Maroko 2010, expedice vnitřního hlasu

Ani nemohu dospat, hlavu natřískanou informacemi, ta správná cestovní horečka. Je 5:30 a já sedím na rozehřátém Kajaku (KTM) obložen 85 kg zavazadel. Kolena opřeny o špalkové pneumatiky, umístěné pod řídítky, bedra vyztuženy rolovacím báglem vtěsnaným mezi mne a horní kufr. Pod zadkem urovnávám „antivibrační“ polštářek (takzvaný „podprdelník“), který ztratím až v Benátkách při návratu. Pršiplášť je nezbytný, je 6°C a fouká severák cca 60km/hod. Zamávám tedy vystresované rodince a mizím v dálavách. První zastávka dle plánu u Rozvadova. Kůrec, ruce mi na vyhřívaných rukojetích hoří a v kolenech mi chrastí ledy. Tak, natankovat a šup do Německa s další zastávkou u Heilbronnu. U „Heilova“ natankovat, kafe, cigáro, zdá se že mi někdo do konečníku vložil vibrátor – vibruji i když na motorce očividně nesedím. Co se to děje, BZZZ a ten boční severák ne a ne ustat. Netuším však, že vás v ČR tento vítr brzo zahalí vrstvou sněhu a nejen Vás, ale i Francii, Anglii, Německo… U Karlsruhe měním kurz na jiho-jiho-západ a plachtím více méně po větru, ani nemusím otáčet rukojetí plynu. Hřeje mne představa, kolik benzínu neušetřím. „Á“, akorát mávám Basileji, míjím ji o 20km. To naštve, příště se musím zastavit, má totiž nádhernou radnici. „Á“, Besancon, mám to za sebou,“ jó!“. Nebo že bych plachtařil dál? Co, když zítra foukat nebude? Natankuju u automatické čerpací stanice a valím dál, ať ušetřím, né? Pravou nohu přehazuji přes nádrže, levou na ni, nad pneumatikou a pod řidítko. Toužím po dálkovém ovládání plynu, držím řízení jen jednou rukou. Sakra, asi mi ta pravá packa upadne, myslím na borce z Dakaru, jak to mohou vydržet 16 hod v sedle tolik dnů po sobě… …a to mne posiluje. „Á“, Lyon, zkouším držet plyn levou rukou, ale to není dobrý nápad. Nadešel čas pro dnešek skončit. Tachometr píše 1.314 km - vibrátor už nemám jenom v prdeli, ale naprosto všady. Na dálničním odpočívadle stavím speciální adventure stan made in Tesco za tři kila. Litevci z okolních kamiónů mi snášejí pivo a já jim nabízím to české. Všichni se oblizují jako mlsný pivní kočičky. Nabízej mi šašlíky, nepřijímám. Jsem sice tvrďák, ale psy zrovna nemusím. 
STAV TACHOMETRU 1 314 km

Vítr fičí dál, stan statečně odolává jeho poryvům a já zjišťuji, že mám zádní pneu sjetou až na dráty. To ale nebylo v plánu, měla vydržet ještě tu dnešní etapu do Pyrenejí. Sakra, nu což, idu na to. Jo, montér páky? Hmmm, ta pneumatika prostě nešla sundat. Zkoušel jsem i fígl naklápěním celé motorky na stranu bočního stojanu, aby tak rozlisoval pneumatiku z ráfku. Já vůl, když jsem to dělal posledně, zapomněl jsem kord pneumatiky přiměřeně namazat. Ládinci zaslechnou moje palčivé hekání a kletí a už, už mi jdou pomoci, berou si sebou 5kg palici a sekáč…, nic jiného prý nemají. Prásk, prásk, prásk, „a davaj“ prásk, brzy mi došlo, že nechtějí odstranit pneumatiku z ráfku, nýbrž rozflákat ráfek z pneumatiky. Ne, ne hoši říkám, vždyť to zkurvíme. A to už mne táhne další Ládínek i s tím kolem pod kamion. Snažíme se rozlisovat pneumatiku odstavným stojanem návěsu. Masakr, ale na po dvacáté šesté to už máme v ruce a daří se, ufff. Nasazování nové pneu, si už jen a jen vychutnávám. Kompresorek už vrní a já si broukám. Rychle do sedla dokud fouká, zanese mne to až do Pyrenejí. Mezi Nimes a Berziers měním kurz Kajaku na západní, čímž ten vítr zase z boku votravuje a votravuje tak, že si musím při jízdě rukou držet přilbu. Krk už to sám nezvládá, a to ani, když mám demontovaný kšilt přilby. Francouzi mají překrásná odpočívadla, která se dají využít i na přespání, bývají cca po 80km. U Montpellieru dělám větší pauzu a koukám na překrásnou středomořskou zátoku. Tak rychle do sedla, protože teď přijde opravdu něco. Za městečkem Siegean se dálnice dostává až k moři, pak kolem skalnatého hřebene ovíjí pravotočivou radiálu. V tu ránu uvidíte bílé Pyreneje, jako by rostly z moře. V tuto hodinu slunce už modeluje večerní scenérii, obloha temně modrá. Jo, budete se asi smát, ale jeden z nejexkluzivnějších pohledů této expedice do Maroka byl právě teď přede mnou. Zbývalo už jen sjet z té odporné dálnice a vydat se po severním úbočí těchto nevšedních ostře zeleno-bílých hor. Přespal jsem v olivovníkovém sadu někde za městem Prades.
STAV TACHOMETRU 534 km, CELKEM 1 847 km 

Bílé a zelené scenerie pokračují. S každým kilometrem víc bílé a skalnatější. Serpentiny, náhorní planiny a zase serpentiny, objevil jsem ráj alpinistických motorkářů. Zkouším jezdit po sněhu na zapomenuté silničce, paráda, 20° nad nulou – sluneční brýle nutností. Grossglockner-hochalpenschtrasse začíná blednout závistí, jen ta benzinka na hranici s Andorrou to hyzdí. Ale ty ceny. Litr za euro? – beru aji do kanystru! Ze sedla Pas dr la Case 2091 m.n.m. sjíždím do hlavního města Andorra la Vella. Tedy nic moc, pro mne tedy nic. Jen „snobárna“. Je zde daňový ráj a své přebytky sem nejdou jen z Francie a Španělska... Honosné hotely zapuštěné do skalisek jsou opravdovou „pastvou pro oči“. Takový kýč už ani Čech nedokáže závidět… Pryč odtud! Kurz Barcelona, vybírám cestu úzkými asfaltkami přes Sant Llorenc de Morunis. Serpentiny nepočítám, Alpy závidí. Každou chvíli sjedu mimo asfalt proskočit se na šotolinu, zákazy vjezdu jsou ve Španělsku asi nedostatkové zboží a to mne baví. Nádhera, až mi je líto, že nemám prostor, na to, tady měsíc čundrovat. Krajina je chvíli kulatá a hned zas špičatá, prostě Pyreneje, chutné to soustečko. Když jsem sjížděl poslední kopečky, musel jsem si slíbit, že se sem ještě někdy vrátím. U Barcelony to začíná pekelně zrychlovat, jsou tu trochu horkokrevní řidiči. Kemp přímo v Barceloně je asi problém. Objel jsem tři a všechny byly zavřené, tedy trvale zavřené. Konečně dávám na radu místních lidiček a poodjíždím do nedalekého městečka Sidges se stejnojmenným kempem. Pakliže do Barcelony povezete svou ženu, vemte ji určitě do Sidges a jeďte tam podél moře. Bude Vám vděčná, že jste dojeli v pořádku, protože je kam padat, vážně stoupne Váš kredit… Kemp je moc příjemný a čistý, hurá do sprchy. 
STAV TACHOMETRU 436 km, CELKEM 2 283 km 

Výměnu přední pneumatiky si užívám, jde to jako po másle. Takže brzy nemám co dělat. Že by náhradní plán? Výlet do skvostné Barcelony a pak na Montserrat? Tak jo. Bracelona mi dává, zabrat 28°C a ten provoz. Je tu spousty ženských na skutrech a vypadá to, že je to velmi baví. Moje chlapská ješitnost skomírá, když mne ty baby na těch „prskoletech“, tak bezhlavě z obou stran předjíždějí. Připadám si neohrabaný, jako traktor a tvářím se, že mne zajímají všechny ty Gaudího architektonické skvosty všude kolem. Jo, Barcelona je fakt pěkná. Gotická čtvrť, Katedrála, Vítězný oblouk, vily na Tibidabo, ještě vyhlídka na město a „nashledanou, voňavá Barcelono“. Pozor, pozor cca 40km severozápadně od Barcelony se nachází Montserrat, jde o klášter ve skále z období třicetileté války. Zajímavější je však to co se nachází kolem. Monstrózní a zároveň pohádkové skalní útvary a seskupení ční k nebi do výšky nad tisíc metrů. Tato záležitost patří tak trochu do žánru „FANTASY“. Monument se dá klikatě objet a kochat se. 30km totální přírodní přehlídky, hotovo. Ani se nedivím, že tu podle legendy schovali Svatý Grál. Na konci okružní „kajakářské“ vyjížďky jsem zastavil a říkal si, že kašlu na trajekt do Maroka a zůstávám ve Španělsku. Nakonec si opět slibuji, že se sem ještě jednou podívám… Že by ještě pár serpentin…? 

Pěkně jsem se pod širákem v kempu vyspal, pohoda, ranní sprška, papání, ... „Ty vole“, kolik je hodin. Rychle vždyť za hodinu a půl odjíždím. A tak jsem se ve spěchu trochu do těch křižovatek zamotal. Nakonec jsem byl rád, že jsem do přístavu dorazil na čas. Ovšem den předtím jsem si to v klidu nacvičil, není to tam moc přehledný a auta jedou jak o závod. V přístavu jsem očekával tak 20 až 30 natěšených endůrářů z Evropy. Byli tam nakonec jen dva , jeden na Harley a druhý na V-maxu, oba z Monaka… Zřízenci v zázemí přístavu vás nadirigují do lodi, dá se jim věřit. V lodi se motorka ukurtuje, tedy buď kurtujete sami nebo obsluha s vazákama od šmíru… Objednal jsem si vnitřní čtyř místnou kajutu, je nejlevnější a nelituji. Jeden Arab spí na chodbě na zemi, druhý se jmenuje Hasan a překupuje Mercedesy. Největší kámoš je ale Žak, chlápek z Montpelieru, který vozí motorky do Vysokého Atlasu, aby se povozila jistá elita motorkářů, udělali fotky s chudákama Berberama a tak… Žak mi závidí moji cestu, kdyby byl o třicet let mladší, jel by se mnou. Trajekty jezdí už z italského Janova a já se při mezipřistání jen přidal, a tak přeci jen nějaký ty endůráky potkávám. Jsou to Němci a nejsladší z nich je Štefi. Sedm Němčíků jedoucích na Bajerische Motor Werke typ GS. Tak jsem si naivně myslel, že se přidám, ale když mi vysvětlili, jak to vlastně s tím Marokem myslí, tak už se mi s nimi moc nechtělo. Za prvé směřovali v opačném gardu, za druhé jeli pouze asfalt a za třetí jeli z hotelu do hotelu, které měli dopředu objednány. Tomu tedy říkám vzrůšo… Jen Štefi jsem viděl na očích, že by raději jela se mnou. Ona byl šikofná holka z Mynchen, zaubere rase, přesto moc příjemná „kace“. Její hodná manžel ovšem nějak nedokázal pochopit naše hrátky, když jsme běhali po horní palubě a ve větru, roztahovali ruce, hrajíce si tak na motýly. On ji pak něco řekl… asi bylo dobře, že zase fučelo a já nic z toho neslyšel. Jsem naivní, neptal jsem se, jestli není zadaná, ani mne to nenapadlo... Štefi už pak nebyla tak veselá. Ještě před vyloděním, se mne ptala, ve kterém patře parkuju a já nestihl odpovědět, přišel Her Fýrer a bylo po he-he. Jejda, úplně jsem zapomněl popsat tu cestu trajektem. Západ slunce pátého dne-móc hezky, to jsme se vlastně se Štefi akorát seznámili, kuš už. Dalšího dne následoval průliv Gibraltar. Byl dost opar a tak jen náznaky gibraltarských skal. Silný vítr je však nepřítel i pro zkušeného lodivoda. Natřikrát jsme najížděli na přistání do Tangerského přístavu. Tento přístav je vystavěn pro větry západní, ale na tomto místě foukal silný severovýchod. Jednou jsem si myslel, že s sebou vezmeme i nějakou další loď kotvící v přístavu. Výkon našich bočních motorů nedostačoval, za tohoto počasí, pro přistávací manévr a tak museli povolat dva remorkéry. Myslím, že si asi každý pasažér řekl, že když si příroda umane, tak se můžeme i s technikou… Poodjeli jsme asi pět kilometrů od přístavu a dělali tam, v asi pětimetrových vlnách, šest hodin okruhy ve tvaru ležaté osmičky. A v ten moment to přišlo. Ti nejtvrdší Marokánci začali silně blednout, vycházejíc na zadní palubu, v častých intervalech, v návalech… Prý těch šest hodin navíc trajektovou společnost stálo 100 tun paliva, rybiček však bylo nakrmeno jistě rovněž mnoho. Když se vítr utišil, přirážíme ke břehům černé Afriky. S potleskem všech pozvracených i nepozvracených Marokánců kotvíme ve 24:00 v Tangeru. Hurá, konečně jsem na místě. Při výjezdu z přístavu na celním jsem zaplatil 50 euro takzvaným zprostředkovatelům, bylo to zbytečně mnoho, neměli nazpět… Mějte přichystáno 10 euro, to jim bude stačit a trvejte na tom, že větší hotovost nemáte, dále tuto záležitost nebudu rozmazávat. Arabáše-nemusím. A města severně od Atlasu jsou jich plná. Když přijedete do Tangeru ve 24:00, máte dvě možnosti: Buď do nejbližšího hotelu, nebo rychle vyjet z města, nezastavovat na červených, tedy pokud chcete být bez problémků; protože jsem měl zároveň problém s řetězem a sjížděním zadní pneu, rozhodl jsem se, že pojedu až do Casablanky, vyhledaje tam servis Kajaků. 
STAV TACHOMETRU 0 km, CELKEM 2 683 km (+ trajekt cca 1 100 km) 

21.5. „Noční výlet do Casablanky, aneb den sedmý, "Marakéšský“

A zase ta proklatá dálnice. Hop, skok, dírka, skok a předjet další z plazících se starých Renoltek, náklaďáků z roku padesát (Kamionas). Téměř každý má na zádi různá barevná světýlka. Čím více světýlek různých barev, tím je náklaďáček takzvaně „promakanější“. Víte co znamená, když na zádi „Kamionas“ začnou svítit modrá, zelená a červená světla? Znamená to, že se určitě bude něco dít. Avšak, dle poloviny, na níž se světla rozsvítí, se dá usuzovat, že zřejmě dojde k odbočení tohoto smrdícího zařízení z této rádoby dálnice. Když jedou několik Kamionas za sebou a každý vysílá podobné signály, připadáte si jako na diskotéce. Je něco kolem druhé ráno a víčka mi těžknou. Musím zastavit. Je tu nesnesitelné vlhko od Atlantiku a ten všudy přítomný smrad. Slezu z Kajaku a tak jak jsem oblečen, usínám na hliněné podestýlce. Po půl hodině zjišťuji, že zde se opravdu spát nedá. Některé z Kamionas nemají výfuky a to vám nepomůžou ani špunty do uší. Situace chce, abych pokračoval. Do “Casy“, jak místní Casablance přezdívají, přijíždím kolem páté ráno. Je tma, nejsou tu skoro žádné cedule a já hledám: 11 RUE DE LA REUNION DERRIERE LE LYCEE LYAUTEY 20000 CASABLANCA. Sakra, kam jsem se to dostal, tady má být obchod KTM??? Ke smradu z výfuků se přidal ještě silný zápach jakéhosi odporně vyzírajícího tržiště. Popojedu k policejní základně na okraji tržnice. Svítí jen pár pouličních lamp, tma a v tom hrobovým tichu jen nářek jedné ženy, která klečí a úpěnlivě žadoní, aby nezavírali toho spoutaného chlápka, asi živitele rodiny, kterého vedou do zamřížovaného podloubí. Jsem rád, že policajti umí anglicky a tak jim ukazuji cedulku, kam že se to mám dostat. A tak mne neomylně posílají od temné stanové tržnice kamsi do ještě temnějších ponurých uliček opodál. Na konci jedné slepé uličky se setkávám s naprosto zfetovanou omladinou. Ptát se jich na cestu rozhodně vzdávám. Oni v zoufalé situaci, mimo. A já nevěřícně zírám na ty postarší lidi, co polehávají po stranách bulváru. Zdálo se jako by se rozpadali, alespoň podle toho zápachu. Každých pět metrů ležela jedna osoba, jako mrtvola. A v tom se na mě jeden ze zfetovaných členů pověsil. Měl jsem co dělat, abych se „aji s kajakem“ nesložil na zem. Chvilku jsem s mladíkem promlouval. Tvrdil, že má výbornou paměť a tak jsem se jej přeci jen na cestu zeptal. On si přečetl uvedený název ulice a hned jej zpaměti zopakoval. Tvrdil, že jsem na místě a docela pevně mne držel kolem krku. Snažil jsem se vyprostit, ale držel se jako klíště. Zfetovaní kamarádi obstoupili brumlající Kajak. Nic, končím, tady není ani obchod s pečivem… Ruku na plyn, za jedna, buď já, nebo vy. Jel jsem ani nevím kam, hlavně už nezastavovat. Až jsem byl z Casy venku, dal jsem si pauzu, akorát se začalo rozednívat. Když bylo světlo, vrátil jsem se do Casy znovu. Tentokrát ovšem někam do středu města a tam už bylo o poznání kulturněji. Lidé chodili do práce. V Case mají filiálky různé a mnohdy docela známé korporace. Když dělnice a dělníci jdou do práce na sedmou ranní - to je panečku podívaná. Jde jich jedním směrem třeba deset tisíc. Svoji jízdu jsem nucen směrovat po směru toku davu vč. rychlosti cca 10km/h. Jen škoda, že nešlo vzít fotoaparát do ruky a fotit-asi by mne ušlapali. Ty lidi byli nevzdělaní. Asi deseti z nich jsem se ptal, kde se právě nacházím, nebyli schopní to ani ukázat na mapě. Znova jsem tedy zvážil situaci s řetězem a zadní pneumatikou. Podle mých výpočtů by pneumatika měla vydržet ještě 5000km, tj. do Evropy, tam v nejhorším už seženu novou. Horší to bylo s řetězem, protahoval se jako kšandy. Kdybych obchod opravdu našel, musel bych tak čtyři dny čekat na dodávku nového a navíc přišel by mne asi na dvojnásobek běžné ceny, což by mělo dopad na můj rozpočet. A tak jsem to riskl a 3 miliónovou Casablanku opustil. Když jsem tankoval na jednom návrší za městem, viděl jsem Casu z vrchu. Západní měla i výškové budovy, střední – filiálky a východní –chudinská –nedoporučuji – jen pro odvážné. Mávnu rukou a nasadím jižní kurs, Marakéš! Tělo volá po odpočinku, „á“, zastavím tady, lehnu si, spím. Mám sen, že mne olizuje Štefi. A když si říkám, že je příjemné mít takový sen, tak zjišťuji, že to není sen, ale realita. Ovšem v roli Štefi, je místní pes. Pes vychrtlý na kost. Dělím se s ním o polívku a vodu. Popravdě se mi tam zaleskla slza v oku, bylo toho již dost na mé smysly. Do Marakéše přijíždím kolem 15:00. Kemp je zde hned na předměstí po pravé straně. Čeká mne zasloužený odpočinek. 
STAV TACHO. 494 km, CELKEM 3 177 km 

Ráno mne vzbudí kokrhání místních pávů. Balím saky-paky a vydávám se za letmým poznáváním Marakéše. Brodím uličky starého města, zastavuji u mešity Ben Youssefa, v Cyber parku Mulay Abdeslam, ale v duchu se již těším představě přírodní scenérie Vysokého Atlasu. Na koně - kurs jihovýchod, směr Setti Fatma, cíl Oukaimeden. Marakéš stojí sice za větší pozornost, ale mne už nic neudrží. Po půlhodince jízdy začíná krajina proklatě červenat, cesta zužovat a prudce stoupat. Oukameiden je výletní středisko zámožných Maročanů v nadmořské výšce asi 2 300 m.nm., já však pokračuji dál po šotolině dokud se můj výškoměr nezastaví na hodnotě 2 825 m.n.m. Všechno tady kvete. Jakási kvítka, kaktusy, mechy, trávy. Nade mnou se tyčí masiv Djebel Toubkal až do 4 167m.n.m. Je tu hrobové ticho, jen občas proletí dotěrný hmyzák. Vypnout harddisk a kochat se. Toubkal je bílý, skalisté kopce střídají okrovou a tmavě červenou a ani ostatní barvy spektra nezůstávají zapomenuty. Kdyby tady stál Michelangelo, asi bych jej odsud nedostal ani heverem. No, a co dál. Sjedu tedy zpět do Ouky a místních „arabských nabízečů všeho“ se ptám na cestu. Chci totiž masiv Toukalu traverzovat po severní straně až do osady Asni. Poradili mi výtečně, další pokus končil s dalším koncem cesty. Pokud bych jel rychleji, letěl bych jako pták při střemhlavém letu z pět set metrů vysoké skalní stěny… Při této příležitosti nelením, a předním kolem si přejíždím své drahocenné horolezecké sluneční brýle, výborně… Tak zase zpět do Ouky a to již potkávám místního Berbera, který mi velmi ochotně cestu do Asni poradí. A tak po několika kříženích s oslími stezkami moje putování dostává konečně dopřednou rychlost. Serpentiny každou sekundou rozplesávají moje jezdecké srdce. Cesta je vryta do nechutných svahů, rozhodně exponovaná záležitost. Chyby nejsou v toleranci, to opravdu ne. Řadím jedna, dva, maximálně trojku, ale to už hladina adrenalinu zvedá pojistný ventil... Potím se jako štvaná zvěř. Pozor, ovce, kámen, výmol, zúžení, balvan, brod, červené bahýnko nahazuje motorku i mne. A v tom vidím napravo celkem vzdálenou osadu Allous. Je to jako byste se vrátili o tisíc let nazpět. Tam dole, v té propasti, jsou domečky Berberů s kaskádami políček sytě zeleného a nažloutlého ječmene. Za moment potkávám pasáčka ovcí a ptám se na cestu. Usoplený pasáček rukama i bosýma nohama naznačuje, že dál to s tím traverzováním do Asni nepůjde, a že budu muset sjet dolů do Allous a pokračovat po asfaltu do Thannaoutu. Odměnou se pasáčkovi dostává čínské polévky, kterou ihned pojídá a křoupe suché nudle. Přidávám ještě deset dirhamů. Klukovi však nevěřím a pokračuji v opatrném traverzu. Tedy dokud nenarazím na dělníky geo-průzkumu s vrtací soupravou. Čert ví, jak tu mašinu sem dostali. Křídla jsem si sebou nevzal, a tak musím otočit a skutečně sjet k osadám Allous. Po cestě, ne-cestě ještě ulehám mezi ovce s čelním pohledem na zasněžený Toubkal, je přeci 33°C, ne?… Terénní projížďka ve stupačkách po rudé stezce v Allous končí a přechází v tekoucí asfalt až do Thannaoutu. Tedy asfalt s tučnými olejovými skvrnami, které jsou „nejpříjemnější" zejména na zatáčkách. Ale Kajak, kterého sedlám, je v tomto ohledu velmi tolerantní stroječek a dovoluje mi odklony a myší manévry v těchto „milovaných“ úsecích cesty. V Thannaoutu jsou zrovínka nějaké trhy a tak kličkuji mezi ovcemi, slepicemi, kozami, Berberkami a Berbery. Odbočuji vlevo po silnici č. 203, kurs jihozápad, směr „brána Maroka, brána Afriky“, tedy sedlo Tizi’n-Test. Asfalt je v takovém stavu, že tlumiče odvádí opravdu slušný kus práce. Cesta je lemována, místo svodidel, vzrostlými až dvoumetrovými kaktusy. To kdyby chtěl člověk padat, aby se o ně bezpečně zachytil. Není to však příjemná představa, proto sekám latinu a moc neblbnu. Vlnící se modrou řeku Test lemuje překrásné červené údolí s některými pahrby, které prezentují dávné korálové útesy v barvě bílého vápence. Sedlo protíná hlavní východo-západní hřeben Vysokého Atlasu v nadmořské výšce 2100 m.n.m.
Když jej přejedete, jste v pravé Africe, proto „brána Maroka“. Projeví se to hlavně v klimatu. Vzduch je sušší, zem vyprahlejší, exotika sílí. Možno vidět palmy, jak rostou kolem 2000 m.n.m. - není problém. Když sjíždím od brány, potkávám první odpoledne jedoucí automobil… Klesám až na úroveň poeticky zvlněné krajiny poseté solitéry. Prakticky všude mezi nimi je jedno obrovské pole řídce rostlého ječmene před žněmi. Slunce dokresluje báječnou atmosféru zlatavé žluti. Za touto zlatavou krajinou se tyčí hnědé pohoří Anti Atlasu. Je čas jít spát a tato sametová krajina k tomu přímo vybízí. Asfalt mne už nebaví, a proto asi 20km před napojením na silnici N10 odbočuji vlevo, do nedalekého Tafinegoultu. Na jeho konci potkávám vznešenou Berberku, která se asi narodila přímo místním Božstvům. Ten pohled…; lapila mne… Jediné, co mé tělo bylo schopno vykonat, bylo: spadlá čelist, oči velikosti medicimbálů a držení plynu povolilo. Poskákal jsem ještě několik říčních valounů na cestě ne-cestě a zastavil. Byl jsem rád, že se kolem mne zrovna vracejí ovečky z pastvy – docela mi to utišilo hormonální vichřici. A rychle pokračovat v cestě! Valounky hopsají s celým tím směšným Kajakem a já si připadám jako král Tajtrlík. Obloha usíná a přichází klasická procedura rozbíjení tábora. – dejte pozor na škorpiony a nenechávejte otevřený stan! V tom přichází nádherné svolávání k večerní modlitbě, tzv. muezzin. V každé z okolních osad začali svolávat muezzíni v jiném čase, a to vyvolává dojem jakéhosi stereofonního vnímání. Jakmile ztichnou, ztichne i všechno kolem a já mohu konečně usnout třeba s myšlenkou: „Sakra, Štefi jí nesahala ani po kotníky…“
STAV TACHOMETRU 268 km, CELKEM 3 445 km