Cesta na sever aneb Nordkapp 2023

Cestou zpět jsem nemohl vynechat Tirpitz muzeum. Komu to nic neříká, může další odstavec přeskočit.Jako kluk jsem miloval knížky Miloše Hubáčka a jeho Moře v plamenech jsem četl několikrát. Dodnes si pamatuju jména jako Admiral Graf Spee, Princ Eugen, Repulse, Hood a hlavně hon na Bismarck. Bylo to fascinující, poslední opravdové bitevní lodě (dodnes mi vrtá hlavou význam výrazu KAPESNÍ bitevní loď). Pamatuju si, jak jsem byl fascinován tím, že Bismarck a Tirpitz, v té době největší lodě na světě, postavili za DVA ROKY!!! Neskutečný, srovnejte to s dneškem. Bylo mi hrozně lito, že je potopili, fakt jsem to čtení prožíval. Takže tohle jsem vynechat nemohl. I film o krátkém životě téhle nádherné, i když smrtící, krásce tu měli a bylo to velmi zajímavé. Tohle každý fanoušek zbraní a historie druhé světové války musí vidět...

V muzeu jsem sice nebyl kdovíjak dlouho, ale i tak jsem nakonec skončil po osmé večer na trajektu s vědomím, že dneska pivo zase nebude. Trajekty tu jezdí jak u nás MHD, nicméně ten druhý mi ujel před nosem a další měl jet až za hodinu ve 21:50. A vedle cedule, že 400 m odsud je kemp Olderalen Fergekai, kde jsem nakonec skončil.

Příjezd po šotolině pro 450 kg Harley není nikdy něco co bych miloval. Check-in byl podle místních možný online přes web, ale majitel kempu se znenadání objevil a že to vyřídíme osobně. Měl odhadem tak dvojku na žíle a do minuty jsem byl lehčí o 200NOK. Vidím, že má v ledničce pivo tak ho o jedno požádám. Prý OK, ale musím ho vypít hned a tady, nesmím si ho vzít ven ke stanu. Vdechnul jsem ho na tři loky, zaplatil 110 NOK(!) a šel stavět stan. Guláš k večeři se mnou žraly i místní miggies, ostatně plán B byl jet do Skotska, tak si zvykej hochu.

Ráno v půl sedmé probudí kemp Screamin´Eagle, trajekt v sedm jede na čas a snídani už dávám v městě Tromsø. Na benzínce je příjemná černoška, co umí spíš francouzsky než anglicky a místní zakomplexovaný umývač oken, co mě vyhání od stojanu. Místní pobočka HD je jenom malý servis, celkově město nestojí za nic a nevylepší to ani kruháč v tunelu. Vymotám se z Tromsa a jeho smrtící kombinace 30/50 km/hod. směr Senja. Za městem to můžete rozjet na 70 a někde dokonce až na 80 km/hod. Ve městech a tam kde by mohly být kamery to +/- dodržuju, ale jinak na to kašlu. Vím, že ty pokuty jsou dost vysoký (za 35+ je to skoro 15.000 NOK), ale psychické zdraví je přece taky důležité. Nicméně tady se stejně nejezdí rychle ze dvou důvodů – okolní příroda je prostě dechberoucí a na tomhle úseku se všude opravují silnice. Tolik šotoliny jsem snad v životě neprojel. Navíc je 11 hodin a nikde nikdo nepracuje, takže norští cestáři dostávají do helmy pravidelná leč nepublikovatelná hodnocení. Silnice rozbité jako u nás v Ústí, asi abych nezapomněl odkud jsem.

Cestou míjím několik pláží, které by mohly být z fleku v Thajsku nebo Karibiku. Tam jsem sice nikdy nebyl, ale tak nějak si to představuju. Trajekt na Senja jede až za 3,5 hodiny, což je ideální pro odpočinek, lehký oběd (místní parodie na chleba a jejich salám vysočina) a pořádné dronění. Dron jako obvykle vyvolává pozornost a jeden pár z francouzské Bretaně se tak dlouho vyptává jaky daleko a vysoko to doletí, že jim slíbím poslat fotky na email, když budou chtít. Chtěli a poslal jsem. Potkali jsme se pak ještě jednou a byli vážně moc fajn. Vyprávěli mi, jak je včera stavěla policie a než odjeli, tak chytli nějakou paní, která pospíchala na letiště. Za překročení rychlosti o 5 km/hod. prý platila 3000 NOK.

Senja, severosámsky Sážža, je ostrov ležící v norském kraji Troms, tedy dobrých pár set kilometrů nad polárním kruhem. Je to druhý největší ostrov v celém Norsku, kterému se pro jeho přírodní rozmanitost říká „miniatura Norska„. Na ploše přibližně 1500 km2 naleznete dramatické fjordy s horami stoupajícími z moře strmě k oblakům, ale stejně tak i dlouhé písečné pláže poseté korály vybízející k relaxu. V srdci ostrova vás pak doslova ukolébá klidná krajina březových lesů a borových lesů.

Tolik průvodce a já to můžu jenom potvrdit. Počasí naprosto luxusní, tady vládne Slunečník, takže v půlce cesty přes tenhle bájný ostrov rozbiju stan na nádherné pláži a dám si relax a koupačku v moři. Venkovní teplota cca 22 °C, teplota moře přísných cca 5°C, ale pro generaci odkojenou dovolenou na Baltu to zase takový šok nebyl. Sedím v křesílku s příhodným názvem Nordkap od Louise, popíjím Jamesona z domácích zásob a jen lituji absence stánku s klobásou a pivem. Poslouchám šumění moře a řev norských prcků. Výhledy jsou úžasné, slunce pomalu klouže k hladině a v moři holka s klukem ve vášnivém objetí. Zřejmě se jedná o nezkušenou pannu, která nic netuší o přímé úměře velikosti a teploty. On tam chudák stojí, zažívá možná první dráždivé doteky, moc by chtěl, ale ve vodě téhle neteploty stává se i on holčičkou. Tak mu závistivě držím palce, aby slečně to nadšení vydrželo až do stanu…

Ranní budíček na pohodu někdy v devět, v poklidném tempu je i další část cesty směrem na Vestfály. Fronta na trajekt je pořádně dlouhá, ale motorky jezdí většinou první, takže se drze postavím až dopředu. Stejně o tom, kdo najede první rozhodne až ten ošlehanej mořskej vlk s páskou přes oko a hákem místo ruky, co tím trajektem URČITĚ přijede. Odjezd až za 3 hodiny, takže si dám u místního stánku brunch, jako hlavní chod vepřovo slaninový váleček souis vide v jemně propečené houstičce s domácím dresingem (prostě hot dog) a k tomu jako dezert pommes frittes a kuličky smaženého sýra s chilli (proste sýrový koule z pytlíku a hranolky). Obsluha je z Filipín tak se alespoň dozvím, že filipínsky děkuji se řekne Salami…

Na trajektu trochu nervy s uvazováním motorky, obsluha nevrlá, motorky jedna na druhé, kurty na hovno. Naštěstí vedle stojící motorkář z Norska je o to víc klidnější o kolik já nasranější. Takže úplnej Buddha. Na palubě povinný fotky okolních krás a když se rozvalím na sedačkách pro lidi co cestují s animals (tam je vždycky volno) tak se ke mně najednou přiřítí obrovskej motorkář z Rumunska a jestli je prý můj ten Harley dole. A strašně se u toho tlemí. Než se stihnu znovu naštvat, tak hned sorry sorry, ale jestli prý vím, co v rumunštině znamená slovo Furat co mám na SPZce. Jelikož jsem při hodinách rumunštiny nedával pozor, tak samozřejmě nevím, že to znamená „ukradeno“. Okamžitě to ověřuji na Google Translatoru a je to tak. No tvl, tak to nemůžu do Rumunska, povídám mu. A on, že právě naopak, to se tam bude každýmu líbit. Probereme tedy jak to tam je s tou Transalpinou a Transfagarasan, kempy atd. a já mám zase o čem přemýšlet.

Vestfály z celého výletu nejslabší i díky počasí. Obloha pod mrakem, kosa, výhledy jak na skotské vysočině, takže kromě dvou pěkných mostů nic moc. O to víc je impozantní příjezd na Lofoty, což je jednoznačně absolutní nádhera a to jsem jen na začátku.

Okolo desáté večer už hledám kemp, nakonec to tady problém není. Rozhodování mezi pláckem pro stan za 350 a postelí v chatce za 800 NOK rozhodla nejen únava a počasí, ale i obchodnický um pana majitele. V chatě jsou 3 pokoje a sdílená koupelna a kuchyň. V jednom pokoji je prý krásná Němka a když se budu snažit tak mi umyje záda atd. Bylo mi jasný, že chce udat dražší flek a spojení krásná Němka platilo naposledy když byla Claudia Schiffer mladá, ale člověk nikdy neví. No raději jsem se zamknul.

 

Ráno jsem se nedočkavě sbalil, odbyl snídani nějakými zbytky a až na odchodu slečna vylezla. Byla opravdu krásná, mladá a z Finska. S pohledem plaché laně slušně pozdravila a v obraně před jistě nebezpečným dravcem svírala kulmu a hřeben. Vzhledem k tomu, že se nejednalo o penzion Fuck and Breakfast jsem vetknul slušnou, formální konverzaci. Řekla mi jakési jméno ve finštině, které jsem okamžitě zapomněl. Když mi následně nabídla snídani, s kručícím břichem jsem se vymluvil na nutkavou potřebu sedět na motorce a fotit krásy Lofot. Loučila se se slovy, že tu ještě pár dní zůstane.

Tohle ve mně rezonovalo ještě chvíli, než Lofoty vcelku snadno překonaly svojí krásou i její půvaby. Pláže jako v Karibiku, hory jako v Dolomitech, v každém záběru znovu krásné a pokaždé jiné. Počasí naprosto luxusní, odpoledne až 25 °C což by za polárním kruhem čekal málokdo, díky Golfský proude.

Na konci Lofot v městečku Å (čte se jako O jak mě poučila ona finská krasavice) jsem proletěl dron, místo sušených ryb byl cítit jen Fish and Chips a všude spoust lidí. Nejvyšší čas zmizet.

Nocleh jsem našel na naprosto kouzelném místě, navíc cca 2 km odparkoviště kde bylo WC pro případ nouze. K večeři vejce se slaninou, ke snídani slanina s vejci, nádherný výhled, klid a pohoda.

Nebylo divu, že mě probudilo až podezřelé horko. Inkontinencí zatím netrpím, takže v tom problém nebyl. Jen jsem prostě „zaspal“ až do deseti! Počasí luxus a kolem tolik krás, takže žádný válení a rychle zabalit. Cestou ještě zajet zadronit ke slavnému fotbalovému hřišti ve vesničce Henningsvær apomalu se zase courat z Lofot zpátky. Namlsaný včerejším luxusním noclehem na divoko nic neřeším a prostě si užívám jízdu, okolní nádheru, i ty hotdogy chutnají nějak líp…

 

Najednou je skoro deset večer, mám v kufru 2 kousky pomalu teplajícího piva a nikde žádný krásnýnebo volný plácek na přespání. Nakonec rezignuji a volím místo kousek od táhlé dlouhé silnice, vypiju teplé pivo, proletím drona a jdu spát. V noci mě dvakrát vzbudí traktor, co přijel ve 3 ráno sekat trávu u silnice, takže ráno vstávám napruzený a bez nálady. Kdybych jen tušil, co dneska zažiju, tak se tvářím jinak.

Jel jsem do pobočky Harley-Davidson Norway Nord koupit svojí ženě tričko jako malý dárek za to, jaká je to fajn ženská do nepohody. Když jsem platil, dal se se mnou do řeči sympatický chlapík s vestou plnou nášivek. Kam jedu a odkud jsem, klasika. Pak mi navrhl, že vlastně jedeme stejnou cestou tak ať se přidám. Takové návrhy se neodmítají. Cestou mi ovšem s jeho ženou ujeli, ale dohnali jsme se u trajektu. Tam jsme si povídali dál, o jezdění v Norsku, pokutách (14.000NOK za překročení o 35 km) a o tom, že minulý týden platil 9000NOK pokutu za rychlost. Bylo to velmi příjemné povídaní, ale byl to jen pouhý začátek. Po cestě z trajektu mi zase ujeli, ale znovu jsme se potkali na parkovišti při oblékaní nepromoků. Nakonec jsme společně dorazili do Fauske a ať prý počkám na jejich přátele, že mi doporučí nějaký kemp.

Sedíme, povídáme si a já najednou zjistím, že Jeppe Medby je Director celého HD HOG Norway Nord chapteru. Něco jako Cappo de tutti capi. Kmotr všech kmotrů. Málem mi spadla čelist. On se tomu jen skromně smál. Pak dorazil zbytek smečky, dalších 7 motorek. Všichni mě přivítali jako dávného přítele a bylo to úžasné setkání. Když mi potom navrhli, že do kempu vzdáleného 40 km mě doprovodí v koloně, i když si trochu zajedou, byl jsem v sedmým nebi. Jel jsem hned za jejich Road chief captain a jezdil mi mráz po zádech z nevšedního zážitku. V kempu se postavili do kruhu na focení, jako kdyby to dělali denně a než jsem se zacheckoval, tak mi road captain zajel koupit 3 pivka. Zadarmo, prostě jen tak. Neskutečný zážitek, úžasná parta lidí.

O tomhle to přesně je, hrdost ke značce, přátelství, loajalita, vzájemná úcta. Nakonec jsem ještě dostal placku jejich chapteru. Možná jsem si teď trošku zapřeháněl, ale byla to pro mě čest. Jsem vaším dlužníkem a pokud přijedete do ČR jste mými hosty. THANK YOU AGAIN!!!

Jako by toho ale nebylo málo, tak jsem si stan postavil vedle dvou párů z Čech, co přijeli společně do Norska na ryby. Neuskuteční pohodáři v mém věku, takže sotva po škole. Byl jsem sice unavený jako kotě, ale předchozí zážitek mě tak nakopl, že jsem si s tou bezva partou povídal až do půlnoci. Teda moc ke slovu jsme je nepustil. Člověk se prostě občas nepotřebuje dorozumět, člověk se prostě potřebuje vykecat.

Ráno jsem si s nimi dal kávu, snídani a vyrazil. Jelikož byl kemp hned vedle mostu nad světově proslulým údajně největším vodním vírem zvaným Saltstraumen Maelstrom, tak jsem zajel nejdříve tam, ale bohužel ani z mostu, ani z dronu jsem nic neviděl.

Modlitba ke Slunečníkovi opět zabrala, ale po moji levici bylo cestou vidět, že to bratranec Deštník jen tak nevzdá. Nevzdal a zahnal Slunečníka někam dolů na jih. Nedalo se nic dělat, alespoň jsem mohl zakotvit v pěkném a taky drahém kempu s krásnou recepční, stihl si koupit 3 piva, večeři a snídani a dat si konečně pauzu v pořádné posteli.

Ranní válení až do deseti, protože bylo stejně hnusně a k snídani jsem mohl jít odvážně do dvou jogurtů a kakaa, protože záchod byl na dosah. Balím věci, zatímco místní černoušek začíná uklízet pokoje, proste last minute check out. Na recepci už je jen prostá žena z lidu, které vracím klíče, kráska ze včerejška se asi učí na zkoušky. Vyjíždím za vlády Mrakomora, ale zatím bez deště.

U prvního trajektu znovu potkávám tu prima partičku Čechů ze včerejška tak se alespoň dozvím, jaká houba má chladič a jaká molitan. Jako hrdý znalec zhruba třech hub jsem pasován na sbírače molitanu. Znáte ty debaty, kdy si připadáte jako úplný játro, protože vůbec nevíte, o čem je řeč? Prašivec nebo plešivec co vás zabije až za tři dny? Po cestě poobědvám odvážnou kombinaci velké kávy a sýrovo-slaninového hotdogu chvíli potom co se mě Deštník snaží spláchnout z jednoho pěkného mostu.

U dalšího trajektu jsem naštěstí just in time, abych si u dalšího pro jistotu přes hodinku počkal. Poslední trajekt do Holmu je naštěstí zase včas tam kde má být. Silnice číslo 17 z Holmu směrem k E6 je jedna velká paráda. Samé táhlézatáčky, takže fuck off speed limit a užívám si to. V této fázi jsem se vykašlal na focení a nechal to na palubní kameře. A když se přiblížila policejní hodina, rychle jsem zakoupil dva piváky, něco k snědku, našel místo ke spánku a doufal, že mě nesežerou ty malý miggies co tu u toho potoka číhají na voňavý motorkáře. Zítra mě čeká mj. Harley-Davidson Trondheim tak třeba se tam seznámím s dalším Directorem.

Ráno budíček v půl sedmý, protože od sedmi mělo začít pršet. Původní nápad vyřešit ranní hygienu v potoce, co mi šuměl u stanu celou noc, byl zavržen pro neprostupnost terénu a vysoké riziko výskytu nášlapných min tzv. podpapíráků. V katalogu hub to nehledejte, vlastně to nikdy nehledejte, je to o h.. ne.

Další zastávka logicky pobočka Harley-Davidson v Trondheimu, kde jsem jen nakoupil něco dětem. Další část cesty vždycky nejlíp naplánuješ na wifině u Mekáče, kde už jsem byl ale tak utahanej, že jsem zvažoval tu zůstat přes noc. Ne u Meka samozřejmě, ale někde v kempu. Rozhodování vyřešil požární poplach. Naštěstí jsem mel čtvrtlibráka už v sobě a výzvy v norštině jsem samozřejmě ignoroval. Bylo jasný, ze si nějaký jelito zapálilo na hajzlu a je z toho poplach. Jak to dopadlo nevím, žádný plameny jsem v zrcátku neviděl.

Pak následoval cca 200 km očistec a to ve všech podobách toho slova. Slunečník to definitivně prohrál a Deštník do toho bušil jak puberťák do první holky. Že byl cestou trajekt jsem zjistil až na palubě a musím říct, že jsem toho měl plný kecky. Navíc se mi cestou zdálo, že zadní guma nějak klouže, ale možná že už jsem byl jenom unavenej kluk.

Do Kristiansundu jsem nakonec úspěšně dojel, na benzince si dal to jejich kafe v kýblu a párek, otevřel Booking.com a zamluvil postel v nějakým motelu. Dokonce bude ráno i snídaně. Recepční jsem sice zaregistroval, ale ani nevím jakýho byla pohlaví, věku, vzrůstu, orientace, vyznáni. Hlavně že mi dala klíče. U vchodu nějaký nalitý jelito poslouchalo na plný koule hiphop nebo rap, což je snad horší než Sejdeme se na Vlachovce, tak jsem jen doufal, že to včas vypne, protože jinak tu strávím zbytek života ve vězení... Zítra Strada Atlantica, tak koukej Slunečníku ať to stojí za to!!!

Ráno pán vstal a bohatě posnídal. Na cestu včas vyrazil, aby za slunce v cil dorazil. Strada Atlantica nezklamala, bylo to pěkný takhle dopoledne. Samozřejmě z dronu ty pohledy jsou o dost lepší, nicméně jet sem jen kvůli prohnutýmu mostu asi nedává smysl. Navíc jsem namlsaný z Lofot…

Pak už hurá na Trollstigen, bohužel s vrcholem ponořeným v mlze. Moc jsem si to neužil, bylo mokro, hafo lidi, karavanů a aut. Navíc v poslední části mlha hustá, že by se dala krájet. Naštěstí jsem tu byl rok před tím s rodinkou karavanem a to nám počasí pěkně vyšlo, takže vím jak to tam vypadá když není mlha. Nahoře alespoň povinnou nášivku a jupí čerte směr Geiranger což je absolutní pecka, nádhera, normální vizuální orgasmus.

Tradiční mega lodě ale taky zástupy turistů z Říše středu a okolí. Cestou jsem nemohl vynechat vyhlídku u vodopádů, kde jsme byli loni a měli tam famózní skořicové šneky. Delikatesa za cenu 3 piv, která ovšem stála za to. A když už jsem byl u odbočky na Dalsnibbu tak šup tam kouknout, jestli se tam od loňska něco nezměnilo. Nášivku jsem stihnul koupit na poslední chvíli. Pak zase mlhou dolů, ale stálo to za to. Je to sice placená cesta, ale tohle doporučuju nevynechat.

Den jako obrázek až na ten závěr. Chybělo mi 15km na benzínku pro kus žvance, co jsem cestou klasicky zapomněl koupit. Dokonce i ten krásnej flek na stan u vody jsem našel. Jenže než jsem se rozkoukal, tak mě ten zlořád Deštník polil snad vším co doma našel. Takže první stavěni stanu v dešti a tuhle cestu poslední. Už jsem vyčerpal všechny nadávky na počasí. Přitom takové krásné místo s ohništěm u potoka, ideální na buřt na klacku. V noci budíček od stáda krav, do toho zima, no nic moc.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE