Rajch Štajn Švajc

KDO

Oproti loňsku skoro žádná změna. Honza opět nejede (zlomil si měsíc před odjezdem kotník), takže parta stejná, stroje a funkce pozměněné. Frantik (degradován na záložního navigátora, svačinář – vezl plechovky s pivem), Brašule (povýšil na hlavního navigátora – měl funkční zásuvku na dobíjení mobilu) a já Skoba (vůdce a průvodce – nejstarší a nejmoudřejší)

NA ČEM

Honda CBF500 – letos snad naposled, než bude nový stroj, chvíli trucovala, ale nakonec nezklamala, dovezla, potěšila

Kawa Versys 650 2017 – první delší trip na novém stroji – prý je za plégem jak v pokojíčku, nefouká, pohodlně se sedí, jen ten laďák moc klidu nepřidá

Aprilia  SL 750 Shiver GT – po přesedlání z Versyse trochu obavy o pohodlí, díky hlučným výfukům nutná změna trasy, zjištění že nepotřebuješ na 4 dny 3 kufry, stačí jeden 40 litrovej bágl.

KAM

Prostě se svézt, vypadnout – letos jsme si jen pro pocit chtěli „odškrtnout“ trochu netradiční Lichtenštejnsko. Když už tam, tak protočit kola ještě ve Švýcarsku a cestou zpět si užít Silvretta-Hochalpenstraße.

Den 0

Sraz u nás navečer v 19:00, aby se v klidu probralo, co a jak. V půl osmý Frantik s Brašulí nikde, jen zpráva, že teprve vyjíždějí, prý nějaká lapálie s Hondou. Před devátou dorazili, Honda nedrží ani volnoběh a hned chcípá, natočit nejde, kontrolky sotva svítí. Chytří mechanici dali hlavy dohromady a diagnostikovali závadu na „baterka v hajzlu“. Zkusíme to nahodit přes kabely. Jenže čtyřmetrové kabely, které dle popisku mají zvládnout nahodit i šestilitrovou V8 nejsou úplně to pravé. Ale co, propojíme, startujeme, motorka vrčí. Shodujeme se, že ráno seženeme někde baterku a vyrazíme. Když tak roztlačit se to dá vždy. Nebo pustit z Alpského kopce taky. K večeři knedlíky s vajíčkem a jde se nervózně spát.

Den první, čtvrtek 8.6.2023:  ČR – Weilheim in Oberbayern - 320 km

Vstáváme tak, abychom stihli na 9:00 být v Bikerscrownu v Plzni, tam baterku mají. Kočka za pultem ji v 9:01 markuje se slovy, že neví, jak jí tady mají dlouho, že bude chtít určitě dobít. Není čas kotě, půjde hned do mašiny a uvidíme. V 9:45 je nové srdce instalováno a …kočka měla pravdu. Nevadí, startujeme přes kabely a budeme doufat, že se cestou dobije. Pro jistotu vezmeme kabely sebou, aspoň pro klid duše. Zaberou sice jen celou boční brašnu, na baterku moc přichytit nejdou, ale co kdyby v Rajchu chtěl někdo pomoct nastartovat V8? Náhradní boty nebudou třeba, brašna je plná. Vyrážíme po půl 11 s dvouhodinovým zpožděním, radost nám to nekazí. Cesta začíná.

První zastávka po 40 kilometrech na Folmavě, ať natankujeme plnou ještě u nás. Častější tankování nás bude provázet celou cestu. Nemám na Shiveru ještě vyzkoušeno, kolik to dá na nádrž. 15 litrů je teoreticky na 250 kilometrů, ale palivoměr chybí, hladové oko blikne po 180, takže tankujeme po 150, pro můj klidnější pocit. To je akorát tak na odpočinek a malou pauzu. Vybíráme Orlen místo Robin Oilu ne proto, že je dražší, frekventovanější, ale že je víc na kopci. Co kdyby náhodou jsme museli Hondu roztlačovat. Museli. 40 km na dobití nestačilo. Naštěstí CBF500 není těžká kráva, lehké postrčení, trojka, spojka, hrc, prc a už to zase vrčí. Jedeme dál. Další zastávku to bude určitě cajk. Za Chamem se rychle zatáhlo, první kapky jsme ustáli, na ty druhé už raději zastavujeme pod stromy a lezeme do nepromoků. Hondu radši nechcípáme. Pár kapek se u Ascha změnilo na malé kroupy, docela příjemná masáž a akupunktura. Před Straubingem opět sluníčko, které nás rychle suší. Po překročení Dunaje už je čas na zastávku a svlékání nepromoků. Teď už zkusíme Hondu chcípnout. Malé osvěžení Radlerem, klíček do zapalování, kontrolky svítí, startér na ON a….ty vole běží to, startuje, paráda, hodná holka. Jak málo stačí ke štěstí. Hned se jede o poznání veseleji.

