Expedice Balaton

       Tak jako každý rok, jedeme já, moje žena Monika a kamarádi na dovolenou. Na motocyklech. Navíc, všichni členové naší party po neblahých zkušenostech z minulých let letos preferují zemi s teplejším klimatem. Maďarsko.

To sice možná zlepší naši kulturu rekreování, ale mohlo by to přinést i nemalé problémy.

 Mému motocyklu.

 Je skvělý, ale nějaké to desetiletí už prožil. Jisté je, že když je velký hic, tak se přehřeje, když prším, tak se utopí. Také mám trochu obavy z toho, kolik oleje si mám na takovou vzdálenost vzít. Starší motocykly spotřebují oleje víc než moderní plastové ostudy. Nebral bych to jako zápor. Chopper má mít impozantní zvuk doplněný estetickým modravým kouřem z výfuku.

 Když bude rozumné, né příliš teplé počasí, vystačím si s pár litry oleje. Ovšem jestliže bude po celou dobu dovolené opravdu velké horko, možná budu potřebovat více oleje než zavazadel. To způsobí problém s mojí drahou polovičkou. Vysvětlit jí, že dva kanystry oleje jsou důležitější než její trička, džíny a boty bude složité. A vsadit na to, že olej koupím v Maďarsku, je naivní. Jak se toto slovo v maďarštině vyslovuje, ani nezjišťuji. Asi mazošmotoróšmotorcyklóš. A to ještě potřebuji úplně jiný olej než dnešní motorky. To by bylo prostě nevysvětlitelné. Už teď mám doma s přípravami akce problémy. Já trvám na tom, že povezu svoji estetickou truhlu, kterou jsem si vlastnoručně vyrobil. Ona tvrdí, že moje odborně propočítaná bedna je malá a místo toho mám vézt jiné dva bágly, s kterými jsme jezdili předešlé roky. Dokonce zašla tak daleko, že nevěří ani uchycení mého skvostu. Prý se po cestě utrhne, spadne před nějaký automobil a způsobí hromadnou nehodu. A nevím proč, motá do toho jízdu s přívěsným vozíkem, který jsem též zhotovil. Ten bohužel reagoval na neodborně zhotovené vozovky v naší zemičce. To, že máme nejdražší a nejhrbatější silnice z celé evropské unie je veřejně známé. Za to můj vozík nemůže. Ovšem truhla místo spolujezdce je něco úplně jiného. Sama o sobě po silnici nejede, takže se vrtí jen jako motocykl. Ano…ten se již od výroby vrtí docela dost, ale je to vrcení, které mohu ovlivnit kroucením řídítek. Navíc, snažím se ženu motivovat ekonomicky, při větru v zádech uspoříme. Bedýnka má slušnou plochu a bude fungovat jako plachta na lodi.

 „A co boční vítr?“ Zkouší na mě hloupou otázku.

„Při správném náklonu i boční vítr dokáže hnát motorku dopředu. Myslíš, že plachetnice fungují jen při zadním větru.“ Oponuji.

„Aha, tak to už sem pochopila, proč se při jízdě tak motáš. Ty vlastně jen využíváš různé směry větru na úsporu paliva.“ Rezignuje.

 „Jenom, až se zabiješ při tom křižování o strom, se snaž po dopadu naskládat do tvaru té tvé pixly. Abych ušetřila za rakev.“

 Jsou to hloupé řeči. Bednu povezu, navíc k ní přidělávám držák na termosku a k boční brašně držák na dvoulitrovou láhev s olejem. Do jedné z brašen vkládám vybrané nářadí, spojovací pásky, vázací drát a nýtovací kleště. Kdyby náhodou…Na motocykl též nasazuji přední průhledný štít. Sice vím, že esteticky to není to nej, ale jak již sem si ověřil, více než zadní vítr je při jízdě cítit přední nápor vzduchu. Vím, že správně drsný motorkář si má tento vichr užívat. Čím větší mazec, tím větší radost…ale u mě to bohužel nějak nefunguje. Pokaždé, když jedu rychleji než dvacet kilometrů v hodině, mě z té fujavice rozbolí hlava. A bolí mě tak tři dny. Ležím, zvracím a na motorku nemůžu. Proto jezdím v neestetické uzavřené přilbě. Zpočátku mě trochu trápilo, že stopařky neuvidí můj pohledný obličej, ale nakonec je to jedno. Stačí, když budou moci spočinout pohledem na mém svůdném těle…helmu sundám po zastavení a tím přijde ta pověstná „třešnička na dortíčku“.

 Jako každý rok, vzniká též rozepře mezi mnou a mojí ženou o složení mého cestovního šatníku. To, že motodovolená  je v létě, ji svádí k podivnému názoru, že bych si měl vzít plavky. Blbost. Plavky zásadně nenosím, protože člověk v tomto typu oděvu nikdy nevypadá jako motorkář. To samé platí o teplácích či jiných sportovních nevkusnostech. K vodě, tedy když je opravdu horko, nosím šortky z ustřižených džínsů. A samozřejmě džínovou bundu. Protože v našem klimatickém pásu takové horko ještě nikdy nebylo, abych vyšel bez této části oděvu. Navíc, co vím od kamarádů o Balatonu, je hloubka vody v této louži asi půl metru. Prý někde ve středu vodní plochy naměřili jeden metr a dvanáct centimetrů, ale je to informace neověřená…asi jako spatření příšery v jezeře Loch Ness. Já samozřejmě nic proti takovéto hloubce nemám. Naopak. Je to geniálně vymyšleno. Jinde, třeba u moře, spatříte slečnu v plavkách, jen když vstupuje či vylézá z vody. Tu dobu, co je ve vodě, je z ní nezajímavé stvoření. U Balatonu ne. Slečny budou chodit pěkně po kolena ponořené a jejich nejzajímavější části budou stále na očích. A již se vidím, jak budou nadšené, když se mezi ně vmísím ve svém džínovém letním úboru.

 Je ráno, den odjezdu. Nejdříve, jako vždy, jedeme automobilem do dílny pro motocykly. Auto má plný kufr našich zavazadel, takže nikdy nepochopím, jak takové množství naložím na dva motocykly. Ale nějakým zázrakem to vždy klapne. Samozřejmě díky mé neskonalé šikovnosti a nezměrné fantazii.

 Máme sraz ve městě u benzinové pumpy, jako každý rok. Já, moje žena, Pavel s Hankou a Jirka s Irenou. Zbytek, tedy větší část naší skupiny, jede jinou trasou. Prý to mají kratší a estetičtější. Tomu samozřejmě nevěřím. Nemůžou to mít estetičtější, když jedou přes germánskou zemi. Nejhezčí holky jsou, jak je známo, v Čechách na Moravě a Slovensku. A na Moravě budeme také přespávat. U kolegy, který se mnou dělá v práci.

 Nejdříve, jako ve většině našich cest, musíme objet Prahu. Pro nás na motocyklech je to nepříjemné, pro Jirku na tříkolce fakt protivné. Motorka kolony aut vždy nějak objede, tříkolka ne. Jako vždy sabotuji dopravní předpisy jako první. Můj veterán by v horku na rozpálené silnici brzy umřel a tak chvíli jedu mezi stojícími auty, chvíli v odstavném pruhu. Ostatní se za mě přidávají a na druhé straně Prahy, když kolony skončí, čekáme na Jirku. Nikdy nepochopím, proč štrůdly aut vznikají a jak zanikají. Jasně…teoreticky je to jasné, silnice se opravuje, zúží se o jeden pruh a auta to zpomalí. Ale pokud přemýšlíte trochu logicky...je jasné že jízda se zpomalí…v rychlosti sto kilometrů v hodině se auta do jednoho pruhu cpát nebudou. Ale pořád by se mělo v obou pruzích plynule jet. Nebo alespoň v jednom…kdyby v něm byli samí hulváti a nepustili nikoho z toho vedlejšího. Ale kupodivu ono ne. Auta stojí již deset kilometrů před zúžením. Ve všech pruzích.

 Jak je to jen možné, z dálnice odbočujeme na obyčejnou silnici. Máme čas a tak se chceme vyhnout stresu a zácpám. Nejdříve zastavujeme u restaurace. Začátek dlouhé cesty s prázdným žaludkem je nesmysl. Nikdy nevíte, kde se generální ředitelství silnic rozhodne vytvořit silniční zácpu a na jak dlouho. Výhodné je si i vozit stravu a vodu sebou. Já vodu doplňuji, protože mi ji vypila má milovaná s Hankou již v koloně na dálnici. Sice si myslím, že by si za hanění truhličky moje žena pití nezasloužila, ale říci jí to do očí jsem se neodvážil. To je jako vyprávět hladovému medvědu, že mu ten svůj řízeček nedáte, protože byl zlobivý. Jídlo není ani špatné, ani skvělé. To je bohužel ve většině českých restaurací. Teoreticky by měla být v Čechách minimálně stovka restaurací s vynikajícím jídlem a přeuctivou obsluhou. Tedy podle jedné televize, ve které jezdí nejmenovaný geniální kuchař po hospodách a během pár dní je předělá na gurmánskou špičku. Pak tam vylepí svůj obrázek a svoji genialitu ocení zlatými hvězdičkami. Bohužel jsem na takovou restauraci za deset let nenarazil. A když už byla fakt skvělá a já se přežral k prasknutí, vykulím se ven a odcházím se zklamáním. Žádný obrázek na dveřích a žádné hvězdičky. Sice takovou restauraci všude chválím a doporučuji, ale zároveň všechny známé upozorňuji, že tam vaří absolutní amatéři bez hvězdného ocenění.

 Po obědě vyrážíme dál po okreskách. Ale něco je špatně. Každých deset až dvacet kilometrů dorazíme k rozkopané vozovce se semaforem. Na něm svítí červená a ta tam drží vždy tak půl hodiny. Opět jeden z matematických oříšků. Jestliže mně svítí červená, na druhé straně svítí logicky zelená. Moje červená trvá půl hodiny – zelená by měla trvat tu samou dobu. Když se tedy barvy přehodí, měl bych mít půl hodiny zelenou. Naskočí zelená…projede pět aut…a opět půl hodiny červeného dráždidla. Nějaký šťoura určitě namítne, že červená musí svítit, dokud všechna vozidla neprojedou opravovaný úsek. Tedy svítí o to déle. Takovému šťouralovi vzkazuji: toto bych pochopil u půlkilometrové uzavírky, ale né, když na druhou stranu ďoury v silnici vidím.

 Po čtyřech hodinách jízdy jsme asi sto kilometrů od restaurace, z které jsme vyráželi. I když pominu, že máme být na nocleh u kolegy, stejně jsme v průšvihu. Touto rychlostí dojedeme na Balaton někdy mezi půlkou prosince a půlkou ledna a to bude dozajista zamrzlý. Sice určitě ušetříme za trajekt, ale budou potíže při přejezdu. Na letní dovolenou jsme si totiž nezabalili sněhové řetězy. Hlasujeme a výsledkem je, že se opět vracíme na dálnici. Teoreticky je přeci jen kratší a rychlejší. Teoreticky. Jen na ni totiž najedeme, nad námi se na obrovské tabuli objevuje nápis: od kilometru 150 do kilometru 170 kolona vozidel, předpokládané zdržení 120 minut. Jirka jede vpředu a tak čekáme, že na prvním sjezdu opustí dálnici. K našemu překvapení jede dál vstříc blížící se katastrofě. Přijíždíme k hromadě automobilů a já kličkuji mezi naštvanými řidiči až k místu zúžení. To je překvapivě tak úzké, že vedle automobilů nemám šanci projet. Vedle mě, za takovými těmi kuželkami, je onen uzavřený pruh. S krásným novým asfaltem. Projedu mezi kužely a mám před sebou jízdu bez poskakování po boulích, běžně se vyskytujících na celé dálnici. Vedle sebe míjím naštvané automobilisty a uzavřený úsek zdolávám během pár minut. Za mnou i Pavel s Hankou a moje milovaná. Jirka si asi někde na začátku kolony staví stan a vybaluje spacáky. Vlastně né…vždyť nic takového nemáme. Tak si někde budou muset vyhrabat noru. Pokračujeme dál a zastavujeme až na odpočívadle u Brna. Jirkovi a Ireně posíláme zprávu, že na ně tak hodinku počkáme, ale o tom, že bychom je ještě někdy spatřili, pochybujeme. To, čemu se někde tam daleko ve světě říká Bermudský trojúhelník, tomu se tady u nás říká D1. Kdo na tuto dálnici vjede, nezřídka propadne šílenství nebo zahyne při nějaké nevysvětlitelné nehodě. A jsou i případy, kdy někdo zmizí a už se nikdy neobjeví.

 Kupodivu se asi po hodině objevují. Nevím, jak to dokázali, ale v zácpě nezahynuli. Ale jak je vidět, Jirku od smrti dělí jen vteřiny. Má hlad. To by šlo přirovnat k situaci, kdy měla má milovaná na dálnici žízeň. Zbývá jediné…neodporovat. Čekáme, až se kamarád nají a přestane mít chuť zabíjet a pokračujeme opět po okresních silnicích. Aby toho nebylo málo, sem tam padne kapka deště. Nebe černá a tak zastavujeme pod nejbližším přístřeškem. Volám Pavlovi, kolegovi kde máme přespávat. Zjišťuji, jak to vypadá u něj.

 „Vypadá to tak, že prší a jen tak nepřestane.“ Informuje o katastrofě.

Bereme si nepromoky a vyrážíme dál. Nemá cenu čekat. Přeháňka není místní, ale celosvětová. Pavel s Hankou s námi kupodivu nevyráží. Vytahují z brašen spousty pytlíků a gumiček a začínají se utěsňovat přímo vzduchotěsně. Asi došli k názoru, že déšť přivodí biblickou potopu světa a oni nad ní zvítězí na svém motocyklu.

 „Hele, jestli si myslíš, že projedeš s chopperem nějakou řekou nebo potopou, tak si mimo“ usměrňuji ho, „motorka potřebuje k jízdě vzduch a ty skrz igeliťák toho taky moc nenadýcháš!“

 Možná Hanka dokáže bez kyslíku žít…to si jistý nejsem. Občas mám dojem, že je z jiné planety a dýchat nepotřebuje. Ale to nyní nezmiňuji, abych situaci nekomplikoval. Už jsme měli být u kamaráda a místo toho tady nacvičujeme protichemickou ochranu.

 „Když vjíždím do deště, ochráním se před vlhkem“ trvá na svém.

„Nenašel sem zdraví na hnoji.“

 Kašlem na ně a odjíždíme. Po cestě samozřejmě zmokneme, ale do cíle dojíždíme jen s hodinovým zpožděním. Věci, co jsou mokré, dáváme sušit a po převlíknutí vyrážíme do hospody.

 Přijíždí Pavel s Hankou. Ta seskakuje z motorky ještě před tím, než její muž zastaví.

 „Tak a teď budeme hlasovat..kdo je pro, toho mého debila nechat utratit?“ Křičí na nás, jen co sundá helmu.

Holky zvedají ruce ze zvyku, já se snažím zjistit důvod, proč přistoupit k takovéto výši trestu.

 „No…než jsme vyjeli za vámi, déšť se změnil ve středně velký vodopád“, popisuje cestu. „A protože jste mu řekli, že cestovat pod vodou nejde, rozhodl se zkrátit si cestu přes hory. Jaké to je, cestovat po horských vrcholech, když nastává apokalypsa, už znáte z loňska. Takže první co nám chybělo, byl na záda přidělaný hromosvod. Blesky bušily do silnice okolo nás a je opravdový zázrak, že nás nějaký netrefil. Asi se bůh bál, že když toho blbce trefí do hlavy, dunění té prázdné tykve vyděsí zvěř v celém regionu. Z hor jsme sjet stejně museli. Pokud by tedy váš kamarád nehodlal přemístit dům i s rodinou. Takže z kopců jsme sjížděli po něčem, co už dávno nebyla silnice, ale koryto řeky. Motorka kupodivu jela, já málem dojela. Do helmy mi stříkalo asi sto litrů vody za minutu. Bez šnorchlu to bylo k neudýchání. Zabila bych si ho po cestě sama, ale to bych tam někde utonula. Ale teď, když jsem v relativním bezpečí, bych byla pro jeho zlikvidování. Nikdo z nás si nemůže být jistý životem, dokud dýchá.“

 Odvádíme jí dovnitř, kde ji kolega nalévá panáka slivovice na zahřátí. Pak druhého, třetího …a další nepočítáme. Tím jejího muže zachránil. Alespoň pro tentokrát. Poté všichni odcházíme do vinárny, v které oslavujeme začátek dovolené, dokud nás z podniku nevyhodí. Já raději nepiji, aby oslava začátku nebyla i oslavou konce.

 Ráno vstáváme do krásného počasí, po dešti ani památky. V zahradním altánku máme připravenou snídani. Je tam tolik jídla, že by to nasytilo americký motorkářský gang. A tak se hned po ránu přežíráme. Není to zrovna nejvhodnější počin. Před sebou máme ještě kus Moravy, přejezd Slovenska a Maďarsko. Přežraný při jízdě na dálnici mohu usnout a ve spaní udělat nějaké nedopatření. Jsem sice tak skvělý řidič, že by spánek na mé řidičské umění neměl mít vliv, ale přeci jen si nejsem se zavřenýma očima stoprocentně jistý. Ale jak zjišťujeme o pár kilometrů dále, nebude to s mikrospánkem tak žhavé.

 Bez varování, z modrého nebe zmokneme tak, že nemá ani cenu zastavovat. Sice zajíždíme k nejbližší benzinové pumpě, ale na náš stav to již nemá vliv. Tedy fyzický. Psychický se zlepšuje, jen co sundáme přilby a zakřičíme si taková ta slova, co nejsou publikovatelná. Převlíkat se nemá cenu. Po zastavení stačí pár minut a po dešti ani památky. Opět horko jak na Sahaře a tak je nejrozumnější jet dál a uschnout po cestě.

 Slovensko přejíždíme absolutně plynule, po krásně hladké dálnici bez uzavírek. Až nyní mohu ocenit rozdělení našich malých zemiček. Vždy jsem si myslel, že to nebyl nejlepší nápad, ale nyní za to musím sám sebe pokárat. Připomíná mi to situaci z pohádky „Pyšná princezna“ kdy švec přebíhá hranice do země krále Miroslava, aby si mohl zazpívat. Také můžeme s radostí přejet hranici a svézt se po dálnici plnou povolenou rychlostí, aniž by vám to urazilo prdel. Zastavujeme až v koloně vozidel na maďarských hranicích. Tady musíme zaplatit dálniční poplatek. Kolonu na motocyklech objíždíme a povede se to dokonce i Jirkovi. Trochu problém je u okénka, kde se poplatek platí. Sedí tam oplácená slečna, která absolutně vyvrací vžitý názor na baculaté lidi. Podle tradice by měla být milá, klidná, usměvavá. Opak je pravdou. Pod maskou baculky je zamaskovaná vzteklá vychrtlina. Pavel se ptá, kolik má zaplatit.

 „Máte to napsané na okénku!“ Odsekne.

Na okénku to je…maďarsky a anglicky.

„Jsem Čech na Slovensku“, brání se kamarád, neumím ani anglicky ani maďarsky.“

 „Angličtina je světový jazyk, a když jedete do Maďarska, máte se naučit základní fráze!“

 Zčásti s ní začínám souhlasit. Pro takovéto případy jako je ona, bych se měl naučit základní frázi ve všech světových jazycích - „omluvte mě, nechci tuto situaci řešit s totální krávou“.

 „To je jedno,“ rezignuje Pavel, „vezměte si, kolik potřebujete.“

 A vysypává před ní hromadu bankovek.

 „To jsou forinty!“ vyštěkne vztekloun za okénkem.

 „Tak promiňte, že nehodlám platit v Maďarsku zlatými cihlami.“ Začíná zvedat kamarád hlas.

 „Ale poplatek se platí v eurech!“ je čím dál protivnější nabubřelá protiva. To zaujme i mě.

 „Informace máte v angličtině a maďarštině a poplatek v eurech? Když si platím maďarskou dálnici? Euro není maďarské platidlo, proč o něm neinformujete v euronštině?“

 „Tady jste na Slovensku, chci eura!“ trvá na svém

Rezignujeme oba a hledáme po kapsách eura. Platíme a já mám na cestu námět k přemýšlení. Alespoň neusnu. Na maďarsko-slovenském přechodu informují anglicky a maďarsky o poplatcích za maďarské dálnice v eurech. To je asi první stát, který chce svoji měnu a neumí si o ní napsat ve své mateřštině. Možná ten anglický nápis u okénka je skrytá indicie, že v Anglii se píše slovensky.

 Překračujeme hranici a začíná noční můra ve formě směrových tabulí na silnicích a dálnicích. Pokud jedeme ještě mimo dálnici, zastavujeme se na oběd. Restaurace je pěkné, obsluha také, jídla slušná. Absenci hvězdiček odpouštím, do cizích zemí naši geniální kuchaři nejezdí. Sice se prakticky vůbec nedorozumíme, ale v jídelníčku jsou obrázky, a co není namalované, vyřeší Hanka. Její scénka na variaci pivo bez alkoholu zaujme všechny hosty a způsobí zácpu na komunikaci okolo restaurace. Její ztvárnění rozdílu opilého a střízlivého hosta je bravurní. Když odjíždíme, personál se s námi se slzami v očích loučí. Jsou vděčni, že se u nich na jídle zastavil zahraniční cirkus a předvedl jim část svého představení. Bohužel v této chvíli jsme ani jeden z nás netušili, že tato příhoda je poslední radostný okamžik tohoto dne. Pokračujeme jízdou po dálnici. Nápisy na směrovkách jsou čím díl neuvěřitelnější. Není možné, že by někdo takto města či vesnice nazval, a jestli ano, nikdy to nebude možné vyslovit. Když konečně zastavujeme, je horko jako ve vysoké peci a okolo nás jsou jen nějaké odbočky do míst, která se jmenují nejšílenějšími způsoby.

 „Tak podle toho, kolik jsme ujeli, jsme na místě.“ Pobroukává si nesměle Pavel, který jede první a vede nás. Za ním sedí Hanka s mapou v ruce.

 „Tady se koupat nebudu, to by mě přejel kamion!“ odporuje Hanka domněnce, že jsme u cíle.

 „Tady se nebude koupat nikdo“, smutně říká přehřátý Jirka, „tady možná někoho uškrtíme a zahrabeme.“

 „Já naviguji skvěle“, brání se Hanka „to on jede blbě a neposlouchá mě!“ Ukazuje na svého manžela.

 „Já jedu přesně podle ukazatelů“ zbledne Pavel „to oni tam musejí mít nějakou chybu!“

 To nás všechny překvapí.

 „A to na těch tabulích mají chybu v názvu, či orientaci?“ ptá se udivená Irena.

 „V obojím!“ Triumfuje kamarád. „Nejenom že ty šipky jinam ukazují, ale jsou na nich i úplně jiné názvy!“

 „Je to debil.“ Shrne situaci moje žena.

 „Je“, přidává se Hanka „ale teď ho tu zahrabat nesmíte. Já neumím řídit a musí mě z téhle výhně odvézt.“

 „Klidně zahrabávejte“, nesouhlasí s Pavlovou ženou Irena „stejně už jsme tak zablouzený, že tu umřeme všichni. Alespoň si před smrtí uděláme drobnou radost.“

 „A to tě nenapadlo, že když je na šipkách něco jiného napsaného a jinam ukazují, že jsme logicky jinde, než máme být?“ Zkouší jít na Pavla Jirka s logikou.

 „Já vím, kde jsme!“ Zkouším zachránit situaci.

 „V prdeli! To víme všichni.“ Konstatuje Irena a hledá v brašně něco ostrého, čím by naporcovala Pavla.

 „Ale já fakt vím, kde jsme“ snažím se zapudit vraždící atmosféru, „tak plus mínus deset kilometrů.“

 „To dělá to slunce“ vmísí se do hovoru moje žena, „ten ví, kde zrovna je, tak plus mínus kontinent.“

Sice vím, že nemám orientaci zrovna nejskvělejší, ale tentokrát se mohu klidně urazit. Doma jsem se totiž poctivě připravoval a vytiskl si mapy se zajímavostmi okolo Balatonu. Není jich zrovna moc, spíše tu místní sází na samotnou louži vody, než na nějaké hrady a zámky, ale jedna z nich je ZOO. A to bylo v městě, kterým jsme právě projeli. A pokud si pamatuji, jiný oficiální zvěřinec na mapě okolo Balatonu nebyl. Vytahuji mapy, čímž všechny překvapím a zorientují se.

 „Když bůh dopustí, i sekera spustí.“ Komentuje situaci má milovaná.

Těžko říci co tím myslela. Jako pochvala to zní divně.

 Pavel tvrdí, že teď už je naprosto jasné kudy se vydat a jelikož mu jde o život, děláme, že mu věříme. Asi po hodině spatříme před sebou hladinu Balatonu. Jedu sice v naší minikoloně poslední, ale i na tu dálku vidím, jak Pavel vyrostl. Teoreticky bychom měli být asi za patnáct minut na místě srazu s našimi kamarády jedoucími druhou trasou. Za patnáct minut jsem si absolutně jistý, že je něco blbě. Na semaforu ke mně přijíždí moje milovaná a ptá se:

 „Není ti nic divného?“

 „Je“, potvrzuji dřívější podezření „mám dojem, že je Balaton na jiný straně, než by měl být.“

 „A to pojedeme tak dlouho, dokud celou tu hromadu vody neobjedeme?“ snaží se do mě rýpat.

 „To by trvalo dlouho“, uvažuji „třeba to chce Pavel někde přebrodit.“

Na semaforu naskakuje zelená a musíme jet dál. Po půl hodince zastavuje Jirka s Irenou u chodníku.

 „Není vám nic divného?“ ptá se Irena.

 „Jako že je ta voda na jiný straně?!“ říkám.

 „Jdu si do brašny pro nůž.“ Zhodnotí situaci Irena.

 Pavel, který zjistil, že za ním nikdo nejede, se otočí a zastavuje u nás. Když uvidí Irenu s nožem a moji ženu s kusem utrženého zábradlí v ruce, zesiná a začne se bránit.

 „Jedu přesně podle mapy, kterou mi dal Láďa!“

 „Tentokrát má pravdu“ brání ho Hanka „mám ji celou dobu před sebou a naprosto přesně ho naviguji!“

 Má žena se podívá do mapy, kterou naše kamarádka drží, vezme ji, otočí o sto osmdesát stupňů a vrátí Hance do klína.

 „To ti není divný, že je voda na druhý straně, než má být?“ Ptá se Pavla. Ptát se Hanky nemá cenu. Té by začalo být divné jedině, až by byla celá pod vodou.

 „Trochu“, připouští zatím živý, zatím kamarád, „ale jedu podle čísla silnice a to jsem si naprosto jistý.“

 „Ta silnice vede kolem celého Balatonu a ty jedeš na opačnou stranu“, sípe Irena „vyber si místo, do kterého chceš propíchnout!“

„ Propíchlej mě nedoveze do chalupy!“ začíná se vzpouzet Hanka „Ještě chvíli vydržte a pak vám ho pomůžu umlátit.“

 Otáčíme se a jedeme zpět. Půl hodiny v neskutečném horku na místo, kde jsme poprvé spatřili vodní plochu a další půlhodinu po správné straně Balatonu. Zastavujeme u nějaké čekárny na autobus.

 „Jsme na místě?“ ptám se mé ženy. Je mi divné, že bychom si dali sraz v čekárně. Je na kolonu motorek opravdu malá.

 „Za prvé musíme zavolat ostatním, kde se sejdeme“ sděluje má milovaná, „za druhé mám strach jet dál kvůli támhle tomu.“ Ukazuje před sebe.

 Před námi je absolutně černé nebe. Pomalu lehce zesvětlí. Bohužel né odstínem mraků, ale proudy vody, které se z nich valí. Asi sto metrů před námi se mraky začnou pohybovat jak v obrovském mixéru. Déšť síly vodopádu vytvoří trychtýř a pomalu se sune proti nám. Tak to už sem viděl v televizi. Twister. V televizoru to byla velice zábavná věc a mrzelo mě, že film nebyl delší. Urychleně přesouvám motocykly za čekárnu, kde vítr nedosahuje rychlosti dvě stě kilometrů v hodině. S ostatními lidmi se schováváme uvnitř. Pokud si dobře pamatuji, a bohužel si to pamatuji fakt dobře, podobné úkazy v pohodě schramstnou domy a tovární haly. Asi dvacet metrů před námi se tornádo zastaví. Jakoby váhalo. Trvá to asi deset neskutečně dlouhých minut. K našemu údivu se začne přírodní katastrofa pomalu sunout zpátky.

 „To je jasný“, šeptá Irena, „uvidělo Pavla a dostalo strach. Kdyby spolklo takového blbce, zničí mu to výkon, směr i orientaci!“

Asi po půl hodince se uklidní i déšť a tak si dáváme po telefonu sraz s ostatními u nějakého velkého supermarketu. Teoreticky. Prakticky dorážíme na parkoviště obchodu se stejným jménem, ale supermarketem bych to nenazýval. Opět voláme druhé skupině a ti nás ujišťují, že místo srazu je opravdu obrovský supermarket. Otáčíme se k Pavlovi a Hance a vidíme, jak ho jeho žena již preventivně škrtí. Myslím, že je to zbytečné. Uškrtit Pavla je jen dílčí úspěch. Museli bychom je oba upálit na hranici, popel utopit v řece, řeku vypustit do pekla a peklo zahrnout betonem. Pak by byla alespoň mizivá šance, že už nic neprovedou.

 Když konečně nacházíme to správné místo, jdeme si nakoupit a čekáme na ostatní. Ti prý už na chalupě, co máme pronajatou, byli a tak nehrozí bloudění. Když po delší době přijíždí, jsme neschopni vstát z laviček. Cesta pod vedením chaosu a vidina blízké smrti na nás dolehla a těla se zhroutila. Kamarádi nás museli prakticky naložit na motocykly a dojet do místa bydlení byl poslední úkon tohoto dne.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE