Po stopách Mistra

Protože u nás platí, že i samotná cesta je cílem, bylo jedno, kudy tam dojedeme. Proč Kostnice? Je to tak akorát daleko na čtyřdenní trip, kdy chceš dát kolem 300 km denně. Je to krásné historické město, které stojí za to vidět. Je to úzce spjato s naší minulostí. Vydali jsme se tedy zjistit, jestli Mistr Jan Hus náhodou ještě nedoutná nebo ve vzduchu nepoletuje jeho popel. Dej mu pánbůh věčnou slávu a díky za státní svátek, který prodlužuje období, kdy si nemusíš vyplácat tolik dovolené, abys vyrazil s partou na motorkách.

Začneme tradičně představením sestavy, která se, konečně po třech letech, ustálila na 4 členech.

 

Oproti loňsku a předchozích třech let přibyl konečně Honza (Číňan, na svém prvním vícedenním výletě na své krásné modré CFMOTO 650GT. Protože byl nováček, nedostal žádnou funkci v týmu, jen sbíral zkušenosti s motorkou, oblečením, zatáčkami i celodenní zábavou)

Michal (Japonec na oranžovém Versysu 650 byl jeden ze dvou navigátorů a také nosičem vody. Rozuměj, vezl nepostradatelnou desinfekci v podobě láhve rumu)

Franta (Anglán na červeném Triumphu Tiger Sport 660 zastával funkci navigátora a testovacího jezdce neboť jeho nový Triumph prošel první velkou zátěží)

A já, Skoba (Ital na černé Aprilii Shiver 750 v roli vůdce skupiny, který zařizoval, plánoval, udával směr a rozrážel vzduch)

Den 0

Přesný plán cesty předem daný, ubytování předem zajištěné, výbava kompletní, počasí zajištěné – nic nás nemohlo překvapit. Sraz jako obvykle u nás doma v předvečer odjezdového dne a jako obvykle je plánovaná společná večeře a uvítací pivo na 19:00. Proto ve 20:45 začínáme u jídla diskutovat nad prvními kilometry, které nás zítra čekají. Kudy tenkrát Mistr Jan putoval, přesně nevíme, ale náš cíl a směr je jasný.  Takže trasa povede přes Mnichov, Lindau, Meersburg, tam trajektem do Kostnice. Dál Rýnské vodopády, po jižním pobřeží Bodamského jezera kolem Bregenze, skrz Allgäuské Alpy zpátky do Německa, Riedbergpass, Oberjoch a opět Mnichov.

Den první, čtvrtek 6. 6. 2024:  ČR - Oberschleissheim - 280 km

 

Ranní budíček něco před osmou, vydatná snídaně s vidinou odjezdu nejpozději v 9:00.  A světe div se, povedlo se. Poprvé jedeme ve čtyřech, s Honzou nesehraní, ale vyrážíme v pořadí Ital, Anglán, Japonec a Číňan. Tahle posloupnost nám vydržela až na světlé výjimky celou cestu. Nevolíme po dlouhé době nutně nudnou cestu po B20 na Cham a dál na Mnichov. Vezmeme to okreskama severně od Regensburgu. První zastávka už po půl hodině v Klenčí pod Čerchovem k doplnění benzinu naposledy za české kačky. Symbolicky mineme pomník Mistra Jana Husa v Klenčí a pak mírné zatáčkovité stoupání lesy k přejezdu čáry ve Waldmünchenu.  Německé okresky statečně ubíhají, asfalt krásný, interkomy v permanenci, na tachometru něco kolem devadesátky. Chceme cestu ozvláštnit použitím přívozu v Einingu. Nějak jsme zapomněli, že vydatné deště v minulých dnech rozvodnily nejen bavorské toky a že někde povodně dost zasáhly do života místních. Při letmém pohledu k mohutnému Dunaji, který se vyléval z břehů,  jsme i tak doufali v přívoz.  Kilometr a půl před ním nám hasičské auto u silnice a zátaras z pytlů s pískem daly jasně najevo, že Dunaj je mnohem silnější než přívoz. Cesta zavřená, přívoz kdesi utržený po proudu. Otáčíme stroje a hledáme cestu přes most někam k pauze na oběd. Kiosek u přívozu z druhé strany pochopitelně evakuovaný a tudíž zavřený. Po pár kilometrech přemosťujeme Dunaj a na jeho druhém břehu navštěvujeme Neustadt an der Donau. Parkujeme v centru přímo před kostelem, asi trochu na prasáka, ale což, jedeme ve stopách Mistra, určitě by své koně a povozy zaparkoval stejně.  K obědu někdo kus masa někdo obligátní currywurst (ten prostě musí být, takže hned první den splněno).

Po hodině startujeme a chceme do Mnichova omrknout BMW Welt (museum, showroom nebo jak to nazvat největší bavorské automobilky) Přijde nám, že čas je rychlejší než plán, proto bereme zavděk pár desítkami kilometrů dálnice. Rychlost je i tak okolo 115, což se na nahaté Aprilii kvituje s povděkem. Provoz mírný, i když před Mnichovem na dálnici o šesti pruzích celkem nervozita. Za hodně hřejivého slunka přijíždíme na místo, parkování opět trochu punkerské, ale kam se vejdou mraky jízdních kol, tam se na chodník vejdou i čtyři motorky. Přilby a ostatní svršky bereme raději s sebou a vstupujeme do světa BMW. „Klasické“ BMW museum je přes ulici, tam nejdeme, stačí nám to zde, se vstupem zdarma a dobrou hodinou okukováním nejnovějších modelů, konceptů, ale i starších kousků, závoďáků, motorek.  A to nejen BMW, ale i dalších značek celého koncernu jako třeba Mini nebo Rolls-Royce. Největší prostor je věnován elektrickým modelům. Trocha zklamání z cedulek u každého stroje, kde chybí údaj o počtu koní, zrychlení, maximálce, ceně...všude jen samé ekologické štítky a bláboly kolik to zachránilo deštných pralesů a procent celé planety.

Nabaženi silnými stroji odjíždíme skrz obydlené předměstí Mnichova do našeho prvního ubytka - Hotel am Schlosspark Zum Kurfürst   (přejmenované na Kuř Furt) Hotel v historických budovách hned u zámku  Schleissheim a jeho zámecké zahrady. Hotel s podzemní garáží, bazénem i luxusní snídaní. Necelá tisícovka pro jednoho ve čtyřlůžáku, ne, fakt nechceme spát jako Mistr někde pod širákem. Celý uvaření po horkém průjezdu Mnichovem se postupně střídáme ve sprše a netrpělivě čekáme na posledního,  abychom šli zhodnotit skvělý první den  při relaxu v bazénu a následného piva a dobré bavorské večeře. Nějaký ten kousek zapadl, kotleta, řízek jakbysmet.

 

Den druhý, pátek 7. 6. 2024: Oberschleissheim – Singen  - 350 km

V dnešním plánu stojí projet historický Landsberg am Lech, zastavit se u jezera v Lindau, zkrátit si cestu přes Bodamské jezero trajektem, obdivovat Rýnské vodopády a večer se usídlit v Singenu.

 

Že snídaně byla povedená, netřeba rozepisovat. Povede se nám vyrazit včas, takže v devět už řadíme jedničku a pomalu se suneme ranním nevlídným počasím. Pršet dnes nemá, ale šedivá obloha nevypadá nejlépe.  Po třiceti kilometrech tankujeme na Shellce ve Fürstenfeldbrucku (joo, ty německý názvy mne baví) a něco před jedenáctou hledáme parkování blízko jezu řeky Lech v krajském městě Landsberg am Lech. Podle německých meteorologů jedno z nejvíc slunečných měst celého Německa. Slunce úplně nevidíme, nicméně pohled na historické domy v pozadí rozbouřené řeky je dech beroucí. Ale nebude to dnes poslední velká řeka.

Silnice první třídy č. 12 nás poměrně rychle vede přes Kempten dál na západ. Opouštíme Bavorsko a vítá nás Baden-Württemberg (někdy je asi lepší psát název německý než ten počeštěný, ale pokud někdo radši, tak nás vítá Bádensko-Württembersko, třetí největší a třetí nejlidnatější německá spolková země). Obkroužíme historické město Isny a za pár minut už v dálce vidíme třpytící se hladinu největšího německého jezera – Bodensee (přibližně 11x větší jak naše Lipno. Úplně německé ale není, tvoří přirozenou hranici tří států – Německa, Švýcarska a Rakouska). Sluníčko konečně vykouklo a začalo ukazovat svoji sílu, takže chceme „zakotvit“ naše stroje přímo u jezera v centru Lindau. Jako záchytný bod si zvolíme jeden ze symbolů města, a sice věž Mangturm (jedna z nejstarších věží ve městě, která od roku 1180 skoro po sedm století sloužila jako maják při vjezdu do přístavu) Navigace nás vede přes most na městský ostrov, kde vyklápíme stojánky ve stínu nádražní budovy a jdeme se projít přístavem, který je lemován spoustou restaurací, kaváren a cukráren. Zmrzlina nemůže chybět, protože procházka na přímém slunci v moto hadrech není úplně osvěžující.

 

Vymotáme se skrz Lindau ven a s jezerem po levé ruce míříme na Friedrichshafen. Lákalo by mne navštívit  tamní letecké museum  pana Dorniera (i když žádné jiné letadlo než Dornier Do 17 neznám) nebo muzeum pana Zeppelina (ne Led Zeppelina, ale toho, kdo konstruoval převážně v první polovině 20. století vzducholodě) Někdy jindy, čas je neúprosný, a tak spěcháme do Meersburgu, kde chceme chytit trajekt přes Bodamské jezero. Nakonec zjišťujeme, že jezdí každých 15 minut, takže žádný stres.  Po zkušenostech s přívozem na Dunaji chceme zase nový zážitek.  Za 8,5 Eur si zkrátíme cestu a patnáctiminutová plavba nám ušetří asi 20 km a přidá 10 minut navíc.  A to se vyplatí. Zážitek se ale nedá vyjádřit penězi. Na moderní katamarán najíždí první motorky, pak zbytek aut. Odhadem nás jede celkem 30 aut, 6 motorek, kamion a jeden autobus. Výhledy z přídě nebo z horních pater lodě jsou krásné, lehce fouká, úsměvy od ucha k uchu. Žádné extra přípravy na přistání neděláme. Je nám trochu divné, že místní borec na skútru má vyklopený stojánek, pevně drží řídítka a obě brzdy. Za několik sekund víme proč. Nezdá se to, ale když katamarán drcne v rychlosti blížící se nule do přístavního mola, opotí se nám všechna možná místa z toho, abychom si neustlali i s motorkou na kovové palubě. Ustojíme to s vypětím všech sil všichni, žádné divadlo pro ostatní pasažéry se nekoná a můžeme mezi prvními vyjet na pevnou zem v Kostnici. Dnes stopy mistra ještě hledat nebudeme, zítra se sem vrátíme. 

Nastavujeme navigaci na Rýnské vodopády – patřící mezi troje největší vodopády v Evropě (široké 150 a vysoké až 23 metrů). Po méně a víceproudých silnicích projedeme Kostnici a plynule přejedeme do Švýcarska, kde město Kreuzlingen přímo sousedí  s posledním městem, které Mistr JH viděl. Po šedesáti kilometrech cesty švýcarskou krajinou necháme naše dvoukolky u zámku Laufen na levém břehu Rýna. Ze zámku jsou pohledy na valící se vodu nebezpečně úchvatné. Chceme ale ještě blíž k řece a tak scházíme úzkou klikatou cestou plnou schodů až doslova na dosah pěnivé masy. Projížďku lodí přímo pod vodopády zavrhujeme, uděláme pár fotek a vydáváme se vyfunět schody nahoru. Pěkná rozcvička na závěr dne. Čeká nás ještě 30 kilometrů do dnešního ubytování. Pár kilometrů Švajcem a jsme zpět v Německu. Hostel Art & Style v Singenu bude naším dnešním útočištěm. Zajímavým bodem cesty bylo ještě tankování na pumpě, která byla přímo uprostřed kruhového objezdu, u nás jsem něco podobného nepotkal. Hostel se z venku tvářil trochu jako vykřičený dům, ale bylo to příjemně zařízené stavení ve velmi moderním stylu. Pokoj sice malý s dvojpalandou, ale novotou vonící (teda jen do chvíle než si 4 motorkáři po celodenním cestování zuli boty) Po nutné očistě jsme vyrazili do města lovit večeři. Úlovek v podobě burgeru a hranolek nebyl k zahození. Za lehké tmy se vracíme k palandě, jeden desinfekční panák na dobrou noc.

 

Den třetí, sobota 8. 6. 2024: Singen – Mnichov – 330 km

Ráno vstáváme včas. Respektive už mne nebaví spát kolem šesté, tak před osmou nenápadně budím ostatní, že je nejvyšší čas něco pojíst a vyrazit. Za přespání jsme platili za všechny celkem 93 Eur i se snídaní. Necelých šest stovek za jednoho, tomu říkám poměr cena/výkon.  Lehká obava, aby nás gurmány neošidili na ranním jídle, ale obava to byla velmi lichá. Snídaně tradičně bohatá s výběrem, že jeden nevěděl co dřív. S plnými bříšky tak vyrážíme směr Kostnice a chceme najít konečně tu poslední stopu Mistra JH. Prvních 30 kilometrů zahříváme stroje a dáváme jim ještě pauzu na největším ostrově bodamského jezera – Reichenau (cca 4 kilometry čtvereční).  Není třeba (vlastně ani není možné) tam dostat motorku lodí, cesta vede po skoro kilometr a půl dlouhé hrázi, která je „přerušena“ stometrovým mostem.  Chceme jen shlédnout jednu památku pod křídly Unesco, a sice místní  benediktínský klášter. Omrkneme nádvoří a pádíme z ostrova zpět na pevnou zem. V centru Kostnice (proč je to česky Kostnice, když název nemá s kostmi nic společného, nevím, město je pojmenováno podle císaře Konstantina) hledáme Husův kámen – pomník, který připomíná pravděpodobné místo, kde náš Mistr neodvolal své učení a byl upálen. Bludný balvan vytažený z jezera je „vystavený“ na malém plácku mezi obytnými domy, kolem pár stromků, tráva. Tenkrát to tu určitě takto nevypadalo, každopádně ani dnes stopy popela nebo kacířského učení ve vzduchu vidět nebo cítit nejsou. Co bysme taky chtěli po šesti stech letech, že? Každopádně cíl naší cesty dosažen, odškrtáváme ze seznamu a přesouváme se ještě k pomníku Jana Husa uprostřed rušné silnice o kousek dál v centru.  Instalován tam byl pře devíti lety, takže trochu moderní pojetí, ale jo, proč ne.

Propleteme se poměrně hustým provozem až k břehu jezera hned vedle centra a hlavního vlakového nádraží. Místo na parkování se nehledá snadno, ale víte jak, kam se vejde kolo, vejde se motorka.  Chceme fotku budovy kostnického koncilu, kde náš Mistr neodvolal své učení. Dnes je to hospoda s velkou zahrádkou v poledním čase překypujíc turisty.  Projdeme se po krátkém molu vedoucí k dominantě této části přístavu – devítimetrové betonové soše Imperia, která se co čtyři minuty otočí kolem své osy. Byla tam vztyčena roku 1993 a má odkazovat na Kostnický koncil. Úplně jsem nepochopil smysl, v každé ruce má trpaslíka….no, dost zkoumání, hlad nás volá do jedné z místních restaurací. Teploměr ukazuje 27 stupňů, je nám horko fest, takže proč si dáváme horkou liškovou polévku je nám záhadou.  Možná kvůli omezení teplotního šoku, těžko říct, každopádně byla luxusní.

 

V pravé poledne tiskneme startovací tlačítka všech čtyř strojů a nabíráme kurz směr rakouský Bregenz. Pojedeme podél jižního břehu jezera po švýcarské straně. Špatná volba. Hustý provoz, vesnice střídá státovku s omezením na 70, cesta moc rychle neutíká. Jezero se většinou schovává za hustou zástavbou. My se úplně neschováme přicházejícímu dešti. Pár kapek zvládneme, stavíme na pumpě se nasoukat do nepromoků. Než se to povede, je po dešti. Nemůžeme se shodnout, zda bude dál pršet nebo ne a zbaběle pokračujeme v pláštěnkách. Vysvitne sluníčko a brzo jsme jak dušené maso ve vlastní šťávě. Chvíli trpíme, ale pak na hulváta stavíme na chodníku a odhazujeme nepromoky. V St. Margrethen za nenápadného dozoru přísných švýcarských policistů překračujeme Rýn a jsme rázem v Rakousku. S Bregenz po levé straně už pomalu stoupáme do hor. Silnice 200 a následně 205 je kvalitního povrchu a kvalitních zatáček. Jízda baví, utíká, benzín z nádrží mizí. V Hittisau u samoobslužné čerpačky doplňujeme zásoby a těšíme se na další zatáčky. Německo nás po pár kilometrech přivítá nenápadnou cedulí a velmi nápadnými vracečkami na Riedbergpassstrasse.  1407 metrů nad mořem bude naše letošní nejvýše zdolaná kóta, kterou zapisujeme přejezdem Riedbergpassu (jeden z nejvýše položených průsmyků v Německu) Není to Stelvio ani Malta, ale i tak parádní svezení.

Ještě nás bude čekat mekka německých motorkářů. Jako mají v Rakousku Grossglockner, Němci mají Oberjoch. Prosvištíme Fischen im Allgäu i Sonthofen a jsme rázem na silnici 308, která nás provede Oberjochpassem. Ještě ale je třeba se posilnit, takže zastávka na Schnitzeralm, vyhlášené místo s třiceti druhy různých řízků. Tomu nejde odolat. Výběr je složitý, známé i neznámé kombinace. Přiznávám, že vepřový řízek v trojobalu, omáčka se slaninou a k tomu bavorský bramborový salát, byla hodně odvážná a netradiční varianta, ale co už. Chutnalo. 

Začíná se stmívat. Ne pozdní hodinou, ale nepěknými černými mraky plnými vody. Spěšně dopíjíme Radlera a vrháme se do sedel, ať stihneme obrousit hrany pneumatik bezpečně za sucha. Krásných 10 vracáků na plnou dvojku nám vykouzlí hodně velký úsměv na tváři. Kousek před samotným vrcholem průsmyku v 1176 metrech stavíme u vyhlídky Kanzel. Výhled na Bad Hindenlang a Allgäuské Alpy je…..fotky to tolik nezachytí, nejsem fotograf, ale jednoduše nádhera. Zpátky k motorkám už jdeme za deště, trénink v oblékání máme za sebou, takže teď nám to trvá jen chvilku. Nebo je to tím, že už leje jako z konve a chceme být co nejdřív chráněni? 160 km do Mnichova jedeme delší, za to horší cestou. Nebýt permanentního slejváku, byla by to krásná cesta se zastávkou v lázeňském Füssenu. Takhle to valíme, co voda dovolí, nejkratší cestou. Po třech hodinách nás vítá předměstí Mnichova, kde dnes bydlíme  Podzemní garáž je vítaný bonus stejně jako funkční fén na pokoji. Některé boty a rukavice vodu úplně nezvládly.  Večer se jen chvíli posedí na baru u piva, desinfekční procedura proběhne též a jde se brzo spát, dnešní cesta byla náročná.

Den čtvrtý, neděle 9. 6. 2024: Mnichov – ČR  - 240 km

Poslední den ve znamení návratu do Čech nebývá nijak zvlášť řidičsky zajímavý. Moc toho cestou z Mnichova nevymyslíš, pokud chceš vyrazit po snídani a stihnout doma odpolední kafe. Ráno bylo naštěstí všechno oblečení a propriety suché, takže v půl desáté vrčíme skrz Mnichov směrem na Landshut. Dálnici vynecháváme, ale i tak je cesta plynulá a odsejpá to. Už tradiční zastávka v Landshutu na doplnění a vyprázdnění nutných kapalin. Krásný hrad Traunsitz si (už podruhé) necháváme na jindy. Trasu po B20 už známe nazpaměť, nic složitého, samá rovina a nuda. Nedělní klidný provoz okolo poledne nám dovoluje uhánět o 106. Rozlučková polévka na Robin Oilu na Folmavě nemůže chybět. Takže čau a zase příště. Za rok.

Závěr

Žádné překvapivé zjištění se nekonalo. Mistr Jan už opravdu nedoutná. Nepřekvapivě jsme si užili skvělý čas v sedlech motorek na krásných cestách, viděli spoustu zajímavých míst, ať už ve městech nebo v přírodě. Poprvé jsme jeli ve čtyřech a možná se to nezdá, ale je to o dost náročnější na koordinaci než ve třech. Žádná velká lapálie nás však nepotkala, Ital, Anglán, Japonec i Číňan zvládl cestu bez ztráty kytičky.

Abych nezapomněl malé okénko, tentokrát jen lingvistické:

 

V interkomech nejčastěji znělo:             

Vývar z krtka - když se ozýval hlad nebo chuť na něco dobrého (takže 10x denně nejméně)

„Obloha ztemnělá, mraky se stahujou“ alias DYMYTRY Dej bůh štěstí - když mraky nevěstily nic suchého (takže druhý den párkát, třetí den velmi často)

„Nám to vůbec nevadí, my máme dieselagregát“ alias TRAUTENBERK Potužník senior - když nás někdo smrknul, chtěl si dokázat, že mu to jede lépe (takže často, protože jsme se více kochali než brousili hrany pneumatik)

A když říkám, že znělo, neznamená to, že jsme si songy pustili do ouška, ale že jsme je sami inerpretovali v různých tóninách a hlasech. Úplnej čtyřtet. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE