Je to tady, jedu do Mongolska!

Vše to začalo v roce 2008, kdy jsem v televizi zahlédl, myslím že to byl třetí díl dokumentu Long Way Round. A od této chvíle jsem seriál viděl tak 20krát dokola. Byl jsem totálně polapen snem, který mne motivoval a ubližoval zároveň. Vždy za oknem autobusu, vždy když mi můj život nedával smysl, jsem se upínal k představě toho, jak uháním mongolskou stepí, stejně jako Charley s Ewanem. Hodněkrát jsem utíkal pryč od reality a doufal, že tohle taky jednou zažiju. Byl jsem jako dost lidí, co o tom mluví a sní, ale nikdy se na takovou cestu nevydají. Vždy se v mé hlavě našlo nějaké ale a proč to nejde. Cestoval jsem jen po Evropě jako každý a pořád dál snil o velké cestě.  

Když přišla nabídka jít hrát fotbal do Rakouska a zároveň tam pracovat, opustit Česko a jít do neznáma, tak mi právě dost pomohl tenhle sen v rozhodování, vidina větších peněz a možností mne posouvala dál ke splnění toho snu. Po roce života v Rakousku jsem si dojel pro téměř nové BMW R 1200 GS Adventure, na tachometru mělo po 5ti letech necelé dva tisíce kilometrů. Koupil jsem ho sice na splátky, ale už tím si splnil jeden menší sen. Na motorce mi přibývali kilometry, já objevoval Alpy a offroad. Ale i tak se stále objevovala nějaká ale – nemám dost peněz, teď nemůžu odjet, nový vztah. Původní společný plán našetřit peníze, dát výpověď a jet na tři měsíce do Gruzie a Řecka nakonec ztroskotal a já byl sám. Ta dívka mi ale dala kuráž, abych se nebál vyrazit, za co jí zpětně moc děkuju.

 Výpověď jsem měl podanou, peněz na cestu taky celkem dost – pro jistotu jsem ještě prodal auto, cestu v hlavě taky už několik let připravenou, tak proč nejet teď! Teď byla ta chvíle, kdy opravdu musím jet! Víza mi zařídila agentura, připravil jsem motorku, koupil ještě pár věcí(některých naprosto zbytečně), oznámil na fotbale pauzu, rozloučil se s kamarády a rodinou, a 20. června vyrazil na moji vysněnou cestu!!! Vyrazil jsem úplně sám, bez toho abych si motorku uměl opravit, bez toho abych si někdy vyměnil olej, bez enduroškoly, bez špatných myšlenek, že se něco může stát!

Mé první kilometry vedly přes Německo do Rakouska, do míst, kde jsem skoro tři roky žil, pozdravit a vypít kafe, navíc jsem ještě navíc dostal nějaké věci na cestu od kamaráda Heliho – hlavní mechanik KTM Dakar Teamu a pokračoval dál přes rozpálené Maďarsko do Rumunska. V Rumunsku jsem byl poprvé v životě, dost se něj i těšil a musím říct, že mne vůbec nezklamalo! Lidé skvělí, levné jídlo a úžasná příroda! Nejdřív mířím na Transalpinu, kde na vrcholu odbočuji doleva a po vrstevnici si dávám pár prvních OFFroad kilometrů – cesta se pak dost zhoršuje a já mám co dělat, abych s plně naloženou motorkou sjel dost těžký sjezd plný kamenů opět na silnici! Večer spím v kempu za pár korun kousek od Sibiu. Druhý den na mne čekal Transfagarašan! Pár kilometrů je opravdu božích, ale jinak se mi víc líbila Transalpina – míň lidí, hezčí místa a lepší silnice!!!  Večer ještě překračuji hranice do Bulharska a beru hostel ve městě Rusa, které leží na řece Dunaj, ale je to úplně jiná řeka Dunaj, než ji znám z Rakouska! Zde je vážně obroovská!!! Večer se ještě procházím městem a opravdu se zde cítím jako na východě – žiguly, staré komunistické budovy a první azbuka! Navíc přemýšlím, kam povedou mé další kroky, jelikož za dva dny v Turecku končí ramadán, tak se mi přes hranice moc nechce, navíc když všichni říkají, že oslavy jsou tam opravdu veliké! Píšu proto jednomu bývalému kolegovi z práce, který je na dovolené v Bulharsku a na dva dny mířím za ním, je v resortu Sunny Beach. Hrozný místo, sem bych nejel na dovolenou ani zadarmo, všude samá atrakce a miliony lidí! Aspoň ale mám parťáka k pivu. Trávím zde dva opravdu nudné dny a už chci pokračovat dál v cestě! Trochu mne i začíná trápit zadní guma, která ve velkých vedrech ubývá jak máslo! Píšu do Mitasu a upravuju tlak i rychlost tak, aby mi vydržela aspoň do Dušanbe. Přechod do Turecka je pohoda, za 15 minut a pěti razítkách vjíždím do Turecka!  Prvních pár kilometrů se necítím nejlépe! V Turecku je vidět armáda skoro všude, vidím i pár tanků a moje pocity fakt nejsou moc příjemné! Zajímavý je, a přesvědčila mě o tom celá cesta, je to, že když má nálada nebyla nic moc, tak vždy přišel okamžik, který vše obrátil, stejně tak jako v tomhle případě! Zastavuji na jídlo! Na doporučení si dávám vynikající kofte ! Obsluha je tu báječná, fotí se se mnou a dělají mi společnost! Nakonec dostávám ještě čaj zadarmo. Od této chvíle se cítím v Turecku skvěle! Užívám si cestu, a když překračuji Bosporský průplav po novém mostě Sultána Selima Hrozného, mám úsměv od ucha k uchu! Dost mne překvapilo, jak moc jsou Turci piknikový národ, téměř celé Turecko míjím auta odstavená na krajnici dvouproudové silnice a rodiny sedící na mezi s malým ohněm, na kterém opékají šašlik, či něco podobného. V Turecku trávím celkem tři dny a tolik čaje jsem doposud nikdy nevypil, čaj je tu opravdu na každém rohu a ani jednou jsem za něj neplatil. Turecku mě nadchlo a hlavně překvapilo, svou pohostinností, přírodou a skvělým jídlem. Určitě se tam ještě vrátím a nechám si na něj mnohem víc času….

Přechod do Gruzie je pohoda, na turecký straně předjíždím celou frontu, opět dostávám hromadu razítek do pasu a jsem pryč. Na gruzinský straně je to zábava, celník si zpívá Robbieho Williamse a když mu říkám, že jsem z Čech, začně dělat komentátora anglické Premier League a zakomponuje do toho snad všechny naše hráče. Jsem v Gruzii! Hned za hranicí se ubytovávám v hostelu a jedu se podívat asi 5 km do Batumi. Město jako by vůbec nepatřilo do Gruzie, hodně moderní, všude se staví nové mrakodrapy a hlavně to všude žije, na promenádě kolem Černého moře se hrají snad všechny možné sporty, od fotbalu přes volejbal až po ping pong. Navíc tu všude hraje muzika a město opravdu žije! Večer se vracím na hostel s českým Kozlem – vyráběným v Rusku a dávám si šašlik a pomalu se začínám těšit do Ushguli!

Dobrodružství na cestě do Ushguli!

Ráno vše rychle zabalím a mířím na sever, počasí není nejlepší a občas mě chytá i déšť. Celou cestu přemýšlím, zda má cenu se dnes vydat až do Ushguli anebo to zapíchnout v Lentekhi a doufat, že se druhý den počasí zlepší. Nakonec ale vše počasí rozhodne za mě. V Lentekhi je krásně a já jedu dál! Kousek za vesnicí končí asfalt a já po druhé na cestě vypínám ABS. Cesta vede kolem řeky a občas musím ujíždět hladovým psům, který podle štěkotu snad dva roky nejedli.  Projíždím pár malých vesniček a i nějaké lehčí brody. Když pak přijde první těžší brod s velkým proudem, zastavuji a jdu to zkusit nejdřív sám. Jo, to asi pujde!!! Když se vracím zpátky, potkávám mladíka na koni, co mi ukazuje, kudy to projet. Následně pak se mnou chce pár km závodit, ale nenechávám se strhnout a jedu radši celkem opatrně přes velké kameny. Za chvíli ale přichází problém, kolem mě se všude začíná blýskat a navíc už je 7 hodin. Do Ushguli to mám ještě 35 km těžkým offroadem. Za chvíli přichází i déšť a cesty se ještě dost zhoršují. Padám, prší už fakt hodně a já mám co dělat, abych těch 320 kilo uzvednul. Celkem to přestává být sranda a já řeším, kde budu spát. Do Ushguli to dneska fakt nedám a ve stanu to taky nepůjde. Jedu dál a doufám, že potkám aspoň nějaký prázdný barák, kde se budu moci schovat. Asi po třech kilometrech míjím malou vesničku s pár baráčky a malý nápis hotel. Okamžitě jedu k němu. Paní už na mě mává i s jejími malými dvěma dcerkami. Hned co vlezu dovnitř, začne největší průtrž, co jsem snad kdy viděl. Ale už je mi to jedno, jsem pod střechou. Paní mi ukazuje pokoj – čtyři stěny, zima a lavor na posteli, kam kape voda skrz děravou střechu. Jdu do kufru pro pivo, jelikož jsem počítal s tím, že bude třeba! Když se vrátím, paní už stojí u plotny a dělá domácí Chačapury – tradiční gruzínské placky. Kolem nás pobíhají její dvě malé dcerky a společně připravujeme večeři a já mám pocit, jako by bych byl součástí jejich rodiny několik let. Když je večeře připravená, doráží i Georgij, manžel a otec, se kterým na přivítanou piji panáka čaši a všichni společně usedáme ke stolu. Večeře byla výborná a já pomalu zlepšuji svoji špatnou ruštinu. Na večer nakonec bouřka vyčistila vzduch a udělal se krásný večer. Čistá obloha, nad vesnicí velké Kavkazské skály a řeka, která nabrala díky bouřce sílu. Sedím na zídce a užívám si tu nádheru se slzami v očích. Přesně to je to, na co jsem čekal. Je to i poprvé, co na cestě zažívám ten ryzí pocit štěstí, který se naštěstí objeví ještě několikrát. Večer ještě sedíme s Georgijem a popijíme čašu a bavíme se o životě v Gruzii. Před spaním dávám plný lavor vody pryč z postele a doufám, že to azuro, co přišlo před tmou, zůstane až do rána.

Vstávám a nadšeně koukám skrz okno na tu nádheru. Povedlo se! Je nádherně, dostávám ještě snídani a platím v přepočtu asi 500 korun. Rychle vše zabalím, rozloučím se a za doprovodu jejich Kavkazského pasteveckého psa opouštím vesničku a mířím dál směrem na Ushguli. Cesta je příšerná. Hodně bahnitá s velkými kameny a mám co dělat, abych to zvládnul bez zapadnutí. Díky tomu, že cesta z Lentekhi do Ushguli je tak špatná, tak zde nejezdí žádné maršutky ani autobusy a já tak mám hory jen pro sebe! Jediné auto co potkám,, tak je velký jeep plný německých studentů. Když jim řeknu můj plán cesty, tak to nechápou, že jedu sám. Po pár fotkách se loučíme a já pokračuji výš a výš do hor a pomalu se blížím k Usghuli. Nakonec příchází úplně ta nejhezčí část cesty, kdy stromy nechávám pod sebou a jedu po vrstevnici hor. Všude tečou průzračné říčky a je to prostě bomba! To je to, na co jsem tak dlouhou dobu čekal! Hory jsou tu krásně zelené a příroda tu je prostě dokonalá! Po příjezdu do Ushguli dávám rychlé kafe a potkávám partu skvělých Čechů. Cesta do Mestie už je o poznání nudnější, jelikož je v pohodě sjízdná a potkávám spoustu turistů. Je čas zamířit k ruským hranicím! Do Gruzie se určitě někdy vrátím, ta země má opravdu všechno! Moře, hory, skvělý lidi a ještě lepší jídlo, zkrátka všechno, co člověk na cestách potřebuje 😊

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE