Vlakem tam, na moto zpět

Bylo 13h, přede mnou skoro 400km do Říma, kam jsem měl dojet před 20h kvůli ubytování. Takže jsem sedl na motorku, dojel do McDonaldu, dal si něco malého k jídlu a koukal při tom do navigace. Všechny cesty vedou do Říma. To je sice super, jak to časově stihnout. Takže Pisa, ačkoliv je nějakých 20 km – škrtám. Dále Volterra (středověké město) – škrtám, Saturnia – to tedy neškrtám, to chci vidět.

Vyjíždím z Livorna a pomalu si zvykám na místní provoz, řidič auta za mnou jede asi 50 cm za mým zadním kolem a zdá se, že 65 km/h po městě je málo. Vyrážím z Livorna podél pobřeží a brzy jedu a kroutím hlavou stále doprava, kde jsou výhledy na moře a zpět na silnici, která se krásně klikatí. Člověk zvyklý z české krajiny najednou jede s ústy otevřenými a kochá se. Směřuji si to směrem na jih podél moře, hic jako sviňa, všechno větrání na oblečení otevřeno, a tak se to dá vydržet.

Hned při prvním tankování zjišťuji, že stojany jsou rozděleny na samoobslužné a s obsluhou. Ty s obsluhou mají vyšší cenu benzínu, a navíc do motorky vám nenatankují. Obsluha benzínky mi to italsky vysvětlila, pokyvoval jsem jako že rozumím, prohodil nesměle „si“ a odtlačil motorku ke stojanu, na který mi ukázal. Zase jsem byl o něco chytřejší.

Saturnia – jsou to přírodní lázně a pokud máte čas a nebude teplota kolem 30 stupňů ve stínu, tak je možno se i vykoupat. Doporučuji využít parkoviště, které je asi 200 m vzdálené a pro motorky zdarma, jinak se nevyhnete pokutě, jak někdo zaparkoval v ulici, která vedla k lázním a kde byl zákaz, hned tam stáli místní policisté a už to brali. Motorky, auta, zkrátka všechny. Přemýšlel jsem, jestli nemám sundat motohadry a skočit do vody, ale protože voda byla stejně teplá jako vzduch, rychle mě to přešlo. Pár fotek, káva v restauraci a zpět na motorku.

Cesta mě vedla zpátky k moři, čas tlačil a tak jsem byl rád, že přede mnou jede chlápek v mercedesu a dle jeho jízdy to tam znal dobře, zavěsil jsem se za něj a po chvíli pochopil, že ho předjíždět nebudu, přestal uhýbat na rovinkách ke kraji a šlápl na to a cesta až k břehu moře utíkala ve svižném tempu. Když najížděl na dálnici u moře, najel jsem vedle něj a mávnutím poděkoval za fajn tempo. Bohužel tím mé tempo skončilo. Cesta sice byla fajn, borovicové lesy, výhledy na moře, teplota už příjemná, cesta široká, provoz minimální, ale všude značky omezující rychlost a hlavně oranžové sloupky vedle cesty. Jak jsem brzy zjistil, ty oranžové sloupky jsou radary, které měří rychlost nejen zepředu, ale mají kameru i z druhé strany. Zpomalíte, minete radar, chcete zrychlit a co člověk po 100 m nevidí? Oranžový sloupek na druhé straně silnice a opět měří obě strany. Když pojedete předepsanou rychlostí, tak si i všimnete, že je vždy na sloupku napsaná rychlost, která je maximálně povolená, čili se dá rychle dobrzdit na přijatelnou hodnotu.

Blížil se večer a přede mnou ještě kus cesty, nádrž motorky docela prázdná a provoz zhoustl tak, že bylo nutno využít výhody motorky. Předjíždět v zácpě, která se konala v každém přímořském letovisku, a že jich tam je. Prázdná nádrž mě přinutila využít služeb samoobslužné čerpací stanice. Všechno v italštině a bez návodu. Vedle u stojanu tankovala mladá rodina s dětmi a dle mého výrazu poznala, že netuším jak na to. Bohužel pro mě to byli Francouzi. Jak se říká, slovo dalo slovo, i když žádné nepadlo, bylo to formou ukázat a snad to pochopí. A výsledek? Jsem pochopil a za chvíli vyrážel posledních 100 km do Říma s plnou nádrží.

V Římě jsem byl už 4krát, ale nikdy jako řidič v místním provozu. Dojel jsem na kraj města a pomalu se začalo stmívat. Byl jsem rád, že na navigaci bylo lépe vidět, ale provoz zhoustl a o pravidlech silničního provozu jsem si mohl nechat jen zdát. Na křižovatce dva pruhy na silnici, to znamená tři auta vedle sebe a k tomu deset skůtrů a já v tom blázinci. Když byla červená na semaforu, byl jsem docela v bezpečí, jak padla zelená, padni komu padni. Měl jsem ubytování vedle Vatikánu, a tak jsem směřoval do středu města. Jakmile se objevila kopule baziliky sv. Petra, věděl jsem, že toto silniční římské šílenství za chvíli skončí. Odbočil jsem do vedlejší ulice, pár křižovatek a už stál před vraty ubytování. Hurá!!

Pokud se někdy rozhodnete navštívit Řím, pak dostatečně dopředu si objednejte bydlení v Poutním domě Velehrad v Římě. Je to asi 5 minut pěšky od Vatikánu, cena za ubytování kolem 1000,-Kč za osobu na noc, pokoje super, snídaně, ale hlavně motorkáři – parkování v uzavřeném dvoře, kde je motorka v bezpečí. Za parkování ve dvoře chtěli 5 Euro, za ten klid bych dal i více. A mluví česky.

Protože Řím znám, rozhodl jsem se projít si první den známá místa – Capitol, Pantheon, Piazza Navona, Coloseum atd. A další dny místa, která jsem nenavštívil, různé parky a památky dále od středu města. A každý večer do ulic a užívat si atmosféry, kávy a zmrzliny.

Zdržel jsem se v Římě nakonec pět dní a pak odpoledne sedl na motorku a vyrazil směr sever. Byl takový plán si projet Řím na motorce, kolem Colosea atd. Hned u první křižovatky mě to přešlo, nejkratší cestou z tohoto dopravního Babylonu pryč.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE