Nepál 2011

Po zhruba 12ti měsíční přípravě, plánování a shánění aktuálně dostupných informací a po moře nasurfovaných hodin na internetu jsme stanovili den D na 18. srpna 2011 s podheslem „Cesta je cíl".
Slovo expedice jsme záměrně vynechali, protože od dob Marca Pola není skoro co objevovat a my nepojedeme do žádné neprobádané oblasti, ale po převážně asfaltové silnici a od každé země budeme mít dvě mapy a na řídítkách se bude natřásat GPS. K tomu všemu každému z nás bude v kapse dřímat mobil a pro stav nouze ještě jeden satelitní.
Na cestu jsme se připravovali opravdu velice zodpovědně počínaje vším možným a konče kurzem první pomoci. Na cestu jsme si dali maximálně šedesát dní a s otevřenou zpáteční letenkou z Káthmándú jsme vyrazili na cestu.Vyjeli jsme jako velká parta v osmi kamarádech, každý na svojí motorce, ale na cestu přes Himálaj se nás chystalo pouze pět. Ostatní si dvouměsíční komfort na cestu ze všech možných důvodů dovolit nemohli, a tak nás doprovázeli pouze do Rumunska.
Po celou dobu nás doprovázelo krásné počasí a taky jsme si občas střihli malý off-roadek a cesta utíkala a nálada hlavně po večerech byla výborná.Až takhle jednou v Rumunsku v horách na velmi prašné cestě a za špatné viditelnosti spadl náš kamarád ze čtyřmetrového srázu do koryta řeky … vyváznul jen potlučený, zato jeho GS na tom bylo o poznání hůř! Ještě, že kolem jeli lesní dělníci i s jeřábem. Už tenkrát jsme si říkali, jestli to nemá být nějaké varování a zdvižený varovný prst. A taky že byl! Tehdy jsme ještě netušili, co osud nachystá našemu dalšímu parťákovi ve východním Turecku.Že cesta bude náročná, nám připomněl zadní tlumič na jednom už unavenějším 1150 GS, který po jednom náročném off-roadu vypověděl službu, a tak nás musela zachraňovat přítelkyně na telefonu, která nám do Bulharska poslala DHL nový tlumič.
Čekání na tlumič jsme si zpříjemnili dvoudenním pobytem u moře v Primorsku a zanedlouho jsme se už prodírali dálničním provozem na turecký Istanbul.Nutno podotknout, že do Turecka a přes pomyslnou hranici mezi Evropou a Asií - přes Bospor - jsme vstupovali v pěti. Při vstupu do Íránu jsme byli už jen ve čtyřech.Stačilo jen to, aby jeden tupý taxikář na rovném a přehledném úseku nedal přednost v jízdě a byl z toho čelní náraz, a jak my říkáme „Čestmír“! Musím říci, že náš parták je klikař, protože jiní z nás by šli rovnou do futrálu. Výsledek byl ten, že GS bylo skoro na odpis, a i když místní policie po neuvěřitelné anabázi, kterou nemám ani sílu vám tady popisovat, uznala viníkem řidiče taxi, tak dodnes, tj. březen 2012, stojí nepojištěný motocykl neopraven v BMW v Ankaře. Pojišťovna prostě nechce škodu uhradit, protože se jí zdá vysoká … ze zoufalství jsme už museli požádat o pomoc v komunikaci náš zastupitelský úřad v Turecku.S klukama jsme se shodli, že jestli se někde řidiči aut chovají k motorkářům neohleduplně, tak to jsou právě taky arogantní Turci.Po zajištění odtahové služby, vyhodnocení všech dalších možností a zařízení všeho nezbytného přichází rozloučení s naším parťákem, a my pokračujeme dále na východ už jen ve čtyřech. Za zmínku už snad jen stojí hezká kopcovitá pohoří v nejvýchodnějších částech země a solné jezero Ván Gólú, které leží ve východní Anatolii a kdysi bylo centrem arménského království Ararat. Je to největší solné jezero v Turecku o rozloze 3755 km2 a je jedním z největších bezodtokových jezer na světě. Po pár kilometrech za jezerem spatřujeme majestátně se tyčící posvátnou horu Ararat 5137 m.n.m, která je nejvyšší horou Turecka, a kde by se podle biblické pověsti měla po potopě světa ukrývat Noemova Archa. Před námi je zanedlouho islámská republika Irán, země neznámá, na kterou se velmi těšíme, ale do které vstupujeme s velkými předsudky a mnoha otazníky.