Maroko 2010, expedice vnitřního hlasu

Ranní nálada koresponduje s dnešním bojovým úkolem, a sice se přemístit do Quarzazatu. Poslední procvičení orientace a plánu: Po stepi jižně, východně, brod, opět jih, vlevo po Silnici N10 na město Aoulouz, dále po N10 do Taliouinu, vpravo šotolinou na Askaoun, vpravo na Tizin-Tleta 2 502 m.n.m., dále na Tizin-Melloul 2 506 m.n.m., osadou Tachokcht do Anezalu a zbytek po asfaltu. Není to, ale taková legrace, jak to na první pohled vypadá. Tento itinerář prezentuje cca 300km pohybu v neznámé zrádné krajině, rozpálené do běla… Z toho asfalt tvoří jen třetinu. Začínám si uvědomovat skutečnou hmotnost mého království. Já 101kg, můj skafandr 12kg, náklad 85kg, motorka 208kg, výstroj 18kg, náplně cca 20kg, to se rovná 442kg. Když se to celé začne naklánět… no, nebudu předbíhat. 30km na N10 po odskakujících valounech – ruce mám jako king-kong,“ jó!“. V Taliouinu tankuji pro jistotu plnou. Dle navigace přátelských domorodců přijíždím kupodivu po asfaltu až do Askaounu –vojenská základna, kde se snažím doptat kudy dál. Na otázku, zda-li projedu off-roud, voják podstoupí, našpulí významně tvář a hrdě prohlásí: Projedeš, GOOO!!! A tak jsem se vydám na cestu a dorazím na křižovatku tvaru T. No? Tu nemám v mapě! Raději se vrátím do Askaounu a zeptám se znovu. Marokánský voják to vidí opět naprosto jasně a povídá: Jeď rovně! Já oponuji a on povolává vyšší šarži. Oba se pak usnesou na verdiktu: první T - vlevo, druhé T – vpravo. Znovu do boje! Terén je tu suverénně nejtěžší, projela by tudy akorát VÉTŘIESKA nebo dakarový speciál. Ten brod co je teď přede mnou??? Jak se tam s tou škatulí jen vymotám? Zastavím a vzpomínám co říká Marc Coma: „Když máš strach, přidej plyn, jinak jsi na zemi“. Nakonec jsem i ten brod překonal. O několik metrů dál mi kámen, čnící ze země, chňapl po noze a chodidlo stáhl za motorku. Noha to kupodivu přežila, ale obtížnost terénu se dál stupňovala. Na jedné náhorní planině mi přišlo, že motorka není ovladatelná, jediné co pomáhalo, bylo otevřít oči a přidat plyn. Držet to alespoň na druhém rychlostním stupni. Moje ochota pokračovat začíná klesat. Co když nejedu správnou cestou, tudy by šel akorát osel… Nic, otáčím a vrátím se do Askaounu. Jakmile jsem zpět, vidím nějakého automechanika opravujícího starou Renoltku z roku padesát tři. Mechanik povídá, že to určitě zvládnu, že jsem jel dobře a že je to špatný jen 6 kilometrů. Tluču si do hlavy, že jsem to už mohl vydržet, protože těch 6 kilometrů jsem prakticky mohl mít za sebou. A znova vyrážím do pekelných planin podhůří Atlasu. Nyní vyjíždím jen o pár stovek metrů nad poslední pokus a přichází „balvánky“ velikosti konferenčního stolku. Běžný kamínek má průměr „kopačáku“. Sakra, chlazení ukazuje na přehřátý motor a něco stříká na zem, sakra, sakra. Zastavuji přehřátý stroj a sesedám. Stříkání neustává, sakra. Je to benzín, sakra, vždyť ten benzín vaří v nádržích, do prdele, teče to na výfuk, rychle vyklonit hadičky přepadu mino motor! Sakra kolik toho uteklo? To je jedno, po dvaceti minutách otáčím stále ještě přehřátý stroj k návratu. Ve skafandru mám několik litrů potu, masakr. Teploměr ukazuje na 38°C. Piju, jako duha. Po zvážení všech rizik, se rozhoduji tuto etapu zjednodušit, vrátit se do Taliouinu a pokračovat do Quarzazatu po asfaltu. Při návratu do Askaounu, mě vyhodí výmol doprava a já už nemám sílu to ustát, ruce už nepracují tak, jak by měly, a pokládám přehřátého plnokrevníka na levobok. Z posledních sil jej zvednu, mrchu, sakra, ale je tady krásně pusto. Teď vidím Toubkal i z druhé strany. Od jihu má o poznání méně sněhu. Mezi městy Taliouine a Tazenakht mne opět jímají nálady na terénní vyjížďku a když vidím na pravoboku ty krásně zelené planiny s kopečky podobné golfovému hřišti, s uválcovaným antukovým povrchem, sundávám náklad a spontánně vyrážím do terénu nalehko. Pozor na soliterské balvánky, ale jinak bravurní plochodrážní záležitost, vřele doporučuju! Ještě doporučím krajinu s francouzkým názvem Concordia mezi městečky Anezal a Tazenakht, jde o skaliska antracitové barvy.

Podél silnice N9 se snažím najít odbočení k historické pevnosti Ait-Benhaddou. Cedule AIT- BENHADDOU OFF-ROUD mne magicky přitahuje, neváhám ani chvilku. Vozí tudy turisty v Toyotách, aby se turisté už konečně probudili! Pro mne je to příjemné osvěžení, protože vím, že tady na nástrahy přírody rozhodně nenarazím. A proto plynem rozhodně nešetřím. Kajak i s kuframa skáče jako pominutý, chtěl bych se vidět, tu ladnost 442kg vážícího, směšně poskakujícího hrošíka... U pevnosti Ait-Benhadou chtějí za parkování a ubytování 100 Euro, což mne skutečně rozesmálo. Když mě ten Arab vysvětloval, že odjinud pevnost neuvidím, otočil jsem Kajak a odpádloval na první kopec, který jsem viděl. Odtud byl teprve pohled, sám sobě jsem si záviděl… Do kempu v Quarzazatu přijíždím značně opotřeben, za soumraku. A střemhlav do sprchy s jediným kohoutkem se slanou horkou vodou, výborně… Po setmění se jdu projít po městě. Vládne zde evropská nálada a nebývalá uvolněnost. Pro filmofily se zde natáčely nějaké pohádky, třeba: Gladiátor a tak… …víc jich stejně neznám. Berbeři jsou stále tak naivní, že hrdě říkají větu: „Vidět Quarzazate, a zemřít“. Quarzazate nejednou hostoval Dakar, slavný to závod. Možná proto?

24.5. Den desátý, „odpočinek, cesta kolem růžové fabriky, ve finále kaňon Dadés“

Ráno se v kempu seznamuji s Ralphem, je to velmi příjemný Švýcar. Přivezl si v VW Trasporteru svého miláčka BMW R 1200R a já se usmívám pod vousy, kde s tím asi hodlá brousit stupačky… ale pozval mne na snídani. A tak ochutnávám konečně něco z místní kuchyně. Ralph poručil vaječné omelety s arabským chlebem a „Ne-ne“ marocký národní nápoj (mátový čaj) . Vrchní si pečlivě naši objednávku zaznamenal, sedl na moped a odjel pryč. Tak a můžem jít, nic nedostanem. Ale vtom se už vrchní vrací zpět, veze vajíčka a čerstvý chléb… Po jídle se Ralpha zmocňuje nákupní horečka, povídá: „… je zde všechno velmi, velmi levné, 20-40% běžných severomarockých cen“. V duchu si říkám:“… no, sichr, ty chudáčku malej švýcarskej …“. Nic proti Ralphovi, ale je to Švýcar a za jeden frank by si klidně nechal vrtat koleno. Potvora jeden, do dneška si píšeme a snad se ještě potkáme. Odpoledne mám chuť pokračovat a tak dávám kratší etapu s cílem kaňon řeky Dadés, tj. po N10 kolem fabriky na výrobu růžových parfémů a asi po 115km v Boulmane Dades vlevo (rovně) a pak to začne…. Večerní slunce jenom podtrhuje červenou barevnost fantasticky pohádkového údolí. A vůbec, jeďte se tam podívat, nemusím taky o všem psát. Za soumraku dorážím po levé straně ke špig-nigl kempu+hotelu (tzv. auberge), je to kousek před Imdiazenem. Obsluha mne láme k přenocování v hotýlku, ale nedám se a povídám: Raději mi něco uvařte… … oni se postavili do národního pozoru a nabídli „Taj-džin“. „No tak, sem s tím“. V kempu jsem byl já a dva němečtí důchodci. Než byl Taj-džin hotov, Němci si mě podali. Nabídli mi pivo a já neotálel, jelikož v Maroku je prohibice na alkohol. Nedá se nikde koupit, ani místní lidé by si to nedovolili, vzhledem ke svým duchovním hodnotám. Po týdnu zase pivo, hurá! Taj-džin je prakticky předkrm – salátek z orestované zeleninky na olivovém oleji, o kterém se nám Evropanům může akorát zdát. Dále pak hlavní chod - maso jako kuře (tím nemyslím evropského hermafroditního brojlera), tedy maso pečené společně s přílohou a zeleninou v uzavřené stejnojmenné nádobě kuželovitého tvaru. Ano, bylo to vy-ni-ka-jí-cí a gurmánsky vy-chy-ta-né. Dokonce i velmi es-te-ti-cké. Ale já mám stejně nejraději guláš a svíčkovou… 
Dobrou noc ...
STAV TACHOMETRU 172 km, CELKEM 4 006 km

Je ráno a já se chystám na extrémnější etapu vedoucí za Msemrirem vpravo kurz východní sedlem 2 800 m.n.m. mezi masivy Irchiln’ Tissent 3 156 m.n.m. a Adrar-Mkorn 3 222 m.n.m., samozřejmě ani metr asfaltu, doporučuji! Než odbočíte vpravo, zeptejte se místních zda-li odbočujete správně, je to jen jedna z x-kamenných cest jdoucích na východ. Já si nechal poradit a po dvou kilometrech jsem si myslel, že dopadnu jako u Askaounu, ale dalo se to nakonec přidáním plynu zvládnout. Šotolinka pod plynem, kamenná cesta, kočičí hlavy, ale do „oslí“ stezky z předvčerejška to má ještě dost daleko. Á, vidím první bytosti. Karavana asi deseti oslů a čtyři stydlivé Berberky různého věku. Když vytáhnu fotoaparát, okamžitě se schovávají za osly. A já si říkám, že jsem asi taky osel, vždyť jim nemohu brát jejich jedinou intimitu a ženskou současnost. Rozdám jim peníze, ať maj aspoň na boty. Po několika kilometrech potkávám karavanu další. Ty Berberky maj tak uhrančivý oči, já jsem se z toho úplně zamotal a ztratil rovnováhu. Plnokrevníka pokládám tentokrát na pravobok, ale tohle jsem už sám nezvedl. Jsem rád, že jediný muž, kterého na této horské pistě vidím, je právě tady. Á, už se šine mi pomoct. Jako na drátkách. Dostal penízky, i když nechtěl. Holky jsem vybavil taky. Asi se mi změnila aura, protože když jsem potkal třetí karavanu, jak odpočívá, ženské na mne už samy mávaly a nabízely „Ne-ne“. A já zastavil a šel mezi ně. Ty starší si mne změřily kolik mně je do kila, a ty do dvaceti let stydlivě pobíhaly kolem. Těm jsem dal taky nějaký penízky a vojenský ponožky, které pro ně byly daleko nejzajímavějším dárkem. Rozdal jsem čtyři páry, které si ihned začaly zkoušet…

Ony mi za odměnu daly vyzkoušet, kolik takový oslík unese. Když lidi v karavaně odpočívají, neznamená to, že by chudák osel musel náklad snášet na bedrech, je tedy odlehčen. Všichni osli nosí touto dobou stejný náklad, a sice bavlník. Řekneš si „suchá tráva“, ale když jsme to na řvoucího osla nandávali, dvě Breberky byly na jedné straně a já suverénně na té druhé – neunesl jsem to a jedna z nich mi musela pomoci. Mají tedy páru, to se musí nechat, a taky smysl pro hru a fair-play. To co uvidíte při sjezdu ze sedla směrem ke kaňonu Todry, to opravdu stojí za to. Kupříkladu u osady Tamtattoucht se dá řádit až 140km/h ve stupačkách, opravdu chutné soustečko. Kordon prachu za vámi zůstává ještě pár minut… Když jsem ale přijel k osadě blíže, setkal jsem se s rozuřeným dítětem, které když vidělo, že nezastavuji, začalo házet kameny. Nu což, to jsou malé věci, ale je dobré o nich vědět a neleknout se… Kaňon Todry je nádherný, ale ten s řekou Dadés byl rozhodně famóznější. Obě řeky se vlévají do Sahary, kde končí svoji marnou pouť. Večer přijíždím do Tinerhiru, vybírám nejlepší kemp, s modrounkým bazénem, do něhož záhy skáču. Večer nemohu usnout, proto se jdu projít po městečku. Vidím rodiny s dětmi, jak jsou doma pohromadě v jednom pokoji, píší úkoly, učí se francouzsky, jedí, papají, prosí, dostávají na zadek. Myslím, že my Evropané bychom se měli zamyslet, kolik času trávíme se svými dětmi a kolik času nám zabere to pivko… Tam v Tinerhiru v těsném sousedství se Saharou to lidé ví. 

26.5. Den dvanáctý, „začíná to vonět písečnou Saharou“

Od rána fouká silný západní vítr. Zvedá prach takovým způsobem, že z modré oblohy je rázem obloha bílá. Když vyjedu na N10 ve směru na Er-Rachidii, potkávám Bajeriše Motor Werke a džím se jich, docela solidně mi rozrážejí vítr, odbočujeme shodně vpravo na Alnif. Na této vyprahlé krajině není zajímavého asi nic, krom obrovitých, asi třímetrových sukulentů. V Alnifu se naše cesty rozdělí, já pokračuji po větru kurs východ (Rissani, Erfoud) s cílem Erg Chebbi.
V Ergu jsou nejvyšší duny v Maroku a Maročané tvrdí, že i na světě… Fouká tak silně, že je najednou úplné šero. A z něj vystupuje vlajková loď Sahary – Erg Chebbi – „zlaté pyramydy“ – tam svítí slunce, nechápu. Kurz stáčím na jih na Merzougu, ale mám vážné problémy udržet se na vozovce, přejíždím písečné jazyky a čekám, kdy to pode mnou ustřelí… Situace houstne, za posledních 30 minut jsem potkal jen jedno auto – a to mi napovídá, že by v písečné bouři vyjel jenom blázen. „No jo, tak co tady sakra dělám“. Ten den jsem, jedinkrát za expedici ,využil služeb hotelu. Hotel, přesně řečeno „Auberge Sahara“, stojí na úpatí písečných dun. Tento večer nezapomene hlavně motorka, která byla do rána plná písku, všude mimo karburátorů… Dal jsem si hned sprchu a pak se jdu podívat jak bouře pokračuje. Když jsem se po minutě vrátil, musel jsem do sprchy znovu... Nechápu Berbery, jak to dělají, že umí dýchat písek. V hotýlku byli ještě Angláni, ten den měli dělat s průvodcem „adventůru“ do vesnice za pátou dunou. Byli „vyhastrošení“ do berberského, jako kreténi. A tak jsem si raději dal Kus-kus, abych se uklidnil a nemusel se na ně dívat. Byl tam jeden Pan Odvážný, který za každou cenu požadoval přechod, bez ohledu na počasí. Měl štěstí, že jsem byl ospalý, musel bych ho vynést v zubech ven do bouře. Ať si vezme tu všemohoucí GPS, co si sní neustále hraje, a vypadne do p.. (písku). Chtěl bych ho vidět, hrdinu. 

Jelikož jsem tu sám, nemohu si dovolit utopit motorku někde v duně, nesmím se zranit, nesmím si nic vykloubit ani zlomit. Nemám žádného podrž-tašku. Začnu pod dunami, pojedu nalehko a postupně budu přikládat pod kotlem. Po první hodině opět zjišťuji, že Coma měl doopravdy pravdu s tím plynem. Umět ten písek přečíst je docela věda . Mě se ale to přidání plynu, vždycky vyplácí. Poletuji po úbočí a zjišťuji, že na určité barvě písku je bezpečnější projet 110km/h, než-li 70km/h. Po dvou hodinách jsem vcelku otrkaný, proto se vydám k dunám a okamžitě mi zadní kolo mizí v písku. Pod plynem a plným rejdem otáčím celou motorkou a opravdu kolo záhy z písku vyskočí a jede se dál. Tak ještě trocha legrace a stačí. Teplota mne zahání zpět do hotelu, píšou 35°C, dobré ráno… Bude lepší, když vypadnu zpět do hor, kam patřím. A tak to zlatavé zpestření ukončím.. Řetěz navíc umírá čím dál rychleji – „abych, kurník, dojel, písek mu nesvědčí“. A tak mimo asfalt objíždím město Er-Rachidia, dne třináctého se vydávám po N13 kaňonem řeky Ziz. Doporučuji. Jde o Grand-Canyon v menším provedení, ale i tak velmi působivé. U města Rich opouštím N13, odbočuji vlevo směr Tizin-Ali a město Imilchil. Jde o zajížďku, ale přesto doporučuji, tedy až na tu změnu temperatury. Ráno pod zlatým Ergem je 35°C, nyní ve tři hodiny odpoledne 8°C, klepu se jako ratlík… Ale jede se krásnými kaňony mezi třítisícovými vrcholy. Masivy okolních skal jsou opět šikmo vrstvené, barvy hlavně šedivé.Zdá se, že jsem se dostal do ráje geologů. Některé kopce připomínají spirálově točenou zmrzlinu, jde o opravdu úchvatné scenérie. Často zastavuji a prohlásím: „To-só-pa-no-ra-ma-ta“. V Imilchilu na benzince potkávám motorkáře ze Španělska. Pánové se ke mně mají, dáváme se do řeči – polovinu dovolené strávili čekáním na náhradní díl pro KTM 990 Adventure, a sice vysokotlaké dopravní palivové čerpadlo… Byl jsem velmi rád, že jedu na staré karburátorové verzi 950. I s BMW měli problémy, no nezávidím. Jedou opačným směrem – „a tak se mějte hoši“. Je stále chladno, chci sjet někam do příjemnější nadmořské výšky. Směřuji dále na El-Ksibu. Zdá se, že pohádka nekončí, kopce tady připomínají dávné, otrněné praještěry. O kousek dál si připadám jako v Číně, i když jsem tam nikdy nebyl. Kopce jsou podobně podivné, strmé a pokryty solitéry v pravidelných uskupeních. Asi 30 kilometrů od Imilchilu přijíždím ke křižovatce, která není v mé mapě. Je tu již tepleji asi 12°C a já se rozhoduji pro přenocování. Vybírám místo pod světlešedým, naprosto symetrickým kopcem tvaru sopky, posetým solitéry. Pod kopcem jsou řídké lány vlčího máku a jakási zemědělská usedlost. Večer ještě pozoruji pracující Berbery – ženské na polích a chlapy vykopávající vodní rezervoáry kolem každé sazenice. Pracují tu i děti. 
STAV TACHOMETRU 423 km, CELKEM 4 759 km

28.5. Den čtrnáctý „ dehydrované vodopády“

Možná se budete divit, ale nepoužívám motorkářské přezkové boty. Moje horské kožené trekové boty mi naprosto vyhovují, a to ze dvou důvodů: Za prvé do nich neteče, jako do Oxtarů za sedm tisíc, a za druhé se v nich dá i chodit. Je pravdou, že holení kost není tak chráněna, ale to pohodlíčko a noha není tak pachová…. Hned po ránu vyrážím na malý výstup na onen kopec, vyzbrojen dalekohledem. Stoupání kopce je 40° a přesto, že kopec sestává z jakési drti břidlice, kupodivu to neklouže a dá se pohodlně stoupat, podivné místo. Po návratu z výletu, balím a na neznačené křižovatce se vydávám vlevo. Asfalt záhy končí a já jsem rád, že jsem zase ve svém živlu. Asi po 20 kilometrech se dostávám k nově vybudované mostní konstrukci přes nějakou řeku. „Kurnik, kde to jsem, á zeptám těch Berberek, co jsou tu s oslama pro vodu“. Zeptám se tedy té první. Když se otočila, vzpomněl jsem zase na dokonalost božstev, která ji stvořila. Moje čelist, nespadla jako minule a hned se ptala, kde že to vlastně jsem? Žena se zastyděla a utekla opodál schovat se za druhou ženu. S mapou v ruce se vydávám za tou druhou ženou. Když se otočí, nemohu uvěřit, že se dívám na ono vysněné božstvo. Její manimka byla skutečně hodně upracovaná…; mám za to, že viděly mapu poprvé v životě, protože ani náznakem netušily, oč je žádám. A tak nezbývá než pokračovat. Pohybuji se ve výšce kolem 1 500 m.n.m., je tu příjemných 16°C. Po několika kilometrech přijíždím do vesnice bez názvu. Děti už klasicky mávají a já na ně. „ Á, chlap“, sice vypadá jako Arab, ale třeba mi poradí kudy dál. Jmenuje se Yossiph (Pepa) je mu 30let a je učitelem v místní škole. Ihned mne zve do svého domu naproti škole. Dům je prostý, kuchyň bez okna , v chodbičce a obývák-ložnice-pokoj pro hosty je jednou univerzální místností 4x4 m2. Pepa je intelektuál, ihned v mapě ukazuje, kde se nacházíme. Ví, kde je Česká republika a hned skanduje Nedvěd, Nedvěd, Nedvěd... Mluví arabsky, francouzsky, anglicky, německy, plus dva diferentní berberské dialekty. Říká, že bych si měl zlepšit svou angličtinu a podivuje se tomu, že nemluvím ani německy o moc lépe… „No, tak to stačí. Ne-ne máme dopito, děkuji, a teď mi ukaž svou třídu, ano?“… Ve třídě sedí tři žáci a další učitel nevyslovitelného jména. Ptám se, kde mají ostatní žáky?No, přece v práci na polích. Ty děti, které pracují usilovně, ty rodiče zanedlouho už do školy pustí. (Bylo 12:00…) Pepa mi prozradil, že má tajný sen a za chvilku donesl malý plakátek nějakého maličkého skůtru značky Yamaha. Já jsem zachoval tvář a obdivně pokyvoval. On se ale hlasitě rozesmál, a chytil mne za ramena – nebyl to žádný trouba… V Maroku jen 20% vysokoškolsky vzdělaných lidí najde uplatnění. Zbytek příležitost prostě nemá, a přesto chtějí studovat. A děti se dnes, ve třetím tisíciletí, těší do školy... Ještě dnes bych rád stihl Cascades d’ Ouzoud, jsou to vodopády v podhůří Moyen Atlas a Vysokého Atlasu. Je třeba vyrazit, tak ještě divadélko pro sbíhající se děti, zatahat za plyn a na přední brzdě roztočit zadní kolo a tryskem pryč. Trysk však netrvá dlouho. Začínají tu stavět novou silnici a přichází asi 60 kilometrů buldozérem uježděného ostrého kamení. Je to ideální pro destrukci už dost zdivočelých pneumatik, ale je tu krásně. Po lanovém mostě přes modrou řeku a pořídit asi nejpěknější fotografii z celé expedice po Maroku. Na křižovatce vpravo a dále se držet směr Ouaouizarht. Kolem přehrady Bin-el-Ouidane pro milovníky vodních děl exkluzivní podívaná. Modrá voda u břehů červená (tedy pokud svítí slunce). Šup přes hráz směr Azilal a za ním asi po 20 kilometrech vpravo. Vodopády se nachází asi 15 kilometrů od uvedené odbočky. U vodopádů stojí Arabáši a přetahují se, který z nich mi skočí do cesty a pozve mne do jeho zaručeně nejlepšího hotelu… Potkávám zde naštvané Francouze, kteří se nechali napálit. Povídají: “Nechali jsme se zde ubytovat, zaplatili a šli k vodopádům, jenomže vodopády nejsou – je sucho. Ani tam nejezdi”. Dal jsem tedy na jejich radu a poračoval dál. Jenomže kam dál? To je jednoduché, pojedu dál, kam mne kola zavezou. Asi není podstatné, u které dědinky jsem zastavil, ale vedla do ní jen jedna hodně skloněná kamenná cesta. U vjezdu do vesnice jsem zastavil a neomaleně rozbil tábořiště. Do půl hodiny jsem již stál obklopen dětmi, které mi nosily pohoštění od rodičů. Ti kluci byli hladovější, než já, a tak jsem dobrou polovinu daru rozdal. Pořád mi nechtěli věřit, že támhleta hvězda je ISS – mezinárodní kosmická stanice, a že jsou tam lidi. Dědina měla jen 12 domů ve skále. Kozy chodili pást na skálu?! Děti chodily do školy Khemis-Oulad-Ayad nacházející se 500 výškových metrů pod vesnicí!!! A po škole pojďme poklidit dobytek, podojit, sušit trávu na zimu a… Největším darem pro jednoho klučinu byla obyčejná propisovací tužka, o níž mne požádal, když jsem zapisoval ujetou vzdálenost. Zanedlouho přišel otec rodu, postavil se mimo děti, zamhouřil oči, pokrčil čelo a upřeně koukal. Tak jsem si řekl, že by cigaretka nezaškodila a rázem se jeho tvář rozjasnila. O půlnoci jsem po smršti dětských otázek musel rezignovat, zapnout zip od stanu a nandat špunty do uší. 

STAV TACHOMETRU 250 km, CELKEM 5 008 km 

29.5. Den patnáctý, „Get Back“

Na silnici N8 je to, co bys kámen dovezl a tak se po ní vydávám směr Beni-Mellal, což je milionové, zapáchající, průmyslové město. Tam také tankuji a vzhledem k tomu, že už nemám dirhamy musím platit v eurech, čehož mistrně využívá arabská obsluha a litr benzínu mne rázem stojí 40Kč. Na jiných pumpách jsem s tímto neměl problém, ale chce to se domluvit a dopředu si u obsluhy peníze vyměnit. Počítá se následovně: 1 euro = 10 dirhamů, 1 litr = 10 dirhamů. Pokud budete slídit po bankách, dočkáte se možná lepšího výsledku, ale je otázka, jestli to za to stojí. Já prodělal jen v Beni-Mellalu. Pokračoval jsem po N8 přes Khenifru, Azrou do Fésu, kde jsem na sebe chtěl nechat fouknout trochu historie. V roztržitém Fésu jsem projel kolem muzea, Královského paláce a horko těžko natankoval. Jsou tři odpoledne, slunce pálí všechny Evropany. Ach, ten smrad. Při vší úctě ke všem středověkým památkám, prostě musím vypadnout. Ano, mohl jsem zajít do lázní, trochu se zchladit a při té příležitosti si nechat ukrást cestovadlo… Raději pokračuji, sleduji cedule na Ouezzane. Široká cesta obsahuje i řadu dalších křižovatek bez označení, ale najednou se cesta stáčí zpět na jihozápad. Á, přijíždím na fésské smetiště, výborně. Je zajímavé, že tady není o mnoho větší smrad, než-li v městských ulicích. V okolí smetiště však žije spousta domácností v celtových stanech. Lidé na „nových“ navážkách smetí paběrkují, na vozících odváží cihly, kovy, no prostě všechno, co sem nepatří. Tedy netušil jsem, že zde taky volili Zelené… Pozorně se naviguji na silnici č. 501 směr Ouezzane. Dvacet kilometrů serpentin mne vyhouplo do podhůří Rífu, hornatého kraje, kde hašiš a marihuana jdou ruku v ruce s dynamickým stereotypem. Moje důvěra k místním, rífským, klesá k nule. Člověk nikdy neví, co vám místní, třeba i s dobrým úmyslem strčí do kufru. Postihy jsou vysoké, kauce rovněž – každý nechť zváží, jak se k tomu postaví. Rífu dominuje zemědělství, jelikož je zde mírnější podnebí, ovlivněné středozemním mořem. Pole najdete i na vrcholcích kopců, kam by český traktorista už jistě nevyjel (tedy, nic proti českým traktoristům). Připojuji se na silnici č. 408 a po čtyřech kilometrech odbočuji vpravo, směr Bab-Taza. U osady Tafrannt zajíždím do jakéhosi údolí, hlavně už zastavit a klid. 
STAV TACHOMETRU 472 km, CELKEM 5 480 km 

30.5. Den šestnáctý, „Vnitřní Hlas a Chefchaouen“

Pokračuji po asfaltce-ne-asfaltce na Bab-Tazu. Výhledy na Ríf jsou tu nádherné. Kolem rostou cedry a je tu voňavo, provoz nula, ale když něco jede, tak to stojí za to. Musím přiložit fotografii standardně přeložené traktorové vlečky, nebo náklaďák-PANKÁČ:Ralph, kterého jsem potkal ve Quarzazatu, mne upozornil na Chefchaouen, že je to moc hezké a architektonicky zajímavé místo. Turistický průvodce o tomuto místě hovoři: „Snad nejpěknější malé město v Maroku, s bělostnými zdmi a půvabnými uličkami“. Já bych jen dodal, že bílou barvu zdí často střídá modrá, a že jsou tu k vidění nejen půvabné uličky, ale i půvabné ženy. Dá se najít hlídané parkoviště, takže bezstarostně opouštím plnokrevníka a mizím někde v těch uličkách. Jednotlivé vstupy jsou velmi levné. Prohlídka kasby s muzeem mne vyšla asi na 25Kč… Až jsem se dostatečně pokochal městem i vápencovým masivem pnoucím se 2000 metrů nad městem, vyrazil jsem dál směr Tetouan po N13. A pak to přišlo. Po několika kilometrech N13 došlo k něčemu mimořádnému, co se do žánrové oblasti cestopisu už nevejde. Docela váhám, jestli mám v líčení pokračovat. Věříte na zázraky Boží? Ne? Já taky ne! Já už totiž věřit nemusím, když už vím, že se dějí. Záležitost souvisela se zabráněním střetu s cyklistou. Koukal jsem se zrovinka napravo na ten krásný vápencový masiv. Rychlost cca 100-110km/h. Najednou ten Hlas srozumitelně říká: „Podívej se, támhle před tebou jede cyklista, vidíš ho? Srazíš ho! A já v Duchu: „Kde že? Aha“ - a začal jsem silně brzdit. Za cca 4 sekundy najel cyklista do levotočivé zatáčky a podjelo mu asi přední kolo. Spadl a ihned se odrazil od svodidel. Zůstal ležet v mém jízdním pruhu. Když jsem zastavil, byl jsem třikrát šokovaný. Zaprvé: Ten hlas mne srávně varoval – „díky, že jsem Tě slyšel“! Za druhé: Ten postarší cyklista měl pořádně rozbitou hlavu. Zatřetí: Uprostřed zatáčky stál v protisměru kamion… Kdybych to velice srozumitelné varování neuposlechl, střetl bych se buď s cyklistou, nebo s kamionem. Buď jedno, nebo druhé. Tečka. Byl jsem z toho tak zmatený, že jsem cyklistovi ani nepomohl. Přijel jsem vedle něj, jestli se hýbe? Jestli žije? On se hýbal a jeden člověk mu již pomáhal na zkrvavené nohy. Místo, abych cyklistu ošetřil svou lékárničkou, já jako v transu pomalu odejel do Tetouanu...

Pokračování cestopisu: Ještě ten den jsem dorazil s předstihem do Tangeru. Ve dne je to celkem pěkné město. Tábořiště rozbíjím v Campig Achakar Grottes d’Herkules, solidním to kempu s dostatkem soukromí, 16km od města, u atlantského pobřeží. Kemp je relativně hlídaný, hned vedle jsou Herkulovy jeskyně a plážová pevnost Marockého Krále Muhammeda VI. Jen k těm civilním plážím je to trochu dál. Vpravo (severně) cca 600 metrů, vlevo (jižně) asi 3 kilometry, ale dá se to jít i v pantoflích. JÁ - Dakarový hrdina. Když jsem s plnou polní rekognoskoval terén kolem kempu, pln nových off-roadových zkušeností, dorazil jsem k jedné z pláží, kde končila cesta. A JÁ sveřepě „hups“ na pěšinu v příkrém svahu, na kterém jsem se chtěl elegantně ( cca 410kg) otočit... výsledek je nasnadě… ale toho trápení. Moje vyčerpané tělíčko zápasilo asi jednu minutu s vyoseným těžištěm, noha se klepala jako šicí stroj. Po tomto urputném snažení nepřevrátit Kajak, padám do prachu, poražen. Kajak zase chrápajíc na levoboku… 
STAV TACHOMETRU 430 km, CELKEM 5 910 km