Írán 2017

Chceš se cítit jako celebrita? Vezmi motorku a jeď do Íránu.

Kapitoly článku

Tohle bude dlouhé čtení, měsíc cestování se pokusím nějak stěsnat, najít kompromis mezi délkou, intenzitou zážitků a tendencí sklouznout do formátu Vojna a mír. Nevím, ale jak to dopadne, takže ti z vás, co nemají rádi dlouhé cestopisy a nemají trpělivost, běžte radši na pivo. Tento cestopis má sloužit hlavně jako inspirace a zdroj informací pro cestu. Pokud aspoň jednoho váhajícího přesvědčí, že cesta je jen otázka rozhodnutí a dotyčný vyrazí, bude tento cestopis úspěšný.

PŘÍPRAVY

Po loňském výletu do Ruska, jsem přemýšlel co dál. Moc mě lákala (a pořád láká) Darvaza, tak jsem začal plánovat a hledat informace. V plánu jsem měl kolečko kolem Kaspiku, Írán, Turkmenistán, Kazachstán a na sever domů. Vinou nedostatku času, problémů s vízem do Turkmenistánu a zjištění, že v Íránu je spousta krásných míst k vidění, jsem tenhle plán osekal jen na Írán. V září jsem založil téma na fóru, jestli se někdo nepřidá, protože přece jen, při ježdění mimo silnice se člověk sem tam nějakému pádu nevyhne, no a ve dvou se to zvedá líp :). No a na konci října se našel. Rosťa napsal na fórum, potkali jsme se osobně a oba jsme měli pocit, že by to mohlo fungovat, takže jsme si plácli a začali plánovat.

Najít zajímavé cíle, koupit mapy, vyřídit víza, karnet, koupit motorku :) (já neměl na čem jet off road) a najít co nejvíc informací. Postupně zjišťujeme, že vidět všechna hezká místa je nereálné, tak si jen vytiskneme itinerář a domlouváme se, že budeme prostě plánovat ze dne na den, podle toho, jaká bude situace a co se nám bude chtít dělat. Bylo to správné rozhodnutí, jak ukázala budoucnost.

DEN 0 – 9.5. 2017

Odjezd máme v plánu 12.5. s tím, že když bude na všech frontách klid, vyjedeme o dva dny dříve. Klid je, takže jedeme. 9.5. Rosťa přejíždí z Chomutova do Břeclavi. Dopoledne má ještě nějaké pracovní povinnosti, odpoledne přezout gumy na motorce a hurá směr Břeclav. No, vzhledem k tomu, že byly v noci 3 st. nad nulou, tak to moc hurá nebylo. Nicméně Rosťa si tuhle cestu tak užívá, že přejíždí sjezd Břeclav, jede prozkoumat jak vypadá cesta na Slovensko, tam se otočí a na druhý pokus konečně před půlnocí přijíždí do BV.

DEN 1 – 10.5. 2017

Dopoledne ještě musím do práce a po obědě vyrážíme. Vloni jsem do Ruska odjížděl s igelitkou léků na problémy s uchem, letos jsem pro změnu zase nachlazený, takže do interkomu Rosťovi zpestřuju jízdu posmrkováním a kašláním. Aspoň se nenudí a má to místo muziky. Kolem půl sedmé večer, v Srbsku,  tankujeme a vedle benzinky je nějaký komunistický hotel, jehož sláva už dávno zašla. Je, ale za 19 EUR, tak se domlouváme, že to bereme. Za 3,5 EUR dostáváme královskou večeři, dáme si na dlouhou dobu posledních pár piv a jdeme spát.

Najeto 541 km.

DEN 2 – 11.5. 2017

Užíváme si prázdných srbských dálnic, ale jinak je to nuda. Na co koukat je až pod Bělehradem, dokonce jedeme kousek mimo dálnici, která je tam asi nedodělaná a tam jsou po dlouhé době zatáčky a krásné hory. Za Sofií tankujeme a já mažu řetěz – zlatý kardan, Rosťa odjíždí od stojanu, najednou rána jako prase, a motorka je na zemi. To je tak, když člověk zapomene na boční stojan :). Společně s obsluhou ji chuderku zvedáme a jedeme dál k Turecku.

Turecké hranice, které nás podle informací, co máme, celkem děsí, jsou tu. Ale nakonec, to byla totální pohoda. Jestli to trvalo půl hodiny, tak je to moc. Stačil jen pas, zelená karta a techničák. Ačkoliv máme oba motorku napsanou na firmu, nikdo nechtěl vidět souhlas s používáním vozidla, který jsme si tak pečlivě připravili a máme ho přeložený jak v turečtině, tak ve farsí. Tenhle dokument po nás nikdo nechtěl po celou naši cestu. Tím ale netvrdím, že není potřeba. Nikdy nevíš, na jakého celníka narazíš... Domlouváme se, že by bylo fajn projet Istanbulem ještě teď večer, abychom se vyhnuli zácpám. Do Istanbulu přijíždíme už za tmy. Provoz je hustý a občas objíždíme kolony odstavným pruhem. Jinak je cesta v pohodě. Za Istanbulem hledáme místo pro stan, je to celkem průšvih, protože min 100 km za městem je pořád hustá civilizace a za tmy nejsme schopni nic najít. Nakonec to vzdáváme a přes Booking.com hledáme penzion. Najdeme 10 km od nás, jenže po zadání do navigace je to 45 km okolo zálivu, tak plán zase rušíme. GPS hledá kemp, ale po přijetí na adresu je tam centrum nějakého města, zkoušíme jet mimo město a když konečně najdeme louku, tak zastavíme – a koukáme se přímo do očí pasoucím se kravám. V noci! Krávy nám nevadí, ale najít pár metrů čtverečních pro stan, bez pokladů po kravách, je nemožné, tak zase jedeme dál. Nakonec najdeme posekané pole a kolem 0.30 jdeme konečně spát.

Najeto 1180 km.

DEN 3 – 12.5. 2017

4.40 hod – ranní modlitba, amplion z minaretu řve na plné koule a budí nás, i když jsme minimálně 2-3 km za městem! To neee! Ráno balíme a když si dávám věci na motorku, za zády najednou slyším jen – kurvááá – a vidím Rosťu, jak běží k motorce, která se elegantně sesunula k zemi. Celou noc stojí a ráno, pár minut před odjezdem, se stojan zaboří do hlíny a je to.

Jedeme po silnici D 100 – krásná čtyřproudá silnice, občas zatáčky, hezké výhledy, celkem příjemný tranzit.

Staví nás policajti, po zuby ozbrojená hlídka vojáků a policistů. Pravděpodobně nás změřili, s rychlostí jsme si moc hlavu nedělali. Naštěstí jejich velitel mluvil německy, takže Rosťa (on mluví jen německy a já zase jen anglicky) okamžitě stočí téma na krásy Turecka a vede s velitelem čilý rozhovor. Ten nás nakonec pouští a ostatní členové hlídky jen udiveně hledí, jak to že jedeme jen tak bez postihu.

Mezi zvláštnosti Turecka patří to, že přijedete na benzinku a vstříc vám běží obsluha, která na vás mává. Bohužel to není přivítání, protože když přijedete blíž na doslech, tak slyšíte – no benzin. Tohle se nám stalo opakovaně, při cestě zpátky dokonce 4x po sobě, takže doporučení zní – V Turecku nejezdit až na doraz.

Večer nacházíme místo pro stan a dáváme si po cestě malinkatý tréninkový brod.

Najeto 818 km.

DEN 4 – 13.5. 2017

Ráno vyrážíme dál. Bohužel jsme si nevzali k srdci varování z předešlého dne a opět nás změřili. Na 80 jsme jeli 112km/h. Bohužel policista neumí německy vůbec a anglicky asi 5 slov, takže těžko můžeme odvést téma hovoru jinam. Je příjemný, ale nekompromisní a máme zaplatit 206 TRL pokutu. Zvláštní číslo. Vypisuje papír a prý máme jet zaplatit do banky. Jenže je sobota. Prý ale ve městě před námi zaplatit jde. Nechceme riskovat problém na hranicích nebo zpátečním tranzitu, tak jedeme do města hledat banku. Po vjezdu do města další kontrola – to snad ne! Tihle naštěstí chtějí jen obhlédnout motorky. Jeden umí anglicky trochu víc a dovídáme se, že pokuta jde zaplatit až v pondělí, ale dá se i na hranicích, OK, tak zaplatíme na hranici.

Abychom si zpříjemnili tranzit, sjíždíme na silnici D 915 k Černému moři. První off. Tuhle cestu jsem našel na serveru dangerousroads.org a vypadala tam moc hezky. Postupně z asfaltky přejde na šotolinu a stoupá až do 2474m. Nádhera! Jedu za Rosťou a najednou vidím, že mu drží kanystr na benzín jen na jednom šroubku. Zastavujeme na opravu. Potom stoupáme dál.

Do dneška nevím proč. Jak můžu udělat tak debilní chybu. Ztráta koncentrace při kochání je asi jediné vysvětlení. Jsem za Rosťou, ale jedu moc rychle a dostávám se vedle něj zrovna v okamžiku, kdy on najede trochu vpravo. Neví o mě, já už nestíhám reagovat a srážíme se. Jeho kufr a můj padák se políbily. Rosťa padá vlevo na cestu a já se i s motorkou poroučím z cesty dolů po srázu. Na srázu jsou kameny a motorka se o ně zastavuje. Rosťa i jeho motorka jsou ok, já to odnesl odřeným loktem a modřinou přes půl stehna. Největší škoda na motorce je ulomený a zničený obal na kameru, takže máme po filmování. Později zjišťuju ulomený držák pléga. Nejradši bych si nafackoval, do údolí řvu z plných plic nějaké tituly sám sobě. Jak tu potvoru ale dostat zpátky na silnici? Odstrojujeme, co jde, zvedáme motorku na kola a sesuneme ji z prudkého náspu na travnatý svah. Jednodušší asi bude, jí dostat zpátky nahoru do kopce, než přes svah a kameny dolů. Nejhorší bude zase ten násep. Naštěstí kolem jede maník na motorce se dvěma syny. Pomáhají nám a po pár minutách je motorka zase na cestě. Srdečně děkujeme, klukům dáváme nějaké sladkosti, tátovi cigarety a loučíme se. Notných pár dalších km si pořád nadávám, Rosťa je naštěstí milosrdný a místo toho, aby mi po právu vynadal, tak mě uklidňuje a snaží se zahladit rány. Jsem mu za to vděčný.
Nádherné výhledy a úžasná cesta postupně smazávají hnusné vzpomínky a my si užíváme nádherný off s dechberoucímy výhledy.

Příjezd k Černému moři je zklamání. Špína, žádné pláže, dálnice u břehu. Jedeme dál. Nedaří se nám najít plac na stan, tak přes Booking najdeme penzion. Majitel tu sice není, ale je tu kuchařka, po telefonu se domlouváme s majitelem a dostáváme zdarma teplou večeři. Perný den.

Najeto 553 km.

DEN 5 – 14.5. 2017

Ráno prší. Bereme nepromoky a jedeme v dešti a zimě přes hory ve výškách až 2500m. Další policejní kontrola, ale na rychlost už si dáváme pozor, takže jsme ok. Podél hranic s Gruzií a Arménií jsou rozeseté vojenské posty a projíždíme mnoha check pointy s ozbrojenými vojáky s prsty na spouštích. Chystá se tu válka nebo co?
Déšť ustává, ale fouká prudký studený vítr. Na silnici D 010 jsou krásné výhledy, takže se nenudíme. Potkáváme španělského cestovatele, co jede cestu 55000 km přes celou Asii. Je mu minimálně kolem 55 let.
Po několika mávacích argumentech na benzínkách dojíždíme na výpary k pumpě, kde na nás nikdo nemává, a to je dobré znamení. Zase začíná pršet.
Jedeme kolem Araratu. Nádherná hora. Sice je v mracích, ale i tak krásná. Večer přijíždíme k Vanskému jezeru a jdeme spát. Místo nacházíme ve výšce 1998 m. Takhle vysoko jsem ještě nespal :). Celou noc jsou bouřky a silný vítr, takže toho stejně moc nenaspíme.

 

Najeto 632 km.

DEN 6 – 15.5. 2017

Ráno zase prší. Mitasky kloužou jako prase, tak jedeme celkem pomalu. Kvůli placení pokuty zastavujeme ve městě u bankomatu, abychom měli u sebe turecké liry. U bankomatu je fronta, jak za komančů na banány. Jsme tu atrakce, ale díky frontě se mi daří vybrat peníze, protože bankomat je jen v turečtině, takže mi nějaký chlapík radí, co kde zmáčknout.

Jsme na hranicích. Turečtí celníci a vojáci jsou nadšení z motorek a naší cesty, fotí si nás i motorky a bez problémů opouštíme Turecko. O pokutě nepadla ani zmínka. Rosťa zjišťuje, že se mu po cestě ztratil zámek od top case. Pěkné, řešíme to izolačkou a gumycukem, aby top case neztratil po cestě.
Čekáme před branou íránské hranice. První kontrola jsou vojáci. Při čekání se Rosťa opře o víko top case a CVAK, kufr se zavře. Bez zámku se bude otevírat moc blbě a karnet je pochopitelně uvnitř :). Rosťa zbledne ihned po cvaknutí zámku a pro změnu zase používá nějaké tituly pro sebe on. Naštěstí místo zámku máme šroubovák, kterým kucháme zbytky zámku a top case je zase přístupný.
Vojáci zběžně prohlédnou kufry a posílají nás dál. Okamžitě jsou u nás „průvodci“, kteří nabízejí pomoc při vyřizování formalit. Omítáme je, ale pořád opakují, že je to zdarma a že nám pomůžou. Jasně opakuju, že jim nedáme víc než 10 USD, a necháme se provázet. Bylo to celkem štěstí, protože razítka a podpisy, které jsme měli nasbírat, dávali lidé, do kterých bychom to nikdy neřekli. V civilu, v budovách bez označení, v postupu, jehož logika nám zůstala utajena. Po cca 2 hodinách jsme v Íránu.

Další check point po cestě, voják někomu volá a dává mi telefon k uchu. Anglicky jen řeknu, že jsme turisti, a můžeme jet dál. Jedeme do Urmie, kde máme domluvený nocleh u Hosseina Sheyklou. Hossein má cestovku a ubytování, po mailu je moc ochotný, mám s ním domluvenou pomoc s výměnou peněz, koupení simky atd. Přijíždíme do Urmie a zase nás někdo staví! Sakra, co to zase je? Chlápek bez uniformy nás zastavuje a my nadáváme na četnost kontrol. Jak asi máme poznat, že je to policajt, když nemá uniformu? Nicméně zastavíme, chlapík jde ke mně a totálně mě odrovná. Říká - „jsem Hosseinův táta, jeďte za mnou, provedu vás přes město“. Jsme naprosto uzemnění. Máme GPS spotter, takže nás sledoval a půl hodiny na nás čekal před městem, až přijedeme! Projíždíme za pomoci Hosseinova táty (bohužel jsem zapomněl, jak se jmenuje) městem. Bylo to velké štěstí, protože na tenhle chaos jsme absolutně nebyli připraveni. Přijíždíme k Hosseinovi, ten sice není doma, ale vítá nás celá jeho rodina. Vybalujeme se a mezitím přijíždí Hossein. Jdeme s Hosseinovým tátou do města vyměnit peníze a rázem jsou z nás milionáři. Potom jdeme koupit sim kartu a instalujeme VPN. Procházíme město, mrkneme na křesťanský kostel, ochutnáme vodní dýmku, seznamujeme se se spoustou příbuzných a známých a debatujeme. Moc se nám líbila odpověď na otázku, jestli se jako muslim musí 5x denně modlit. Hosseinův táta řekl - „já se muslim jen jmenuju, modlit se nemusím“ :).

Najeto 278 km.

DEN 7 – 16.5. 2017

Ráno dostáváme výbornou tradiční íránskou snídani, Hossein nás provede městem ven a jedeme. Ještě ve městě tankujeme. Rosťovi se nevypne pistole a najednou má benzínovou fontánu kolem sebe. Po umytí motorky a sebe, kdy začíná být naděje, že by nemusel po cestě chytnout, se loučíme s Hosseinem a jedeme směr Kandovan.

 

Kandovan je vesnice vytesaná ve skalách. Projedeme vesnici a zastavujeme na kraji, kde vidíme něco jako skanzen. Až na to, že to je hotel. Prohlédneme si ho a jedeme zpátky do vesnice. Po zaparkování slyším němčinu, tak to říkám Rosťovi a ten se dává do hovoru s německým starším párem. Přidáváme se k nim, protože mají domluvenou prohlídku přímo jednoho „domu“. Je to neskutečně silný zážitek, vidět reálný život a ne jen domy zvenku ulice.

Přejíždíme k Tabrízu a dál na sever, kde mají být barevné skály. Najdeme je, jsou hezké, ale proti fotkám z netu celkem slabé. Asi jsme nenašli to správné místo, nebo se někdo hrál s Photoshopem.

Vyrážíme směr Marivan, na cestu podél hranic s Irákem. Po cestě na nás všichni blikají, mávají z aut, natáčí si nás, zvou nás na jídlo a když zastavíme, je kolem nás okamžitě shluk lidí. Tohle bude trvat celou cestu po Íránu. Všichni Íránci umí anglicky 3 základní věty – How are you? Where are you from? Where do you go? Odpovídáme milionkrát na to samé, ale má to svoje kouzlo a nám to rozhodně nevadí. Málokdo zná Czech Republic, ale všichni znají Tchécoslovaquie :).

Hledání místa na spaní je celkem problém, protože lidi jsou tady prostě všude...

Najeto 540 km.

DEN 8 – 17.5. 2017

Jedeme po silnici 15 na Marivan. Silnice je krásná, většinou kvalitní asfalt, nádherné výhledy, zatáčky, hory. Po cestě zachraňujeme želvu sprintující přes silnici. Projedeme Marivan a začínáme si zvykat na íránská pravidla na silnicích. Červená na semaforu neznamená stůj, znamená to – bude ti cestu křížit víc aut než obvykle. Na kruhovém objezdu platí právo silnějšího. Systém průjezdu křižovatek jsme nazvali ozubená kolečka – kde je místo, tam se vjede a nějak se to prolne až do výjezdu. Tajemství páčky k blinkrům zůstalo všem Íráncům utajeno. Jedinou věc, kterou jsme fakt nepochopili až do opuštění Íránu, je láska k ježdění v protisměru. Tady je normální, že když chcete někoho předjet, on těsně před vámi bezdůvodně vjede celým autem do protisměru. Za každou zatáčkou může být Íránec v protisměru. Předjíždění v zatáčce bez výhledu je tu běžné. Tohle byla jediná negativní věc, na kterou jsme v Íránu narazili, několikrát jsme měli fakt na kahánku, bez přehánění.
Odbočujeme z cesty 15 k vesnici Uraman Takht. Absolutní nádhera. Hory, vesnice, silnice, všechno. Pro tohle jsme sem jeli a jsme na vrcholu cestovatelského nebe. Přijíždíme do Pavehu. Hodně řešíme, co a jak dál, kvůli času. Nakonec se domlouváme, že vynecháme Perský záliv, abychom stihli všechny cíle na severu.

Najeto 335 km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (59x):

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist