Velikonoční výlet do Maroka.

Všechno to začalo už kdysi dávno, když jsem jako malý kluk někde v časopisech zahlédl fotky motorek v pustině a písečné duny. Od té doby jsem se do takových míst chtěl taky na nějaké té motorce vypravit.

Kapitoly článku

Fáze 1: Plánování.

Všechno to začalo už kdysi dávno, když jsem jako malý kluk někde v časopisech zahlédl fotky motorek v pustině a písečné duny. Od té doby jsem se do takových míst chtěl taky na nějaké té motorce vypravit. Čas ubíhal, motorky se měnily a přibývaly, ale pořád to nebyla ta pravá na takovou cestu. Až minulý rok se mi podařilo výhodně koupit Africu Twin. Nechtěl jsem nikdy kupovat novou motorku, ale tahle nabídka se nedala odmítnout. Před koupí jsem si však vzal do hlavy, že když už takovou motorku kupuju, navíc má Africa ve jméně, musím na ní do té Afriky taky dojet. Takže motorka by konečně byla. Jako nejschůdnější destinace mi připadalo Maroko. Vzhledem k mému pobytu v Německu jsem si tedy navrhl cestu. Nejbližší přístav, z kterého jezdí trajekty je ve francouzském Séte, zhruba 1000km daleko. Pak následuje dvoudenní plavba na marockého Nadoru a je to. Pustiny a poušť jsou od tamtud na dosah ruky. Na mapě Maroka jsem si zakroužkoval místa, která bych chtěl vidět, a dají se objet za devět dní, které jsem mohl v Maroku strávit. Celkem jsem měl na cestu 15 dní. Z toho dva dny padnou na přesun po Francii a dvě noci na lodi. To samé pak nazpátek. Takže plán mám, detaily se doladí operativně na cestě.

Fáze 2: Příprava.

Zvyklý z čundrování začínám dva dny před odjezdem balit a třídit. Beru nářadí na opravu defektů a něco málo užitečného navíc, náhradní duše, mazání na řetěz, stan, karimatku, spacák, dvě trička, dvoje trenky, ponožky, tenisky, nezbytnou hygienu, mikinu, foťák, kamerku, powerbanku, brýle, lékárničku, kompresor a můj věrný EDC batoh. Vyřazuji teplou vložku do bundy, rozhodl jsem se, že prostě bude teplo. Dost lidí se divilo, že beru tak málo prádla. Ale dělám to stylem, že jedno mám na sobě, jedno je rezervní a jedno se suší po vyprání. Nikdy jsem neměl problém s čistými věcmi na převlečení. Navíc přibaluju camelbag a šest jídel Adventure menu. Všechno to balím do tašky na sedlo, kufry mi do terénu nepřijdou moc praktické. Chci mít tašku co nejlehčí a kufry navíc svým objemem lákají balit i zbytečnosti, které člověk ani nepotřebuje. Stan putuje na nosič, karimatka na tašku na sedle. Tak se o to může člověk trošku opřít a udělat si na cestě pohodlí. Před odjezdem ještě měním olej, i když má motorka najeto teprve 4800km a měním pneu. Z kombinace Mitas E-07, E-07+ přecházím na Mitas E-10 v předu, E-09 vzadu, oboje ve verzi Dakar.

Fáze 3: Vykonání

14. 4. 2019 Trasa: Kaiserlautern – Sarrebourg – Epinal – Besancon – Lons le Saunier – Bourg en Bresse – Ambérieu en Bugey - Camping du Domaine de Beaséjour

V Německu leží sníh, a to bylo před týdnem víc než jarní počasí. Dnes je tedy pro změnu mizerné až ještě horší a vydrží to tak až za Epinal. Naštěstí už alespoň z mraků nic nepadá. Ať už v pevném nebo kapalném skupenství. Za Epinalem už se vyjasňuje a s příchodem hornaté krajiny se i otepluje. Silničky jsou parádní, navigace nastavená mimo dálnice a mýta mně vede cestami alpského typu mezi kopci a skalami. Nálada na palubě se zlepšila a doslova z bodu mrazu stoupla někam k patnácti stupňům radosti. Vydržím jet až do večera, abych měl na další den co nejméně kilometrů do přístavu. Dorážím kolem sedmé do kempu Beaséjour a ještě za světla stavím stan. Večer, když zapadne slunce, rychle se ochlazuje. Lezu do spacáku a radši rychle usínám. V noci mrzne, do rána je všechno pokryté ledem a námrazou.

15. 4. 2019 Trasa: Camping du Domaine de Beaséjour – Annonay - Valence – Orange – Nimes – Séte

Budím se v sedm hodin. Nemá cenu ještě pospíchat se vstáváním. Slunce je ještě za stromy a všechno je pokryté vrstvou námrazy. Čekám, až vystoupá výš, rozvěšuji omrzlé věci, kde se dá a čekám, až všechno roztaje a trošku oschne. Kolem desáté balím a mizím z kempu. Navigace ukazuje 366km do přístavu. Slunce svítí na cestu, vypadá to na pěkný den. Navi mě vede vedlejšíma silničkami alpskou krajinou. Jenomže ať tahám za plyn sebevíc (s ohledem na gumy), příjezd do přístavu vychází na 17:30. To je o hodinu a půl později, než potřebuju. Nedá se nic dělat, musím na dálnici. U Valence projíždím mýtnou bránu a ustálenou rychlostí 110km/h valím směrem na Montpellier. Cesta je docela nuda, ale aspoň ze začátku je kolem hezká krajina na koukání. Kochám se výhledem na okolní hory. Ke konci už ale i okounění omrzelo. V 15:30 dorážím do přístavu v Séte. Hned na parkovišti před halou potkávám Francouze s červenou hondou Africa twin (kvůli GDPR vynechám jména … prostě jsem se nezeptal, no). Povídám francouzsky jedinou naučenou frázi, že neumím francouzsky a pozdravím. Tím se vyčerpal celý můj slovník. On to samé povídá anglicky. Ukazuje mi směrem na check-in , říkám „Oui“ a jdu se zaregistrovat. Francouz mezitím zmizel. Po check-inu se ještě projíždím městem. Séte má celkem pěkné přístavní centrum, ale všude je šílený pondělní-odpolední provoz a tak po půl hodině otáčím zpět k trajektu. GNV je italská firma a podle toho to taky probíhalo. Všechno pomalu, času je dost. Kolem šesté, po nezbytných celních a pasových kontrolách, vjíždím na loď spolu s houfem dalších motorkářů z Německa, Švýcarska, Francie… Vedle mě ale zase zastavuje Francouz z Parkoviště. Mávnem na sebe. Na lodi se parkuje bez kurtování a tak se jdu co nejrychleji ubytovat. Kajuta je malinká. Na levé dolní posteli je už taška, takže beru postel za obsazenou. V pravo jsou ještě postele volné. Náhle se ve dveřích objevuje postava v motorkářském. Zase ten Francouz z Parkoviště. Z legrace se ptám, kolik mu je let. Povídá 66. „Tak to budeš spát dole“ říkám a ukazuju mu na spodní postel. Směje se a děkuje. Sklápím horní postela hážu si tam věci. Moc místa tam teda nebude. Ve dveřích se objevuje Arab z levé dolní postele. Maročan z Oujdy. Hlučnej a veselej, přátelskej. Nerozumím mu ani slovo. Francouz z Parkoviště s ním klábosí po francouzsku. Občas něčemu porozumím. Mluví o Maroku a o tom, kam kdo jede. Koukám, jak má Franouz z Parkoviště vymalovanou mapu. Ukazuju jim svou a smějeme se, že to máme podobně naplánovaným do Zagory. Schválně jestli ho potkám ještě někde na cestě, blesklo mi v tu chvíli hlavou. Bavíme se v rámci možností o marockých SIM kartách a pojištění. Pak už vyškolen hraním „Activity“ ukazuju pantomimou, že smrdím a že se jdu osprchovat. Koupelnička má asi tak 1m x 1m, ale voda teče a je příjemně teplá. Vylezám ze sprchy, Arab z Levé Dolní zase něco haleká na Francouze z Parkoviště, ale prd jim rozumím. Lezu na postel se trochu natáhnout. Stejně si myslím, že všichni arabové jsou v pohodě, dokud se teda nepřidají k Al-Káidě nebo IS. A když se přidají, budou s váma vycházet, dokud z toho pro ně kouká nějakej bakšiš. Když zjistí, že z vás nic nekápne, už bych si tím tak jistej nebyl. Mám hlad, lodní lístek povídá něco o předplaceném jídle. Jdu do Self Service restaurace, ale vyhání mě, že prý napřed musím na informace. OK, italská loď, italská pravidla. Na informacích vládne italština. Jakýkoli jiný jazyk je ignorován. Daří se mi však směnit část lodního lístku za čárový kód. Vracím se do restaurace a jako odpověď na tázavý pohled a předložení čárového kódu dostávám palec nahoru. Jdu se zdlábnout. Přeci jen je už skoro půl deváté. Pak už jen zalezu pod deku do regálu. Vyplout to mělo v osm, ale drclo to dvakrát a zhouplo se to až v půl jedenácté. Prostě Italové.

 

16. 4. 2019 Na lodi.

Trasa: Séte – Barcelona - Nador

Pospávám až do sedmi. Bez okna člověk ani neví, co je venku a kolik je hodin. Občas něčím bouchnu a budím Francouze z Parkoviště a Araba z Levé Dolní. Povídám „bonjour, jdeme snídat“. Francouz se přidává. Mlčky hovoříme u snídaně, když se za okny objevuje přístav. Jsme v Barceloně, přesně v 8:00. V kolik jsme tam měli být doopravdy, netuším. Loď parkuje a přitulí se k ní menší tanker – Drobeček. Drobeček do Velkýho Kámoše strčí hadici a pošle mu asi pár tun zkapalněných přesliček a dinosaurů. Menší hadicí z Velkýho Kámoše něco vycucne. Z toho se možná za pár milionů let stane zase něco užitečného. V 10:00 Drobeček odplouvá a vypadá to, že snad brzy vyrazíme i my na Velkým Kámošovi. V 10:40 připlouvá pro změnu malinkatej Žluťásek a vysazuje lodivoda. Drclo to, začíná se to houpat. Asi už konečně poplujeme dál. Mezi tím, co se loď šine ven z přístavu, nalézám o palubu výš frontu. Afričan u ní rozdává lístky – imigrační karty pro vstup do Maroka. Beru, vyplňuju. Dvacet vteřin a je hotovo. Všímám si, že místo na konci fronty jsem už v půlce. Říkám si teda, že už to rovnou vystojím, když je na konci fronty to tolik potřebné razítko do pasu. Po dvou hodinách čekání jsem konečně taky na řadě a po dvou bouchnutích razítkem z úředníkovy strany a přikývnutí hlavou z mé strany na nějakou jeho nesrozumitelnou otázku odcházím. Z čekání mám jeden poznatek – arabáši se hádají jako malé děti. Křičeli na sebe, vyhazovali předbíhající z fronty.. jako ve školce, i když podle vzhledu jim určitě bylo přes padesát. Byrokracie vysiluje a tak mažu na oběd. Za naskenování čárového kódu dostávám lasagne, salát a vodu. Paráda. Na lodi je taky možnost zaplatit si wifi. 15eur na 8hodin. Zkouším to, funguje to. Ležím v regálu a surfuju. A tak to bude probíhat dalších 24 hodin. Už tam budem? Už tam budem? Už tam budem? Už tam budem? Už tam budem? A teď?

17. 4. Trasa: Nador – Selouane – Guercif – Lamrija Camping Benyakoub

Ve 12:15 to zase párkrát drclo a zhouplo se to. Jsme v Nadoru. Na palubě nastává chaos. Všichni chtějí být první venku. Šinu se s davem, proplétáme se mezi auty, která jsou k sobě namačkána jako sardinky v piksle. Nakonec asi po hodině čekání a posouvání po metrech z našeho koutu lodi odjíždějí i všechny motorky. Poslední hromadná akce je průjezd marockou celnicí . Od nového roku to prý funguje jinak, lépe a rychleji. No, chtěl bych vidět, jak dlouho to trvalo postaru. Odjíždím asi po hodině a půl, ale zase už i s pojištěním pro Maroko, které moje Německá pojišťovna nebyla schopná zorganizovat… Tak jsem konečně v Maroku. Potřebuju jejich peníze, SIMku a benzín. Přijíždím hlavní ulicí do Nadoru a zastavuju u první banky s povědomým názvem. Banque Populaire. To nezní špatně, zřejmě budou v těhle končinách populární. Starý pán u dveří mi otevírá a doprovází až k přepážce, kde jsem předán obsluze. Měním eura za jejich dirhamy. S naditou peněženkou valím dál do nitra marocké velkovesnice v honbě za SIM kartou. Nalézám obchod Maroc Telecom, ale paní za pultem se moc omlouvá, že simky tu neprodávají, ale kdybych chtěl pevnou, zařídí mi to. S úsměvem odmítám. Vysvětluju, že s kabelem za motorkou se jezdí blbě, vypadá to směšně a navíc to strašně moc bolí, když na něj někdo najede. Paní ukazuje kamsi do vsi a píše číslo 14 na papírek. Nevím, co tím chce naznačit, že by pozvání na večeři? Nasedám na motorku a zahýbám za roh, zhruba ve směru její natažené ruky a po 200 metrech nalézám pobočku Orange. Za deset minut a 70MAD místní měny jsem online. A teď už pryč z toho arabského smradu a chaosu, který je na chlup stejný jako v Kábulu. Mažu po hlavní třídě na jih. U Zone Industriele zajíždím k benzínce. Přibíhá obsluha, tankuje mi plnou a rovnou i u stojanu kasíruje. To se mi líbí. Valím dál ven z města a za nedlouho projíždím kolem ukazatele na Selouane. Francouz z Parkoviště povídal, že tam má někde hotel. Schválně, jestli ho tam uvidím nebo alespoň jeho motorku. Zajižďka to není. Mažu skrz ves a u druhého kruháče ho vidím v protisměru. Otáčím, jedu za ním. Zastavuje u pošty, parkuju vedle něj. Je překvapenej a směje se. Povídám, že už mám všechno vyřízené a jedu na jih. On zase, že nemá nic. Povídám mu, že na poště nic nedostane, že je to určitě jako v Čechách. Nic, ani vlastní balík. A taky že ne. Ale dostal radu a zmizel kdesi v uličkách. Hlídám mu motorku s věcma. Za nedlouho přichází několik místních mladíků ve věku odhadem 13-18 let. Trochu mluví anglicky. Povídáme o motorkách, odkud jedem, odkud jsou oni… potřeseme rukama. Fajn lidi. Francouz z Parkoviště se vrací. Říkám „ Trvalo ti to půl hodiny a to mluvíš po jejich, já mám všechno a to neumím jedinou větu.“ Směje se. Ptám se ho, jestli teda bude druhý den končit někde u Missouru. Potvrzuje, a tak se domlouváme, že se tam můžeme sejít a projet pak dál nějakou tu polňačku společně. Souhlasí. Pomalu se loučíme a ptám se ještě na rychlo, jak se jmenuje. Říká Allan nebo Alain, čert ví v tom randálu u silnice. Já jsem pro něj Yann. Ještě mu ukazuju, že jedu 160km na jih ke vsi Lamrija do kempu, on zase že zůstává někde poblíž v hotelu Dakar. Měníme si kontakty na whatsapp, pro „co kdyby“ když jedem každý sám. Tak zdar a zítra večer v Missouru. Napíšeme si. Mažu dál na jih. Dnešek je jen přesunový a seznamovací. Teplota pozvolna stoupá z přijatelných 25 na nepřijatelných 38. No co, už bylo i hůř a možná ještě bude. Silnice na jih vede vyprahlou, placatou pustinou. Super, líbí se mi to moc. Jako na těch fotkách. Široko daleko nikde nikdo. Posledních 60km se zvedá silný večerní vítr. Pořádně silný. Je fuk, kterým směrem jedeš, vždycky do tebe narazí z boku. Musím proti němu slušně klopit. Alespoň nebudou gumy úplně na placku. V půl šesté jsme v kempu. Místní mladík mluví anglicky. Dostávám plácek pro stan a prý bude i večeře, ale až někdy v osm. Grrrr… na tohle si budu těžko zvykat. Můj žaludek jede podle zaběhlých zvyklostí. Chlácholím ho knofim, německou česnekovou klobáskou kabanosového typu. Lepší než sušený maso. Za deset minut stan stojí, máchám propocené věci a zabydluju se. Mám dost času a tak si vzpomínám, že bych chtěl zase něco sepsat do deníku. A když jsem myslel, že mám dopsaný souhrn z celého dne, uvědomuju si, že jsem úplně vynechal toho Němce, starýho zametače chodníků, co na mě spustil německy před sámoškou se SIMkama. Byl Němec asi jako já, akorát já z východu a on ze západu. Ale tvrdil skoro německy, že Němec je. Tak promiň, kámo, budeš až tady na konci. A teď už snad bude i jídlo, je skoro osum.

18. 4. 2019 Trasa: Lamrija – Fritissa – mimo silnice západně od N15 Tamjilt – Oulad Ali – Almis del Marmoucha – Missour – Tikoutamine

Večer jídlo bylo, ale skoro v deset… Ráno vstávám v osum našeho času, takže 7:00 místního. Chci se před snídaní ještě postarat o motorku. Malinko dopnu řetěz, opucuju ho a namažu. Pak už přichází snídaně a balení. Dnes není moc kam spěchat, chci popojet jen k Missouru. Tam se mám setkat s Francouzem z Parko…. teda Alainem. Po cestě se chci trochu otrkat s naloženou motorku na prašných cestách, v terénu a rozkoukat se po okolí. Navi ukazuje 138km po silnici. Kolem desáté vyrážím. Po pár kilometrech u Fritie odbočuju doprava z asfaltky N15 a po prašné cestě se vzdaluju na západ. Krajina je plochá, ale směrem na západ se zvedají kopce, tam mířím. Jsou ale schované v dešti a mracích. Po včerejších 38 stupních je dnes pěkných 16 až 21. Pár hodin frčím jen tak bez cíle krajinou, projíždím kolem několika zdánlivě opuštěných obydlí a projíždím několika vesničkami. Motorka je super ovladatelná, v terénu jede jako tank, dokud si člověk drží aspoň trochu rychlost, je stabilní a projede neskutečné překážky. Kolem druhé hodiny zastavuju na jídlo. Ohřívám si jedno z Adventure menu. Chutná to překvapivě dobře. Chvilku odpočívám, pak vyjíždím na kamenitý kopeček kvůli lepšímu rozhledu a mířím směrem zpátky k silnici. Je krátce po třetí odpoledne a Missour je ještě 20km daleko. Kolem půl páté tankuju na poslední pumpě v Missouru směrem na jih a mířím dál, abych si někde v klidu odpočinul a počkal na Alaina, jestli dorazí. Čekám asi tak hodinu a nedorazil. Píšu mu zprávu. Naposledy psal před polednem, že hledá cestu někde jižně od Debdou. S přicházejícím soumrakem jedu dál po silničce směrem na Talsint a hledám místo na přespání. Kochám se krajinou zalitou zapadajícím sluncem. Z placky se staly krásné kopečky s placatými plošinami. Po padesáti kilometrech od Missouru odbočuju na polňačku mezi kopečky. Po 500 metrech vidím háječek se stromky a zelenou travičkou s políčkem v pozadí a krásným rozhledem do kopců. Úplně to tam lákalo. Trocha poskakování s motorkou po planině a jsem tam. Opodál se potlouká místní dědulák. Jdu ho pozdravit, představit se a zeptat se, jestli tam můžu přenocovat. Nerozumíme si ani slovo, ale pantomima to řeší. Směje se a ukazuje, že přespává kdesi za kopcem a že tam má ještě místo. To pozvání odmítám a ukazuju, že je tady moc krásný výhled a že zůstanu. Zase se směje a jde si dál sbírat hrachové lusky na večeři. Rozbaluju si stan a odpočívám. Kolem půl osmé píše Alain, že je konečně v Missouru. Posílám mu svojí polohu, kde stanuju. Diví se, že tam není kemp. Odpovídám, že to mám dovolené od místního. Po hodině doráží. Už po tmě ho navádím ze silnice baterkou na místo. Je hladovej a utahanej. Dost dnes bloudil a musel se vracet pro benzín. Obdarovávám ho teplám jídlem a před desátou jdeme spát.

 

19. 4. 2019 Trasa: 50km jižně od Missouru – Talsint – Beni Tajjite –offroad na Col de Belkassem – Ksar Kaddoussa – Boudnib – offroad na Erfoud – Er-Rachidia

Ráno se budím brzy. Mám tak aspoň čas udělat pár fotek při vycházejícím slunci. Kolem osmé už jsme ale zase na cestě. Až do Beni Tajjite jedeme po asfaltu. Kopečky podél cesty se mění z placatých na kulaté a ty pak zase na špičaté. V Talsintu si dáváme snídani, kafe a čaj. Za Beni Tajjite začíná prašná cesta, z počátku celkem hladká, takže se dá slušně upalovat, ale občas se přes ní někde přehnala voda po deštích a musíme si hledat cestu sami. Až pod Col de Belkassem je cesta naprosto v pohodě. Nahoru je to trošku horší, ale pořád v klidu sjízdné. Nahoru před námi jelo auto dělníků, co tam teď staví meteostanici, jak se dozvíme o pár minut později. Vyjíždíme na vršek průsmyku, fotíme, kocháme se výhledem. Dál cesta vede kilometr z kopce po šíleně rozbitých kamenných schodech. Alain jede první, ale přijde mi, že jede moc pomalu. Musím každou chvíli zastavit, abych mu nenajel na motorku. Zase moc brzdí a lehá si s motorkou na zem. Musím ho objet, abych měl kde bezpečně zastavit a neplácl s tím taky.Po třiceti metrech odstavuju motorku a běžím za ním. Přimáčklo mu to pravou nohu, trošku pajdá, ale jinak se nic nestalo. Stařík je přeci jen odolnej. Dřív prý jezdil trial, jenže těžkou Africu nebalancuješ jako lehkou trialovou motorku, musíš mít trochu rychlost… Kývá hlavou, ale dolu už se mu jet nechce. Já bych to zase radši dojel dolu, než se otáčet a škrábat se nahoru. Přibíhá šéf dělníku z meteostanice a vysvětluje, že už se tudy dolu nejezdí, že projeli jinou cestou přes kear Kaddoussa. Alain to teda chce otočit. Rozhoduju se, že ho nenechám samotnýho a pojedu s ním. Dělníci mu pomáhají vystrkat motorku zpátky na kopec. Já to zkouším sám. Dávám za 1, plnej plyn a motorka letí po těch schodech nahoru, jako by se nic nedělo. Dostávám palce nahoru od místních. I tady už se lajkuje, a to i bez internetu. Sjíždíme zpátky z kopce a odbočujeme do leva podél vyschlého řečiště. Za nedlouho přijíždíme do vesnice Kaddoussa. Dál přes Tazzouguert je to už po asfaltu až do Boudnibu. Tam zastavujeme na oběd, než vyrazíme na další terénní etapu. Městečkem projíždí hodně závodních speciálů, včetně jedné české Tatry. Po obědě vyrážíme na etapu my. Pořadatel v cíli, pro nás na začátku, říká, že na trase je ještě dvacet aut, ale že s opatrností klidně můžeme jet. Trasu, kterou jsem měl vybranou z mapy ale kousek od začátku místní překopali a tak volíme alternativu , která nevede hned na začátku tolik na západ, ale více na jih. Zvolna uháníme na Erfoud, podle jednoho průvodce je tahle etapa 100km dlouhá. Místy kamenité úseky střídá písek a písek ještě jemnější písek. Ten Alalin moc nedává a na písku padá. Ale nic vážnýho, padá do měkkého. Pomáhání mě docela vysiluje. Sám by tam asi někde zůstal. V jednu chvíli ztrácí i svou jedinou flašku s vodou. Jel jsem s odstupem za ním, takže jsem si jí všiml a sebral jsem jí. Trošku jsem ho za to pokáral. Ale v nejhorším jsem měl vody skoro 6 litrů, takže bychom přežili. Kamenitá cesta po planině byla sice jednotvárná, ale pro mne zajímavá. Užíval jsem si toho nekonečného rozhledu, prázdnoty a klidu. Cítil jsem se tam dobře, motorka šlapala, vzduch příjemně chladil… Po cestě nám v protisměru proletělo několik závoďáků. Najednou jsem v dálce poznal Tatru. Když se přiblížila, uviděl jsem ostravskou značku. Mávám na ně a ptám se, jestli je i dál cesta stejně rozbitá jako teď. Kluci se smáli, asi nečekali Čecha uprostřed ničeho a povídali, že je a že bude ještě trochu hůř. Ptají se, jestli něco nepotřebujeme, jestli máme benzín a dost vody. Mrknu na Alaina opodál a kývám, že nic nepotřebujeme a děkuju. (Ještě jednou díky, kluci, za optání. Takovou nabídku jsem nečekal. Jestli je někdo znáte třeba osobně, poděkujte jim za mě ještě jednou.) Jedeme dál, cesta je hrbolatá, kamenitá, motorka poskakuje. Když přijde odpočinek od drncání v podobě písku, čekala mě vždycky procházka z pevného místa pro Alainovu motorku, kterou jsem mu pak přes písek převezl. Překonáváme tak širokánské vyschlé řečiště, zaváté jemňoučkým pískem, musím se v tom prachu vracet pěšky 300 metrů, bořím se místy skoro po kolena do prachu a stojí mě to spoustu sil se k Alainovi dostat. Jdu to asi deset minut, zvedáme motorku. Chce jí přetlačit. To ale odmítám, nasedám a přejíždím s ní na druhou stranu. Teď jsem si teprve uvědomil, jak je ta jeho standardní Africa Twin pocitově maličká a nízká oproti mojí Adventure Sports verzi a že jeho TKC 80 jsou skoro stejně dobré jako moje kombo Mitas, akorát že continentalky mizí před očima. Pomalu se schyluje k večeru. Kolem sedmé máme terén za sebou a najíždíme na silnici N13 severně od Erfoudu. Jsme utahaní, ale šťastní, že jsme to projeli. Míříme teď na sever do Er-Rachidia, kde má Alain vybraný nocleh na nějaké ubytovně. Neprotestuju. Osprchovat se a vymáchat písek z věcí se hodí.

20. 4. 209 Trasa: Er-Rachidia – Erfoud – Gara Medouar – Merzouga

V 9:00 máme sbaleno a naloženo. Snídáme palačinku a pak už vyrážíme na jih po silnici, kterou jsme večer přijeli. Er-Rachidia není moc hezké město, nemáme důvod se tu zdržovat. Dnešní cíl je Gara Medouar a písečné duny u Merzougy. Silnice na Erfoud je super, užíváme si každou zatáčku podél palmami zarostlého údolíčka. V jedné vsi po cestě zastavuju u dílny, kde mladíci (asi tak 16-20let) opravují auta. Potřebuju šroubek do držáku navigace, jediná ztráta ze včerejšího drkotání po poušti. Po chvíli najdeme, co pasuje. Nic za to nechtějí, ale dávám jim deset jejich. Pokračujeme do Erfoutu a směrem na Rissani, zatáčíme na doprava na N12 směrem na západ. Po ní jedem ale jen pár minut. V dálce po pravé straně je vidět Gara Medouar. Přírodní skalnatý útvar využívaný jako pevnost a snad i vězení pro otroky, než je exportovali dál. Sjíždíme ze silnice, hledáme si cestu terénem podél suchého řečiště ke skále. Šotolinu střídá písek a Alain zase padá. Dávám procházku zpátky. Najednou se za ním objevuje Fiat 500. Zvedáme motorku a jdu se optat, co tam s tím autem chtějí. Teda optat, jdu to zkusit. Marocká SPZ velkému rozhovoru nenasvědčuje. Vystupuje mladík s mladicí, mluví anglicky a německy, jsou od Mnichova a že chtějí taky na skálu. Posílám je zpátky hledat jinou cestu, přes písek neprojedou. V okolí je spousta projetých cest, tak mají na výběr. Chtějí otočit, jenže auto odmítá nastartovat, vlastně odmítá úplně cokoli. Alain leze dovnitř, asi vrtí klíčkem v zapalování. Auto je z půjčovny, říká mladík na můj dotaz. Je to jasný, půjčený auta jsou nejrychlejší a nejlepší v terénu. Lezu pod kapotu a koukám na baterku. Na první pohled je všechno v pořádku, ale potahání za kabely odhaluje totálně uklepanou kostru. Docvaknu rychlospojku na kontaktu a auto hned naskočí. Holka skáče radostí, asi že nebude muset tlačit. Fiat otáčí a my pokračujeme dál až do středu skalního útvaru. Chci si vyjet po cestičce až na vyhlídku, ale cestu blokují dvě toyoty místních průvodců. Čekám patnáct minut, než rozjásané návštěvníky opět naloží a zmizí. Ještě než se vydáme nahoru, dofrčí Fiat 500. Mladík se chlubí, jak je to super auto. Mávám na ně a vyrážím s odstupem za Alainem. Je to trošku adrenalin s příkrým srázem po pravé straně a Alainovou pomalou jízdou. Zastavuju, čekám až bude skoro nahoře a pak si to dávám po svém. Pěkně svižně, motorka si s tím kamením hravě poradí, jen naznačuju, kudy bych chtěl jet a ona jede. Na vršku je nádherný rozhled do kraje. Pustina kam se podíváš. Na vyhlídce na turisty čekají dva prodejci suvenýrů a zkamenělin. Fotíme, koukáme, Alain podporuje růst místního HDP koupí jakýchsi artefaktů. Pomalu koukáme na zpáteční cestu. Fiat 500 už je zase pryč, osádka ani nevyšla na vyhlídku. V půlce sjezdu si vzpomínám, že vlastně vezu i malou kamerku a že bych jí mohl zapnout, když už ji vezu. Ale youtuber ze mě nikdy nebude. Ne s tímhle přístupem. Vzdalujeme se od skály a směřujeme na nejbližší silnici. Alalin zase na písku zalehává. Proč neřekne hned, že si chce dáchnout?... Odkudsi přibíhá místní pasák velbloudů a pomáhá Alainovi na nohy a na kola. Hned sedám na jeho motorku a projíždím pískem. Už tuším, jak tohle setkání s místním zase skončí. Bude žebrat. Z dálky vidím, že mu Alain něco dává a jdou společně ke mně. Frantík skáče na motorku a jede k silnici. Místní něco drmolí a ukazuje, jestli nemám něco k jídlu. A vlastně jo, mám půlku jejich chleba jako nouzovou zásobu ze včerejška. Podávám mu to pečlivě zabalené v ubrousku, vidím v jeho očích hluboké zklamání a pohrdání. Cos čekal, pikslu kaviáru? Skáču na motorku a odjíždím, než na mě poštve ty jeho velbloudy. Uháníme zpátky na Erfoud a pak trošku oklikou přes vesničky na jihu směrem na Merzougu. Cílem je nějaký kemp na kraji písečné pouště. Ve čtyři odpoledne z velkého množství kempů vybírám kemp Africa, když už jsme v Africe na Afrikách. Hned za kempem je písčitá poušť s ohromnými dunami. Sundávám bagáž, ať je motorka co nejlehčí, ale ani tak to není úplně to pravé. AT je těžká sama o sobě a upouštět vzduch z pneumatik se mi moc nechce, jsem línej. Ale i tak je to krása a splněný sen se počítá. Jsem v dunách. Po patnácti minutách ježdění se vracím do kempu a jdeme se najíst. Po obědo-večeři se postaráme o motorky. Oprášit, očistit, namazat. Každý po svém. Špína na Alainově řetězu je ale jako beton. U mé motorky to jde setřít hadrem navlhčeným v oleji, ale u něj to chce majzlík a kladivo. Půjčuju mu ještě čistící sprej, ale i tak bude mít do večera co dělat. Dolaďuju ještě podložky pod šroub na držáku navigace. Vyrábím je ze staré duše, co se válela opodál. Teď už by to mohlo držet bez povolování. Alain ještě montuje na zrcátkách, které má uvolněné z věčného odkládání motorky a já vyrážím na pěší výlet do dun. Alain nejde, protože ho pořád ještě bolí noha od toho pádu. V zapadajícím slunci je to nádhera, tohle bych chtěl mít za barákem. Teda vlastně nechtěl. Za každou druhou dunou hučí auto, čtyřkolka nebo velbloudi a turisti hromadně ve frontách šlapou na nejvyšší duny v doprovodu prodejců harampádí. Turistický průmysl tu jede na plné obrátky. Užívám si krajiny v zapadajícím slunci, jak jen to jde. Po soumraku se vracím do kempu a po sprše si jdu prohlédnout fotky a něco si sepsat. V noci vítr trochu cloumá stanem a občas spadne i pár kapek. Slyším je bubnovat o stan, ale ven nekoukám. Přes den bylo 26 stupňů tepla, ráno ukazuje teploměr 8. U nás v evropě je prý 35 jako na Sahaře. Taková blbost.

 

21. 4. 2019 Trasa: Merzouga – Erfoud – Tinghir – Agoudal – Boumalne Dadés

Kolem deváté vyrážíme opět na cestu. Jedeme po silnici na Erfoud, kde zahýbáme do leva na Tinejdad. Cesta po silnici moc zajímavá není. Občas si jí zpestříme nějakou tou polňačkou paralelně k silnici. Kolem poledne dorážíme do Tinghiru. Hemží se to tu turisty a všechno je to tu na ně připravené. Naším zámyslem je projet soutěsku Todra na sever a vrátit se na jih skrz soutěsku Dadés. První kilometry ze vsi se proplétáme mezi autobusy, auty a turisty až do soutěsky Todra. Tam turistický masokombinát pokračuje, všude je hlava na hlavě a všichni chtějí vidět potok mezi skalami. Po pár kilometrech se silnice začíná zužovat a zhoršovat, ale turisti mizí za námi. Konečně si jízdu zase užíváme. V Tamtattouchte zastavujeme na oběd, ale dlouho se nezdržujeme. Směřujeme na sever a stoupáme do hor. Ve výšce 2670 m. n. m. projíždíme Col du Tirherhouzine. Sněží, je to docela rozdíl oproti ranní poušti. Z průsmyku to jde šupem dolů po nádherné silnici. Krásné zatáčky mezi horama si užíváme až do Agoudalu. Tam asfalt mizí a my odbočujeme doleva. Cílem je teď soutěska Dadés. Vyhýbáme se několika SUV v protisměru, cesta je úzká. Šplháme zase po polňačce do hor, stále výš. Ochlazuje se postupně až na nulu. Cesta je kamenitá, uježděná hlína, jen místy je bláto nebo zával po nějakém sesuvu po deštích, ale díky turistům se najde vždy dost projetých stop, které lze použít. Stoupáme teď už i sněhem až na Col du Ouano, který leží v 2910 m.n.m. Pak cesta pokračuje po vrstevnici a nabízí krásné výhledy do údolí, roklí a kaňonů. Po 10km od Col du Ouano začíná cesta v prudkých zatáčkách klesat. Už bylo na čase, je nám přeci jen poněkud chladno. Opatrnosti tu není nazbyt, občas je cesta bahnitá a sráz dolů je prudký. Po asi 45km offroadu se začíná objevovat asfalt, domky, domorodci. Hlavně se ale otepluje. Zbylých 80km do Boumalne si užíváme nádherné zatáčky soutěskou Dadés, taháme, co stroje a gumy dovolí. Ke konci zase přibývá provoz a turisti. Krátce stavíme v nejužším místě, děláme pár fotek a mizíme. Začíná se stmívat. Před devátou, už za tmy, dorážíme do Boumalne. Bereme ubytování v riádu na okraji města. Chceme se rychle najíst a ohřát. Jsme promrzlí, ale nadšení. Takhle krásnou cestu jsme nečekali ani jeden. Pěkný, pohodový offroad, výhledy do kraje… Tuhle trasu vřele doporučím každému.

 

22. 4. 2019 Trasa: Boumalne Dadés – Skoura – Ouarzazate – Ait Ben Haddou – Anmiter – Ait Ourir – Sidi Rahhal – Demnante – benzinka u Oulad Khallouf

Vyrážíme z Boumalne s cílem vidět pevnost Ait Ben Haddou a přejet hory na sever směrem na Marakeš. Cestu dnes lemuje spíš rovina, ale v dálce na severu i jihu jsou vidět hory. Ty severní jsou mnohem vyšší. Cesta do Ouarzazate utíká rychle, ve městě už zase frčí turistický průmysl ve velkém, hlavně díky filmovým studiím a jejich kulisám. Ta nás dnes ale moc nezajímají, a tak je jen s krátkou zastávkou míjíme. Naším cílem je památka UNESCO, ale zároveň také jedna z filmových atrakcí. Ze silnice RN9 neodbočujeme v Tabourahtu, jak radí cedule, ale pokračujeme ještě 9km,směrem na Tadoula. Těsně před vesnicí odbočujeme do prava na polní cestu asi 5km dlouhou, která vede oklikou z jihozápadu k pevnosti. Co by to bylo za den bez projížďky mimo asfalt. Myslel jsem si, že dál už naše cesta povede jen po silnicích, ale to se ukáže jako veliký omyl. Více později. Projíždíme hezký, nenáročný kopečkovitý terén a za pár minut jsme ve vsi s pevností. Všude je opět plno turistů, ale tahle památka za to stojí. Ze vsi cesta vede přes řeku, kde pod kopcem a i na něm stojí pevnost celá postavená v 17. století z trochy dřeva, bláta a slámy. V roce 1987 se dostala na seznam památek UNESCO. Zahrála si asi tak v 20 filmech, v nedávné době jako žluté město ze Hry o Trůny. Procházíme pevností, prodíráme se frontami turistů, fotíme. Z vrcholku kopce jsou krásné výhledy na pevnost, vesnici za řekou i okolní krajinu. Koukáme na hory, kam naše cesta bude pokračovat a kolem poledne mizíme. Pokračujeme na sever. Naším záměrem je dojet na pas Tizi n´Tichka po cestě P1506. Cesta přes Anmiter a Télouet je celá vyasfaltovaná a stojí to za to si jí projet, když už jste poblíž. Ze začátku se kroutí údolíčkem Oued ounila až ka Anmiteru a pak se začne stoupat do hor. Jako obvykle jsou z každého kousku cesty nádherné výhledy. Cesta je samá zatáčka, provoz takřka nulový. Sen každého motorkáře. Nadšení dojíždíme na pas Tizi n´Tichka a z výšky 2240 m. n. m. začínáme klesat směrem na Marakeš. Sjíždíme neskutečně klikatou, úplně novou asfaltkou a motorkářův sen pokračuje. Po několik málo minutách nás předjíždí partička na BMW, moc nám ale neujíždí a po 15km zastavují u stánku s colou a otáčejí. Teď už vím proč. Sen každého motorkáře se někde u 20 kilometru klesání mění na sen každého offrouďáka. Dál je to prach, štěrk, písek, bláto a voda. Nekonečné staveniště se táhlo dalších asi 40 kilometrů dolů z hor. Jedeme to asi dvě hodiny. Cestu skrz staveniště si musíte tak nějak hledat sami. Na značení se tu moc nehraje, a tak kličkujeme s místníma mezi bagry, válci, náklaďáky a hromadami odtěženého kamení. Až tohle jednou dostaví, musím se sem vrátit, Alpy jsou proti tomuhle jako nic a ta silnice bude parádní. Kolem šesté večer jsme Ait Ourir. Posilňujeme se bagetou na pumpě a plánujeme, co dál. Do Marakéše nejedeme, na tom se shodneme. Je tam moc lidí a na nás je to moc velké město. Vyrážíme tedy směrem na Demnante hledat nějaký kemp. Google říkal, že tam poblíž je. Když tam skoro po dvou hodinách dorážíme, nalézáme jen zapadlou vesničku, kam ani silnici nedotáhli a jejíž obyvatelstvo ve mně budí dojem, že z jejich řad zrekrutovali vrahy těch dvou nešťastných turistek ze severu Evropy. Takhle blbě jsem se tu ještě nikde necítil. Obracíme, vracíme se na hlavní silnici a zajíždíme k nedaleké benzínce. Motorka už má taky hlad. Ptám se pumpaře na kemp. Ten haleká asi na šéfa a ten zase na mě, že spát můžeme přímo tady na benzínce. Není tu sice sprcha, ale záchody a umyvadla ano a jídlo nám taky nějaké udělá. Bereme. Snad přežijeme do rána bez toho, abychom se objevili na youtube, v oranžovém pyžamu, bez hlavy… Dobrou noc.

 

23. 4. 2019 Trasa: Benzinka u Oulad Khallouf – Ait Taguello – Ouzoud – Ait Atab- Beni Mellal – Khenifra – Azrou

Na benzínce se doopravdy podává i snídaně. Přežili jsme noc a prohříváme se ve vycházejícím slunci. Dnešek má být chladnější dle předpovědi, přioblékáme se, ale moc toho do zimy nemáme. V plánu je dnes návštěva vodopádů v Ouzoud. Od benzínky jsme tam za hodinu. Cesta utíká pohodově a na odbočce z hlavní silnice RN25 u Ait Taguella, zhruba 15km před cílem, poprvé potkáváme větší skupinu motorkářů. Jsou to Nizozemci, je jich asi tak 20. Dáváme jim náskok a užíváme si cestu po svém. V Ouzoudu Alain domlouvá místního průvodce a vyrážíme na prohlídku. Ne že by ho bylo potřeba, ale aspoň nám ukazuje všemožné zajímavosti, vysvětluje místní historii a ukáže všechny vyhlídky na vodopády. Prohlídka trvá hodinu a půl. První půlku sestupujeme po východní straně třístupňových vodopádů dolů a tu druhou zase pěkně nahoru. Jsme zpocení, nějaké velké ochlazení se na tomhle místě nekoná. Je dusno, které ještě zhoršuje mrholení z vodopádu. Pokud se tam chystáte, odložte si před prohlídkou. Vodopády jsou krásné, procházka je taky příjemnou změnou po sezení na motorce. Naštěstí pro nás jsme tu mimo turistickou sezónu, takže máme na prohlídku klid bez davů lidí. Po prohlídce si dáváme oddych u motorek a sušíme propocená trička. Před námi je první část závěrečného přesunu zpátky do přístavu. Počasí na cestu zatím přeje, předpověď se ještě mýlí. Vyrážíme z Ouzoudu zhruba severním směrem na Ait Atab. Před námi je 25 kilometrů nádherné, zatáčkovité silnice vinoucí se po svazích hor. Užíváme si každou zatáčku až do Oulad Ayat, kde najíždíme zase na hlavní silnici RN8. Teď je na řadě ukrajování kilometrů. Ve zbytku dne se chceme co nejvíc přiblížit k přístavu. Příštích 40 kilometrů ubíhá po naprosto nudné rovině bez zatáček až do Beni Mellal. Městem se protloukáme nekonečně dlouho. Na výjezdu zastavuju na občerstvovací přestávku. Až někde poblíž přehrady Ahmed el Hansali se začínají opět objevovat zatáčky, které tu nekonečnou nudu trochu rozbíjí, ale zanedlouho se taky objevuje déšť následovaný prudkým ochlazením až na 3 stupně. Míříme na Khenifru a cílem je alespoň Azrou. Jedeme 100km v dešti a zimě, stoupáme z dopoledních 500 m. n. m. někam k 1300 metrům. Totálně promočení dorážíme do Azrou. Přes plexi s pinlockem už skoro nevidím a tak bereme „hotel“, který nalézáme nedaleko centra. Na evropské poměry je to tedy spíš ubytovna. Pokoje bez topení, jen s postelemi, umyvadla na chodbě a jedna sprcha kombinovaná se záchodem na celé patro. Aspoň na nás neprší. Na recepci jim ještě zabavuju plynový přímotop, ať aspoň ponožky usuším. Kluci z recepce jsou hodní a přímotop si berou zase zpátky až kolem osmé. Předpověď na další den hlásí slunečno, ale v téhle výšce taky zimu.

 

24. 4. 2019 Trasa: Azrou – Ifrane – Fez – Guercif – Nador

Budíme se to mlhavého rána. Venku ještě mrholí a teplota zůstala na včerejších 3 stupních. Koukám na předpověď, v okolí Fezu už má být slunečno a hlavně tepleji. Posnídáme, platíme, vyrážíme. Krajina se topí v mlze, a tak nespouštíme oči ze silnice.Místní si se svícením moc hlavu nelámou. Po chvilce projíždíme Ifrane, městečko jako vystřižené z reklamy na prázdninový resort. Všude novostavby, čisto a policajti na každém rohu.Na konci města si všímám cedule ukazující směr na Královský Palác. Tak to se nedivím, jestli tady sám pan král občas pobývá, určitě nechce z okna koukat na tu normální arabskou bídu. Pokračujeme dalších 40km na sever směrem na Fez. Krajina se mění z hornaté a lesnaté na travnatou kamenitou. Zároveň se otepluje. Před Fezem najíždíme na dálnici a to už teploměr ukazuje krásných 14 stupňů. Po 60km dálnice stavíme na pumpě. Slunko svítí na plno, teploměr hlásí 19 stupňů tepla. Rozbalujeme a sušíme mokré věci na parkovišti. V suchém větříku můžeme za hodinku zabalit, věci jsou jako ze sušičky. Máme teď před sebou 250km do Nadoru, který je naším dnešním cílem, abychom mohli hned zítra ráno vyrazit do přístavu a v klidu vyřídit všechny formality k nalodění. Mažeme dalších 120km po dálnici. Krajina se opět proměňuje. Z travnatých pastvin se stávají suché pláně, občas se objeví houštiny s náznakem zelené barvy, ale už je to zase poušť. Čím dál na východ jedeme, tím je placatější a žlutější. Hory už dávno zmizely někde na jihu. Sjíždíme z dálnice u Guercifu, platíme mýtné, celých 60 jejich a po RN15 míříme na sever. Pomalu se v myšlenkách loučím s pouští. Místem, na které jsem se tak dlouho chtěl podívat. Za hodinku jsme v Nadoru. Před městem ještě tankujeme a pak už míříme rovnou do hotelu. Snad si užijeme ještě trochu soukromí každý ve svém pokoji, před plavbou a dvěma nocemi v čtyřmístné kajutě. V hotelu bereme apartmán. Dvě ložnice, obývák, kuchyně, každá ložnice má vlastní koupelnu a to všechno za celkových 50 euro i s vypráním našich propocených hadrů. Je to hotel evropského typu, ale s arabským přístupem. To znamená, že záchod zase stojí přímo ve sprše, ve fungl nové kuchyni nejsou šuplíky, takže příbory leží na hromádce, kombinovaný sporák nemá zapojený plyn, takže fungují jen dvě elektrické plotýnky, díry v dlaždičkách na stěnách jsou asi tak dvakrát větší než bylo na zásuvky a vypínače potřeba… jsou to detaily, mají se ještě co učit, aby dotáhli tyhle drobnosti do konce. Alain vyráží na nákup a já si ohřívám jedno ze svých jídel. Mám hlad jako vlk. Po hodině se Alain vrací s nákupem a vaří si těstoviny s rajčatovou omáčkou. Jeho nabídku, jako slušný Čech, neodmítám, jídla se nebojím a dávám si s ním. U večeře probíráme ještě fotky z celého výletu a pak zalézáme každý do svého pokojíku. Je tu klid, ticho a soukromí.

25. 4. 2019 Nador – přístav Beni Ensar

Ráno v hotelu probíhá v klidu. Pokojská se objevuje s vypraným prádlem, tak aspoň nebudem na lodi sedět a můžeme si obléct něco bez písku, prachu, potu nebo bláta. Balím si už věci tak, abych si do kajuty bral jen malou tašku s potřebnými věcmi. Po snídani vyrážíme na cestu skrz město do přístavu. Chtěl bych někde vyměnit jejich peníze na eura. Zkoušíme tři různé banky po cestě, včetně té, kde jsem směnil na začátku, ale nejde to. V BMC to sice vypadalo nadějně, vyžádali si dokonce účet o předchozí směně eur na dirhamy (který jsme zahodil, ale Alain mi poskytl jeho) a půl hodiny kamsi telefonovali, ale pak se šéf banky vrátil s omluvou, že to nejde. Doporučil nám přejet hranici do španělské Mellily a vyměnit peníze tam. Je to sice hned za plotem, ale při představě dvou po sobě jdoucích pokusů o překročení chaotické arabské hranice (vlastně tří, když započítám i přístav) si zhruba 1050 jejich nechávám na příště. Tak pokračujeme, další na řadě je check-in u lodní společnosti. Kancelář je na hlavní ulici hned před přístavem. Místní pohůnkové vám hned skáčou do cesty a ukazují na parkoviště. Jejich šéf pak nabízí doprovod a vyřízení formalit u okénka. Vyplňujeme imigrační karty jako při příjezdu a společně s pasem a číslem objednávky lodního lístku je strkáme do okénka. Nazpátek dostáváme lodní lístky a můžeme do přístavu. Přijíždíme před bránu, všude někdo něco organizuje bez návaznosti na kolegy a tím vzniká úžasný chaos. Deru se s motorkou prostě dopředu. Občas někdo naznačí, kterým směrem bych se měl nejspíš ubírat, několikrát se mě různí lidé ptají, jestli mám ticket. Kývám vždycky hlavou a pouští mě dál. Za několik minut jsme u uniformovaných celníků. Alain se objevuje za mnou. Přichází místní pomahač, říká „pasport“, naznačuje bouchnutí razítkem a ukazuje kamsi do dáli. Jdeme tím směrem až k nějaké budce. Před námi už do ní vlezl nějaký Němec, ale z jeho a celníkových posunků zjišťuju, že tam nejsme správně a musíme až někam do vnitřku haly za budkou. Ok, jdeme do haly. Na vstupu musí batohy projet rentgenem. Moje sbírka nožů jim asi zprvu připadá zajímavá, ale pak jen mávnou rukou a můžu jít dál. Stojíme frontu na razítko do pasu. Celník chce pas, imigrační kartu a povolení pro motorku. Po pár minutách hledání, čtení a divení se nad českým pasem, který ještě zkoumá s kolegou, dostávám razítko a můžu zpátky k motorce. Popojíždíme 50 dopředu. Slyším němčinu. Ptám se co se kontroluje tady. Říkají papíry k autům, napřed do levé budky, pak do další 100m napravo. Takže v levé budce pan celník s cigárem v ruce napsal tři řádky do mého papíru a něco do své evidenční knihy. Tím mám u něj splněno a pokračuju do následující boudy. Celník číslo 2 celý papír přeškrtá propiskou, vypsaných tam měl už plný koš, a ťuká něco do počítače. Nakonec se usměje. Nasazuju tázavý pohled a ukazuju palec nahoru. Kývá hlavou, asi jsem splnil a prospěl. Odcházím k motorce a to už na mě mává celník č. 3, že mám zmizet, že musí kontrolovat dodávky, asi kvůli migrantům. Mizím. Přes celníky č. 4, 5 a 6 se dostávám rychle. Na dotazy typu pasport, ticket a cosi nesrozumitelného vždycky kývám hlavou a ukazuju na kapsu. Prochází mi to a dostávám se k celníkovi č. 7, který mě posílá čekat do stínu ke skupince postarších motorkářů z Francie. Odkládám si a čekáme. Občas prohodíme pár slov. Jeden má na svém BMW GS650 pneu Anakee wild. Ptám se, kolik na nich najel. Kouká na budíky a povídá, že skoro 10 tisíc kilometrů. Prý dojede ještě domů a budou na vyhození. To budou i Alainovy TKC80 a ten na nich má teprve 4000km. Zajímavé srovnání. Přijíždí ještě další dvě motorky a to je vše. Víc jsem jich do nalodění neobjeví. Čekáme pár hodin ve stínu a pak nás přichází probrat ostraha z lodi, že se budem za 15 minut naloďovat. Po dvaceti minutách jedeme do lodi přes celníky č. 8 a 9. Tentokrát motorky jako první. Parkuju, beru připravené věci z brašny a mažu se ubytovat. Převlékám se a lehám na postel, tentokrát levou dolní k odpočinku a hlavně vyčkávám, kdo přijde další. Není to žádný z motorkářů, ale tři arabové. Vypadají v pohodě, mluví ale jen francouzsky. Úsměv a podání ruky fungují snad v každé kultuře. Vstávám, usmívám se a podávám jim ruku, vysvětlím, že nemluvím po jejich a představím se. Usmívají se nazpátek a dostávám za to představení domácí sušenky.Beru si jen jednu, ale hned mi cpou další. Jsou výborné, chutnají po kokosu. Tak snad ty dva dny tady spolu přežijeme. Postupně se všichni uvelebují a usínají. Já v sedm vylézám a jdu se koukat na vyplutí z přístavu. V 19:30 se to zhouplo, drclo to a vyrážíme směrem na Barcelonu. Teď bude dost času na vyhodnocení všech zážitků…

26. 4. 2019 Na lodi Trasa Nador – Barcelona – Séte

Už tam budem? Už tam budem? Už tam budem? Už tam budem? Už tam budem?

27. 4. 2019 Trasa Séte – Clermont Ferrand – Dijon – Nancy – Saarbrucken – Kaiserslautern

Loď vplouvá do přístavu před půl jedenáctou. Trvá to ještě hodinu, než zakotví a můžeme vyjet ven. Jako první je v pořadí pasová kontrola. Vše probíhá celkem rychle a organizovaně. Za patnáct minut ji máme za sebou. Vyrážím ještě s Alainem do města najít bankomat, aby mi vrátil půjčené peníze. Pak už se loučíme a já uháním ven z města. Navigace ukazuje nějakých 1056 kilometrů domů mimo úseky s mýtným. Beru to jako výzvu. To by se dalo ujet. Ve dvanáct jsem za městem a uháním po A75 na sever do Clermont Ferrand. Počasí přeje, slunko svítí, silnice je dobrá a krajina kolem hezká. Cesta ubíhá celkem rychle. Dávám si jen krátkou pauzu na tankování. Ještě při zastávce na rychlou večeři 5km před Luzy na silnici D973 přemýšlím, že zajedu do nedalekého kempu a pokračovat budu až ráno. V 19:20 mi navigace ukazuje 487km domů, ale rychlý pohled do internetu ukazuje, že kemp otvírá až za týden.

 

Dávám si tedy osobní výzvu dojet to až domů. U Dijonu se počasí začíná zhoršovat a začíná pršet. Se soumrakem se rapidně snižuje dohled. Nechci moc riskovat a tak za Dijonem najíždím na dálnici. Hypnotizuju pohledem teploměr. Když ukazuje 9 stupňů, je mi celkem snesitelně, když ale klesá k šesti, je mi zima. Po hodině cesty zastavuju na tankování a oblékám si snad všechno, co je užitečné pro zahřátí. Na chvilku je mi zase teplo, ale teploměr už šest stupňů nepřeleze. Po namáhavých hodinách na nekonečné dálnici si poprvé za celou dovolenou pouštím hudbu do sluchátek a poslouchám i pokyny z navigace, jak je najednou ten hlas zvláštně příjemný. Poposedávám na sedačce, hledám různé polohy, abych dal odpočinout prosezenému zadku, občas se nadzvednu nad sedačku a zkouším, jak dlouho to tak vydržím. Takové posilování nohou z nudy. Ale docela to i pomáhá a tak 28. 4. V 1:10 hodin parkuju před svou garáží a dvojitým vrknutím plynem dávám ještě sousedům na vědomí, že už jsem zase doma.

Fáze 4: Vyhodnocení

Takže jaké jsou poznatky a poučení z cesty pro příště?

Jízdenky - je dobré objednat lodní lístky s předstihem, pokud si chcete vybírat, kde budete spát. Objednával jsem je víc než dva měsíce předem a co jsem pak ze zvědavosti pozoroval, docela rychle ubývala volná místa v kajutách.

Papírování - na trajektu, který se plaví přes noc, probíhá pasová kontrola na palubě. Kdy a kde? Ptejte se na informacích. Žádné cedule nebo upozornění jsem nezaznamenal. Mějte u sebe pas, vyplňte imigrační kartu, kterou tak nějak mimochodem dostanete, pokud se vyskytnete v dosahu té správné fronty. Při kontrole dostanete razítko a CIN číslo do pasu, pokud nemáte z dřívějška. Po pasové kontrole můžete na palubě ještě vyřídit papíry pro dočasný dovoz vozidla do země Marocké. Stačí k tomu malý techničák. Pokud to na lodi neuděláte, nestihnete, můžete to vždycky vyřídit v přístavu po příjezdu. V přístavu lze taky vyřídit zákonné pojištění, pokud ho vaše pojišťovna nemá, ale je to dražší než ve městě.

Výměna peněz- není problém. Eura berou a po cestě z přístavu bylo velké množství bank. Za 500eur jsem dostal 5280MAD. Bylo to trochu moc, ale chtěl jsem mít trochu rezervu, když by se něco po cestě přihodilo a byl bych na to sám.

Připojení k internetu - snadno řešitelné zakoupením místní SIM karty. Koupil jsem u Orange, obsluha mluvila anglicky. Za 40MAD jsem dostal simku s hodinou volání do EU a za dalších 30 jsem přikoupil 5GB dat. Ze zvědavosti jsem platil kartou. Strhli mi 170Kč. Běžte do háje, čeští operátoři, terén je tu mnohem náročnější a měl jsem pokrytí od prostředka nejodlehlejší pustiny až po 3000 metrů vysoké hory.

Tankování - velice snadné. Přijedete ke stojanu a ujme se vás hned obsluha. Pokud v noci spí, krátce zatrubte. Natankují vám sami, platí se přímo u stojanu obsluze a na účtenku zapomeňte. S benzínem problém nebyl, motorka vždy jela bez sebemenšího zakuckání. Benzínek je všude dost a tam, kde nejsou na mapě, se dá v různých obchodech natankovat z kanystru. Ceny se pohybovaly od 9,60MAD za litr až po 11,80MAD.

Stravování - další pohodová záležitost. Voda je ke koupení balená snad úplně všude, kde jsou lidi. Stejně tak i chleba, konzervy a čerstvé ovoce a zelenina. Kavárny a restaurace jsou v každém městečku a omeletu udělali ochotně v jakoukoli denní dobu. Ceny jsou nízké 20-40MAD za velkou snídani.

Ubytování – na divoko není co řešit, dá se kempovat v přírodě snad kdekoli, ale připadá mi, že ať jsem si vybral sebevíc odlehlé místo, vždycky se někdo poblíž objevil. Doporučuju se jít ukázat, pozdravit, představit. Vždy to bylo bez problému a aspoň o vás ví, že se vás nemusí moc obávat. Kempy jsou poměrně hojné v turisticky oblíbených oblastech, stejně tak i menší ubytovny. Je potřeba počítat s odlišnou kulturou sociálních zařízení… záchod ve sprše a podobně. Cena ze kemp, večeři, snídani, čaj a vodu – 180MAD.

Silnice – jezdí se tam hodně uprostřed , moc nesvítí a neblikají. Ale dávají si celkem pozor. Ostražitost je ale vždy na místě. Asfalt je většinou kvalitní, ale nikdy nevíte, jaká olejová skvrna, hromádka štěrku nebo zvíře čeká za zatáčkou nebo horizontem. Překážky na silnici jsou občas značené kameny, které jsou v lepším případě natřené bílou barvou. Policejní kontroly jsou velice časté, ale ve chvíli, kdy poznají, že jste turisti, přestanete je zajímat. Jejich odmávnutí, že máte jet dál, je ale spíš podobné našemu „pojeď blíž“. Zvykněte si na to.

Lidi – vstřícní a srdeční, ochotní. Vždy se těší, že z Vás něco kápne. Všechno je byznys. Ale rádi si popovídají a podívají se, co jste zač.

Krajina – pro mě je to prostě nádhera. Bylo mým snem vidět duny a to se mi splnilo. I pobyt v pustině, kde od horizontu k horizontu není nic a nikdo, byl krásný a zvláštním způsobem uklidňující. Tak nějak jsem se tam cítil svobodný. Můžete projet kamenitou pustinu, písečné duny, vysoké hory a lesnatou krajinu až k plážím u moře… Je tam velké množství krásných míst, kde ještě turistů moc není a ještě víc, kde jich jsou mraky, stačí si vybrat, co vám vyhovuje. A samotné poježdění mimo asfalt v takovémhle rozsahu vzdáleností je parádním zážitkem samo o sobě. Nebyl jsem tam naposledy.

Pro koho to není – pro ekologicky založené, zelené lidi. Všude jsou nějaké odpadky, kam je nedonesou lidi, tam je donese vítr. A na silnicích a ve městech budete dýchat čmoud ze starých kamionů a aut.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (19x):

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist