Cesta na sever aneb Nordkapp 2023

Naštěstí mi to druhý den plně vynahradila jízda na Sognefjellet, to byla další vizuální nirvána. Opravdu úžasný místo a za mě tahle vyhlídková silnice c. 55 je top, to nesmíte vynechat. Kam se hrabe Geiranger i Trollstigen.

Cestou jsem si střihnul jednu placenou (90 NOK) silnici nejen ze zvědavosti, taky to ušetřilo hodinu jízdy a jeden trajekt. Nahoru dobrý, ale ty úzký vracečky z kopce v závěsu za 5 autama, to už zážitek nebyl. Tak příště možná z druhé strany. Dole jsem ty zatáčky alespoň zdronil.

Čas ale utíkal, takže jsem původní plán objet nejdelší tunel v Evropě přehodnotil a vetknul jsem ho. Je to dlouhý jak cesta do práce z Ústí do Děčína, to pak teprve člověku dojde ta neskutečná délka. Když k tomu připočtu další dva tunely, tak je to dohromady přes 40 km ve 3 tunelech během několika málo hodin. Když jsem se z těch tunelů vynořil a pomohl jedné nádherné norské modelce s výběrem oleje do motoru, byl čas nakoupit nějaký proviant a vyřešit bydlení. Sice jsem do krámu odvážně nakráčel pevně rozhodnut ve zdravou večeři a statečně jsem zakoupil bagetu a jelapeno šunku, ale na konci se na mě usmála chorizzo klobáska. Normálně mě svedla. No nic, zdravě budu jíst až doma. Když jsem si na ni kydal všechny ty majdy co tam mají, přišly ke mě dvě starší Američanky v mým věku a kde prý mám nějakou nášivku z USA? Tak ať prý koukám přijet na Route 66. Jak se sakra ty baby dozvěděly o mým budoucím plánu?

Venku, nasycen a unaven jsem zabukoval nocleh, rezervaci je nutno zaplatit předem a storno poplatek je 100 %. Nevadí, stejně tam jedu. Pak se ale podívám pořádně na datum a já vůl si zaplatil nocleh až na zítra. Když jsem rozdýchal infarkt, nezbývalo než vyrazit a pokusit se to vyřešit na místě. Cestu do noclehárny jsem věnoval vymýšlení nejlepší vyjednávací strategie, jak vyřešit průser s blbým datumem. Vyhrála strategie Unavený motorkář, debil co neví jaký je den. Hippie slečnu na recepci vůbec nerozhodilo, že mám rezervaci blbě. Asi takovýhle jelita potkává denně. Jelikož to byl hostel ve vyhlášeným středisku Voss tak je to docela možný. Podle množství piercingu a obrovských dredů, jsem ji odhadl na nadšenou veganku se zálibou v alternativních drogách. S mým prostým požadavkem blba, co to posral si samozřejmě neporadila a musela volat manažerovi. Pak už to klaplo, manažer si přece vždycky ví rady. Takže happy end, zakončený místním ležákem v plechu. Byla sice neděle, ale měli licenci na prodej piva, haleluja!

Po nastudování předpovědi počasí jsem musel přehodnotit původní plán dojet do Stavangeru po silnici. Z východu nepřišlo nikdy nic dobrého a tentokrát se nejen na Voss řítila bouře, údajně největší za posledních 30 let. Trajekty na jihu stály v přístavech a jet v tomhle na motce jsem prostě nechtěl. Takže jsem koupil lístek na trajekt z Bergenu do Stavangeru a vyrazil do přístavu. Při čekání na trajekt v Bergenu jsem si krátil čas pokecem s dvojicí motorkářů z polské Poznaně, kdy jeden z nich měl místo vyskleného zrcátka nalepené nějaké dětské zrcátko. Prostě improvizace jako po česku. Stavanger byl pro většinu cestujících jen mezizastávka na dlouhé cestě do Kristiansandu a ani nevím, jestli tam dorazili včas. Plavba byla v pohodě, ale ve Stavangeru už foukalo pekelně. Motorka s plnými kufry a mojí maličkostí má přes 500 kg a i tak jsem jel pěkně šikmo. Naštěstí jsem měl dopředu domluvený nocleh u kámoše, co v Norsku pracuje už několik let. Bydlí kousek od přístavu, naproti Muzeu ropy, kde jsem zaparkoval a utíkal se schovat. Večer jsme dali lehký pokec, musel druhý den do práce.

Další den jsem v bouřce přeběhl jen přes ulici do muzea. Norské muzeum ropy opravdu stojí za to navštívit, pro technické nadšence povinnost. Závěrečný film a sekci o globálním oteplování nicméně doporučuji vynechat, je to tam vyloženě z politických důvodů. Oběd o kousek vedle v Thai restaurantu dle menu č. 21, neurazil ale ani nenadchnul.

Večer jsem na revanš nejen za nocleh pozval kámoše na Beerfest v hospůdce na Růžku (doslovný překlad!) dle jeho výběru nejlepší hospoda ve Stavangeru. Začátek závodu byl věnován pivům typu Pilsner, takže klasické ležáky místních značek. Tady jsem musel konstatovat, že tyhle piva umíme prostě nejlíp my, takže se hlavní část závodu přesunula k svrchně kvašeným IPA pivům. Teto sekci jsme se statečně věnovali až do cílové rovinky, kde jsme nasadili sladkou tečku, dezert s obsahem 13 voltů. Prý to stále bylo pivo, ale chuťově jsem se ocitl spíše na poli mého nejoblíbenějšího rumu A. H. Riise, což je jiný sport i jiná liga. V průběhu závodu jsme vetkli vynikající Katsu Sando Chicken sandwich. Prostě kuřecí řízek v chlebu, ale stačí tomu dát pořádný název, hezky to nazdobit a hned to vypadá jinak. Naštěstí nebo bohužel musel kámoš druhý den do práce, jinak bychom otestovali komplet celou nabídku 21 druhů piv. Takhle jsme museli v polovině skončit. Co mě teda mj. zaujalo, bylo to, že když si tu objednáte pálivá kuřecí křídla, dostanete k tomu gumové chirurgické rukavice.

Za mě osobně je Stavanger mnohem hezčí než Bergen. Sice tu není rybí trh, což mě jako rybonežroutovi nevadí a lanovku tu taky nemají, ale je to tam takový útulnější.

Další den už bouře polevila, takže byl čas nachystat se k návratu. Jízdenku na trajekt z Kristiansandu do Hirtshals jsem opět koupil online, cestu ze Stavangeru do přístavu už znám z loňska, počasí taky ještě nebylo nic moc, takže jenom přesun. Nocleh v Dánsku přes Booking nakonec taky klapnul, i když to byl trochu zmatek. Všechno online včetně otevření pokoje. Hotel na úrovni ozdravoven ze školy v přírodě, ale čisto a klid.

Pak už jen nekonečná nuda na no speed fucking limit autobahn v BratwurstReich, pak už jen přejet kopec u Drážďan a jsem doma. Než uložím Harryho do garáže tak ještě zajedu na myčku ho pořádně umýt a poděkovat mu, že to se mnou zvládnul bez závad a incidentů. A po nezbytné hygieně a francouzských bramborách od mamky, hurá na pořádné pivo s bandou kámošů a mojí tolerantní ženou.

Co říct obligátně na závěr? Užil jsem si každý ze 7840 km, mít více času, tak si dovedu představit jezdit po Skandinávii klidně dva měsíce i déle. To zřejmě nevyjde, takže bych se rád vrátil alespoň do Švédska a projel ho víc, takhle jsem tam jenom proletěl.

Top celého výletu byly hlavně Lofoty, kde mi vyšlo počasí, takže o to víc to byl luxus.

Motorka nezklamala, jen ty mlhovky svítí jen občas. Řeším to dodnes (update - vyřešeno). V Norsku je samozřejmě draho, ale dá se ušetřit spaním na divoko. S vařením to bylo horší, žádné konzervy typu guláš tam v malém balení nebo vůbec, neměli. Co naopak měli úplně všude byly hot dogy na všechny způsoby a za přijatelné ceny.

Utrpením jsou jejich rychlostní limity, zvlášť na motorce se to blbě hlídá. V autě si nastavím limit na tempomatu, ale na motorce pořád sledovat, jestli náhodou nejedu 63 na 60ce mi přijde nebezpečnější než o pár km vyšší rychlost. Ale je to jejich země, jejich pravidla. Nicméně dál na severu „middle of nowhere“ jsem to moc nedodržoval, nemůžou být zase všude. Co tomu pomáhá je ta okolní krása, to pak člověk přirozeně nikam nespěchá.

Co mě překvapilo loni, ale letos už ne, byl enormní počet elektromobilů a neuvěřitelný počet nabíječek v podstatě všude. Není neobvyklé, že u benzínky je víc nabíjecích míst než stojanů a naproti na parkovišti u marketu jsou jich klidně desítky dalších. Jezdí tu i značky, které ani neznáme, většinou proto, že jsou z Číny. Tady ta elektrodebilita asi dává smysl, protože veškerou elektřinu vyrábí ve vodních elektrárnách. Taky ale jdou „štěstíčku“ naproti, protože při nákupu elektromobilu neplatíte velmi vysoké dovozní clo jako na ostatní auta, takže elektrický samohyb z Mladé Boleslavi tu stojí v přepočtu skoro stejně jako u nás. Jen s tím rozdílem, že průměrný norský plat je přeci jen o dost vyšší.

Naštěstí motorky stále voní benzínem, tak toho využijte a jeďte. Kamkoliv, kdykoliv a třeba zrovna do Skandinávie, stojí to tam totiž opravdu za to!

PS: Byl to můj první cestopis, takže uvítám jakékoliv komentáře jak to pro příště zlepšit, co udělat jinak atd. Až bude hotové video z cesty,tak sem přidám odkaz.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE