakticky pořád v levém náklonu a nárazy větru se mnou mávaly skoro od čáry k čáře, pustit kameru jsem ani neměl čas. Po chvilce jsem dojel vlak, který mi vítr na chvilku odstínil, než se trať v půlce mostu od mostu odpojila. Mýtné se platí až po projetí mostu, za motorku 130 DKK (460,- Kč). To asi kdyby mě to sfouklo do moře, tak abych nechtěl vrátit peníze.

Na benzínce jsem koupil dvě housky s plánem dát si je ke gulášovce v kempu. Dal jsem je pod bágl na sedačce, na dálnici najednou vidím nějaký nezvyklý pohyb v zrcátkách, to zrovna ulítl pytlík i s houskami. Netuším jak a kudy, ale nápor dánského větru houskám našel skulinu mezi kufry, báglem a matrací a dal mi vědět, že si k večeři dám něco jiného.

Najeto 530km. Na netu jsem vybral kemp HSFC ApS Kodaň. Cena 155 DKK (550,- Kč). Je to místo hlavně pro obytňáky, ale mají místo i pro stany. Ptal jsem se i na elektřinu, řekl jsem, že chci nabíjet. Pán mě odkázal na společenskou místnost.

Večer zkouším matraci a uchází vedle ventilu. Inženýři z Decathlonu udělali chybičku – ventil je sice kvůli robustnosti zatavený v takové pevně hmotě, ta má ale ostré hrany o které se matrace lehce prodřela. Zkouším ji lepit, ale lepidlo má asi už nejlepší za sebou a záplata nedrží. Takže zítra budu shánět matraci v Kodani.

 

3. den

Vstávám v šest, probouzím se na vypuštěné matraci. A jsem skoro první v celém kempu, kdo je naživu takhle brzo. Jev, který se bude opakovat celou cestu. Tady na severu zkrátka plyne život jinak. Najdu sprchy, střídá se teplá a studená voda, ale nic dramatického. V sedm mám zabaleno, v kempu je pořád ticho. Protože jsou obchody otevřené od desíti, vymýšlím plán. Nejdříve snídaně a nabíjení, pak malý výlet po Kodani a potom do obchodu.

Plynový vařič uvařil vodu na čaj za chvilku, posnídal jsem tuňáka z konzervy s baleným chlebem a vygooglil jsem si obchody s kempovacím vybavením. Jeden je kousek od centra, kde se chci zastavit. Pak jsem vyrazil hledat zásuvku. Společenskou místnost jsem našel a ačkoli mám elektrovzdělání, zásuvku jsem nenašel. Tedy jednu ano, je v ní zapojená lednice. Jinak topení a lampy připojeny přímo na rozvody. No nevím, jak to recepční myslel. Tak alespoň nemám důvod dál okounět.

V centru Kodaně jsem v půl deváté, to je dost času na fotku u Malé mořské víly a pak do obchodu. Při příjezdu do Kodaně jsem si všiml, že je to kombinace staré a nové architektury, design tu opravdu má výbornou školu. Zastavuji před parkem, za kterým je na pobřeží slavná kodaňská socha. Chci projít pevností, ale na druhé straně je stavba s uzavřenou lávkou, takže se vracím zpátky a obcházím pevnost po pobřeží. Svítí sluníčko, a i když jsem dnes nasadil motodžíny, lije ze mě jako z konve. Po chvilce vidím shluk lidí a je mi jasné, že jsem u cíle. Děcka lezou víle k nohám, tátové vesele fotografují, pak se jedna mamina rozhodne, že tam vleze také a skoro se vyválela v zátoce. Po čtvrthodině se mi naskytuje příležitost udělat si obrázek nejfotografovanějšího objektu v Kodani.

Dokončuji okruh kolem pevnosti a na hlavní třídě lezu do obchodu s kempovacím vybavením. S angličtinou tu není problém. Kupuji nafukovačku, vybírám vysokou 7 cm a platím 1100 DKK, skoro mě omyli, ale já blbec se nezeptal na cenu při vybírání. Ale je i s pumpou! (rolovací pytel s ventilem).

Z Kodaně se dostávám až ve dvanáct. Protože mám pocit, že jsem pozadu, rozhodnu se nejet do Švédska po mostě na Malmö, ale kousek si to zkrátím trajektem a pak Švédsko proletím po dálnici přímo do Osla. Můj první trajekt z mnoha. Tento z města Helsingor do Helsingborg trvá asi 40 minut a za motorku dáte 230 DKK (810,- Kč), platí se u přepážky na vjezdu. Pak dostávám pokyn najet hned na loď, kde už stojí pár aut a řadím se do fronty. Nic nekurtuji, protože na garážové palubě se nesmí zůstávat, jdu okounět na palubu. V půlce cesty, při překročení hranic do Švédska se přestává prodávat alkohol, pokud byste tedy chtěli udělat nákup na večer, máte na to asi dvacet minut.

 

Cesta přes Švédsko po dálnici nuda, po čase začínám litovat, ale už to takhle dojedu. Původně jsem si na celou cestu vyhradil 3 týdny a pak si řekl, že když zbude čas, zajedu ještě za sestrou do italských Alp. Máma se chce přidat (autem samozřejmě), tak jsem se vnitřně naladil na dva týdny na cestu do Norska a zpět a teď z toho začíná být závod, abych stihl i tu Itálii. Musím zpomalit, jinak si cestu neužiji. Když ta Itálie nevyjde, tak nevyjde.

Švédsko tedy jen proletím po dálnici, ale protože plánuji pobaltské státy se Švédskem a Finskem navštívit separátně, nevadí mi to. Nejdříve se neliší od Dánska, ale postupně začínají přibývat lesy a skály jako příslib dnů následujících. Začínám se opravdu těšit na Norsko. Dálnice je hezká a kvalitní, slunce mi svítí na cestu a já se pomalu nechávám ukolébat ubíhajícími kilometry. Zastávka na benzínce, svačina, energeťák a jsem zase jako rybička. To je další věc, kterou na dálnicích na motorce nemám rád, vysávají ze mě energii. To se na nějaké klikatici prostě stát nemůže.

 

Před norskými hranicemi je kolona. Norové opatření berou vážně a jsou první hranicí, kde vidím nějakou opravdovou aktivitu. Všechna vozidla s cizí značkou stahují bokem a kontrolují certifikáty. Protože mají na příjezdu kamery, vědí i o mě a než vidí moji značku, už mi celník ukazuje místo na odstavení. Jelikož mám očkování a certifikát v pořádku, jsem za pět minut opět na cestě.

V půl osmé přijíždím do kempu Topcamp Bogstad. Dnes najeto 550 km. Za jednu noc platím 450 NOK (1100,- Kč.) a je to bez elektriky, ale můžu použít tolik horké vody ve sprše, kolik chci, říká mi recepční. Super, tak zase nic nedobiji. Na benzínce před kempem kupuji 3 housky (mají je jen na sladko s rozinkami nebo čokoládou, později zjistím, že to je místní klasika) a večeři řeším gulášovkou z pytlíku. Brána v kempu na mě nereaguje, takže ji mazácky objíždím mezi skalkami po chodníku, podle stop nejsem první. Kemp je obrovský, hlava na hlavě, rovné plochy jsou vyhrazeny pro karavany a pro stany je ta svažitá část. Příště bych v oblasti hledal spíše něco jiného. Opět se mi potvrzuje, že čím menší kemp, tím lepší. Nakonec najdu kousek rovného plácku, lidi sice divně koukají na moje projíždění mezi stany a karavany, ale děcko ani napínací šňůry jsem nikomu nepřejel a recepční říkal 3 metry od ostatních a to splňuji. Ve stanu patnáct metrů ode mě řve děcko střídavě asi dvě hodiny. Ještě že mám lahvinku vína, vařím gulášovku, čtu si a koukám na trasu a než se naději, je skoro půlnoc. Světlo tu je už o poznání delší.

Při vybalování kufrů si všímám roztaveného víčka na jednom z kanystrů, které mám namontované zezadu na obou kufrech. Asi následek postávání v koloně na norských hranicích, plast se roztavil, jakmile výfukové plyny nebyly chlazeny proudem vzduchu. No, k vodě se už nedostanu. Kdybych já pitomec přemýšlel a držáky otočil tak, aby uzávěry směřovaly ven, problém by nenastal. Na levém vezu benzín pro strýčka příhodu a v pravém vodu, tak alespoň u toho jsem přemýšlel.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (36x):


TOPlist