Na pérákovi do Anglie
Zdroj: připravil Jan Krajíček | Text: Petr Chaura | Zveřejněno: 6.4.2009 | Zobrazeno: 49 883x
Kapitoly článku
Kdo tě k motorkám přivedl a kdy jsi s nimi začal?
Měl jsem dědu na vesnici za Prahou. Když mě bylo asi tak třináct, děda navrhnul, že mě naučí jezdit na jeho pionýru. Strašně moc jsem nechtěl, dodnes si pamatuji mojí první samostatnou jízdu – pionýr skončil zapíchnutý v brázdě na poli. Vztekle jsem ho tam nechal a šel domů. Za čtrnáct dnů jsem ho už pravidelně vytahoval ze dvora a řádil, dokud byl v nádrži benzín. Řidičák ani helmu jsem neměl, ale přežili jsme to oba, já i ta motorka.
Jak ses se dostal k veteránům?
Přečtením inzerátu na prodej předválečné jawy 175. Bylo mi patnáct, naprosto jsem netušil, co to vlastně kupuju. Měla přeražený rám, chybělo jí spousta věcí, ale byla to moje první „velká“ motorka. Dodneška nevím, proč zrovna takhle starou jawu. V životě jsem se na ní nesvezl, ale faktem je, že jsem se o ty staré vraky začal zajímat stále víc a víc. Pak už to šlo snadno, další předválečná jawa v lepším stavu, byť stále bez papírů…
Pak se děda pochlubil se svým pérákem, o kterém jsem neměl ani tušení. Tedy, těch péráků měl víc, ale ani jeden celý a ani jeden pojízdný. Děda s nimi kdysi jezdil do práce a vždycky když něco ruplo, tak prostě koupil další motorku. Jediná nevýhoda byla, že ani jedna neměla doklady. Naštěstí se sehnaly na inzerát za 4000 Kč, i s celou napůl pojízdnou motorkou, která se pak zrenovovala do podoby, jakou má dodnes.
Pak už to šlo v podstatě samo. Divili byste se, kolik starých motorek je ještě ve stodolách a dají se koupit za velmi přijatelnou cenu. Vlastně všechny stroje co mám jsem koupil náhodou, nikdy jsem nic nesháněl konkrétně. Já ty motorky nekupuju, já se jich ujímám, když překáží a majitel se jich potřebuje zbavit. Krom motocyklů – veteránů jsou mojí srdeční záležitostí předválečné Tatry, ale to by bylo povídání na opravdu dlouho.
Proč ses se rozhodl cestovat do Anglie zrovna na pérákovi?
Jawa 250 pérák je můj nějakých 13-14 let. Dostal jsem ho od dědy, když jsme sháněli „něco na ježdění“ pro mě. Tehdy to nebyl veterán, ale ta nejlevnější jawa, jaká se dala sehnat. Ten můj konkrétní stál asi 4 tisíce a byl z Nových Hradů. Pojízdný, s platnými doklady od prvního majitele, ale „vylepšený“ jeho vnukem. Děda motorku rozebral, udělal generálku motoru, nechal nachromovat v Jawě a nalakovat na originální odstín včetně linek. Na ty jsem obzvlášť hrdý, dělal je důchodce, co mistroval v linkovně. Cena 120 Kč za celý motocykl je dneska k pousmání. Udělala se GO motoru, klika, výbrus, píst a spojka. Hotovou motorku mi děda předvedl ke schválení a přepsal ji na mě. Tím jsem s ním mohl začít drandit po okolí. I když měl vytlučené teleskopy, šišatá kola a poctivě konzervuje jezdcovu obuv olejem, má své kouzlo i překvapivě dobré jízdní vlastnosti. Navíc jsem prcek (176 cm) a z nové jawy nedosáhnu oběma nohama na zem, na péráka se poskládám relativně dobře. A v neposlední řadě nutno ocenit jeho téměř nulovou poruchovost - nejede jen když dojde benzín. Za ty desetitisíce kilometrů co jsem s ním najezdil stačilo jen seřídit zapalování a občas doplnit nějaký ten vyklepaný šroubek. Jediný výraznější zásah byla výměna gufer na klice za originální labyrint, výměna kliky za starší použitou (!) a nová ložiska v motoru loni na jaře. To znamená že je tam stále píst, válec i kroužky z dědovy generálky a stará klika z bůhví jakého motoru, aniž by se to podepsalo na výkonu nebo spotřebě. Motor mi skládal kamarád Martin Kůrka, myslím, že pečlivějšího člověka na opravy motorů neznám.
S jakými motorkami máš dosud zkušenosti?
Pérák byl na dlouhou dobu jediným strojem, na kterém se dalo jezdit. Pak se mi ozval bývalý spolužák, že jejich známý se potřebuje zbavit třistapadesátky panelky se sajdkárou. Byla nacpaná v zahradním altánku u chaty u Sázavy, odpočívala tam několik let coby nepoužitelné dědictví. Jawu jsem rozpohyboval a drandil na ní dvě sezóny, dodnes na ní velice rád vzpomínám, jela překvapivě lehce. Dokonce jsem jí měl i na VŠ kolejích v Liberci a jezdil s ní na výlety. Pamatuju se, jak jsme s kamarádem na panelce koncem dubna zapadli do závějí v Jizerských horách a tlačili ji několik kilometrů ve tmě a zimě domů. Výborný adrenalinový zážitek!
Pak jsem si předloni pořídil starší Suzuki Savage, japonský „pseudočopřík“. Byl jsem s ní docela spokojený, ale bohužel musí letos pryč.
Jaké motorky máš v současnosti?
Krom péráka, Omegy, té předválečné 175 jawy a Savage bych ještě našel dvě prasátka (číza 175, typu 501 a 502), jawa 550 „pařez“ v původním stavu, nějaké jawy a čezety kývačky darované od příbuzných a předválečná čezeta 250 sport, koupená po krabicích.
Momentálně si v garáži stavím malou „kývačku“, jawu 175 typ 356 na ježdění po nebližším okolí. Rok výroby 1957, opět v původním stavu. Navíc někdo velice hezky upravil motor, odborný odhad je od 12ti do 15 koní, což je hodně protože série měla 8,5. Nedávno jsem dohledat že úprava odpovídá motorům motocyklů startujících v Šestidenní v Ga-Pa.
Celý seznam motocyklů, co mi kde nečinně postávají, by vypadal impozantně, ale bohužel to znamená jen spoustu práce a slušnou kasičku.
Který z těch dosavadních strojů ti nejvíc přirostl k srdci?
K srdci mě asi nejvíce přirostl ten pérák. Jednak to je asi tím, že ním jezdím už hodně let, a pak si mě také získal svojí spolehlivostí. Na tom stroji opravdu není co rozbít, a ani údržba není nic náročného – v podstatě jen starost o akumulátor a pneumatiky. Motor vydrží všechno, ventily to nemá, elektroniku také ne, řetězovka se mění jednou za padesát let... Na podzim odstavíte, na jaře přijdete, dolijete benzín, dofouknete pneu a prostě odjedete.
Máš zkušenosti s veterány i současnými motocykly. Lze je, podle tebe, nějak porovnat?
Pokud bych měl porovnávat motorky co mám teď, tak se nabízí srovnání Savage a péráka. Je to srovnání neporovnatelného. Je potřeba si uvědomit, že motorka stará padesát a více let je něco úplně jiného. Není to jako jízda na čemkoliv novém, nepočítaje v to horské kolo čínské provenience. Drncá to, řve to, nejede to; pérák má devět koní! A když to konečně rozjedete, tak v první zatáčce zjistíte, že jste dlouhý na brzdy. Klidně můžete prošlápnout bowdeny, ale ono to stejně nezabrzdí. Je potřeba si vypěstovat ucho a vědět, co vám ta motorka říká, každý zvuk z té bohaté palety vám oznamuje něco jiného. Například krátké „dznnnk“ odzadu vám říká, že jste právě přišli o další drát v zadním kole, a budete ho už muset konečně nechat celé přeplést...
Ovšem jízda po dobrém asfaltu na péráku v dobrém technickém stavu se stává potěšením. Díky tuhému rámu, nízkému těžišti, malé hmotnosti a velkým kolům lze projet leckterou zatáčkovitou silničku překvapivě svižně, velice snadno se nechá překlápět ze strany na stranu.
To všechno jsou věci, které člověk u Savage neřeší, tam si jen sednu, zmáčknu startér a můžu jet. Nemusím sledovat chování motorky, nemusím se vyhýbat úzkostlivě každé díře v asfaltu, nemusím na křižovatce mávat rukama místo blinkrů. Taky do kopce to vyběhne bez zadýchání, nemusím ani řešit, jestli tam nemám dát dneska studenější svíčku, když pojedu do hor… Na druhou stranu, taková motorka se pro mě právě tím stává tak trochu spotřební záležitostí.
Kromě péráka máš také Omegu 500 SV z roku 1927. Renovace zahraničního stroje, navíc tak starého, je jistě mnohem náročnější, než třeba u péráka. Jak ti Eric pomáhal a jak ses s ním vlastně seznámil?
Erika jsem našel na internetu. Prostě jsem jednoho dne brouzdal, a našel jsem seznam specialistů na britské motocyklové značky. Erikovi jsem napsal, on odpověděl prakticky okamžitě a od té doby to byly i dva e-maily týdně. Ani v 75 letech mu nedělalo problémy stahovat a upravovat fotografie posílat mi je.
S renovací mi proto pomohl neocenitelně, má doma archiv všeho, co se dalo ohledat k tomuto výrobci. Přesto, že Omega zkrachovala v roce 1927, toho bylo překvapivě hodně. Jedna věc ale vyvedla z míry i Erika, a to typ mojí motorky. Dle jeho zjištění žádná stejná v Anglii není. Podařilo se dohledat dvě dvouválcové (mají jen jiný motor) a další dva jednoválce tady v Čechách, jedna pětistovka na Slovensku, a jedna byla kdysi v Německu. Ta, kterou mám, se totiž začala vyrábět v posledním roce existence firmy. Liší se silnějším rámem s okem na sidecar a sedlovou nádrží, a byla pravděpodobně určena na export - v záhlaví jednoho prospektu je uveden typ „Colonial“, což nabízí možnost vývozu do zemí se špatnou silnicí. Je tu i druhá možnost, a sice že značku koupil jistý pan Fischer z Vídně a vyrobil ještě pár motocyklů (což by vysvětlovalo to, že jsou po Čechách a ne v Anglii). Rozhodně to je ale na úrovni detektivního pátrání po archivech českých i rakouských muzeí. Například typ zapalovacího magneta jsem určoval s lupou z perové kresby na jediném existujícím prospektu firmy. A jak vypadala pravá strana motocyklu s výfukovým potrubím se nám zatím nepodařilo určit vůbec.
Později mě Erik dovolil si nechat posílat poštu z Anglie k němu. Dražil jsem na E-Bayi různé díly a doplňky a nechal si to posílat k němu, abych ušetřil na poštovném do Česka.
No a pak jsem od něj dostal i drobné, ale prakticky nesehnatelné (a šeredně drahé!) díly jako například zapalovací magneto.
Dalo by se říct že Erikova pomoc byla zásadní, hodně mě popostrčil dopředu.
V jaké fázi renovace je tvoje Omega teď?
Omega je momentálně rozdělaná, termín dokončení v nedohlednu. Vzhledem k aktuální finanční situaci se zatím snažím spíše jen sehnat chybějící díly nebo nechat vyrobit nové. Motor je po generálce, ale bohužel oprava klikového hřídele se nepovedla a musím to předělat. Jen udělání vložky do válce byla starost na půl roku, válec má vrtání 86mm, stěnu tenkou jen pár milimetrů a nesnímatelnou hlavu s rozvodem SV (tedy vložka nemůže jít až nahoru). Píst odlili podle originálu v Ahře, po opracování váží půl kila.
Díky ochotě majitele další Omegy jsem se dostal k výrobním náčrtkům středu předního kola, odlitkům stupaček (jsou jako na skútru, půl metru dlouhé) a vůbec spoustě různých dalších drobných dílů, které bylo třeba vyrobit podle originálu.
Momentálně mě po motoru bude čekat oprava rámu, který někdo ošklivě zohýbal a srovnal kladivem, a přední vidlice, která má všechny funkční uložení vymlácené k nepotřebě.
Čeká mě ještě hodně práce, ale těším se až bude Omega hotová a až se svezu.
Většina majitelů veteránů si, na rozdíl od tebe, svoje stroje šetří a jezdí jen na osvědčené veteránské závody. Účastníš se podobných akcí také?
Na srazy moc nejezdím. Ne, že by mě nebavily, ale pérák je ještě stále moc mladý a raději s ním jezdím na kafe do Frýdlantu na náměstí. Letos jsem si ale naplánoval odpočinkovou soutěž „Horním Pojizeřím“ a možná soutěž VCC Nisa „Riviérou severu“. Té asi nejhezčí soutěž v okolí, „Alfavaria Oldies“, se zúčastnit nemohu, protože patřím mezi pořadatele.
Motorkářská sezóna právě začíná. Kam se chystáš vydat letos?
Letos na Grossglockner, buď s malou kývačkou 175, ale daleko raději s pérákem. Nepojedu tam sám, plánuje se cca 6 – 8 starých jaw, a už se tam velice těším.
Měl jsem dědu na vesnici za Prahou. Když mě bylo asi tak třináct, děda navrhnul, že mě naučí jezdit na jeho pionýru. Strašně moc jsem nechtěl, dodnes si pamatuji mojí první samostatnou jízdu – pionýr skončil zapíchnutý v brázdě na poli. Vztekle jsem ho tam nechal a šel domů. Za čtrnáct dnů jsem ho už pravidelně vytahoval ze dvora a řádil, dokud byl v nádrži benzín. Řidičák ani helmu jsem neměl, ale přežili jsme to oba, já i ta motorka.
Jak ses se dostal k veteránům?
Přečtením inzerátu na prodej předválečné jawy 175. Bylo mi patnáct, naprosto jsem netušil, co to vlastně kupuju. Měla přeražený rám, chybělo jí spousta věcí, ale byla to moje první „velká“ motorka. Dodneška nevím, proč zrovna takhle starou jawu. V životě jsem se na ní nesvezl, ale faktem je, že jsem se o ty staré vraky začal zajímat stále víc a víc. Pak už to šlo snadno, další předválečná jawa v lepším stavu, byť stále bez papírů…
Pak se děda pochlubil se svým pérákem, o kterém jsem neměl ani tušení. Tedy, těch péráků měl víc, ale ani jeden celý a ani jeden pojízdný. Děda s nimi kdysi jezdil do práce a vždycky když něco ruplo, tak prostě koupil další motorku. Jediná nevýhoda byla, že ani jedna neměla doklady. Naštěstí se sehnaly na inzerát za 4000 Kč, i s celou napůl pojízdnou motorkou, která se pak zrenovovala do podoby, jakou má dodnes.
Pak už to šlo v podstatě samo. Divili byste se, kolik starých motorek je ještě ve stodolách a dají se koupit za velmi přijatelnou cenu. Vlastně všechny stroje co mám jsem koupil náhodou, nikdy jsem nic nesháněl konkrétně. Já ty motorky nekupuju, já se jich ujímám, když překáží a majitel se jich potřebuje zbavit. Krom motocyklů – veteránů jsou mojí srdeční záležitostí předválečné Tatry, ale to by bylo povídání na opravdu dlouho.
Proč ses se rozhodl cestovat do Anglie zrovna na pérákovi?
Jawa 250 pérák je můj nějakých 13-14 let. Dostal jsem ho od dědy, když jsme sháněli „něco na ježdění“ pro mě. Tehdy to nebyl veterán, ale ta nejlevnější jawa, jaká se dala sehnat. Ten můj konkrétní stál asi 4 tisíce a byl z Nových Hradů. Pojízdný, s platnými doklady od prvního majitele, ale „vylepšený“ jeho vnukem. Děda motorku rozebral, udělal generálku motoru, nechal nachromovat v Jawě a nalakovat na originální odstín včetně linek. Na ty jsem obzvlášť hrdý, dělal je důchodce, co mistroval v linkovně. Cena 120 Kč za celý motocykl je dneska k pousmání. Udělala se GO motoru, klika, výbrus, píst a spojka. Hotovou motorku mi děda předvedl ke schválení a přepsal ji na mě. Tím jsem s ním mohl začít drandit po okolí. I když měl vytlučené teleskopy, šišatá kola a poctivě konzervuje jezdcovu obuv olejem, má své kouzlo i překvapivě dobré jízdní vlastnosti. Navíc jsem prcek (176 cm) a z nové jawy nedosáhnu oběma nohama na zem, na péráka se poskládám relativně dobře. A v neposlední řadě nutno ocenit jeho téměř nulovou poruchovost - nejede jen když dojde benzín. Za ty desetitisíce kilometrů co jsem s ním najezdil stačilo jen seřídit zapalování a občas doplnit nějaký ten vyklepaný šroubek. Jediný výraznější zásah byla výměna gufer na klice za originální labyrint, výměna kliky za starší použitou (!) a nová ložiska v motoru loni na jaře. To znamená že je tam stále píst, válec i kroužky z dědovy generálky a stará klika z bůhví jakého motoru, aniž by se to podepsalo na výkonu nebo spotřebě. Motor mi skládal kamarád Martin Kůrka, myslím, že pečlivějšího člověka na opravy motorů neznám.
S jakými motorkami máš dosud zkušenosti?
Pérák byl na dlouhou dobu jediným strojem, na kterém se dalo jezdit. Pak se mi ozval bývalý spolužák, že jejich známý se potřebuje zbavit třistapadesátky panelky se sajdkárou. Byla nacpaná v zahradním altánku u chaty u Sázavy, odpočívala tam několik let coby nepoužitelné dědictví. Jawu jsem rozpohyboval a drandil na ní dvě sezóny, dodnes na ní velice rád vzpomínám, jela překvapivě lehce. Dokonce jsem jí měl i na VŠ kolejích v Liberci a jezdil s ní na výlety. Pamatuju se, jak jsme s kamarádem na panelce koncem dubna zapadli do závějí v Jizerských horách a tlačili ji několik kilometrů ve tmě a zimě domů. Výborný adrenalinový zážitek!
Pak jsem si předloni pořídil starší Suzuki Savage, japonský „pseudočopřík“. Byl jsem s ní docela spokojený, ale bohužel musí letos pryč.
Jaké motorky máš v současnosti?
Krom péráka, Omegy, té předválečné 175 jawy a Savage bych ještě našel dvě prasátka (číza 175, typu 501 a 502), jawa 550 „pařez“ v původním stavu, nějaké jawy a čezety kývačky darované od příbuzných a předválečná čezeta 250 sport, koupená po krabicích.
Momentálně si v garáži stavím malou „kývačku“, jawu 175 typ 356 na ježdění po nebližším okolí. Rok výroby 1957, opět v původním stavu. Navíc někdo velice hezky upravil motor, odborný odhad je od 12ti do 15 koní, což je hodně protože série měla 8,5. Nedávno jsem dohledat že úprava odpovídá motorům motocyklů startujících v Šestidenní v Ga-Pa.
Celý seznam motocyklů, co mi kde nečinně postávají, by vypadal impozantně, ale bohužel to znamená jen spoustu práce a slušnou kasičku.
Který z těch dosavadních strojů ti nejvíc přirostl k srdci?
K srdci mě asi nejvíce přirostl ten pérák. Jednak to je asi tím, že ním jezdím už hodně let, a pak si mě také získal svojí spolehlivostí. Na tom stroji opravdu není co rozbít, a ani údržba není nic náročného – v podstatě jen starost o akumulátor a pneumatiky. Motor vydrží všechno, ventily to nemá, elektroniku také ne, řetězovka se mění jednou za padesát let... Na podzim odstavíte, na jaře přijdete, dolijete benzín, dofouknete pneu a prostě odjedete.
Máš zkušenosti s veterány i současnými motocykly. Lze je, podle tebe, nějak porovnat?
Pokud bych měl porovnávat motorky co mám teď, tak se nabízí srovnání Savage a péráka. Je to srovnání neporovnatelného. Je potřeba si uvědomit, že motorka stará padesát a více let je něco úplně jiného. Není to jako jízda na čemkoliv novém, nepočítaje v to horské kolo čínské provenience. Drncá to, řve to, nejede to; pérák má devět koní! A když to konečně rozjedete, tak v první zatáčce zjistíte, že jste dlouhý na brzdy. Klidně můžete prošlápnout bowdeny, ale ono to stejně nezabrzdí. Je potřeba si vypěstovat ucho a vědět, co vám ta motorka říká, každý zvuk z té bohaté palety vám oznamuje něco jiného. Například krátké „dznnnk“ odzadu vám říká, že jste právě přišli o další drát v zadním kole, a budete ho už muset konečně nechat celé přeplést...
Ovšem jízda po dobrém asfaltu na péráku v dobrém technickém stavu se stává potěšením. Díky tuhému rámu, nízkému těžišti, malé hmotnosti a velkým kolům lze projet leckterou zatáčkovitou silničku překvapivě svižně, velice snadno se nechá překlápět ze strany na stranu.
To všechno jsou věci, které člověk u Savage neřeší, tam si jen sednu, zmáčknu startér a můžu jet. Nemusím sledovat chování motorky, nemusím se vyhýbat úzkostlivě každé díře v asfaltu, nemusím na křižovatce mávat rukama místo blinkrů. Taky do kopce to vyběhne bez zadýchání, nemusím ani řešit, jestli tam nemám dát dneska studenější svíčku, když pojedu do hor… Na druhou stranu, taková motorka se pro mě právě tím stává tak trochu spotřební záležitostí.
Kromě péráka máš také Omegu 500 SV z roku 1927. Renovace zahraničního stroje, navíc tak starého, je jistě mnohem náročnější, než třeba u péráka. Jak ti Eric pomáhal a jak ses s ním vlastně seznámil?
Erika jsem našel na internetu. Prostě jsem jednoho dne brouzdal, a našel jsem seznam specialistů na britské motocyklové značky. Erikovi jsem napsal, on odpověděl prakticky okamžitě a od té doby to byly i dva e-maily týdně. Ani v 75 letech mu nedělalo problémy stahovat a upravovat fotografie posílat mi je.
S renovací mi proto pomohl neocenitelně, má doma archiv všeho, co se dalo ohledat k tomuto výrobci. Přesto, že Omega zkrachovala v roce 1927, toho bylo překvapivě hodně. Jedna věc ale vyvedla z míry i Erika, a to typ mojí motorky. Dle jeho zjištění žádná stejná v Anglii není. Podařilo se dohledat dvě dvouválcové (mají jen jiný motor) a další dva jednoválce tady v Čechách, jedna pětistovka na Slovensku, a jedna byla kdysi v Německu. Ta, kterou mám, se totiž začala vyrábět v posledním roce existence firmy. Liší se silnějším rámem s okem na sidecar a sedlovou nádrží, a byla pravděpodobně určena na export - v záhlaví jednoho prospektu je uveden typ „Colonial“, což nabízí možnost vývozu do zemí se špatnou silnicí. Je tu i druhá možnost, a sice že značku koupil jistý pan Fischer z Vídně a vyrobil ještě pár motocyklů (což by vysvětlovalo to, že jsou po Čechách a ne v Anglii). Rozhodně to je ale na úrovni detektivního pátrání po archivech českých i rakouských muzeí. Například typ zapalovacího magneta jsem určoval s lupou z perové kresby na jediném existujícím prospektu firmy. A jak vypadala pravá strana motocyklu s výfukovým potrubím se nám zatím nepodařilo určit vůbec.
Později mě Erik dovolil si nechat posílat poštu z Anglie k němu. Dražil jsem na E-Bayi různé díly a doplňky a nechal si to posílat k němu, abych ušetřil na poštovném do Česka.
No a pak jsem od něj dostal i drobné, ale prakticky nesehnatelné (a šeredně drahé!) díly jako například zapalovací magneto.
Dalo by se říct že Erikova pomoc byla zásadní, hodně mě popostrčil dopředu.
V jaké fázi renovace je tvoje Omega teď?
Omega je momentálně rozdělaná, termín dokončení v nedohlednu. Vzhledem k aktuální finanční situaci se zatím snažím spíše jen sehnat chybějící díly nebo nechat vyrobit nové. Motor je po generálce, ale bohužel oprava klikového hřídele se nepovedla a musím to předělat. Jen udělání vložky do válce byla starost na půl roku, válec má vrtání 86mm, stěnu tenkou jen pár milimetrů a nesnímatelnou hlavu s rozvodem SV (tedy vložka nemůže jít až nahoru). Píst odlili podle originálu v Ahře, po opracování váží půl kila.
Díky ochotě majitele další Omegy jsem se dostal k výrobním náčrtkům středu předního kola, odlitkům stupaček (jsou jako na skútru, půl metru dlouhé) a vůbec spoustě různých dalších drobných dílů, které bylo třeba vyrobit podle originálu.
Momentálně mě po motoru bude čekat oprava rámu, který někdo ošklivě zohýbal a srovnal kladivem, a přední vidlice, která má všechny funkční uložení vymlácené k nepotřebě.
Čeká mě ještě hodně práce, ale těším se až bude Omega hotová a až se svezu.
Většina majitelů veteránů si, na rozdíl od tebe, svoje stroje šetří a jezdí jen na osvědčené veteránské závody. Účastníš se podobných akcí také?
Na srazy moc nejezdím. Ne, že by mě nebavily, ale pérák je ještě stále moc mladý a raději s ním jezdím na kafe do Frýdlantu na náměstí. Letos jsem si ale naplánoval odpočinkovou soutěž „Horním Pojizeřím“ a možná soutěž VCC Nisa „Riviérou severu“. Té asi nejhezčí soutěž v okolí, „Alfavaria Oldies“, se zúčastnit nemohu, protože patřím mezi pořadatele.
Motorkářská sezóna právě začíná. Kam se chystáš vydat letos?
Letos na Grossglockner, buď s malou kývačkou 175, ale daleko raději s pérákem. Nepojedu tam sám, plánuje se cca 6 – 8 starých jaw, a už se tam velice těším.
Kapitoly článku
Jak se Vám líbil tento článek?
Motokatalog.cz