Zkusíme časovou ztrátu dohnat zkratkou po dálnici A92 okolo Landshutu na Mnichov. Rychlost držíme konstantních 111 až 114, kilometry ubíhají, na koukání okolo dálnice to moc není, hlad se ozývá. Předem vytipovanou restauraci v Moosburgu an der Isar najdeme, ale bohužel zavřeno. Sakra. Zkoušíme štěstí jinde, sakra, vaří jen do dvou. No nic, Google poradí a za chvíli už do nás padá super burger, zaplácneme to kopečkem (spíš kopcem) zmrzliny za 1,40 eur, pár fotek historického centra, natankovat plnou a vyrážíme dál. Na obchvatu Mnichova se trochu zamotáme, dvakrát projedeme stejný dešťový mrak, ale nakonec Mnichov mizí za námi, po B2 kolem Starnbergu a před šestou jsme na místě našeho prvního noclehu. Weilheim in Oberbayern. Moc krásné třiadvacetitisícové městečko s klidnou historickou pěší zónou.

Náš Pöltner Hof je pecka. Povedlo na Bookingu sehnat luxusní bydlení za 850 Kč na jednoho. Na recepci milá Mareike, dostáváme kartu od pokoje, motorky parkujeme v podzemní garáži, sprcha, kraťasy a hurá do centra lovit večeři. Gaststätte zum Neuner, jak typický německy název, tak uvnitř, resp. na terase, typický chorvatský jídelníček. Nu což, taky dobrý. S plným žaludkem se přesouváme zpátky na hotel, zkoušíme televizi, ale do deseti minut je píšťalka fotbalového rozhodčího na ZDF přehlušena chrápáním minimálně dvou z nás.

Den druhý, pátek 9.6.2023: Weilheim in Oberbayern – Bludenz - 302 km

Ranní vstávání ani nebolelo, pár schodů do restaurace na snídani a tam nám padá brada. A plní se břicho. Takovouhle snídani nemáš ani v ***** hotelu, výběr veliký, čerstvá omeleta, párky a sklenka Prosecca. To prostě chceš. Výtahem do podzemní garáže, obléct kufry, trocha nervozity, jestli Honda chytne.  Jako nic.  Spláchneme si (rozuměj zatáhni za šňůru od stropu, aby se zvedla výjezdová vrata) a se slzou v oku opouštíme hotel.

Hned první kilometry jsou velmi příjemné. Zapomenutá okreska z Peisenbergu na Bobing a Bad Bayersoyen nás hezky rozhýbe i zahřeje gumy. Pokračujeme po B23 údolím řeky Ammer přes Unter a Oberammergau do Ettal. Malá zastávka u nádherného kláštera. Oželíme návštěvu i pivo v místním Benediktiner Weissbräu, i když osvěžení v tropickém vedru by bodlo a hezkou klikaticí klesáme do Oberau, kde se připojujeme na dvojku do Ga-Pa.  Tradiční kolona nás nerozhodí, prokličkujeme vpřed a opět po B 23 míříme na německo-rakouské pomezí. Leermooserský tunel objíždíme přes Ehrwald a Bieberwier. Levá střídá pravou, dvojka trojku, v zrcátku nějaký prskolet, skoro jako fichtl. Čárky na tachometru ukazují čísla začínající sedmičkou i osmičkou, v zrcátku pořád stejný stav, to nebude fichtl. Na rovince už je tam kilo a fichtl mizí. Zajímavé zpestření cesty.  Fernpass nás nijak dnes nebere, přitom je provoz plynulý. Do Imstu se nic zvláštního nestalo. 189 měníme na 171 a podél Innu a dálnice A12 si to valíme do Landecku. Malá zastávka na osvěžení a natankování na pumpě. Nenápadně stoupáme hezkou krajinou směr Arlbergpass. Ani se to nezdá, když pomyslný výškoměr ukazuje bez 7 metrů kótu 1800. Máváme Tyrolsku a vítá nás nejzápadnější spolková země Rakouska – Vorarlbersko. A vítá nás hebkým asfaltem, krásnými výhledy údolím, malebnými názvy obcí (Klösterle, Dalaas). V Bludenz (místě našeho dnešního noclehu) stavíme na oběd v Imbissu u státovky. Currywurst nechybí, Radler stejně tak. Trochu nás vystraší holčina, která přijela na pěkném exotu (bílá Bimota) a jala se ho zaparkovat mezi naše stroje. Povedlo se bez úhony. Tvářila se divně, nevadí, jedeme dál.

Podél řeky Ill (nejsou to tři čárky, ale I jako Ilona a dvakrát L jako Lucie) jedeme do Feldkirchu. Zase by tohle historické město stálo za návštěvu, jenže od toho naše výlety moc nejsou, takže jen otáčíme hlavami z jedné strany na druhou, kolem Katzenturm (proč se jmenuje kočičí věž se mi zjistit nepodařilo) odbočujeme na 191 a směrovky nás vedou na Lichtenstein. Na hranicích probíhají kontroly, celníci si naši nenápadnou a „tichou“ skupinku nevybírají, jen pokynou hlavou a my můžeme vjet do jednoho z nejmenších států Evropy. Nějakých 25 km na délku. Nemají tu ani vlastní letiště, ani dálnici. Není třeba. Povolenou osmdesátku mimo obce dodržujeme pečlivě a pomalu přijíždíme do hlavního a zároveň největšího města. Vaduz (říkali jsme mu česky Vadúz, i když po jejich je to „Fadůc“) má okolo 6 tisíc obyvatel, žádná velká sláva, ale ošklivé není. Z jedné strany lemované Rýnem (který je zároveň i hranicí se Švýcarskem), z druhé strany v zákrytu alpských kopců. Úzkou silničkou šplháme kolem knížecího zámku až nad město (zámek je v rekonstrukci, zahalen do lešení a krycích plachet, fotka se nekoná) Odsud opravdu krásný výhled na Rýn a Švýcarsko a paměťová karta se plní megabajty fotek. Průjezdem tunelu Gnalp se trochu zchladíme, za ním se otáčíme, čas pokročil, proto do jediného místního lyžařského střediska Malbun nedorazíme. Ostré vracečky nás vedou dolů až k řece. Po starém rýnském dřevěném mostu je to jen pro pěší, volíme tedy hned vedlejší most nový a odškrtáváme si v mapě navštívených zemí i Švýcarsko. Žádná dlouhá návštěva, podél levého břehu Rýna a po pár kilometrech překračujeme po mostě Rýn směrem do Lichtenštejnska zpět.

Pospícháme už do Bludence, večeře volá. Nenecháme se strhnout a povolené rychlosti jsou nám svaté. Hotel nacházíme celkem snadno, pár kolegů už parkuje přímo u něj, my bereme zavděk místem u vedlejšího plotu s výhledem na parkoviště supermarketu, zamykáme stroje, svlékáme kufry, rychlý převlek do civilu a tradá do centra na večeři. Vytipovaná hospoda zase zavřená, tak trochu korzujeme centrem a úzkými uličkami. Výběr je velký, turistů také dost, snad proto končíme trochu mimo hlavní dění v maličké restauraci se zahrádkou. Statná panímáma nám doporučí Kellerbier (nefiltrovaný ležák), neváháme, k tomu guláš, něco na slehnutí. Začíná se s námi družit jakási teta od vedlejšího stolu. Moc jí nerozumíme, ale je vidět, že máme její obdiv, jak do nás ten alkohol padá. Radši pryč a rychle, přece jen jí bude něco málo přes 40 let, no spíš 2 x 40. Na pokoj přicházíme už za tmy, tak dobrou a ráno nezaspat snídani.

Den třetí, sobota 10.6.2023: Bludenz – Weilheim in Oberbayern - 265 km

Vydatná snídaně hned v osm, ranní nákup svačiny (co kdyby náhodou) ve Sparu, pár litrů naturalu na Shellce a vyrážíme vstříc dnešním silnicím. První nás čeká Brandnertal. Malé údolí jižně od Bludenz. Silnice L82 pomalu stoupá až k parkovišti před Lünersee. Ani ne 20 km slepé silnice je tak akorát na pár hezkých výhledů a středně rychlých zatáček. Provoz není velký, místy je to trochu užší, že dvě auta neprojedou, avšak na motorce žádný problém. Nahoře na parkovišti váháme, zda se svézt lanovkou nahoru k jezeru, ale nakonec se nám víc jak 20 eur za lístek dávat nechce. Proto se otáčíme a stejnou cestou jedeme zpět do Bludenz. Tam se nějak nemůžeme hned napoprvé trefit na 188, která se po pár kilometrech stává Silvretta-Hochalpenstrasse.

Těšíme se na typickou vysokohorskou silnici s prudkými zatáčkami, bílými kamennými patníky, dokonalým asfaltem a spoustou motorek. Oficiální údaje říkají, že tato zpoplatněná silnice má přes 22 km, na západě začíná v Partenen, stoupá do výšky 2032 metrů k přehradě a návrší Bielerhöhe, aby po 34 vracečkách skončila na druhé straně v Galtür.  Mýtné 14,5 eur není úplně málo (ve srovnání s bezplatnými Italskými passy, na druhou stranu dávat dvakrát tolik na Grossglockneru…vyberte si), ale nelitujeme. Příroda krásná, výhledy stejně tak. Místy provoz trochu silnější, i tak se dají vyzkoušet průjezdy zatáčkou na kochačku nebo s kolenem na asfaltu (my jsme ta první skupina). Na Bielerhöhe nemůžeme vynechat delší zastávku na krátkou obhlídku jezera z přehradní hráze. Vyjížďka elektrickou lodí nebo horolezecký výstup/sestup po hrázi nás neláká tak jako malý oběd na slunečné terase s výhledem na nejvyšší horu Vorarlberska Piz Buin (3012 m). Na parkovišti obhlédneme aspoň stovku zaparkovaných motorek, kupodivu tolik nepřevládají BMW (i když 50 % jich je), je vidět i dost starých strojů japonské školy (bere se VFR 750 nebo GSX-1100 z nějakého pětadevadesátého jako stará škola? Lépe řečeno stará dobrá škola, abych se nikoho nedotkl) Mraky se začínají po obloze nepříjemně honit, vzhůru dolů směr Galtür. Silnice na této straně není tak klikatá, vraceček tolik není, spíš táhlé a méně či více utažené zákruty. Postup dešťových mraků odhadujeme špatně, takže nás voda nemine. První kapky odpružíme, ale před dalšími se na chvíli schováme v tunelu (kvůli opravě je uzavřený a objíždí se).  Počasí se zdánlivě umoudřuje, můžeme pokračovat. 

Silnice přes Ischgl, Kappl a See je příjemná, rychlá i s pěknými výhledy na okolní kopce. V Landecku pauza na doplnění a vypuštění různých kapalin a další rychlý transfer do Imstu. Přes Fernpass čekáme trochu zdržení, doprava hned za Imstem dost houstne a první kolona na sebe nenechá čekat. Neohroženě se proplétáme mezi stojícími i pomalu jedoucími auty a usmíváme se pod fousy, jak s motorkou je ten svět ještě v pořádku. Za chvíli dojíždíme dva kluky z Čech, trochu to zdržují. Nemají kecálky, tak se bojí, předjíždíme je a děláme jim předvoj. Ochotně se nás drží a pětičlenný had stoupá Fernpassem vzhůru. Po překonání sedla hned na první možnosti stavíme na štrůdl a kávu. Výhled na Zugspitze je příjemný bonus. Za Ehrwaldem chytáme pěkný slejvák, z ničeho nic spousta vody. To už neodpružíme. Bunda sice něco zvládne, ovšem džíny úplně ne. Takže hláška „mám mokrýho fógla“ nás chvíli zabaví. Nepromoky vyndáváme před Ga-Pa, abychom nečekali někde pod stromem a mohli pokračovat. Jak déšť rychle přišel, stejně rychle odešel, expresní svlíkačka, aby nás slunko zase osušilo. Hezky se svezeme po dvacet trojce, která se ve stoupání vlní až to Ettal.  Chvíli trápíme mladíka ve trojkovém bavoráku, který pospíchá a snaží se proplétat mezi auty tak lehce jako motorky. Necháváme ho vyhrát, protože přes dvojitou plnou nejezdíme a zákazy předjíždění a omezení na 80 dodržujeme. Cesta nám tak velmi rychle utekla a ubytko v Pöltnerhofu, stejné jako první den, nás už očekává. Kilometrový nájezd dnes nebyl vůbec velký, ale o to víc zátačkovitý a na naši fyzičku náročný. Odměna v podobě chmelomoku a velkého řízku je zasloužená.

Den poslední, neděle 11.6.2023: Weilheim in Oberbayern – ČR - 310 km

Start v podobě bohaté snídaně se povedl. Nepojedeme rovnou, ještě něco cestou omrkneme. Na hotelové recepci mne zaujal prospekt na klášter Andechs, významné poutní místo v Německu. Pár kilometrů navíc nevadí, navigace přepočítává trasu a v deset hodin s plnou nádrží odjíždíme. Za půl hodiny přijíždíme na rozlehlé parkoviště pod klášterem. Spousta obytňáků, karavanů…poutníci za vírou již putují moderně, žádní oslíci, koně, vlastní nohy. Našim nohám dá docela zabrat krátká cesta do kopce na klášterní nádvoří. Vlastní pivovar, restaurace, nemají se ti fláterníci špatně a jsou podnikaví. Výhled na Amersee se nám úplně nenaskytl, prospekt jeden lživý, a tak se kutálíme zpět dolů ke strojům.

Trasa k bavorské metropoli je daná, váháme, jestli projet skrz centrum nebo okolo. Vyhrává delší, za to horší cesta. Na ceduli vidíme Dachau. Hele, co to zkusit, jen jak to vypadá, ten pohnutý kousek nedávné historie. Směrovky KZ Gedenkstätte nás vedou neomylně k památníku jednoho z největších koncentračních táborů druhé světové války. Nakonec na parkoviště nemíříme, s prohlídkou nebo fotkou nepočítáme. Projížďka kolem dobrých 400 metrů dlouhé zdi a nespočtu strážných věží nám způsobuje divné pocity. Tohle není dobré místo. Otočka, podél zdi ještě jednou a radši pryč. Tentokrát dálnici vynecháváme a po B471 a B388 kolem mnichovského letiště míříme, stejně jako první den, na oběd do Moosburgu. Burger nebude, smažený camembert je důstojná náhrada. Ve městě se zrovna koná sraz veteránů, z restaurační terásky je pořád na co se dívat. Čas pokročil, takže po zmrzlině zase do sedel, dotankovat a nabrat štreku na Landshut. Vypadá to jako město, kde by bylo co shlédnout, ale centrem vedený tunel nám ukrývá pohled na místní hrad Trausnitz. Vedlejšíma okreskama si to kličkujeme přes Weng, Menkgkofen a Salching na předměstí Straubingu. Tam se vymotáme na státovku vedoucí do Chamu, mírná pravá na Furth im Wald a už jsme zpátky v naší zemi. Poslední tankování na Folmavě, rozlučkové foto a každý do svého bydliště.

Závěr

Nějaké moudro závěrem? Nic převratného. Jako vždy krásný čas v sedle i mimo něj. Příští rok se zase budeme těšit na nové zážitky, které budou podobné a opět nebudou nikterak dálkově ani exoticky extrémní. Jen pár kilometrů za hranicemi naší země, a tak daleko za hranicemi všedních dní.

A v duchu tradice zase nějaké to okénko:

Dopravní okénko

• v Lichtenštejnku trochu nuda, moc krátké registrační značky se stejným začátkem (FL) na černém podkladu
• podél silnice 197 v okolí Arlbergpassu je hodně přistávacích ploch pro vrtulníky záchranného systému, nelekněte se, až proletí kousek nad vašimi hlavami nebo i dál, ale i tak s velkým rachotem (nás to potkalo dvakrát infarkt málem na krku)
• žádný viditelný rozdíl mezi zeměmi se po překročení pomyslné čáry nekoná. (výjimku tvoří asi jen přechod ČR vs Německo)

Technické okénko

• lapálie s baterkou u Hondy byla již popsána v úvodu, žádné další svízele se nekonaly
• Versys s vysokým plégem je fakt pokojíček, nefouká vůbec, ale zase ten zážitek je méně přímý
• Shiver fakt dost topí na levé straně, jako dost, nemít jeansy, depilace horkým vzduchem zaručena zcela zdarma

Lingvistické okénko

Co znělo v interkomech nejčastěji:

• Klasika „Rozpočítáme se“ a „Chci vidět křidýlka“
• „Angelíno pukrle“ (prostě jen tak)
• „Tam se vejdeš“ (prý, kde projedeš řídítkama, vejdeš se i s bočníma kuframa)
• „Mám mokrýho fógla“ (když se déšť dostal mezi nádrž a ….)
• „Máš nakřivo vemínko“ (když se boční brašna obtěžkaná kabely podivně nakláněla mimo osu stroje)

Co se nejčastěji pělo při delších přesunech:

• Petře Petříčku
• Dicke Titen
• Dělám stojky

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE