Mototrip MONGOLIA 2018

    Jenomže po včerejším horku je dnes pouhých 5°C  a bajkalské jezero je schované v mlze. Dojedeme k vodě, ale na koupání to dneska není, ale Pavel je otužilec a do krásně čisté vody nakonec vleze. Ještě potkáváme  motorkáře  z Německa, který jede sám na 7 měsíců po východních zemích. Na zítra máme telefonicky domluveno, že nám v Irkutsku převezmou motorky k přepravě vlakem do Moskvy. Rozloučíme se s tímto nádherným koutem přírody a odjíždíme. V silném provozu si mě, jako  posledního v koloně vybere policajt. Stojí v protisměru a mává plácačkou a já dělám, že ho nevidím.  Po chvíli jízdy registruji v zrcátkách modré majáky a po chvíli jsme všichni zastaveni. Kamil jel první a tak musí vysvětlit situaci. Chtějí vědět, kdo byl ten bandita. Já čekal dost mastnou pokutu a raději jsem se tvářil, že rusky vůbec nerozumím. Nakonec to skončilo domluvou. Za tmy a docela složitě se ubytujeme  v hostelu v centru Irkutska. 

  Ráno v 9 na nádraží předáváme motorky k odeslání do Moskvy. Zaplatíme hotově, asi 72 000 RUB a Valerij se dušuje, že ačkoli je sobota, tak okamžitě motorky začne balit a neprodleně je odešle. V Moskvě prý budou za týden v neděli, tak mu dáme nějaký rubly navíc, aby se snažil a my nemuseli v Moskvě dlouho čekat. Odešli jsme  pouze s ručními zavazadly na osobní pokladnu, koupit lístky pro nás. To se bez problému  podařilo  a my odjedeme zítra odpoledne. Ubytujeme se nedaleko nádraží v Minihotelu Panda a jdeme na prohlídku města Irkutsk. Sedáme do rozpadající se tramvaje, jízdné se platí platební kartou. Do řeči se s námi dává asi padesátiletý chlapík a stává se naším průvodcem. Nejdřív navštívíme ulici, ve které bydlel Jaroslav Hašek, pak hledáme Švejkovu restauraci. Ta je už nějakou dobu zavřená. To nám až tak moc nevadí, protože je tady otevřených spousta jiných hospod. Pak  jedeme autobusem na přehradu do muzea ledoborce Ankara. A zase jdeme na pivo. Pan průvodce nevydržel naše tempo a na zpáteční cestě v autobusu usnul a my vystoupili bez něj, čímž jsme se ho elegantně zbavili.  

    Je neděle a den  odjezdu vlaku. Jdeme zkontrolovat balení našich strojů a trochu nás znervózní, že za celý den jsou připravené jen dva a to tak napůl. Musíme se spokojit s ujištěním, že je vše OK. Raději jdeme do nedalekého magazínu baštit vynikající uzené ryby, snad vylovené v Bajkalu. Vlak přijel na čas a tak tomu bylo po celou čtyřdenní jízdu Transsibiřskou magistrálou. Každý den je několik asi půlhodinových zastávek, během kterých se dá stihnout nákup potravin a nápojů. A taky každý den policie prochází celý vlak a legitimuje cestující. Naše kupé je pořád otevřené, tudíž je to veřejný prostor. A v Rusku se na veřejnosti nesmí, jak známo, konzumovat alkoholické nápoje. Naše lehké prohřešky jsou naštěstí řešeny domluvou. Ve čtvrtek nad ránem vystupujeme v Moskvě na  Jaroslavském nádraží. Nejdřív sehnat něco na zub, pak sprchu a úschovnu zavazadel. Po těchto procedurách jdeme zjistit, kam přijedou naše stroje. Z Irkutska  máme pouze rukou psanou kvitanci o zaplacení a číslo vagonu. V nákladním oddělení lítáme od čerta k ďáblu, až nám jedna paní vysvětlí, že náš vagon je poštovní a tak mažeme na poštu. Tam se nedozvíme nic konkrétního. Jaké vagóny přijedou je známo pouze den dopředu, tak se máme přijít zeptat zítra. Následuje shánění ubytování. Oběhneme několik hotelů a hostelů,  buď mají plno nebo jejich nekřesťanské ceny nehodláme akceptovat. Nakonec se na nás usměje štěstí v hotelu Adam nedaleko pošty. Akorát pokoje budou  volné až v 9 večer. Konečně můžeme vyrazit do města. Omrkneme sušeného pána v mauzoleu, Rudé náměstí, Chrám Vasila Blaženého a obchodní dům  Gum. Celkem náročný den končíme v Českém domě u vynikající svíčkové a plzeňského ležáku. 

   Je  pátek  a proto ráno míříme na poštu, zjistit, kdy přijedou motorky. V sobotu to ovšem nebude, snad v neděli. Dnes máme na programu návštěvu parku Pobědy.  Muzeum je bez chyby a nejvíc sil nám ubere prohlídka  bojové techniky ve venkovní expozici. Večer trávíme ve Slovenském domě. Jídlo a hlavně 12 Bažant - kvalita A1.

     Naučili jsme se používat mobilní appku na taxi, něco na způsob Uberu. Je to záruka, že nás taxikář neobere. Pokračujeme taxíkem do sídla moskevských motorkářů - Noční Vlci. Při vystupování z auta před  motorkářským  klubem,  jeden z nás lehce zakopne a zavrávorá.. Pozorná ostraha si toho všimne a do klubu nás nepustí, prý máme přijet na motorkách. Ale jak, když jsou ještě na vlaku ?

     V sobotním dopoledni dostáváme na poště dlouho očekávanou informaci. Vagón s našimi stroji  přijede zítra.  Dnešní den věnujeme procházkám po městě a odpočinku u bazénu. 

    Ráno vyklidíme hotel a letíme na poštu. Jeden z nás čeká venku u zavazadel a zbytek jdeme k rampám hledat motorky. Ochranka u vchodu něco protestuje,  což v  návalu euforie  přehlížíme. Asi u třetí rampy jsou v přepravních  rámech naše motorky.  Uděláme pár fotek a začínáme stěhovat. V tu chvíli přichází zaměstnanci skladu a poměrně rázně nás vykážou ven a chtějí volat policii. No, měli  jsme si nejdřív vyřídit papíry a ne tam vtrhnout,  jak Němci vtrhli do Stalingradu. Nakonec je nám odpuštěno a sami nás požádají o asistenci při  vykládce a půjčí nám páčidlo na rozebrání bednění. Po více než týdnu sedíme opět v sedlech a máme radost jako děcka  o Vánocích. Jedeme do sídla Nočních vlků dokončit naši návštěvu. Jenomže je zavřeno a tak se musíme spokojit s focením vně areálu. Silnice na Smolensk je v rekonstrukci a mnoho kilometrů kličkujeme v kolonách. Mezi Ruskem a Běloruskem je otevřená hranice, něco na způsob našeho Schengenu. Raději se jdeme  zeptat na celnici, abychom se vyhnuli následným komplikacím a posílají nás pryč.  Azyl nacházíme v gastinici ve městě Borisov. Vše se dá platit kartou, takže místní rubly nejsou potřeba. 

    Přes noc se nám kvůli horku zabořily stojany do asfaltu. Provádíme údržbu strojů, což zabere skoro celé dopoledne. Pokračujeme nudným tranzitem přes Bělorusko. Silnice jsou dobré a největší komplikací je vedro. Na obchvatu Brestu se Kamil stává obětí policejního radaru, což je ohodnoceno cca 800 Kč pokutou. Vše je legální a placené kartou přímo v policejním voze. Jenomže hraniční přechod na obchvatu je pouze pro kamiony a my musíme přes město na osobní přechod. Čekáme v  hrozném vedru ve frontě asi hodinu, než se na ceduli vjezdového terminálu objeví naše RZ s povolením vjezdu do celního prostoru. Kamil, jako jediný z nás, veze pneumatiku, což je dle pana celníka problém. V Bělorusku se nesmí vozit náhradní  guma bez disku, takový je prý zákon. Sepisují protokol a Kamil musí odnést gumu do kontejneru u vjezdu. Když se po chvíli vrátí, celník zase řve: " kde je guma." Kamil v doprovodu policejní eskorty kráčí zpět pro gumu. Tu musí  potom odvézt mimo celní prostor. Po chvíli se vrací zase s gumou, protože mu celník nedal pas a na vjezdovém terminálu ho nechtějí pustit.  Nervy pracují a ostatní cestující z nás mají legraci.  Začínáme na celníka zvyšovat hlas, aby pochopil, že dost přehání. Nás tři tedy odbavil a čekáme jen na Kamila, kterému se podařilo znehodnocenou pneumatiku opřít ve městě o popelnici  a tím splnit literu běloruského zákona. Na polské straně čekáme, než se vymění směna a samotné odbavení je rychlé. Začíná se stmívat a chceme ještě urazit kus cesty.  

     Po pár kilometrech padá rozhodnutí  zakempovat  a pokračovat ráno. V 5,00 startujem a za chvíli u Řešova najedeme na dálnici. Já musím kvůli úbytku vody a přehřívání jet max 120 a zbytek mužstva na mě musí občas čekat. Nakonec jsme unavení ale šťastní dorazili domů.

    Na závěr chceme poděkovat všem, kteří nám pomohli s přípravou před odjezdem. Samozřejmě taky rodinám a všem, co nám drželi palce a fandili na FB.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE