Island na Vespě

Jako mýtická a mystická země nás vítá mlhou a extrémně klidným mořem. Vypadá jak olej, ani se nehne. Pobřeží není vidět, slunce taky ne, jen ve vodě plavou medúzy.

Z lodi vyjíždím jako první. Chytá si mě celník a volá a na kolegyni: „pojď si proclít tady to kuře“ .. spolu s kolegyní se smějeme, ale je to tak. Mám žlutou motorku, žlutý a oranžový fusak na batohy, žluté nepromoky a žlutočerné číro na helmě. Vyrážím z přístavu (je to na východní straně ISL, to je ta vpravo, daleko od Reykjavíku). Po pravdě to není dobrý. Ani malinko to není dobrý. Prší, na všem leží mraky a dle displaye u cesty jsou 4°C. Plexi se mi ihned mlží, nevidím skrz, musím jet s hlavou vykloněnou bokem. Mlží se mi i hledí helmy, nic nevidím. Když ho zvednu, studený vítr a voda mi stříká do očí. Tak to je hustej začátek. Než dojedu do Egilsstadir, což je asi 20 km, tak toho mám plný brejle. Mám chuť se otočit a ještě se vrátit na loď. Tohle že podstupuju dobrovolně a platím za to? Stavím u první pumpy, dávám si kafe a koláček a vymýšlím co s načatým dnem. Jídlo je dobré!! Stavím v sámošce a kupuju chleba sýr šunku pivo. Nedá se nic dělat, jedu směr Mývatn, ubytko mám až někde za ním. Je to asi 160km, to není daleko. Blbost, je to zkurveně daleko! Fouká silný vítr, jet rychleji než 60 se moc nedá, přestože silnice je víceméně rovná, zatáček málo a asfalt velmi dobrý.

Boj s větrem vyčerpává nejen mě, ale i nádrž. Benzín ubývá nějak rychle… takhle těch 160 nedojedu!! Tak to je fakt v řiti. Chčije, zima je, do nejbližší vsi (=2 domy z nichž je jeden opuštěný) to mám 60 km a dojde mi benzín? Ale jak to bývá, nepropadám trudomyslnosti, krčím rameny a jedu dál. Co se má stát se stane, ono to nějak dopadne. A dopadlo. Obloha se trhá, vítr uklidňuje. Vybíhám k jednomu vodopádu, tím se zahřívám a najednou je svět báječný a krásný .. sluníčko sice nehřeje, ale optimismus přináší jednoznačně. A samozřejmě když se má něco podařit, tak se to podaří. Vprostřed kamenných polí a naprosté pustiny směrovka doprava a za 8km pumpa!! Dávám svou první gravel road, ale je to prd offroad, cesta je hlaďoučká, nedrncá .. určitě lepší než na co jsme zvyklí ve středních Čechách ..Po osmi km pumpa, hospoda, nádhera .. personál si mě vyběhne vyfotit, na vespě ještě nikoho neviděli .. slovo dalo slovo, hospodskej je taky Honza jako já, servírka je Katarina ze Slovenska, holka co v hostelu převlíká postele je Petra… takže platím jenom benzín, sendvič a kafe mám grátis. Děkuju!!

S plným břichem se cestuje vážně líp. Úplně si to užívám, je to nádhera. Časem jsem zjistil, že najíst se je základ úsměvu. A tak při každém tankování vždycky něco malého sním, párek, sendvič a svět je krásný.
Před Mývatn jsou nějaké gejzírky, bublaniště, čmoudíky .. nevím jak se to jmenuje ofiko, ale je tam spousta lidí, chodíme mezi tím, krásně to smrdí sirovodíkem, prostě to, proč jsem na Island jel. O kus dál je pak to samé, ale zkrocené do trubek, výměníků, továren a tepelných čerpadel ..a  trubky s teplem pak vedou přes kopce až do Mývatn. Tam si dávám na pumpě fish@chips, nějací Korejci si mě fotí..personál v bistru jsou Poláci. Na ubytku (guesthouse) obsluhuje Libor a ráno na snídaně přijde prý jeho žena Katka … prostě těch lidí co nejsou místní je tady většina … ve službách potkáte Čechy, Slováky, Poláky, Francouze, Brity, Amíky, Litevce, Lotyše, Holanďany, Němce, Belgičany, Finy, Nory … prostě kohokoliv, ale ne Islanďana. Ti – pokud vůbec pracují – tak určitě ne v podřadných pracích typu obsluha na benzínce…

No nic, jedeme dál. Ráno chčije a chčije a je zima jak v zadku (vidíte redakce? Stálo mě hodně přemáhání to říct takhle) ledního medvěda. Oblékám úplně všechno co mám a vyrážím podívat se na sever. Nakonec je z celého dne fakt utrpení, tohle jsem asi přehnal. Jediným světlým bodem je Dettifoss, tedy docela velký vodopád s velkým objemem vody ..

Jedu zpátky do Mývatn a ubytovávám se v hostelu na sdíleném pokoji. Není to dobré, chybí mi soukromí..ale cajk je, že nikdo nechrápe .. druhý den prší ještě víc než ten předchozí, zůstávám v jídelně a řeším pracovní věci, končím s nima až odpoledne a pak jedu do Mývatn Hot Springs, mám to asi 5 km. Krásný velký lázně s přírodní teplou (okolo 40°) vodou, plný lidí, ale dobrý. Patlám se ve vodě od budky s pivem k výhledu do krajiny a zase zpátky, vydržel jsem tam hodinu – kdo mě znáte, víte, že to je můj koupací rekord.

V noci se vyměnilo osazenstvo pokoje, takže nahoře na palandě spí nějaká Kanaďanka. Jsme nohama k sobě a celou noc se okopáváme palcema u nohou. Je to legrace a ráno se tomu smějeme. Čemu se nesměju je déšť a zima. Zase 4°. Takže zase se balím do úplně všeho a vyrážím na západ. Nakonec, tam by mělo být lépe. A opravdu, někde kolem vodopádu Godafoss se to trhá a i když je zima, tak sluníčko (a polívka v břiše) dělají zázraky. Cesta vede táhlými údolími, kopce jsou vysoké..a holé. Téměř nikde neroste jediný strom, keř, o lese ani nemluvím. Kdyby aspoň zkroucená jeřabina! Prd. Dělám si zajížďku k moři na sever, tam jsou nějaký gravels a je to dobrý, moc dobrý ..ale hlavou mi tak jako táhne, co bych dělal, kdybych tady píchnul? Signál tu asi je, to jo, ale k nejbližší chalupě to je třeba 20-30 km. Nebo kdybych si na nějakým výmolu rozbil hubu.. nebo kdyby mě vítr sfouknul z cesty dolů do kamení .. za jak dlouho by mě našli? :-D Výrazně víc si uvědomuji, jak jsem zranitelný, závislý na technologii a společnosti.

Mířím k fjordům co jsou na severozápadě, chci dojet na nejzápadnější bod ISL. Tady je vlastně většina cest gravel, což znamená všechno co není asfalt – od krásně upravených vymetených hliněných cest přes štěrkovky až po šutry velikosti kolene volně nasypané přes sebe. Tady už vůbec nic neroste, hory maximálně porostlé mechem. Jo a to jsem neřekl, všude jsou potůčky, vodopádky, potoky, říčky .. voda je všude .. Ale dnes je krásný den, beru to nějakýma hodně vedlejšíma cestama, sluníčko svítí, je to pohoda. Na pumpě potkávám Lotyše, co mi dává nejen nějaký jejich národní pití (něco jako jaegermaister) ale hlavně své telefonní číslo, abych měl kam zavolat v případě nouze. Večer spím v hostelu, který má „za barákem“ (no asi 10 km) horký pramen. To bylo snad nejlepší koupání. Je to mrňavý, vejde se tam tak 10 lidí max, je to přírodní a báječný.
Ráno je pod mrakem a fouká, ale neprší. Věci nechávám na ubytku (večer tu zase spím) a vyrážím zdolat ten západní mys .. na pumpě holka z Litvy, milá sympatická. Samotný mys je super, je tam obrovský útes vysoký několik set metrů, plný ptáků. Na jaře to musí být ptačí ráj. Lepím samolepky svých dvou vespa klubů – Českého Středohoří a Dolních Břežan.Cesta tam a zpět znamená asi 100km gravels a je to hnusný. Za prvé fouká tak silný vítr, že jedu 30km/hod, nakloněný proti větru a s oběma nohama na zemi …za druhý cesta je rozmlácená, příčné nerovnosti – taková ta roleta – by asi stejně neumožnila jet rychleji. Cestou míjím nejen starou polorozebranou DC-3, ale na pobřeží i vrak první islandské železné lodi.

Večer zase do horkého pramenu, to je super!! Nějací lidé tu jsou a jediná gramotná se ukázala Katja z Holandska, protože přinesla do vody flašku šáňa. Je to příjemný večer.

Ráno sluníčko a bezvětří!! Konečně!! Kašlu na značky „4x4 only“ a jedu do kopců .. a je to báječné. Nikde nikdo, teplo, zelená tráva, potůčky… taky tedy dva brody .. naštěstí krátké a mělké, takže je i vespa zvládá… kde jsou všichni ti frajeři na afrikách a GS, kterých byla plná loď? Neměli by být někde na takovýchto místech?

Takže oblast fjordů jednoznačně super – je to hodně opuštěné i na islandské poměry, ale fakt hezké.

Poloostrof Snaeffels nevyšel. Ráno odjíždím z farmy kde jsem spal a v první zatáčce foukne takový vítr, že letím i s motorkou z cesty dolů do pangejtu. Neudržel jsem se na cestě. Ale jsem klikař, štěstí v neštěstí. Je to jen metr hluboko a zrovna tady je měkoučká tráva a ne ostré šutry. Mně se nestalo vůbec nic, motorka pohlé zrcátko, rovnám rukou a je cajk. Ztráta sebevědomí -1000 bodů. Vydrápu motorku na cestu a jsem celkem vyklepanej. Tohle kdyby se stalo někde kde nebude tráva, kde to nebude jenom metr, kde nebudu 200 metrů od farmy .. zbytek dne jedu jak posranej, fouká fakt hodně silně.. je zřejmé, že Snaefells dneska rozhodně nezvládnu. Kašlu na něj, určitě je hnusnej. Otáčím k Selfoss, do „Zlatého trojúhelníku“, tedy míst, kde končí všichni turisti co na ISL přiletí letadlem na jeden týden.

Ubytovávám se na 4 noci, abych viděl nejen gejzír, vodopády a horké prameny, ale i Reykjavik a nemusel se každé ráno balit. Tedy, ubytovávám .. bydlet mám v guesthouse ve staré škole .. je odemčeno, nikde nikdo. Na chodbě kýbl s teplou vodou, otevřený vysavač, ale nikde nikdo. Venku chčije a chčije, ale pokoje mají otevřená okna, dovnitř prší a nikde nikdo. Volám… ticho .. jen okna skřípou ve větru. Je to … divné. Vzpomněl jsem si na Normana Batese ..ale ani ten tu není!! Není kam zavolat, koho se zeptat. Procházím opatrně celou školu, je členitá, chodby, rohy, opuštěná tělocvična, sklad povlečení .. trochu se chystám, že někde uvidím ležet ženskou v tratolišti krve nebo chlapa s infarktem ..naštěstí nic z toho. Tak si sedám v chodbě, píšu pohledy.. pryč rozhodně nejedu, venku je fakt sajgon. Kolem osmé večer mi přichází zpráva, ať se ubytuju v pokoji č. 4. Super!!!

Nakonec, druhý den ráno potkávám Poláka, co se o to tady stará. Prý má ještě jedno podobné zařízení na starost a nestíhá … no, spíš bych řekl, že se někde sjel trávou … potvrdili mi to všichni s kým jsem mluvil, hodně se tu kouří tráva, někdo jí houbičky a když se sežene, tak je kokainová party. Na Polákovi je prima, že mi dovoluje vzít motorku dovnitř – tři noci bude parkovat pod střechou, paráda!!
Krajina kolem Thingvelliru je báječná. Super je Geysir, který už negejzíruje, ale o 50 metrů vedle gejzíruje jiný gejzír. A krásně!! Vodopády Gullfoss jsou majestátní a báječné!! U každého z těchto místo jsou obrovská suvenária s cetkama pro Němce v autobusu. Ale taky jídlo!! Polívka z jehněte, jehněčí kotletky, fish and chips a burgery …no a to je tak základ „národní“ islandské kuchyně. Od Gullfoss jedu asi 20 km po „slavné“ F35, tedy jedné ze dvou cest která od severu k jihu křižuje ISL mezi sopkami. Kolik myslíte že jsem potkal těch drsných motorkářů na afrikách a GS?? :-D :-D Kde sakra jsou???

Horké prameny odpoledne super, Reykjavík další den taky prima … tedy, ne že by to bylo nějaké superměsto, ale centrum je příjemné. Je tam pár zajímavých muzeí – námořní, velrybí a také muzeum penisů. Takže klubové nálepky lepím tam :-D. Ještě jednou si projíždím národní park Thingvellir. Je to tu fakt super -a zjistil jsem i proč: jsou tu stromy … tedy stromy.. taková křoviska.. ale je jich hodně. Některé začínají podzimně žloutnout.. stromy jsou prima 😊

Tady někde v těchto místech bych se měl zmínit o polární záři. Víte, už jsem toho z přírody viděl vlastně celkem dost, západ slunce do vod indického oceánu i východ slunce u nás u Sázavy .. a v Laponsku už několikrát i tu polární záři .. ale tohle je prostě věc/děj/úkaz, který mě vždycky posadí na zadnici. Většinou to začíná nenápadně, malý zelený "výtrysk" se začne šířit oblohou, za ním druhý a třetí.. a začnou se vlnit, spojovat, rozdělovat, zesvětlovat a zase tmavnout, jenom proto, aby pak zazářily ještě víc .. najednou je celá obloha zelená, magicky zelená, krásná, tajemná a uklidňující .. celé divadlo trvá několik desítek minut, většinou přes hodinu .. jsem zmrzlý a šťastný.. Že jí uvidím na Islandu mě dopředu vlastně ani nenapadlo .. a víte co? stejně je ten popis mizerný .. doporučuji vydat se na sever, nějaký čas tam strávit a udělat si vlastní představu ..;-)

Potkávám Arťoma co jsem viděl na lodi: přilítla za ním jeho holka, má takové ty rasta copánky – prima, večer bych si mohl pustit Predátora. Prý se chystají přejet střed Islandu .. ale na lodi domů (to jsme byli dokonce ve stejné kajutě) říkal, že nakonec jeli jinam …

Cesta se mi tady definitivně láme. Přestávám být na dovolené, už jedu domů (s nějakou tou zastávkou). Penzion, který patří paní Janě, která už pár let žije na ISL, je prima. S jejími zaměstnanci ochutnáme malinko alkoholických nápojů .. ráno nás bolí hlava, takže jsme spokojení …Vyrážím na cestu.. gravels mě už pěkně ..štvou .. jsem naklepaný jak řízek v sado maso salonu .. ale pobřeží je hezké, vysoká skaliska, hromady „racků“, čedičové šestihrany u Víku, opravdu velké ledovce, černý písek na plážích..
Hodně super je Jokullsarlon. Spím asi 10 km od něj, takže si ho prohlédnu jak večer pod mrakem, tak druhý den za sluníčka, tepla a bezvětří. Do obrovské laguny se lámou ledové kry, které pomalu odplouvají do moře .. příliv je ale zase vrací zpátky na jezero, a tak si plují tam a zpátky, pomalu, klidně, majestátně. Mezi krami se líně povalují tuleni, houpou se na hladině a –nedělají nic :-). Sedím na břehu a čumím na to snad dvě hodiny. Přestože to mám k trajektu ještě dva dny a 300kilometrů, cítím, že můj výlet skončil tady. V poledne sedám na motorku a jedu. Cesta je krásná, byť s večerem se přidává zima a mraky. Spím ve městečku Eskifjordur, asi 70 km od trajektu. Ve městě je kavárna, kde je zřejmé, že jsem tento týden první -a asi i poslední- host. Slečně může být tak 25, ale oči má pohaslé .. sice se ptá na vlaječky nalepené na motorce, ale spíš tak z nudy, než že by jí to opravdu zajímalo. O pár metrů dál je videopůjčovna!! To ještě existuje? Uvnitř sedí plešatý chlap a tupě zírá na moře. Na moři se ale nic zvláštního neděje. Asi tak 1000 let se na něm nic zvláštního neděje. Zdravím ho přes výlohu, ale má nepřítomný výraz, nevidí mě, kouká skrz. Nechcete být osamělí asi nikde na světě, ale na ISL už vůbec ne. Prostě totální depka na mě padla a těším se domů a jako že jo!!
Druhý den se vše v dobré obrací, na pumpě vedle trajektu má službu Ilona z Wroclavi, v poledne jí končí šichta. Svezu jí na vespě po vsi, nadšeně výská a pořád něco brebentí.  Na revanš mi pak udělá u sebe doma mátový čaj. Je plná života, úplně září, popisuje, jak si s přítelem koupili staré hasičské auto a jak s ním budou po ISL vozit turisty. Má spoustu plánů, snů a optimismu! Na rozloučenou jako dárek jí dávám pár doutníčků – má radost a přiznává svou lásku k trávě. Aha. Tak možná proto ty rozzářené oči. Ti včerejší „smutní lidé“ asi jenom v ničem nejedou. Island je dobrá země, ale život tu asi nebude vždycky úplně veselý nebo lehký. Ale to jsme taknějak tušili, ne?

Každopádně já jedu. Tedy pluju. Sedím na lodi, v teple suchu bezpečí a těším se domů, do Čech, do Podolí….

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE