Nepál 2011

Pro vstup do země neznámé  vybíráme hraniční přechod Bazargan a v dopoledních hodinách už stojíme na hranici. K našemu velkému překvapení doba strávená na hranici působila až skoro exkurzním dojmem. Hned od začátku se nám věnuje mladý a sympatický úředník, který nám jednoduchou angličtinou vysvětluje, co bude následovat. Provádí nás v halách a otevírá dveře všude tam kde je třeba. Nejvíce času chlapcům zabere vyplňování potřebných „Carnetů“ nezbytných pro vstup i s motocyklem do země. Mezitím se dozvídáme všechno, co nás zajímá, od cen co kde stojí, až po možnosti ubytování překladů různých názvů jídel a doporučení, jak se oblékat a co fotografovat a co raději ne apod. Dokonce mi jednou v okamžiku, kdy má dojem, že jsem unaven, nabízí, než se věci vyřídí, i gauč v kanceláři.Když je vše zdárně vyřízeno, tak nás zdvořile požádá o poplatek vy výši 10 USD na hlavu a popřeje šťastnou cestu!
Od prvních km jsme na silnici středem pozornosti a všichni na nás mávají a křičí Welcome to Iran, je to jen předzvěst opravdu přátelské atmosféry, která po celou dobu v Iránu panovala. Naše první km směřují na sever ke Kaspickému moři do městečka Astara, které leží u hranic s Azerbajdžánem a je více než sto let rozděleno železnou oponou. Z pobřeží tolik očekávaného Kaspického moře jsme byli trochu zklamáni a rozhodně nečekejte přímořská letoviska, na které jsme zvyklí z Evropy!Po doplnění našich velkých nádrží, pro nás za cenu 11,90,- Kč za litr, se naší další větší zastávkou stává hlavní město Teherán. Ubytováváme se ve sportovním hotelu Olympic na periferii města a od manažera dostáváme velkou slevu, protože jsme přeci sportovní team.Na druhý den vyrážíme na návštěvu Palace Museums nebo také chcete- li Saadabad Palace. Je to komplex, který se skládá z několika paláců a muzeí, kde máme možnost sledovat bohatou historii Iránu. Zabere nám to skoro celý den a bohužel už nestihneme ani návštěvu slavného Golestan Palace, ani návštěvu hlavního bazaru ve městě.Nelze si ani nevšimnout, že většina mladých žen a dívek ve 14milionovém Teheránu mají šátek přes hlavu hozený spíše jen tak ledabyle, který jim nezakrývá všechny vlasy a jeho nošení jim více než víra nařizuje zákon.Po jednodenní návštěvě se shodujeme, že Teherán neurazí ani nenadchne, je to poměrně mladé město a určitě jsou zajímavější města jako například Esfahan a Shiraz, které by stálo za to vidět. Při pokračování v cestě na jih se pomalu přesouváme do oblasti Kavirské pouště a teploty vzduchu lezou proklatě vysoko. Výjimkou nejsou ani teploty okolo 48 °C. Našimi kámoši se teď stávají velbloudi, tu a tam osamocené náklaďáky převážně s „ropou“ a v dálích můžeme pozorovat vrtné plošiny černého zlata.Pravidelně dodržujeme pitný režim a spotřeba vody stoupá až na 8 litrů pro každého. Nacházíme se v poušti provincie Kerman, která je svoji rozlohou druhou největší z 31 provincií v Íránu a je považována z důvodu nadbytku zkamenělin obratlovců z různých geologických epoch za ráj pro paleontology. Většinu jejího území pokrývá jen stepní nebo písečná poušť. Odměnou za cestování v těchto úmorných vedrech nám jsou překrásné noci strávené uprostřed této pouště, kdy posloucháte ticho, a vaší jedinou obrazovkou se stává noční obloha posetá hvězdami bez žádného světelného prachu …Ale abychom byli objektivní, tak nutno říci, že Irán tak trochu dostál své pověsti. Protože jednou v parku ve městě Kerman hlavním městem provincie, když jsme do sebe tlačili oběd v podobě plechovky lanšmídu, nás navštívila tajná policie a po kontrole pasů a víz nás sledovala ještě 20 km za město. Teď už bylo jasné, že v příštím městě před pákistánskou hranicí si nás pohlídají … a taky že jo!Pokračujeme stále dál, a i když ještě občas mrkneme do zpětných zrcátek, jestli nejsme sledováni projíždíme starobylým městem Bam, které je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO.Město se 43 000 obyvatel bylo v roce 2003 podrobeno ničivému zemětřesení a v jeho útrobách zahynulo přes 26 000 tisíc lidí. Po příjezdu do Zahedanu si na ulici vybíráme nějaké ovoce na večer, když u nás zastavuje policie a direktivně nařizuje ubytování v hotelu, kde nám odebírá pasy a potvrzuje ranní eskort na hranici.Ráno na nás už čekali a od této chvíle jsme si už připadali jako štafetový kolík, který procházel jedním kontrolním stanovištěm za druhým až ke vstupu do Pakistánu. Na kontrolních stanovištích s vojáky vždycky prohodíme pár zdvořilostních vět a ptáme se, jestli se můžeme vyfotit. Tak nějak to tolerují, a když říkají, že ne, tak děláme, že foťák uklízíme, ale mačkáme přitom spoušť … Ale jednou mě uvidí nějakej důstojník, přiletí ke mně a řve: „Všechno smazat a proč to fotíš???“ Horko těžko mu vysvětluji, že jen tak, a začne mi mazat jednu fotku za druhou a pořád omílá, proč to fotím??? Moje tepová frekvence se zdvojnásobila a už jsem se viděl obviněnej za špionáž … nakonec jsem přišel asi o 20 unikátních foteček z prostředí vojenských check-pointů z tzv. íránskopakistánskoafghánského trojmezí. Dopuručení: Pro komunikaci se světem v oblasti Kavirské pouště použít satelitní telefon. Satelitní telefon je na hranicích v seznamu zakázaných věcí!!!!

Pokračování za týden.