Írán 2017

DEN 9 – 18.5. 2017

Ráno jsou 4 st. Jsme zmrzlí, a to ještě netušíme, že zažijeme v noci ještě větší zimu. Vyrážíme k Shiraz Canyon. Jedeme po polňačce a občas šotolině, nádherným údolím. Užíváme si off a výhledy na barevné skály. Je to ohromující. Před jedním brodem v hlubokém volném kamení místo toho, abych přidal, z nějakého důvodu ubírám, přední kolo jde do kamenů a já v nulové rychlosti k zemi. Jak jsem na sebe naštvaný, tak zvedám lehce motorku sám, přebrodíme a jedeme dál. Zastavujeme na focení a v interkomu najednou slyším – kurva, kurvá, kurváááá. To jak se snažil Rosťa vyvažovat motorku a postupně prohrával :). Pro změnu je na zemi jeho motorka. Shiraz Canyon je nádherná (vím, že pořád opakuju slova nádherný, úchvatný apod., ale jinak to prostě fakt nejde) scenérie. Dá se dvouhodinovým výšlapem vyjít až nahoru, ale to vzdáváme. Doufám, že tam někdo z vás půjde a zveřejní fotky :).

Jedeme dál do města Khorramabad, kde je starý hrad. Pod hradem je ulice se stromy, tak parkujeme ve stínu a já jdu na obhlídku. Prolezu hrad zvenku, vracím se k motorkám a Rosťa jde taky na hrad. Při čekání na něj desítky lidí jdoucích okolo fotí motorky a mě. Konečně je tu skupinka mladých, co umí anglicky víc než základní tři věty, tak se bavíme o všem možném, a dokonce mi jedna holka dovolí, abych ji vyfotil, což rozhodně není běžné.

Měníme rozhodnutí a přece jen jedeme na jih k Perskému zálivu. Teplota stoupá až ke 43 st. Na severu byla zoraná pole a tady na jihu už mají po žních, vypalují strniště, takže je všude hnusný smrad a smog. Při hledání místa na stanování vidíme na silnici přejetého minimálně metr dlouhého hada, což nás celkem zneklidní, ale rozhodně nezastaví :). Nacházíme krásné místo v pistáciovém poli, daleko od lidí, krásná samota, kde opět kolem nás projedou 2x zemědělci :). Lidi jsou tady všude.

Najeto 704 km.

DEN 10 – 19.5. 2017

Díky vedrům se domlouváme na brzký budíček a odjezd k Perskému zálivu. Vyrážíme před šestou, v krásných 20 st.. Jsou tu desítky km dlouhé nudné rovinky, kolem pustina a poušť, je to hrozný a ubíjející přejezd. Při první šanci jet k moři tam jedeme, je odliv, takže jedeme po mořském dnu kam až to jde, ale pořád jsme daleko od vody, tak mažeme blátem zpátky na silnici a hledat pláž. Tu nacházíme ve městě. Pláž je nádherná, motorky parkujeme do stínu pod altánek a jdeme se koupat. Kolem nás je opět houf lidí, dáváme peníze mladému klučinovi, aby nám koupil meloun, kterým se pak cpeme. Po poledni se domlouváme, že pojedeme do Isfahánu. Města původně nebyla v plánu, ale máme chuť poznat i městský život, tak vyrážíme. Je to přes 600km, tak uvidíme, jak to půjde.
Při odjezdu z města nás opět staví policie, fotí si nás, pasy, motorky... Nechápeme proč, ale aspoň nás nechají být ve stínu a dávají nám vodu. Pár km od zálivu jako bychom najednou projeli žhavou stěnou. Skokově teplota stoupne z 35 na 47st.! Ještě nikdy jsem nemusel dávat dolů plégo na helmě, abych si chránil obličej před horkým vzduchem. V teplotách 45+ jedeme před 300km, je to ubíjející a únavné. Po cestě je milion retardérů, rupnou mi nervy a nadávám sprostě při každém z nich. Dokonce nezastavíme na jednom check pointu vojákovi, který nás stavěl poměrně laxně, naštěstí nestřílel. Horko, únava, bolavý zadek, voda horká, že se skoro nedá pít. Tohle fakt stálo za to, krásné potvrzení fráze – zážitek nemusí být pozitivní, hlavně že je intenzivní!

Do Isfahánu přijíždíme za tmy. Při hledání hotelu se nás ujímá náhodný kolemjedoucí motorkář, nezištně nás vede do hotelu, je tam ale plno, tak nám radí další hotel a tam konečně zakotvíme. Jolfa hotel je za 825000/osoba/den (cca 20 EUR), s garáží a snídaní. Paráda. Sice nám teče jen studená voda, ale to nám dnes skoro vůbec nevadí. Později jsme se dověděli, že musíme pustit teplou v umyvadle, aby tekla i ve sprše :).

Najeto 977 km.

DEN 11 – 20.5. 2017

Odpočinkový den. Peru si špinavé věci a vyrážíme do města. Jdeme do mešity, brouzdáme po bazaru, jdeme se mrknout na mosty, relaxujeme, ochutnáváme tradiční jídla a žvaníme celý den.

Před mešitou sedím na zdi a Rosťa fotí. Najednou ke mně přijde skupina mladých holek a jedna z nich mně dokonalou angličtinou vysvětluje, že je učitelka angličtiny, skupina jsou její žákyně a že tu trénují komunikaci, jestli by se mnou mohly chvilku mluvit. Souhlasím a varuju je, že moje angličtina není nic extra, což jim nevadí, tak se bavíme. Moc mě překvapil tenhle způsob výuky a považuju to za skvělý přístup. Tohle by měli dělat v Česku taky, škola života.

Najeto 0 km.

DEN 12 – 21.5. 2017

Ráno vstáváme brzo a když jdeme na snídani, vidíme před hotelem dvě motorky. No a jedna je Super Tenere, což Rosťu pochopitelně nadchne. Vyjedeme s našimi motorkami ven a potkáváme se s dvěma Italy, jedoucími Pamír. Sandro je z Bolzana, takže umí německy, což je voda na Rosťův mlýn.

Kvůli vedru jsme vzdali poušť a město Jazd a jedeme na sever, k Niasar Cave. Podle uložených souřadnic nacházíme jen nějaký park, ale žádné jeskyně, tak zklamaně odjíždíme. Po pár km jen tak do interkomu prohodím, „ty jo, nevím, jestli děláme dobře, že jedeme pryč“, načež Rosťa zavelí obrat a jedeme zpátky. Pomocí google traslatoru se nám podaří vysvětlit, co hledáme, a konečně  jeskyně nacházíme. I když, jeskyně... Je to systém chodeb a místností, dimenzovaných podle postav Íránců, takže my jsme měli celkem potíže při procházení. Bylo to ale skvělé, zpocení, s bolavými koleny, ale nadšení vylézáme ven.  Ještě že jsme se vrátili!

Jedeme okrajem pouště na sever, teplota je opět 40+, fouká velmi silný boční vítr a je písečná bouře s viditelností cca 100m. Ve spojení s nekonečnými rovinkami – 200km apod. – to byla opravdu „super“ jízda. Při odpočinku na benzince asi vypadáme celkem bídně, a tak dostáváme od obsluhy zdarma studenou vodu a meloun.
Večer vítr neslábne a v horách je na obloze černo, tak hledáme hotel. Najdeme na doporučení hotel, který je přebudovaný ze sídla nějakého boháče, který musel utéct po revoluci. Obsluha je z nás nadšená, fotíme se s motorkami na jejich web a dostáváme jako pozornost mísu plnou ovoce. Sedíme na terase, baštíme ovoce a pozorujeme bouři v dálce. Spát v hotelu dnes bylo dobré rozhodnutí. Platili jsme 30 USD za osobu včetně snídaně.

Najeto 715 km.

DEN 13 – 22.5. 2017

Ráno vyrážím k minerálním terasovým pramenům Badab Soort Terraces Springs. Po krásném off výjezdu jsme na místě, prameny jsou super, procházíme se a já ochutnávám vodu. Nic moc, ale údajně je zdravá :). Každopádně to stojí za to, moc hezké místo. Po cestě zpátky vidím kousek od silnice hliněné stavení, velím obrat a jedeme tam. Jsou tam nějací zemědělci, tak se ptáme, jestli si můžeme udělat několik fotek. Souhlasí, tak fotíme a jdeme přímo k domu. Tam stojí táta a syn, ptáme se zase na focení a oni souhlasí. Najednou nás zvou dovnitř. Je to hliněná místnost, na zemi koberec, takže se zouváme (to asi nebyla moc výhra) a jdeme dál. Byla to úžasná návštěva, dostali jsme čaj, oběd, ochutnali hromadu věcí a informací o životě obyčejných lidí. Tohle byl asi nejemotivnější zážitek z celého výletu. Kdyby nám to nebylo hloupé, tak jim ten vynikající špenát sežereme celý. Tady mají život opravdu těžký. Loučíme se srdečně, rozdáváme ty nejlepší dárky, co vezeme, kluky necháme sednout na motorku, trochu potůrovat a jedeme dál.

Míjíme Veresk Bridge, krásný most z 2. světové války, sloužící k zásobování německé armády nerostnými surovinami. Asi k němu jde vyšlapat kozí stezkou, ale to vzdáváme a jen jej fotíme zespod.

Tangeh Savashi – skalní soutěska s potokem. Při cestě k této soutěsce, mě na kruháči, skoro sejme zběsilá Íránka. Brzdím vším, čím můžu, a ona mě s ledovým pohledem míjí o pár decimetrů. Asfaltka opět končí a jedeme polňačkou k soutěsce, občas jsou tu hluboké kaluže v kolejích, takže mám boty plné vody. Vyjíždíme na kopec, odkud vidíme soutěsku. Tohle nám asi stačí, je večer, tak jdeme spát. Stanujeme ve výšce 2598 m! Pochopitelně ani tady nejsme sami a kolem nás projíždí v noci několik aut a motorek.

Najeto 380 km.

DEN 14 – 23.5. 2017

Ráno je krásných 5 st., přece jen se rozhodujeme, že pojedeme až přímo k soutěsce. Jedeme krásnou šotolinou z kopce, sem tam brod, prostě nádhera. Samotná soutěska je – no jo, zase – nádherná. Jdeme potokem do soutěsky, mě do rána vyschnuly boty, nechci se zase uvnitř koupat, takže skáču z kamene na kámen, občas to ale nejde, takže chodím jako bludný Holanďan, bezradně sem a tam, což Rosťu upřímně baví a natáčí si mě u toho, dacan jeden.

 

Jedeme se podívat na vesnici Filband, které se přezdívá vesnice v oblacích. Je hodně vysoko a mraky jsou většinou pod ní, na internetu jsem našel super fotky. Při jízdě po krásné silnici najednou v interkomu slyším – had, had. Vůbec nechápu, o co jde. Rosťa mi říká, že po mě skočil had! Já si ničeho nevšiml! Prý vyskočil až do úrovně kufrů, ale minul a Rosťa jedoucí za mnou ho přejel. Než si všechno vysvětlíme, ujedeme minimálně kilometr, vracíme se, ale had nikde. Pravděpodobně setrvačností odletěl mimo silnici, protože dvě kola 400kg motorky nemohl rozdýchat. Každopádně se mi dost zvýšil tep a hodně kilometrů jsem se díval po krajnici :).
Výjezd na Filband je krásný, až na tupé Íránce jezdící v protisměru, takže si zatáčky těžko jde nějak užít... Bohužel bylo jasno, takže vesnici v oblacích vidíme jako vesnici bez oblaků.

Jedeme ke Kaspiku. Večer vidíme na břehu kemp, tak ho bereme a stavíme stan. Jdeme se koupat, voda je studená jak psí čumák, ale aspoň se osvěžíme. Večer za námi přijde obsluha a chce nás vystěhovat na druhou stranu kempu, prý tady není bezpečno, že tam chodí nějaké fanatičky a řežou stany. Na druhé straně se v noci hlídá a je tam bezpečno. Moc se nám nechce, ale balíme se a převážíme všechno na druhou stranu. Nikdy bych nevěřil, že můžu na motorce převézt postavený stan v jedné ruce. Byl to určitě pro ostatní obyvatele kempu zajímavý pohled :).

 

Najeto 328 km.

DEN 15 – 24.5. 2017

Noc je hrozná, na silnici pár metrů od stanu je provoz non stop, v kempu v noci maká údržba. Vyrážíme k jezeru Valash lake. Platíme vstupné a jedeme k jezeru. Jezero je krásné, bereme si šlapadlo – krásnou bílou labuť a vracíme se do dětských let. Po půl hodině relaxačního šlapání v motorkářských botech jedeme dál. Míříme na jih k Teheránu po vyhlídkové cestě Oshan Fasham Road. Tato silnice je jak jinak – úchvatná! Trháme rekord v dosažené výšce – přes 3300m. Na vrcholu potkáváme Rakušana, který se narodil v Íránu, ale po revoluci utekl a teď jezdí do Íránu s obytňákem na dovolenou. Vyměňujeme si kontakty a dostáváme cenné rady s nabídkou pomoci, kdybychom cokoliv potřebovali. Rozhodujeme se, jestli se vrátit kus cesty, nebo jet přímo přes Teherán. Zvolili jsme Teherán. Chyba, velká chyba! Tu 40km kolonu v 36 st. jsme si mohli ušetřit. Kdyby kolona, tohle byl fakt hnus. Na 5ti proudé silnici bylo sedm řad aut a nikde místo pro projíždění. Chytáme se houkající sanitky, která se pomalu dere kupředu. Větráky na motorkách jedou na plný výkon a my se pečeme. Řidiči jsou totálně neohleduplní a ignorují i sanitku. Když se situace trochu zlepší a je prostor pro kličkování mezi auty, jdeme na to. Je to ale velký risk, protože řidiči jsou totálně nevypočitatelní. Při předjíždění jednoho staršího chlapíka, už jsem skoro před ním, musel mě vidět, to mu ale nezabránilo, aby nezahnul vpravo, a předními dveřmi mě drcnul do kufru. Já samozřejmě letím k zemi. Naštěstí řidič vpravo reagoval hned a nepřejel mě. Motorka leží na zemi, já sprostě nadávám tomu starému kreténovi, on na mě řve taky, nevím co. Zkouším zvedat motorku, ale je tak blízko auta, že ji nemůžu zvednout do rovnováhy, a ten starý vůl místo toho, aby mi pomohl, motorku tlačí pryč od auta, abych mu tu starou herku neodřel. Řvu na něj, že mě musí být slyšet až na Araratu, a servítky si teda neberu. Chvilku se tam přetahujeme, ale potom mi naštěstí pomáhá řidič z auta za mnou. Motorka konečně stojí, ještě vychrlím pár nadávek, urážek a rasistických poznámek směrem k autorovi této příhody, a jedeme dál. Postupně mi klesá adrenalin a uklidňuju se. Proplétáme se kolonou, ale ať se snažíme sebevíc, končíme remízou 2:2 v počtu ohnutých zrcátek. Naše vzpomínky na Teherán jsou jen smog, kolony, chaos a stres. Tomuhle místu se vyhněte, pokud to jen trochu jde.
Užíváme se čistý vzduch v horách při stanování, ten smog byl příšerný.

 

Najeto 318 km.

DEN 16 – 25.5. 2017

Máme krásný nocleh u potoka a poprvé máme klid. Nikdo kolem nás v noci nešel ani nejel. Ráno si Rosťa zabírá koupelnu a v cca 5 cm vody v potoku si dává kompletní koupel. Dnes máme v plánu Alamut Castle. Je to bývalá pevnost nájemných vrahů, assasinů. Cesta k hradu je motorkářský sen, zatáčky, hory výhledy, krásný asfalt. Paráda až na jednu věc – íránský řidič. Nechápeme, jak je možné, že tihle spontánní, přátelští lidé se na silnici mění v tupé stádo hovad, nesmyslně riskujících svůj život a životy ostatních. Tohle byla zatím nejnebezpečnější silnice, kterou jsme jeli.
Po cestě potkáváme 4 íránské motorkáře, seznamujeme se a opět dostáváme kontakt, kdybychom potřebovali pomoc a pozvání do Kurdistánu, odkud jeden z nich pochází.

 

Alamut Castle je trochu zklamání, všechno je skryté pod plechovou střechou a lešením. Ale je to krásný výšlap s nádhernými výhledy. Jak tohle sakra mohli postavit na takovém kopci???
Po cestě potkáváme staršího chlápka o holi. Je to Američan a je mu 70 let! Skládám mu poklonu za výkon a on říká krásnou věc – teprve, až si sám řekneš, že nemůžeš, tak nebudeš moct.

 

Jedeme směr Dorfak peak, kousek před cílem zažíváme zatím nejsilnější vítr na cestě, skoro nás to shodí z motorky, před námi je černo, tak bereme hotel a jdeme na kutě.

Najeto 409 km.

DEN 17 – 26.5. 2017

Dorfak peak. Vyhaslá sopka, to je tak všechno, co o tomto bodu vím. Netušíme, co od toho místa čekat. Ráno je zataženo a chvilku po výjezdu Rosťovi svítí kontrolka oleje. Start do dnešního dne zatím nic moc. To jsme ale netušili, že tenhle den bude po stránce off roadu to nejlepší, co v Íránu zažijeme.

Asfalt se mění na polňačku a my postupně stoupáme až nad mraky. To, co jsme chtěli vidět ve Filbandu, vidíme teď. Jsme nad mraky, které jsou v údolí pod námi jako peřina. Naprosto odzbrojující úchvatný pohled. Stoupáme dál, projíždíme lesem, polňačka se mění na šotolinu s velkými volnými kameny. Pro nás zatím nejtěžší off, co jsme na cestě měli, a pro mě nejtěžší vůbec. S offem nemám žádné zkušenosti a v duchu děkuju Enduroškole Milana Holého, kterou jsem absolvoval před odjezdem. Stoupáme a šotolina je pořád těžší a těžší. Za jednou zatáčkou přidám trochu víc, než je třeba, na šikmé cestě mi podjede zadní kolo a ležím. Beru to jako znamení a nechci pokračovat dál. Z jedné strany kopec, z druhé strany propast, cesta plná velkých volných kamenů. Rosťa se jde podívat, jak to vypadá dál, a mezitím kolem nás jede dolů Toyota Hillux. Ptám se na cestu, jak vypadá dál, a řidič se jen směje a říká – normal road. No nazdar, nechávám se přemluvit Rosťou a jedeme dál. Cesta se postupně zlepšuje, super. Těsně před cílem padá Rosťa. Najede na velký kámen, otlačí si ho do krytu motoru a jde k zemi. Zvedáme motorku a jedeme do kráteru s jezery. Nádherné místo. Rosťa zjišťuje škody na motorce. Nejvážnější je ztracená guma na držáku kufru, vracím se na místo činu a hledám ji. Několikrát poctivě projdu několik desítek metrů okolo, ale bohužel gumu nenajdu. Vracím se k Rosťovi a ten kufr váže špagátem k držáku. Dáme chvilku relax a jedeme zpátky. Na místě pádu ještě jednou jdeme hledat tu gumu. Rosťa sleze z motorky, ujde dva kroky a najde ji. Připadám si jako pitomec :). Jedeme opatrně dolů a v zatáčce, kde jsem spadl já, se stane to samé Rosťovi – jde k zemi. Zvedáme motorku, pokračujeme fakt opatrně dolů, když kolem nás směrem nahoru jede borec na krosce – po zadním! Klesáme dolů, Tenerka se ještě jednou ocitne na zemi, ale jinak si užíváme sjezd.

Jedeme se podívat na Qaleh Rudkhan, ruiny starého hradu. Už příjezd je tragédie, lidí jak na prvního máje, totální zácpa, vlhko jak v pralese. Dojíždíme ke vstupu, pouští nás zdarma a jedeme, až kam to jde. Vidíme jen trh a schody. Já odmítám jít dál, protože je už skoro večer a nocleh se bude hledat mizerně, protože po cestě byla jen rýžová pole a lidi, nikde žádné vhodné místo pro stan, přinejmenším posledních 40 km. Domlouváme se, že Rosťa si projde jen trh a já počkám u motorek. Jde a já čekám. U motorek je pořád minimálně 15 lidí. Rosťa pořád nejde a já si připadám jako průvodce na nějaké atrakci. Než se vrátil, na motorkách sedělo nejmíň 30 lidí a mám asi 200 fotek s místními turisty. Rosťa nejde a nejde, začínám být naštvaný, jak budeme sakra hledat nocleh??? To tam kupuje kozu, nebo co??? Vrací se za 1,5 hodiny! Ten blázen šel v motorkářském oblečení a botách až nahoru na hrad! Když se vrátí, jde z něho pára, jako by vyšel ze sauny :). Než konečně vyjedeme,  máme několik dalších desítek fotek...

 

Po cestě z hradu vidíme něco na způsob penzionu, tak neváháme a bereme to. Za 24 EUR je to dnes hodně přijatelné. Večer sedíme na terase, a najednou na nás volají hosté, dva mladé páry. Nesou nám něco na způsob polévky a zvou nás k nim ven. Jdeme a bavíme se s nimi skoro do půlnoci o všem možném. Byl to úžasný večer, kdy jsme se dozvěděli hodně o životu v Íránu a pohledu Íránců na svět.

Najeto 206 km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE