Je to tady, jedu do Mongolska!

Astanu, která působila jako město z vesmíru, opět střída step, pustina a hlavně chudoba. Já mám namířeno směrem na Pavlodar a dál Semey, kde mám v plánu opět překročit hranice do Ruska. Silnice hned kousek za Pavlodarem mizí a já celou cestu až do Semeye jedu v blátě a největších kalužích, co jsem kdy v životě viděl – Kazachstán je prostě obrovský se vším všudy. Asi mi to chtělo vynahradit to, že jsem byl trochu zklamaný, že jsem musel kvůli opravě spojky umýt celou motorku a už nevypadala tak drsně jako před tím. V Semeyi však opět vypadá, jak kdybych objel svět třikrát dokola! Jo, zase jsem drsnej cestovatel :D A stačilo na to jen pár set kilometrů.

Hranice do Ruska jsou tentokrát jedna velká pohoda, potkávám i první auta, která se účastní Mongol Rally. Ruštinu už zvládám a dokážu vést i menší dialog, takže kecám s pohraničníky a dokonce mě chtějí pozvat i na vodku. S díky však odmítám a dělám povinnou fotku u slavného nápisu, kde začíná Altaj! Už je to fakt jen kousek a já si říkám, že to zvládnu! Večer za deštivého a mrazivého počasí dorazím do hostelu v Barnaulu. Vedle v přilehlé restauraci si dávám pivo a sushi. Jo, život na cestách je náročnej.  Další den se zas konečně dostávám do hor! Altaj mě nejdřív trochu zklame, protože to na začátku vypadá, že jsem přijel akorát tak do velkého zábavního centra. Všude jsou reklamy na nejrůznější možné aktivity, ale naštěstí všechny tyhle „lákadla“ mizí a objevuje se ta pravá nezničená Altaj. Upřímně musím říct, kam se hrabou Alpy, a to na ně jinak nedám dopustit, ale prostě po cestě, která vede jen do Mongolska, není žádný provoz, navíc je tu nová asfaltka, běhají tu divocí koně, všude se dá volně kempovat, vesniček je tam pomálu a lidí tam taky není nějak mnoho. Prostě Ráj! Chtěl bych tam být ještě jednou, bez bagáže a se silničníma pneumatikama. To by byl orgasmus, i když on to byl orgasmus i bez toho. Večer si totiž vařím u stanu za západu slunce těstoviny, hned u řeky s pivem v ruce. Všude pobíhají koně a já mám opět ten pocit nesmrtelnosti. Další dokonalý moment, na který nikdy nezapomenu. Je mi ale trochu smutno z toho, že už se mi tahle úžasná cesta pomalu chýlí ke konci, a tak dostávám bláznivý nápad dojet až do Magadanu nebo Vladivostoku , odtud se dostat do Ameriky, kde bych vydělal na další část cesty. Ten nápad ale nakonec trvá jen pár dní, protože po tom, co jsem zjistil, kolik by mě to celý stálo a to, že bych do USA dorazil bez víza, by bylo prostě až moc riskantní. Takovej střelec zase nejsem, abych vystoupil na letišti v Americe s pár eurama v kapse a dal to.

Po chladný noci, už jen co by kamenem dohodil od mongolských hranic, balím stan a mířím v euforii do Mongolska. Den je to vážně opět úžasný. Všude kolem mne jsou krásné hory, drsná příroda a já u jsem jen vážně kousek od hranic země, do které jsem se pomocí televize zamiloval! Asi tak 60 kilometrů před hranicemi předjíždím motorku s holandskou značkou. Po 500 metrech stavíme oba u krajnice a dáváme se do řeči. Peter jede z Holandska na AJP PR7 hodně podobnou trasu jako já, jeho cíl je Ulaanbatar a vypadá jako sympaťák, tak proč nejet spolu, navíc je fajn nebýt v odlehlých částech Mongolska sám. Peter má trošku problém opustit Rusko, protože cestou nějak ztratil vremenyj voz (dokument, který dokazuje, že vaše vozidlo nezůstane na území Ruska bez Vás) naštěstí však jeho motorka je tak neobvyklá, že ji nakonec v systému najdou i bez papíru.  Společně tedy překonáváme hranice do Mongolska, které jsou, dá se říct dost komické, jelikož četnici za okýnkem je úplně jedno, že na odbavení čeká asi 8 lidí a dál spokojeně hraje Solitaira – karty na počítači. Když se však asi po půl hodině uráčí něco dělat, tak už to jde jako po másle. Hned za hranicemi si měním peníze (idiot), jako vždy mě okradou a hned z toho stejně zaplatím pojištění motorky, které bych stejně nepotřeboval, ale co no, stojí to jen pár dolarů. Hned za městem končí silnice a začíná neskutečná roleta, na který je potřeba pořádně zatáhnout za plyn a pořádně to rozjet, aby motorka jen plula po vlnkách. Když člověk ale chce zastavit je to příšerný a hrozně nepříjemný jak pro mě, tak i pro motorku.

Na Mongolsku je super, že člověk může opravdu kempovat všude, kde se mu zlíbí a všem je to jedno. Sjíždíme tedy jen pár set metrů od cesty, kde s Peterem stavíme stany. Pivo máme, jídlo máme, nic víc nám nechybí. Hned jak zapadne slunce, tak se rapidně ochlazuje a já na sebe beru všechno oblečení, co mám sebou.  U piva pak posloucháme Stereophonics a je jeden z dalších nezapomenutelných okamžiků cesty. Když se večer zachumlám do spacáku od Husky, mám zase slzy v očích. Jo, tohle je splněnej sen! Ráno v Ulgii kupujeme SIM karty a míříme přes hory do Ulaangomu. Celá cesta je dost písčitá a všude je roleta, občas je to dost nebezpečný, když ve vyšší rychlosti vlítnu do hlubšího písku, ale naštěstí to vždy ustojím. Cesty se hodně často rozdělují a opět po několika kilometrech spojují v jednu. Držím se celou dobu Petera, kterého jsem pověřil navigací… jo je fajn nebýt tam úplně sám. Sice nám celý den prší a je zima, ale scenérie, které Mongolsko nabízí, jsou úžasné, a tak je mi i celkem jedno, že je taková zima.  Večer máme trochu problém najít hotel, protože nám všude chtějí naúčtovat nesmyslný částky za pokoj. Dokonce chvíli i přemýšlíme, že tu zimu a déšť nějak zvládneme a pojedem stanovat za město, ale nakonec se přeci jen na nás usmálo štěstí a spíme v hotelu za 20 dolarů pro jednoho.  Další den se naštěstí počasí umoudřuje a je krásně teplo, horší už ale je, že dalších 250 kilometrů za Ulaangomem je jen asfaltka a je to pěkná nuda. Velbloudi a příroda jsou fajn, ale ten asfalt je vážně dost nudný. Hledáme i jestli není poblíž ještě nějaká cesta, na kterou by se dalo sjet, ale bohužel musíme dál po asfaltu. Nakonec se na nás přeci jen usměje štěstí a začíná ten nejlepší offroad co jsem kdy zažil. Dlouhé táhlé rovinky, takže si pouštím rockovou muziku do interkomu a full gaaaas. Místama „letím“ s plně naloženým baworákem i 130 a je to naprostá paráda! Potkáváme i pár místních, kteří jsou ale všichni pořád pod vlivem alkoholu a i docela nepříjemní. Uprostřed ničeho dokonce pomáháme dvoum úplně na plech ožralým „motorkářům“ z Mongolska, kterým došel benzín, ale vodka očividně ne. Dáváme jim 5 litrů a oni nám na oplátku poděkují prázdnou flaškou od piva. Bohužel v Mongolsku je to dost častý obrázek a hodně lidí tam má problém s alkoholem.

Večer s Peterem opět nacházíme perfektní místo pro kempování. Všude je plno dřeva, takže děláme oheň a já opět nemám slov. Navíc máme i internet a můžu i napsat domů. Ano, bohužel i uprostřed stepi je dneska internet. Večer se s Peterem domlouváme, že se druhý den už rozdělíme a potkáme se opět až v Ulaanbataru, jelikož on má v plánu vydat se na sever k jezerům, kde je pro mojí těžkou motorku a sjeté gumy dost těžký terén, takže já to vezmu přímo na Ulaanbaatar.   Další dva dny bohužel jsou jen 2 stupně a buď prší anebo místama i dokonce sněží. Takže to ženu, co to jde, až do UB, kam naštěstí pro mě vedla už od Tsetserlegu asfaltka.  V zimě a dešti je naštěstí asfaltka jedinou záchranou a tak stíhám za dva dny dojet do UB. Přijíždím totálně promrzlý do motorkářského hostelu Oasis, kde se mám potkat s Peterem. Dávám si asi hodinovou horkou sprchu a ani se nejdu projít po UB jak je hnusně! Když další den dorazí Peter a s ním skupinka Belgičanů, které jsem potkal na chvilku už v Almaty, jdem to společně oslavit! Dali jsme to! Peter už jen zabalí motorku do krabice, jeho cesta tady končí, ale my s Belgičanama se ještě musíme nějak dostat domů, takže jim říkám můj plán o Transibiřské magistrále a že jim můžu pomoct to zařídit, umím přeci jenom trochu rusky. Klukům se můj plán líbí, takže si říkáme, že se potkáme v Irkutsku. Bohužel tenhle plán zaslechl i dost bezradný 65-letý Wolfgang z Berlína, který je až moc dotěrný a na odpovědi typu, že jsem samotář nereaguje a ráno v 8 už stepuje u motorky, že se sveze se mnou.  Loučím se s Peterem! Je to fakt skvělej týpek a doufám, že se s ním potkám ještě někdy, přeci jen jsme spolu zažili super věci.

Bohužel, už musím jet domu a to co nejrychleji, protože jsem slíbil, že do září budu ready na fotbal, který mě částečně živí. Takže hned ráno vyrážím s mým stínem Wolfgangem do Irkutsku. Cesta mi (nám) zabrala dva dny. Všechno jde jak po másle až do chvíle, než dorazím na pereval (nádraží) v Irkutsku. Wolfgang si stoupá k motorkám a povídá „tak to jdi vyřídit“. Běhám po nádraží asi dvě hodiny a dostává se mi odpovědi, že to sice jde, ale nejdřív budou motorky moci jet až za týden a bude to ještě hrozně drahý. To ne, to bych nestihnul!  Naštěstí si ale vzpomínám, že tuhle cestu jel před pár lety můj kamarád Martin Magnusek a tak mu píšu. On mi obratem volá z Itálie, zrovna když se vrací z jeho cesty na čezetě kolem Afriky. Dostávám potřebné informace – „ jeď pár set metrů za nádraží, je tam agentura ,co ti to pošle do Moskvy“.  Wolfgang mě následuje a já v agentuře sděluju naše požadavky. „Žádný problém, za dvě hodiny jede vlak, co Vám to tam vezme, tak to odstrojte“ Paráda!!! Já si vyjednávám lepší cenu, protože jim tam zítra přivedu ještě dva Belgičany. Wolfgang mi je neustále za zadkem a bohužel si i kupuje jízdenku do stejného kupé. Odjet bychom měli následující den ve 23:20. Neříká ani děkuju a já si beru jiný hostel než on, abych měl aspoň na chvíli klid.  Druhý den kolem oběda přijíždí Mathijs s Marijnem do Irkutsku a pomáhám jim zařídit dopravu do Moskvy. Následující hodiny pak trávíme v irském pubu hned u nádraží. Večer se loučíme s tím, že se potkáme zase v Moskvě!

Tři a půl dne ve vlaku je hrůza. Nuda, teplo, smrad. Ačkoli jsem si myslel, že Transibiřská magistrála bude jaksi romantická, tak není ani trochu. Ve třetí třídě to vypadá, jako kdybychom jeli do koncentráku. Spousta lidí ve vlaku bez sprchy a když se k tomu navíc přidá to, že vlak každých 5-6 hodin staví na nádraží, kde stojí bábušky a prodávají uzené ryby, které si celý vlak nakoupí a potom, co ryby zkonzumují, to tam nechají ležet dalších 5 hodin v koši, tak si asi dokážete představit, jak to tam muselo smrdět. Ale přežít se to dá a do Moskvy přijíždím brzy ráno. Motorky budou připraveny až další den, takže mám celý den na to projít si Moskvu. Ale hodně prší a tak spíš celý den trávím v hospodě s klukama z Belgie a jedním Kanaďanem, kterého jsme potkali na hostelu. Němec Wolfgang je nám stále v patách, ale naštěstí se večer od nás odpojuje. Druhý den si kolem oběda vyzvedávám motorku a než vše opět připravím, jsou dvě hodiny. Loučím se s Belgičany a sedám na motorku a slezu z ní až v Čechách. Jedu nonstop 2200 kilometrů až domu a dělám zastávky jenom na tankování. Já to dal! Přijel jsem v pořádku a jako úplně jiný člověk.

Jestli jste to dočetli až sem, tak Vám děkuju. A co říct závěrem? Asi to, že nejdůležitější je se nebát. Nemít obavy z toho co přijde, a když to přijde, tak se to stejně vždy nějak vyřeší. Není ani potřeba mít strach z toho jet sám, protože na cestě člověk není nikdy sám, pokud nechce! Všechno jde, když se chce a je jedno, že ani nevíte, jak funguje motor. Já to dal bez offroad školy, bez velkých zkušeností a bez sponzorů, víceméně jen s jedním, a to sprejem ACF-50, který mojí motorku ochránil před korozí. Takže stačí trochu koule a dáte to!  Ještě jednou díky, že jste to dočetli až sem a doufám, že tu budu moc publikovat zase něco podobného co v nejbližší době. Motorkám zdar!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE