reline_unor



Vlakem tam, na moto zpět

Vlakem z Vídně do Livorna a pak směrem na jih až do Říma

Kapitoly článku

Dlouho jsem přemýšlel kam vyrazit. Cílů, které stojí za to, je fakt hodně. Směr sever? Západ? Východ? Nebo jih? Toť otázka, která trápí každého, než vyrazí. Pak jsem se dočetl o motovlaku z Prahy do Košic. Ale protože jsem Slovensko projel před dvěma lety a pachatel se nevrací na místo činu, hledal jsem jinou možnost. A protože zde Vaše cestopisy a diskuse čtu pečlivě, byla tam zobrazena mapa Evropy i s jinými motovlaky. A nástupní stanice Vídeň. A vzhledem k tomu, že přebývám na jižní Moravě a do Vídně je to od nás, co by kamenem dohodil, bylo rozhodnuto. Bude to směr JIH.

Kam to z Vídně ale jede? Přeci do Livorna. A protože jsem chtěl na jih, dolů od Livorna je zajímavého co? No přeci Řím. Cíl byl stanoven.

Další otázka byla? Kdy? Přeci tehdy, kdy jede vlak. Výše uvedený vlak nejezdí v červenci a termín v červnu jsem nestíhal. První vlak v létě jel 3. srpna v 19:50h z Vídně. Často padají v diskusích dotazy, jestli někdo má s tímto vlakem zkušenosti. Tak už je mám a jestli chcete, tak se s Vámi o ně podělím.

Pokud chcete tento vlak použít, je třeba se rozmyslet včas, jízdenky jsou vykoupeny s docela velkým předstihem. Navíc není od věci se podívat na více termínů, protože i cena jízdenek se hodně liší, někdy i několikonásobně. Při objednávce zadáváte počet osob ve vlaku, ale hlavně RZ motorky. Pak máte jízdenku rozdělenu na dvě části: na osobu a na motorku. Mě vyšla jízdenka na 120Eur.

Konečně přišel den D, na kalendáři číslo 3, měsíc srpen, 15h odpoledne. V instrukcích k jízdence bylo uvedeno, že je třeba se dostavit na vlakové nádraží minimálně v 18h, tedy 2h před odjezdem vlaku. Protože jsem měl obavy z dopravy ve Vídni, vyjel jsem dříve. V Mikulově zastavit na benzínce, koupit rakouskou dálniční známku a zamířit na vlakové nádraží v rakouské metropoli. Dále v instrukcích bylo dobře vysvětleno, kudy tudy k nakládce. Pár kruháčů, pár mostů a dorazil jsem k velké železné bráně, která byla zavřená a vedla někam pod nádraží. Zastavil jsem pod mostem přes nádraží, protože pod ním byl stín a čekal. 

Za chvíli dojel na nádraží motocykl s německou značkou, zaparkoval hned vedle mě. Pak se to pomalu začalo slízat, až pod mostem ve stínu nebylo místo. Do času srazu ještě byla dobrá hodina, když se velká železná brána otevřela a vyšel z ní pracovník nádraží s deskami, na kterých byl seznam motocyklů i osobních aut, která se mezitím řadila u závory na kraji parkoviště vedle železné brány. Protože jsem netušil, jaký bude další postup, opisoval jsem jednání ostatních motorkářů, helmu na zrcátko a přejet do fronty. Instrukce nařídily mít jízdenku v papírové podobě, ale nebylo třeba. Za chvíli stání v koloně začali motorkáři předjíždět stojící auta k nelibosti jejich řidičů a osádek, a to na pokyn pracovníka nádraží, který měl na starosti evidenci nakládaných vozidel. Když na mě přišla řada, na jméno ani na doklady se mě nikdo neptal, jen koukl na RZ, v seznamu odškrtl položku a mrkl, jaký stojan má moje motorka, zda centrální nebo boční. Pak jen ukázal zdvižený palec, to nebylo hodnocení, že je spokojený, ale abych odjel do řady č. 1 na parkovišti. To bylo rozděleno na 5 řad a už takto si motorky rozdělili před nakládkou.

Po 20. minutách, když si odškrtal všechny motocykly, dal signál jednotlivým řadám, aby vjely do tunelu pod nádražím. Nějak mě napadlo si nasadit přilbu a zjistil jsem, že jsem udělal moc dobře. Projetím tunelu jsme se dostali přímo na rampu a vjeli do řady nákladních vagónů. Průjezdní výška nebyla žádná sláva, ležel jsem na nádrži a strop vagónu od přilby nebyl moc vysoko, zejména v místech, kde se přejíždělo spojení vagónů. Ještě, že jsem měl tu přilbu. Přede mnou jel nějaký starší Rakušák, měřil skoro dva metry, měl velkou KTM, takže s tím docela bojoval. Bylo by mi ho líto, kdyby na motorce neměl dva laďáky tak hlučné, že mi zvonilo v uších asi ještě hodinu. Bych si nedovolil s takovým výfukem se ani přiblížit k rakouským hranicím. Inu, pro domácí platí jiná pravidla než pro cizí. Našinec není cizinec. Ve vagónu mi ukázali, kde mám zastavit a jak daleko od kraje. Vzal jsem si z kufru jen pár věcí na cestu a vystoupil na perón. A pak to začlo. Pracovníci, kteří rozhodně nebyli rakouské národnosti, neboť němčina nebyla řeč, kterou se mezi sebou dorozumívali, se dali do práce. Jeden šel vedle vagónu a podával popruhy a další vázali motorky. Vypadalo to, že to nedělají poprvé, hned věděli, jak kterou morotku přivázat, aby ji nepoškodili. Stál jsem vedle té své a pomalu jsem věřil, že snad se s ní ráno po příjezdu na konečnou vlaku opět setkám.

Do odjezdu vlaku zbývala dobrá hodina a tak jsem se rozhodl, že vyhledám místo ve vlaku. Koukal jsem do lístku a nějak se neorientoval. Koupit se dalo buď místo v kupé na sezení nebo lůžko, které bylo o hodně dražší. Já zvolil možnost sedadla. Prošel jsem kolem celého vlaku, ale číslo vagónu nenašel. Co teď? Má němčina nic moc, ale nedá se nic dělat, odchytl jsem výpravčího, ukázal mu lístek, udělal na něj nechápavý obličej a světe div se, on to pochopil a ukázal mi, kde najdu na lístku číslo vagónu a nasměroval mě správným směrem. Vagón jsem našel, teď ještě to správné sedadlo. To už byla hračka. Nejen že jsem věděl číslo sedadla, ale i na každém kupé bylo napsáno, kdo kam z kupé jede. Takže jsem věděl, že jeden jede do Bologny, 4 do Pisy a já do Livorna. Sedadlo pohodlné, nastavitelné, dostatečně široké, zkrátka rakouské dráhy. Před odjezdem se dostavili spolucestující a mohlo se vyrazit. Vlak vyjel na čas a já přemýšlel, co mě asi čeká.

Co se dělo v noci, ani nevím, usnul jsem a probudil se nad ránem. Skočil si na toaletu, kde bylo nejen čisto, ale tekla i teplá voda, dostatek papírových ručníků, a tak nebyl problém si vyčistit zuby a umýt obličej a jako člověk se vrátit na své místo. Sice to byl rakouský vlak, ale byl v Itálii, takže jsem brzy zjistil, že vlak má pouhé 3 hodiny zpoždění, jak jsem pak zjistil, jednalo se o technické problémy. Takže do Livorna jsem dorazil místo v 9h až ve 12h. Vystoupil jsem na nádraží, opět opisoval chování lidí, které jsem viděl při nakládání motorek a brzy zjistil, kam vlak přejel a kde je vykládací rampa. Vykládka probíhala opačně, tedy první auta, která byla v horní řadě vagónů a pak spodní řada, kde byly motorky. Čekalo se hodně dlouho, protože se řidič třetího auta v řadě nedostavil. Takže nakonec pracovníkům nádraží došla trpělivost a mávli na lidi v motohradech, ať si jdou pro stroje. Motocykl po té cestě byl na stejném místě jako večer, bez jediného škrábnutí. Vyjel jsem ven, našel stín, oblékl se a přemýšlel jak dohnat ztrátu času.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (24x):
Motokatalog.cz


TOPlist