Nordvegr aneb Cesta na sever

Den 6: Alta – Å – Bodø – Fauske

Plánování na následující dva dny mi trochu vyvolává vrásku na čele: ještě zítra má být krásně, ale další den se už z Atlantiku do celé severní Skandinávie nasune tlaková níže s pěkně hnusným počasím, které tu pak pár dní vydrží. Jenže na Lofoty je to tisíc kiláků a co tam v dešti?

Nakonec se rozhodujeme k trochu brutálnímu, trochu zoufalému, ale nakonec překvapivě úspěšnému kroku: na ty Lofoty prostě musíme dojet ještě zítra. Když pojedeme i přes noc, máme šanci stihnout je za sluníčka, které tady, ještě pořád daleko za polárním kruhem, naštěstí nezapadá. Vida, k čemu se hodí mít tělo naučené z celoživotní práce ve službách fungovat celou noc…

Začátek je dneska ovšem trochu volnější – ještě v Altě jdeme „proběhnout“ už zmíněné muzeum, známé hlavně areálem s tisíce let starými malbami na kamenech. Jenže i vnitřní expozice z historie národa Sámů jsou hodně zajímavé a tak tam uvízneme skoro na dvě hodiny. O kousek dál v Altenfjordu ještě přibrzdíme u dalšího muzea, tentokrát věnovaného bitevní lodi Tirpitz. Právě tady, ve fjordu přímo pod budovou muzea, se odehrál legendární útok miniponorek "X", jedna z nejodvážnějších bojových akcí ponorek během druhé světové války. Tirpitz při něm utrpěl první závažné poškození, což byl začátek konce jeho krátké a neslavné kariéry.

Tak, dost bylo historie - a teď ty Lofoty. Vyrážíme po krásné E6 kolem fjordů i přes horská sedla na jih. Provoz tady není nějak extra silný (i když pár kamionů jsme taky potkali), takže cesta je kochací a  nádherné výhledy podtrhuje teplé a slunečné počasí. V jednu chvíli dokonce kousek od břehu na hladině registrujeme pohyb a ejhle - v zátoce se prohání malý delfínek. 

Z hlavní nicméně po nějakých dvou stech kilometrech odbočujeme a bereme trajekt směr Tromsö, kde konečně můžeme v praxi vyzkoušet, jestli funguje naše registrace na ferrypay.no. Maník s mobilem scanující značky vypadá spokojeně, tak je snad vše OK. Zavírá se žraločí tlama trajektu, loď se pohne a já si uvědomuji, že necítím žádné typické vibrace zabírajícího dieselu. Nojo – v útrobách trajektu pro desítky aut, autobusů a náklaďáků temně hučí jen elektromotory… Elektrotrajektů potkáme nakonec víc a kromě vrnění motorů se poznají i podle toho, že je v přístavu nekotví tradičními lany, ale pomocí speciální "přísavky", která zajišťuje fixní definovanou polohu vůči molu. K trajektu se totiž současně připojí i nabíjecí pole s dráty silnými jak dětská ruka a baterky sají energii na zpáteční cestu.

Příjezdu do Tromsö dominuje výhled na obří most, jeden ze dvou, které spojují centrální ostrov s okolím (ale samozřejmě nechybí ani tunel – jako snad všude…). Taky samotné město je provrtané tunely skrz naskrz včetně podzemních kruháčů a najít správnou cestu vyžaduje trochu navigační přípravy i orientačního citu.

My naštěstí moc nebloudíme a po krátké návštěvě vyhlídky u kostela vyjíždíme správným „koncem“ labyrintu směrem k ostrovu Hakoya. Právě tady se totiž uzavřel onen neslavný život Tirpitze, když se po náletu britských bombardérů obrátil dnem vzhůru a částečně potopil. Dnes už z obří lodi zbývají jen trosky roztroušené na mořském dně; vše, co čouhalo nad hladinu, bylo rozřezáno a prodáno do šrotu. Při odlivu jsou vidět aspoň zbytky montážní plošiny, označující místo, kde skončil život ocelového obra. No a odliv právě začíná – pátráme v dálce, kde se co objeví, ale najednou Kuba zbystří a ukáže na místo kousek před námi, kde se z moře postupně vynořuje rezavá konstrukce. Nemůžu ani uvěřit, jak blízko břehu to je a zkouším si představit, jak obrovským dojmem musela působit bitevní loď, když tu byla ukotvená.

Je kolem šesté večer a zatím jsme moc daleko nedojeli, takže je nejvyšší čas vyrazit dál. Kolem Balsfjordu, zakousnutého hluboko do norské pevniny, se vracíme na É-šestku, abychom se údolím řeky Barduelva přes sedlo v závratné výšce 434 metrů přehoupli zase na západ směrem k Ofotfjordu - a to už začíná znít zajímavě!

Cesta je prázdná a upaluje se náramně. Jedinou větší zastávku děláme u městečka Bardufoss, kde nás zaujme výhled na místní letiště přesně z pozice přistávajícího letadla - silnice traverzuje celkem příkrý svah přímo v ose dráhy. Škoda, zrovna nic neletí, ale když tu sedá něco většího, fičák to tu musí být pěkný. Zajímavostí je, že až do poloviny 60. let šlo o nejseverněji položené letiště ve Skandinávii s velmi rušným provozem. Dneska už je civilní provoz minimální a letiště slouží hlavně vojákům, kteří mají v okolí obrovské výcvikové prostory.

Frčíme dál, blíží se půlnoc, ale slunce je pořád vysoko nad obzorem. Je úplně normální den a já si s překvapením uvědomuji, že se mi vůbec nechce spát, žádné zívání, nic. Stavíme nicméně u pumpy, kde se hlavní silnice větví mezi Lofoty a Narvik. Plníme bandy a dáváme si k večeři půlnočního hambáče. Byl opravdu vynikající – no taky aby ne, za tu cenu...

Chvíli posedíme, protáhnem údy, a pak zvolna pokračujeme dál. Nad známým mostem mezi pevninou a prvním ostrovem fotíme originální půlnoční slunce – neskutečná nádhera, jen je to prostě takový divný pocit jet na jih a mít slunce v zádech…

Konečně Lofoty... Trochu se ochlazuje a speciálně když nás silnice skrz jeden z desítek tunelů dovede do kotliny mezi kopci, klesá teploměr až skoro k nule. Se sluncem (skoro) nad hlavou se ale i tohle dalo přežít celkem na pohodu.

Půlnoc se dávno přehoupla, jsou nějaké tři ráno a sluníčko už zase leze výš a výš. Rychle se otepluje, u moře je skoro 17 stupňů, a my se blížíme do nejhezčích partií celého souostroví. Každou chvíli zastavujeme a děláme fotky ze všech stran, ale žádná fotka nemůže zachytit tu krásu tak, jako když si ji prožijete naživo. Na silnicích není v tuhle dobu samozřejmě široko daleko nikdo (občasnou partu oveček nepočítám), takže máme zakroucené silničky jen a jen pro sebe, co víc si přát.

Na jednom místě při focení vyruším racka, který pospává na svodidle – a ten si to nehodlá nechat líbit. Velkým okruhem nabírá výšku a s divokým skřehotáním se vrací do náletu. Nemít na hlavě helmu, tak jdu k zemi, ale takhle intuitivně zvedám foťák a cvakám útočníka face-to-face. To ho zjevně znejistí a v poslední vteřině uhýbá on. Cha - tos nečekal, viď, ptáku?

A už je tu samotný „ocásek“ souostroví. Známé lofotské domky a kopce jsou stále nasvícené sluncem, ale jižní obzor začíná plnit šedivá stěna studené fronty. Když pak někdy kolem půl šesté dorážíme do legendárního Å (což je překvapivě nikoliv první, ale poslední písmenko norské abecedy), je už obloha zatažená, s focením je konec a ve vzduchu je cítit voda. Zůstávat tady nemá smysl – za pár minut začne pršet a podle předpovědi má být hnusně nejméně týden, takže se pokorně stavíme do fronty na první ranní trajekt zpátky na pevninu. Lofot jsme si tedy neužívali dlouho, ale zato celkem intenzivně. Díky za to. 

Trajekt přijíždí načas, parkujeme motorky a jdeme se po 24 hodinách bdění rozvalit do kabiny na tříhodinovou cestu. Přestože je salon skoro prázdný, jako naschvál si přímo před nás sedá německá rodinka, která za sebou zjevně nemá probdělou noc. Dětičky povykují a vyřvávají popěvky známé z druhoválečných snímků, když dekadentní němečtí oficíři tancují hada v kantýně na stole - něco jako „Hoja hoja hoja hoja hop hop hop…“ Napadá mě, že bych si přesednul, ale nějak zjišťuju, že na to nemám dost energie. Koutkem oka ještě registruju, že se trajekt pohnul a že v ten moment začalo pršet, hážu si bundu přes hlavu a probouzí mě o tři hodiny později až palubní rozhlas vybízející těsně před přistáním v Bodø k návratu k autům.

V Bodø leje a bude lejt celý den, tak hledáme nějaký rozumný kemp nebo ubytování. Jenže všechno je buď ještě zavřené, nebo nekřesťansky drahé. Nakonec dojedem až do Fauske - zdejší kemp sice taky není nejlevnější z levných, ale prostě už chceme pod střechu a dospat noc. V recepci nikdo není, venku nervózně stepuje na kost promočený mladý Švýcar a zoufale někoho shání. Zkusíme trochu pokecat, ale není mu moc do řeči a pokus o konverzaci na téma počasí mu moc vtipný nepřipadá. Konečně doráží recepční, která nám naštěstí umožní ubytování už teď ráno, takže na nic nečekáme, zapínáme topení na plný pecky, zatahujem těžké závěsy, lezem do spacáků a pokračujeme v bohulibém spánku… 

Ujeto 1059 km

Den 7: Fauske – Saltstraumen - Fauske

Dnešní den trávíme víceméně v posteli, dospáváme noční jízdu a venku poctivě leje. Jenže zítra je neděle, což znamená zavřené krámy, a já bych potřeboval koupit nějaké pečivo a zeleninu, ať nejsme jen na konzervách. V poslední možnou chvíli tak vyrážím do mírného mrholení směr sámoška, a když už jsem se nabalil do nepromoku, říkám si, že se přece jen zajedu podívat kus zpátky na populární vír Saltstraumen. Místo je dokonce jako extra zajímavost označené v mapě Marco Polo, se kterou průběžně konzultujeme celou trasu a hledáme nějaké blízká atrakce, tak si říkám, že by to mohlo stát za to. Znamená to sice vrátit se skoro 50 km směr Bodø, ale na druhé straně tímto směrem se v mracích udělala díra a přestalo pršet. Vyřídím nákupy a rovnou využiju i pumpu na parkovišti supermarketu s lehce levnějším benzínem. Mezi tím nastává odliv a to je správný čas podívat se na ten zázrak. No, ať koukám, jak koukám, víry se sice tvoří, ale pokud čekáte něco jako špunt vytažený z obřího umyvadla, tak to teda ani náhodou. No řeknu vám to asi tak – není to nezajímavý, ale s výletem na Kokořín se to srovnat nedá… A to jsem poctivě čekal přes hodinu na vrchol odlivu, až bude proud nejsilnější, ale nic lepšího než je vidět na Berounce při trochu větší vodě se fakt nekonalo. Koneckonců pak u parkoviště objevuji tabuli s informací pro turisty, kde se mimo jiné píše, že za určitých okolností, jako je výška, tlak, teplota rosný bod a bla bla bla... nemusí být jev tak dechberoucí, jak byste třeba mohli očekávat. No, nebyl.

Ujeto 110 km

Den 8: Fauske – Trondheim

Ráno je sice šedivé, ale už bez deště, i když okolní kopce jsou stále v mokrých a těžkých mracích. Pršavé počasí by se ale mělo držet tady a směrem na jih by se mělo zlepšovat, tak snad užijeme i trochu sluníčka. 

Dnešním cílem je město Trondheim. Cesta vede vnitrozemím přes hory i doly, kolem divokých peřejí i přes zasněžené náhorní pláně. Podruhé křižujeme polární kruh u notoricky známého „Blobu“, kde samozřejmě pořizujeme nějaké fotky a kupujeme i pár drobností – sice za nekřesťanské peníze, ale zase „s příběhem“.

O kousek dál potkáváme zase jednu kuriózní nehodu – v docela malé zatáčce mezi dvěma dloooouhými rovinkami je hluboko pod celkem vysokým náspem zaparkovaný obří obytňák, jehož řidič nejspíš usnul a místo do zatáčky jel zkrátka rovně. Auto vypadá netknutě, ale na svahu zůstalo viset v poloze, že bych se bál i kýchnout, aby se neskulilo na bok. Nahoře na silnici už stojí dvě odtahovky, jejichž řidiči se tváří dost rozpačitě – zjevně si lámou hlavu nad tím, jak nešťastníka vytáhnout nahoru a přitom nezničit. 

V Trondheimu bydlíme – poprvé a naposledy – v hotýlku. Nakonec stojí jen o pár drobných víc, než lepší chatička v campu, ale zase je v centru, nespíme ve spacáku, ale ve voňavých peřinách, a sprcha není na čtyřminutové žetony. Taky to má svoje výhody.

Po dojezdu ze všeho nejdřív vyrážíme ulovit něco k jídlu a taky prohlédnout si město. Zatímco Kuba peláší po svých, já se zmocňuji jedné ze sdílených elektrokoloběžek a po nainstalování aplikace spokojeně využívám jedné z mála forem městské elektromobility, která mi dává smysl. Centrum města je malé, ale hezké. Hlavním lákadlem, kromě katedrály, jsou nově zrekonstruované historické domy na březích řeky Midelvy v okolí historického „staroměstského“ mostu, ale za pozornost stojí i malé uličky v centru a přístav. 

Ujeto 681 km

Den 9: Trondheim – Atlantic road – Kylling Bru – Trollstigen – Valldal

Ráno nás budí jasná obloha a krásných 15 stupňů. Holt už jsme – na zdejší poměry – skoro na jihu. Cestu z Trondheimu zahajujeme návštěvou maličké pumpy u garáží v centru, kterou jsem objevil při včerejším koloběžkovém výletu a kde mají relativně levný benzín. Z pohledu celé cesty je to sice kapka v moři, ale i to se počítá :-). Další trasa vedoucí kolem fjordů je zase esencí Norska – krásně zakroucená, jeden skvělý výhled střídá další, ještě lepší, na jedné straně temně modré moře, na druhé divoké vysoké skály… No, nádhera…

Na jednom z trajektů potkáváme konečně první Čechy – shodou okolností taky tátu se synem. Poprvé (a naposled) na celé cestě tak můžeme pokecat v mateřštině.

A je to tu - příští zastávka Atlantic Road. Klasika, hodně zajímavé dílo norských inženýrů. Klikatící se série mostů spojujících jednotlivé ostrůvky, jejíž krása vynikne zvlášť při pohledu shora.

Po necelé hodině okounění, focení a dronění frčíme dál směr Trollstigen, ale cestou dáváme malou zajížďku ke Kylling bru – údajně nejfotografovanější železničnímu mostu v Norsku. Musí se k němu ze silnice pár set metrů popojít, ale zase se odmění unikátním pohledem na romantický kamenný oblouk, překlenující divokou soutěskou s vodopádem.

Údolím mezi skalami vysokými několik stovek metrů se vracíme zpátky k odbočce na Trolí cestu, když v tom se najednou ozývá hukot, který mě nejprve vyděsí – co to proboha je? Odešlo ložisko nebo co se zase posr…?? Ale za pár vteřin je jasno, když se mi těsně (ale fakt tak 100 metrů) nad hlavou přežene F-16ka a za ním druhá a třetí a čtvrtá… Míří přímo ke kopci na konci údolí, těsně před ním to prudce zvedají, nad kopcem se půlvýkrutem otáčí na záda a mizí za obzorem… NO TYVOLE ŽE ONI BYLI NA TOP GUN II a TEĎ SI TO ZKOUŠEJI NAOSTRO???

No a pak už konečně Trollstigen, Trolí cesta. Poslední dnešní atrakce, notoricky profláklá, ale vidět se prostě musí. Koneckonců, pohled shora dolů na serpentýnu zařezanou do strmého svahu je fakt impozantní, i když následující zasněžená náhorní planina mezi skalami je nakonec možná ještě hezčí.

Ještě krásný plynulý sešupu k moři a den končíme v poněkud velkém, drahém, ale příjemně vybaveném kempu ve Valldalu.

Ujeto 461 km

Den 10: Valldal - Fagarnes

Dnešek je trochu navigační oříšek – původně jsme chtěli dojet do Bergenu, ale tam se opět nasunuje pásmo deště z Atlantiku, tak po zralé úvaze dáváme přednost ústupu do vnitrozemí, kde by mělo být podstatě lépe. Nicméně ráno počasí celkem ujde, a tak vyrážíme směr Geirangerfjord. Co sem psát – výhledy jsou notoricky profláknuté, ale naživo fakt krásné… Návštěvu severní vyhlídkové plošiny zpestřuje norský pár v kůži, který bez mrknutí oka najíždí až na plošinu se svojí Kávou, rozhání přítomné turisty a pořizuje si selfíčka s fjordem v pozadí do památníčku.

Pokračujeme dál dolů a fotíme ještě celkem velkou osobní loď, která ve fjordu zrovna kotví. Jen si tak říkám, proč sakra nekotví u břehu v přístavišti a komplikuje si život kyvadlovou dopravou cestujících na břeh pomocí záchranných člunů…

V městečku je na náš vkus až příliš živo, takže je čas zase se vyhoupnout do kopců. Ještě pár fotek fjordu z jižní vyhlídky a vyjíždíme zase do království sněhu – do těchto končin léto ještě nedorazilo. Nad námi se honí husté mraky a ty nevěstí nic dobrého.

Začíná drobně pršet, ale ani to nás neodrazuje od odbočky na vrchol Dalsnibba – nejspíš tam asi bude mlha, ale když už jsme tady, tak by byl hřích nepokořit nejvyšší plánovaný bod naší cesty (1776 metrů). Platíme mírné vlezné a už si to šněrujeme na kopec. Mraky podle očekávání houstnou, ale nakonec je z vyhlídkové plošiny, nejvyššího místa v Evropě, odkud by měl být vidět mořský fjord, přece jen něco málo vidět. Ostříme zrak, ale fjord nikde, jen v dáli v mlze se rýsuje nějaká bílá fabrika nebo co.

Pořizujeme tedy aspoň vrcholové foto pod divoce se mrskající norskou vlajkou a chystáme se sjet dolů.

Chvilku se zdá, že mraky nějak nepatrně zřídly, tak jdeme hodit ještě jeden pohled do údolí, jestli přece jen nebude vidět fjord… ale prd, pořád jen ta bílá hala kdesi dole v údolí… sakra moment… cože to tam v tom údolí je??? Beru foťák a zoomuju co to jde… No jasně – ta bílá kostka není žádná fabrika, to je obří výletní loď, která do fjordu připlula, zatímco jsme se šplhali nahoru, a ta původní, která mi připadala tak velká, vedle ní vypadá jako její vlastní záchranný člun… Checkuju MarineTraffic a ejhle, co se ve fjordu vylouplo: MSC GRANDIOSA, 331 metrů dlouhá a 43 metrů široká „stodola“… Škoda, že mě nenapadlo podívat se, co v přístavu čekají. Rád bych se vrátil zajet si jí vyfotit zblízka, ale počasí se zase zhoršuje, tak by to nemělo moc velkou cenu. A stejnak musíme dál.

Brzy sjíždíme ke křižovatce s hlavní silnicí. K pobřeží do Bergenu by to bylo doprava, ale tam je šedivo a leje, takže se vydáváme na opačnou stranu směr Oslo. Původně jsme ještě chtěli projet starou „Strynsjelvegen“, původní cestu přes kopce, ale Seznam sveřepě tvrdí, že je uzavřená až do 30.6. No uvidíme, kdyžtak zkusíme aspoň kousek k závoře.

V osadě Grottli tedy odbočujeme doprava mezi kopce. Asfaltka se postupně zužuje a mění se na šotolinu, ale pořád to jde. Míjíme závoru, ta je otevřená… tak žeby? Silnička je krásná, ale má jednu vadu – vede nás zpátky proti počasí, kterému jsme se snažili ujet. Záhy začíná pršet a taky celkem hezky klouzat. Se zvyšující se nadmořskou výškou se objevuje sníh (nakonec jsou kolem 3 – 4 metry vysoké vyfrézované bariéry), do toho jsme dojeli nějaké obytňáky, která mají na cestě dost starostí samy se sebou, natož s míjením jiných podobných oblud a do toho se motá psí spřežení s mládencem vezoucím vysmátou buchtu. Dostáváme se do mraku, začíná celkem vydatně lejt a jako zlatý hřeb najednou z mlhy vyskakují dva snowboarďáci v plné polní i s prknem. No ku..va kam jsme se to dostali? Naštěstí tady už se silnice rozšiřuje, je zase asfaltová a po serpentýnách za chvíli vyjíždíme z mraků zpátky na hlavní, ovšem asi 20 km před tu křižovatku, kde jsme na před dvěma hodinami přijeli od Geirangerfjordu. Takže hurá uzavřít kruh, ale co se dá dělat, za tu srandu to stálo.

Přijíždíme zpátky na křižovatku od Geinagerfjordu a pak už pelášíme podle řeky Otty konečně pryč na východ do vnitrozemí, kde se i počasí umoudřuje. Cesta je krásná, vede lesy a kolem nádherných jezer.

My ale máme v plánu ještě jeden malý upgrade – odbočku na silnici č. 54, jednu ze zelených „scenic roads“, vedoucí po náhorní planině kolem národního parku Jotunheimen. Tady už svítí sluníčko naplno a silnice, v plynulých obloucích hustými lesy stoupající do kopců, je další z nádherných, nezapomenutelných motoúseků. Mrkneme k jezeru Gjende, která je proslavené svojí smaragdovou vodou, ale upřímně řečeno ze břehu moc smaragdu nevidíme a dronem lítat nejde, protože tady nahoře celkem fučí. Dokonalá silnice vedoucí přes skalnatou náhorní plošinu ve výškách kolem 1100 metrů s nulovým provozem umožňuje potěšit oko zase trochu jinou přírodou. Nakonec se ale kocháme hlavně počítadlem kilometrů, protože jsme malinko podcenili celkem dobře předvídatelný fakt, že tady nějakých 150 km nebude žádná pumpa. Naštěstí poslední třetina cesty už vede víceméně z kopce, díky čemuž jsme nakonec i management paliva zvládli bez ztráty kytičky, a hlavně bez nutnosti použít železnou rezervu. Jen nás trochu potrápila pumpa s atypickým terminálem, polepeným nějakými papírky s ručně psanými pokyny v norštině a zmatenými malůvkami stojanů s proházenými čísly. Naše pokusy o ovládnutí splašeného vyslance světa robotů končí zablokováním karty, ale nakonec se u jiné obrazovky s jinou kartou benzínu domůžeme. Uf.

Sjíždíme zpátky do civilizace. Šlo by jet ještě dál, ale chceme ještě jednou projít předpovědi počasí, které se dost zásadně mění co 12 hodin, a prozkoumat možnosti na zítřek. Ten Bergen nám pořád vrtá hlavou… Kotvíme tedy v campu ve Fagernes, který má pro daný účel ideální polohu na křižovatce hlavních cest. Chatka není úplně zadara, ale je hezky vybavená a přímo na břehu jezera, tak to neřešíme. V jednom z vedlejších stavení zahnízdí motorkářský páreček z Polska, který se dopouští osudové chyby, když na terase nechává přes noc větrat kufry plné věcí (možná to ani neměli v úmyslu a prostě je přemohla únava, kdo ví...). V každém případě ráno jsou po celém kempu rozházené jejich svršky i spodky, zatímco rackové, pachatelé zločinu, se potutelně uchechtávají z větví. Celý camp se tak na vlastní oči může přesvědčit mimo jiné o tom, že dáma nebo slečna k životu rozhodně nepotřebuje zbytečně velké množství textilu :-).

Ujeto 358 km

Den 11: Fagarnes - Bergen

Ráno ještě naposledy koukáme na předpovědi a vypadá to zase na změnu – včera avizované celodenní deště se trochu opozdí, takže v Bergenu, nejdeštivějším městě Evropy, má začít pršet až ve čtyři - a to je naše šance! Na doporučení Marca Pola vybíráme ne úplně hlavní, ale zato zeleně označené silnice – a zase je to dobrá volba, možná úplně nejlepší za celou cestu. Pokračování padesátjedničky do Golu a pak padesátdvojka směr Laerdal poskytují skvělé jezdecké zážitky v podobě nějakých 160 kilometrů na dokonalém, plynule se kroutícím asfaltu vedoucím nedotčenou přírodou mezi skalami, jezery a lesy, úzkými roklemi a přes široké horské pláně, a jako bonus se zanedbatelným provozem. Doma člověk jede přes půl země kvůli pár kilometrům hezkých serpentýn, kde ho nakonec stejně zdržuje provoz, ale tady jsou prostě jiná měřítka…

Megatunel z Laerdalu k Flämu samozřejmě objíždíme po staré silnici vedoucí na náhorní planině ve výšce přes 1000 metrů nad mořem kolem ledovce Blaskavlen. I tady nám počasí zatím přeje a výhledy na kopce i nekonečné sněhové pláně jsou fenomenální…

Nemůžeme vynechat známý výhled z plošiny Stegastein a pak už sjíždíme dolů k moři. I tady fjordu dominuje další obří „plovoucí stodola“, konkrétně MS Iona, osmnáctipatrová kocábka poháněná LNG turbínami o výkonu 62 MW. S délkou 344 metrů a výtlakem 184 tisíc tun je dokonce ještě o 14 metrů delší než už zmiňovaná Grandiosa, čímž aktuálně zaujímá čestné osmé místo v seznamu největších cestovních lodí na světě a je to prý vůbec největší loď, která se plaví převážně v evropských vodách. Tentokrát si ji můžeme vychutnat ze všech stran i z nadhledu pěkně v detailu.

V městečku, proslavenému hlavně díky konečné stanici slavné horské železnice Flåmsbana, umožňující pohodlné spojení s Bergenem, jsme už v minulosti 2x byli, tak ho objíždíme tunelem – žádné velké zdržování, po silnici to do Bergenu máme ještě přes 100 kilometrů, na obzoru se začíná zatahovat a silnice lemují nějaké divné žluté cedule… No, brzo se dozvíme, o co jde – v jednom z tunelů probíhá oprava a „Ledebil“ protahuje v půlhodinových intervalech kyvadlově kolony staveništěm. Když k tunelu přijíždíme, fronta před ním má už nějaké tři kilometry. Stojíme dobrých 20 minut, ale naštěstí jen jeden interval. Do kempu dorážíme za sucha přesně v 16:00 - a v 16:01 začíná pršet.

Vyhážeme věci do chatky a ptám se Kuby, jestli do Bergenu pojedeme na motorkách, nebo MHD. Odpověď mě trochu dostává – rozhodně MHD, protože jakmile zastaví, teploměr jeho Transalpu okamžitě leze do červeného, takže do města se mu s tím tak úplně nechce. Aha… No aspoň máme o čem přemýšlet.

Bergen probíháme resp. prokolobrndíme v dešti. Není ošklivý, ale zase taková bomba to není, což je ale určitě dané i tím, že v době naší návštěvy se upršená deka mraků válí víceméně po střechách a plánovaný výjezd lanovkou na známý Floyen se tudíž nekoná.

Takové symbolické rozloučení a hezkou připomínku právě prožitých dní na severu nám ještě nachystá nový přístav, ve kterém trůní loď jménem... jakým jiným, než Nordkapp.

Kemp se zatím zaplnil zmoklými motorkáři. Poláci, Španělé, Francouzi… Přestože drtivá většina jede sólo, cestují na náš vkus dost natěžko. Litrová GSa, Stromy a Afriky se prohýbají pod nacpanými kufry a vaky a jejich páníčci pro jakoukoliv manipulaci na jemném štěrku před chatkami potřebují jednoho nebo dva pomocníky, aby nezabředli… Ale jak se říká – každý svého štěstí strojvůdcem…

Ujeto 378 km

Den 12: Bergen - Kristiansand

Je čtvrtek a nám se to pomalu krátí. Ráno je sice ještě poměrně sychravé, ale dneska se konečně dočkáme toho, na co jsme čekali celých 14 dní – nad jižní Skandinávii se nasune tlaková výše, která přinese krásné teplé počasí. Nojo, jenže to má jeden háček – díky tomu se všechny srágory z Atlantiku posunou jižně a přes víkend projdou přes Německo a Česko. Takže si buď můžeme užívat tři dny krásného počasí tady, ale pak jet tisíc kilometrů v totálních srač…, anebo prostě musíme dneska dojet na jih Norska, ráno prvním trajektem do Dánska a zkusit počasí předběhnout. Takže volíme variantu B – na jednu stranu je škoda nevyužít krásného počasí, ale na druhé straně jižní Norsko už máme celkem proježděné z minula a navíc to sem není zase až tak daleko, kdyby se nám někdy v budoucnu zastesklo. A jako bonus budme mít přece jen nějakou časovou rezervu, kdyby něco.

První část trasy věnujeme podrobnějšímu zkoumání chladicí soustavy Transalpa, který hřeje pořád víc a víc a vůbec se chová divně. Rychle se ukazuje, že ventilátor neventiluje, což řešíme vypůjčením si nějakého zbytečného kabelu z elektroinstalace a přemostněním spínače. To sice situaci trochu zlepší, ale ne nadlouho. Ve volném čase na jednom z trajektů tedy provádíme hloubkovou analýzu sekvence nástupu jednotlivých příznaků a pak už jdeme skoro najisto - prvotní příčinou všeho zla je zřejmě prasklá hadička přepadu do expanzní nádobky. I s tím se dokážeme popasovat a po doplnění chladiče draze nakoupenou vodou z nejbližší sámošky (jako napotvoru není v okolí žádný přírodní zdroj vody k dispozici, což je teda zrovna v Norsku co říct...) už stařeček chladí jako za mlada. Hurá. 

 

Dnešní trasa vede přes jižní okraj známé Hardangeviddy do Skare a pak do údolím řeky Otry až k moři. Vzhledem k délce dnešní etapy nějak ani nekoukám na možné „scénické“ odbočky, ale ony si nás najdou samy – tunely na hlavní se opravují a náhradní trasa vede po starých úzkých „singletrackách“ přes kopce. Cestičky jsou to úzké, takže se opět jezdí kyvadlově za „ledebilem“, ale motorky aspoň jedou vpředu. Paráda, vylepšená ještě úchvatnými výhledy na hory okolo a jezera pod námi.

Konečně překonáváme vrchol cesty v nějakých 1200 nadmořských metrech a je před námi poslední norský šperk – téměř 300 kilometrů dlouhé klesání údolím Otry až do Kristiansandu. Řeka je ze začátku divoká se spoustou peřejí a úzkých roklí, postupně se ale údolí rozšiřuje a silnice objíždí jedno jezero za druhým. Zpestřením cesty je vrtulník, zaparkovaný u vjezdu do jednoho z kempů. Nejprve ho považuji za reklamní poutač, ale při podrobnější prohlídce je zřejmé, že je normálně funkční a taky je hned jasné, k čemu se používá – na zadních sedačkách je pečlivě poskládané rybářské nádobíčko – pruty, podběráky, židličky a další propriety. Tady se na ryby zjevně nejezdí, ale lítá.

Blížíme se do civilizace, a je to vidět i na řece v podobě stařičkého, dávno nefunkčního zdymadla. To bylo postavené před více než sto lety a umožnilo zavést na zdejších jezerech převratnou novinku – pravidelnou paroplavební linku, navazující na úzkorozchodnou železnici, klikatící se odtud podle dolního toku řeky až k pobřeží. Nojo, ale časy se mění – peřeje zmizely poté, co se hladina dolního jezera o pár metrů zdvihla díky stavbě hráze a elektrárny, a z úzkorozchodky zbylo jen pár muzejních kilometrů na jihu, i když její stopy jsou v okolí silnice na mnoha místech i po 60 letech od ukončení provozu stále dobře patrné.

K večeru se konečně dostáváme do Kristiansandu a když už jsme v tom, jedeme se podívat do přístavu, abychom omrkli situaci na zítřek. Dostáváme k zavřené bráně, čímž jsme trochu v pasti – dopředu to nejde, dozadu je jednosměrka a všude kamery, ale holt se nedá nic dělat – bereme jí proti srsti. Vše se obejde bez následků a tak jedeme někam bydlet. Po ne úplně úspěšném pokusu o ubytování v campu u letiště (za chatku chtějí už fakt nehorázný peníz) nacházíme nakonec azyl v hostýlku poblíž přístavu. Ubytko je to zjevně populární, protože se tu schází dobrých 15 motorek z nejrůznějších koutů Evropy. Ještě bookujeme první ranní rychlotrajekt do Dánska a padáme do pelechů – zítra bude taky dlouhý den.

Ujeto 486 km

Den 13: Hirtshals - Praha

Ráno vstáváme v pět a snažíme se vyplížit z hotýlku, aniž bychom ho celý vzbudili, jenže když jsme konečně jako tichošlápci na parkovišti, ukazuje se, že na stejnou linku má namířeno skoro celé jeho osazenstvo. V přístavu jsme ani ne hodinu před vyplutím a jen pár minut po příjezdu na seřadiště už přijíždí sličná „ledebilka“ na kole, mává na motorky a napříč několika proudy aut najíždějících do vedlejší lodi nás vede na tu správnou rampu. Šup šup šup, rychloloď se rychle plní, turbíny zahučí a vycházejícím sluncem zalitá norská pevnina mizí daleko za zádí… No, uběhlo to fakt rychle a pár dní navíc by se tu určitě ještě sneslo, kór v počasí, jako je dneska. Ale co naděláme…

Za dvě hoďky kotvíme v dánském Hirsthals a následuje už jen dálniční nuda a pruda… Tady na severu kontinentu je ještě krásně, až moc, tak se paříme ve vedru přes 30 stupňů. Jenže jak se přibližujeme k Hamburku, hrne se proti nám temně šedivá stěna, každých pár vteřin protkaná bleskem… a sakra, tak se zdá, že jsme těm srágorám přes všechnu snahu neujeli. No tak uvidíme… na kraji města začíná pršet, obloha je fakt apokalypticky černá a blesky se množí… sakra, co teď? Z několikapruhové dálnice není moc kam uhnout nebo zastavit a začíná být jasné, že to pěkně schytáme. Začíná pršet, vzápětí lejt, blesky křižují oblohu a pak… pak vjíždíme do tunelu pod městem, kde vzápětí zastavujeme a pak poskakujeme metr za metrem v páteční odpolední štau. Když po nějakých dvaceti minutách z tunelu vyjedem, nevěřím vlastním očím – na silnici sice ještě stojí voda, ale před námi je modrá obloha a černé mraky zůstaly za námi. Tak tomu říkám klika. 

Nicméně situace i tak vyžaduje operativní rozhodnutí, takže měníme směr trasy z Berlína, kam se oblouk bouřek sahajících přes celé Německo posunuje, na Hannover, který už to má za sebou. Z pronásledovaných se stávají pronásledovatelé, jen nesmíme pronásledovat moc rychle. Další cesta je už suchou nohou resp. suchými koly, až na jednu přeháňku, která se přežene přesně v době, kdy svačíme na pumpě. Nepříjemným zpestřením je nehoda v protisměru kousek před Hannoverem – z dálky jsou vidět policajti, hasiči i záchranka, zblízka pak dvě motorky rozházené uprostřed dálnice. Brrr, snad to nakonec pro všechny dobře dopadlo.

Do Prahy dojíždíme už za tmy a opět nás vítá černá hradba mraků a blesků, naštěstí i tady začíná lejt až asi tři minuty poté, co za mnou zaklapnou dveře (a leje pak skoro 48 hodin nonstop).

Ujeto 1154 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE