Nordvegr aneb Cesta na sever

Takže souhrn na závěr – Nordkapp po vlastní ose tam a zpátky, přesně 8200 kilometrů za 13 dní. Vypadá to jako šílenost, ale nakonec to nebylo tak zlé. Chce to jen ráno nějak rozumně vstát a moc neobejdovat s kafem, cigárama a jinýma zdržovačkama. Nijak jsme se nehnali, jeli jsme fakt na pohodu, tisíckrát jsme zastavovali na hezkých místech kvůli focení nebo kochání.

Samozřejmě, kdyby to šlo, tři neděle by byly lepší a měsíc optimální i s rezervou a možností fakt nasát atmošku. Ale ekonomika celého podniku je pro našince neúprosná a měsíc v Norsku je asi fakt nad možnosti většiny z těch, kteří jsou ochotni se na tuhle cestu vůbec vydat. 

Počasí. Vyrazili jsme v půlce června, což má svoje výhody v nekonečně dlouhých dnech a relativně malém počtu návštěvníků, volných kempech atd., ale i nevýhodu v tom, že na severu je zkrátka zima. A počasí je v Norsku naprosto zásadní faktor pro pohodu na palubě. Hodně pomohlo to, že jsme neměli nějaký úplně přesný plán a dopředu objednané ubytování, a mohli jsme tak operativně upravovat trasu podle aktuální předpovědi. Zkrátka když nejde Mohamed za horou, musí hora za Mohamedem. Norsko je krásné prakticky všude a určitě je lepší užívat si sluníčka v nějaké míň známé oblasti, než se snažit za každou cenu vidět všechny ty nejprofláknutější atrakce, co jsou v každém cestopise – a moknout u toho.

Pokud to šlo, snažili jsme se vyhýbat těm úplně nejvíc nejhlavnějším silnicím. Měli jsme výhodu v tom, že některé „povinné“ cíle jižního Norska, jako třeba Preikestolen, Trolltungu a nejrůznější "Fossen" jsme už navštívili v minulosti, takže jsme si mohli užít i motorkářsky atraktivní a hlavně prázdné silnice víc ve vnitrozemí.

O provozu na severu tady bylo napsáno hodně, není to asi moc potřeba opakovat. Pověstných radarů mimo hlavní silnice zase až tak moc není, ale Norsko stejně není země, kam se jezdí závodit, a povolenou osmdesátkou (no dobře, tak stovkou) člověk jede tak jako tak, páč se prostě kochá. Za zmínku stojí i mohutná výstavba silnic, mostů a tunelů. Na kdejaký ostrůvek vede buď obří most nebo podmořský tunel, kdejakou trochu větší zatáčku se snaží narovnat nebo rovnou seknout tunelem. Nově stavěné úseky silnic se dají počítat na desítky. Tady zjevně zatím nepochopili, že dopravu je potřeba co nejvíc blokovat a „zklidňovat“, protože jinak by ti parchanti pořád někam jezdili a měli roupy, místo aby seděli na zadku, navlékali korálky a poslouchali vrchnost.

Přestože klasik praví, že nejhorší jsou trpaslíci, není to tak úplně pravda – snad nejhorší dojem z Norska mají na svědomí velké obytňáky, které jako mor zaplavují celou zemi. Na hlavních tazích to celkem nevadí, osmdesátkou jedou všichni a bedny tak nějak splynou s davem, ale když občas nějakého dobrodruha v pantoflích s 3+1 za zády napadne projet si nějakou menší silničku, je to obvykle katastrofa – je vidět, že pantáta nebo panímáma tu obludu řídí (kdoví jestli) jednou do roka, absolutně nemají odhad a každá ostřejší zatáčka je velké a ne vždycky šťastně končící dobrodružství.

No a ještě jedna nepříjemnost – norské ceny. Holt každá sranda něco stojí, co už. Hodně jsme ušetřili na jídle, kupovali jsme jen čerstvé pečivo, pití, zeleninu a čokoládu, jinak jsme žili z Adventure menu, čínských polévek a fuetů, dvakrát jsme si teda dopřáli hambáč a kebab. Jasně, bylo by lepší poznat pravou norskou rybí kuchyni, ale to už se fakt vymykalo našim časovým i finančním možnostem. Naopak jsme dost vykrváceli na ubytování, mezi kempy jsme nějak moc nevybírali a brali to, kam jsme zrovna dojeli a líbilo se nám tam. Volno měli skoro vždycky, ale cena se lišila i o 100% (tj. mezi 400 - 900 NOKy za 2-4 lůžkovou chatku). Povlečení v ceně nebylo nikde (což nám nevadilo), sprchy jak kde, ale když se za sprchu platilo, tak – na zdejší poměry – jen symbolicky. Měli jsme s sebou i věci na spaní venku, ale skoro každou noc pršelo a nechtěli jsme se trápit víc, než bylo nutné. Přece jen, při těch denních nájezdech jsem už svém letitému hřbetu rád dopřál trochu toho pohodlí. No a samozřejmě benzín. Benzinek je dost, jen asi 2x jsme narazili na úsek delší než 100 km bez benzinky – a pokaždé kupodivu ne někde na dalekém severu, ale spíš na přejezdech vnitrozemských horských plání. Ale ta cena… 60-70 kaček za litr není pro našince prostě úplně málo, a že těch litrů našimi hajtrami pár stovek proteklo. Pokud je ta možnost, vyplatí se trochu hledat, o fous levnější jsou třeba pumpy na parkovištích supermarketů nebo ve městech někde stranou u garáží, rozdíl dělá na naše někde i 10 kaček na litr v jedné lokalitě.

No a na závěr naše stroje – přes součet jejich stáří 33 let zvládly cestu (skoro) bez ztráty kytičky - zmiňovaná lapálie s chlazením byla taková „aby se neřeklo“ a podařilo se jí vyřešit i v polních podmínkách relativně bezbolestně. Obětí dálničních přesunů se staly zadní gumy, sjeté do hranata, ale s tím se tak nějak počítalo, jinak stačilo dolévat benzín a semtam pár deci oleje.

Takže jak se říká – bylo to hezké a bylo toho dost. Takže příště zase raději někam do tepla :-).

PS: Nojo, v galerii je i po asi dvaceti kolech vyhazování skoro 200 fotek… no... sorry jako 😊

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE