Silk road, první etapa

Den první, neděle 19.6.2022 – odjezd

Část výpravy vyráží dnes, takže čtyři odjíždíme autovlakem do Košic a dál do Bulharska. Tam máme sraz se zbytkem, který to musí nějak vymyslet a dojet nás.. Nakládáme motorky na vlak a luxusně přejíždíme na Slovensko.

Den druhý – Slovensko/Maďarsko/Rumunsko

Ráno jsme dorazili do Košic. Cestu vlakem nemá cenu popisovat - je to všeobecně známá záležitost.. Vyjíždíme z Košic a máme před sebou nudný přejezd Maďarska a pár kilometrů už pěkných silnic v Rumunsku. Večer ubytování a dobrá večeře v příjemném rodinném Penzionu Dariana ve Scrind – Fracinet. Ujeli jsme 330 km, trasa: https://mapy.cz/s/nabafobane

Den třetí – Rumunsko/Transalpina
Vyjíždíme už v osm hodin ráno. Na dnešek jsme si naplánovali nádherné silničky v Rumunsku, včetně Transalpiny. Vyhýbáme se hlavním tahům a užíváme dne. I když jsme tu už asi počtvrté, tak tady to snad nikdy neomrzí. Vychází nám počasí, je všední den a silnice je prázdná. Co víc si přát.. Večer ubytování kousek od Novaci, městečko Vaideeni, penzion Valea Magurii s ochotnou (a hlavně hezkou!) majitelkou. Dnes ujeto přes 350 km, trasa: https://mapy.cz/s/loreguvube

Den čtvrtý – Rumunsko/Craiova
Přesunujeme se dolů k Dunaji, k hranicím s Bulharskem. Odjezd zase ráno v osm. Dnes lehce odpočinkový den, dopoledne super krajina, odpoledne nudný přejezd Craiova – Bechet. Nemění se jenom krajina, ale i Rumunsko. Je přesně vidět, kde nefunguje turismus. Bída a návrat o 40 let zpět.. Bydlíme v hotelu Tata Sifii, docela v pohodě. Za pár korun a motorky máme zaparkované v zamčeném dvorku. Za dnešek ujeto 250 km, trasa: https://mapy.cz/s/dumujojaro

Pátý den – Bulharsko
Ráno budíček v pět a následuje bez snídaně pár kilometrový přejezd na trajekt přes Dunaj, do Bulharska. Najíme se v Bulharsku... A sranda začala. Bulharský provozovatel, veškeré zařízení včetně „trajektu“ je ze sedmdesátých let minulého století, a posádka ještě o dvacet let starší.. Nejdříve jsme měli obrovskou radost z toho jak rychle nás Rumuni odbavili na celnici a my jsme se dobře a včas nalodili, ale ta netrvala dlouho. Místní profesionálové trajekt „lehce“ přeložili, takže nešlo odrazit od břehu. Prostě se to zapíchlo do dna! Následovaly pokyny, kterým jsme vůbec nerozuměli, a to ne kvůli jazykové bariéře. Chaotické posunování kamionů na palubě a odlehčování zádi. Nezabralo.. takže po hodině 5 kamiónů ven z lodi! Veliká paráda, motory na plné obrátky a kouř z komína jak v Tušimicích před třiceti lety. Povedlo se, odtrhli jsme se ode dna a odplouváme od břehu! Bulharsko je kousek, vylodění bylo bez problémů a po pár metrech bulharská celnice. Jenže nejdříve je potřeba zaplatit trajekt. Geniálně vymyšleno, platit až po vylodění! Z trajektu jsme vyjížděli skoro poslední, takže u dvou okének fronta, u každého asi 25 lidí! Když jsme přišli na řadu, nastalo úřadování. Lejstro A4, pasy, techničáky, osobní údaje a nekonečné vyplňování.. Ve finále obdržíme každý jízdenku, za kterou zaplatíme asi 50 korun. To nepochopíš.. Celnice bez problémů, za pár minut vjíždíme do Bulharska. Následuje trasa „nic moc“. Vybydlené neopravené vesnice a trošku lepší města. Žádná změna od roku 1980, kdy jsem tu byl naposledy.. Po cca 120 km sjíždíme na Etropole a krajina se výrazně mění. Kopce, zeleň – prostě paráda!

Přes Pirdop, Panagjuriště a Pazardzhik míříme do cíle dnešní, 310 km dlouhé etapy – nádherného městečka Bachkovo. Přejíždíme nádherné pohoří Stara Planina, kde je téměř 30 vrcholů nad 2.000 m vysokých. Minimální provoz, dobrá silnice a neskutečně krásné hory! Zastavujeme u Archy svobody – monumentálního památníku z betonu, vysokého 34 m. Pecka! Večer příjezd do Bachkovo, návštěva místního známého kláštera a jedněch z nejzajímavějších vodopádů poblíž. Krátký přesun do ubytování - penzion Complex Rhodopes, kde máme sraz se zbytkem party. Penzion v pohodě, čisto, dobrá večeře, studené pivo - takže bez připomínek.. Dneska 310 km, trasa: https://mapy.cz/s/muzorefula

Šestý den – Bulharsko/Turecko
Tak a jsme komplet! V noci dorazil zbytek. Nakonec, aby to stihli, přemluvili kamaráda Jardu, naložili motorky na vlek a dojeli nás.. Jiná možnost nebyla, plánovaný harmonogram musíme, s ohledem na volno v zaměstnání a zakoupené zpáteční letenky, dodržet a cíl je daný. Takže nasedat a vyrážíme směr Istanbul. Prvních cca 120 km super – parádní příroda a silnice. Bohužel potom musíme najet na dálnici a dalších 300 km je rychlý a pro motorkáře neatraktivní přesun. Alespoň pro nás.. Nicméně příjezd do Istanbulu je fascinující. Většina z nás je tu prvně, a to město, s nádhernými stavbami, prostě vyrazí dech.. Provoz je šílený, jsou čtyři hodiny odpoledne a my máme objednané ubytování přímo v historickém centru. Takže 20 km „na drzo“ , krajnice, odstavné pruhy a mezi auty.. Během pár minut jsme se poztráceli a do hotelu přijeli tři skupinky, každá z jiné strany.. Prostě klasika. Hotel parádní, přímo pod Velkým bazarem. Trošku nás rozhodil manažér, když nám ukázal slíbené hlídané hotelové parkoviště. Chodník přes silnici, naproti hotelu. No, jak tohle dopadne.. Ale jiné řešení nemáme, takže rychlá sprcha a vyrážíme za památkami. Nádhera! Krásné paláce a zahrady, a samozřejmě neskutečný Velký bazar se snad miliónem obchůdků.. Atmosféra jako hrom! Skvělá večeře, nezbytné popíjení čaje a následný „přechod“ k pivu a vínu. Prostě parádní večer! Dnes ujeto přes 430 km, trasa: https://mapy.cz/s/guganeguhe

Sedmý den – Turecko/Askania
Ráno první kroky vedou k motorkám. Světe div se, ale jsou tam včetně všeho navěšeného! Bomba! Dáváme výbornou snídani, posouváme odjezd na odpoledne a vyrážíme znovu do centra. Tady si to prostě musíme pořádně prohlédnout a užít.. Vyjíždíme až ve čtyři odpoledne, a na dnešek máme naplánovanou „odpočinkovou“ etapu. Polovička z nás je na motorce týden a většině už fakt není „cet“. Hned z kraje parádní zážitek - přejíždíme Bosporský most a vjíždíme do Asie. Fantazie.. Po necelých šedesáti kilometrech další paráda – Most Osmana Gaziho přes Marmarské moře! Neskutečná stavba, jeden s nejdelších visutých mostů na světě s délkou téměř 2,7 km.. To se musí vidět! Následně dáváme lehce v rytmu zbylých pár km a jsme v cíli. Komplex Askania u jezera Iznik. Ubytování ve srubu, parádní koupačka, čerstvá ryba k večeři a spoustu piva. Den jak vymalovanej! Takže dnes ujeto 130 odpočinkových km, Trasa: https://mapy.cz/s/kagoledero

Den osmý – Turecko/Haymana
Ranní nezbytná koupel v jezeře, obrovská snídaně a vyrážíme. Včerejší lenošení opravdu bodlo.. Máme před sebou skoro 400 km a začínáme objevovat Turecko. Parádní silničky nádhernou krajinou, téměř bez provozu. A neuvěřitelné barvy! Projíždíme Goynuk, obloukem se vyhýbáme Ankaře a po desítkách krátkých zastávkách, spojených s nezbytným popíjením čaje s místními, jsme večer v cíli. Klukům trochu padá brada – objednaný Hotel Grannos je fakt něco! Absolutně nechápeme, kdo a proč tady postavil takovouto mega stavbu.. Nicméně 960,- Kč za noc s polopenzí jednoznačně přebilo jakékoliv touhy hrát si na trempy a jdeme bydlet. Luxus, super jídlo a večer vířivka. Někteří jedinci si ještě objednávají masáž a nápravu svých starých kostí. Já vynechávám - Cestu kolem světa nemají v nabídce.. No shrnuto, podtrženo - na tento standard bychom si asi lehce zvykli.. Dnes ujeto 420 km, trasa: https://mapy.cz/s/hovogakoku

Devátý den – Turecko/Goreme
Ráno začíná úsměvně – k odjezdu se dostavil kompletní management hotelu a požádal o společné foto.. Takové exoty tu asi ještě ubytovaný neměli! Takže máme fotku dost „jetých“ motorkářů s Turky v nažehlených oblecích.. Vyrážíme, dnešní cíl skalní město Goreme! Snažíme se vyhnout dálnicím a užíváme parádní krajinu. Máme to necelých 270 km a chceme tam být co nejdříve.. Daří se, jsou dvě hodiny odpoledne a jsme v cíli. Tak tohle je fakt pecka! Městečko ve skalách s neuvěřitelnými panoramaty.. Stylové ubytování v Helen Cave Suites a celé odpoledne na průzkum města. Naproti tomu trochu zklamání, dozvídáme se že zítra bude dost foukat a ráno nebudou létat balóny. Teda zklamání jak pro koho.. Tohle plánované zpestření, a tedy hromadný let, někteří z nás úplně nadšeně nepřijmuli. Ale rozkaz zněl jasně – když všichni, tak všichni! Večer standardně dobrá večeře(pořád nás nepřestává udivovat, jak dobrá je Turecká kuchyně a za jaké rozumné peníze se tu dá najíst..). Dnešní trasa: https://mapy.cz/s/cehajopeka

Desátý den – Turecko/Kemp Mola
Balóny jsme škrtli a tak hned po snídani vyrážíme. Nejdříve hodinový off road mezi skálami okolo Goreme, a pak už podle plánu. Loučíme se s Jardou, který přivezl opozdilce do Bulharska a jel pár dní s námi. Vrací se do Bachkovo, kde nechal zaparkovaný mikrobus s vlekem.. No, tohle mu moc nezávidíme, pojede pár dní sám.. My pokračujeme a opět nádherná příroda, dobře vybraná trasa(musím se pochválit, nikdo to za mě neudělá) a moc pěkné počasí. Stavíme, kocháme se, pijeme čaj a pozdě odpoledne dorážíme do kempu. Dnes stany a vaření. Kemp parádní na naprosto opuštěném místě. Sice tady 40 let nikdo nezatloukl hřebík a nenatřel prkno, ale atmosféru to má! Jedeme do 15 km vzdálené Zary nakoupit jídlo a pivo a večírek může začít.. Při návratu do kempu malá ale příjemná organizační změna - správce nás zve na večeři.. Začíná pršet a tak rychle stavíme stany a samozřejmě jdeme. No a to, co jeho paní předvedla, nemělo obdoby! Čerstvé ryby a spoustu příloh a salátů. Ta pohostinnost je prostě tady neuvěřitelná! Pozdě večer se ještě dorážíme našim nakoupeným proviantem, dáváme si pár piv a hurá na kutě. Dnes ujeto 390 km, trasa: https://mapy.cz/s/hakezetasa

Jedenáctý den – Turecko/Kemp Uluburun
Ráno první, a vlastně jediná drobná výměna názorů. Čas odjezdu stanoven na devátou, takže za pět devět jsou všichni sbaleni a oblečeni u motorek. No všichni.. Pavel si ve slipech čistí u rybníka žabky od včerejšího bahna a jeho stan je připravený na další noc v kempu. Velice zdvořile mu vysvětluji, že takto to nejde a že tudy cesta nevede. Ten můj řev přivolal správce, který přiběhl zjistit, koho že to zabili.. Ale v pohodě, za 20 minut vyrážíme. Nádherných 200 km mezi horami po pěkných vedlejších silnicích!! Tak pro tohle jsme sem jeli.. Odpoledne přijíždíme k Černému moři a podle vody jedeme na známou pláž Uluburun. Zátoka úžasná, parádní koupačka v moři a jdeme stavět stany.. Kemp už taková paráda není.. Sice úžasná poloha, výhled na moře, čisto a upraveno, ale takové nějaké neosobní.. a jídlo fast food a striktní zákaz požívání alkoholu tomu taky moc nepřidává.. Samozřejmě jsme to akceptovali. Večer dojídáme zásoby ze včera a jdeme na kutě. Dnešní etapa měla 275 km, trasa: https://mapy.cz/s/nehatavece

Dvanáctý den – Turecko/D915
Vyrážíme už ráno v sedm. Dnes těžká etapa – nejdříve 110 km po nezáživné magistrále podle moře, se zastávkou na čerstvou snídani v Trabzonu. Přijíždíme do města Of a odbočujeme na D915.. Po padesáti km jízdy za vesnicí Karacam začíná přituhovat.. A to, co se před námi objevilo snad nemá cenu komentovat! D915 je popsána snad tisíckrát, ale naživo se ti fakt sevře zadek! Stoupání, rozbitá úzká silnice bez svodidel, sesuvy kamení, nekonečné serpentýny a šílený pohled dolů! No, dali jsme to, ale těch nejtěžších 7 km bylo snad nikdy nekončících.. Kdo to nejel, nepochopí a kdo tam byl zase vůbec nechápe, co tam vyváděl Sotnikov s Kamazem!! Jedeme dál a v horském sedle Soganli Gecidi odbočujeme z D915 do hor. Nádherná, středně těžká šotolina, kde se na trase střídají průjezdy lesem s výjezdy na kopec a parádními výhledy! U jednoho z mnoha brodů zastavuji. Je to v prudkém sjezdu, takže dávám „1“, vypínám motorku a vytahuji telefon. Tady musím kluky natočit, určitě se tu někdo vyválí! Pánové se způsobně zařadili za mě a čekají. Pokynem ukazuji, že můžeme a točím. První jede Tomáš a podle startu chtěl mít opravdu akční video. Rána, a já se válím na zemi! Ten vůl zapomněl na boční tašky a normálně mě sundal! Takže záběr máme a můžeme pokračovat.. Těžkých 65 km jedeme přes 3,5 hodiny a vlastně prvně můžeme pořádně ocenit skvělé terénní vlastnosti Tenerek a univerzálnost obutí. Před odjezdem jsme totiž vyměnili z továrny nasazené Pirelli Rally XTR za Heidenau K60 Scout. Díky středovému pruhu mají podstatně vyšší nájezd, a jsou tedy super na dálkové přejezdy. A teď už víme, že se chovají i výborně v terénu! Takže za mě skvělá univerzálka a naše dobrá volba. Dojíždíme do Demirkapi, cíle dnešní fakt těžký etapy. Ten závěrečný off road nám dal trochu zabrat.. Hotel, nebo spíš horská chalupa, která leží v turisticky docela svérázné lokalitě je pohodě, ale alkohol tu také nemají v nabídce.. takže večeře, tradiční čaj, na tajňačku za korunu z flašky z vlastních zásob a do peřin.. Dnes ujeto 310 km, z toho 65 km šotolina.. Trasa: https://mapy.cz/s/bododogore

Třináctý den – Turecko/Artvin
Ráno cesta zpět na D915, tedy hned úvodem 27 km šotoliny.. paráda! Najíždíme na D915, která se ale neuvěřitelně silnice mění – parádní zatáčky a nový asfalt! Po třiceti kilometrech odbočujeme směr Artvin, kde máme cíl dnešní etapy. A za odbočkou to přišlo – přes 200 km nádherných silnic, zatáčky, průjezd klasickými vesnicemi (ale minimální), hory, výhledy a žádný provoz. Motorkářský ráj! Když zastavíš ve vesnici, lidé vstřícní a rozdali by se. Čaj je klasika, ale donesené jídlo a ovoce není vůbec nic divného. Stavíme na hodně pozdní oběd v Yusufeli, kde se dozvídáme, že je zával na dálnici před hranicí s Gruzií a že je to tam uzavřené. Měníme původní plán, tedy kempování „na divoko“ někde u Artvinu a chceme se posunout blíže k hranicím, abychom zítra měli větší časový prostor. Najít v mobilu ubytování je snadné, ale domluvit se už horší. Nakonec to Pavel řeší přes místní policajty, kteří vedle u stolu pijí čaj. Směsicí angličtiny, jazyka kmene Siuxů a kombinací obrázků v telefonu a prstů obou rukou jim vysvětluje, co potřebujeme. Následně strážci tureckého zákona zavolali na motel a bylo hotovo. Máme ubytko ve městečku Borcka, z Yusufeli lehce přes 100 km. Vyrážíme a trasa beze změn. Pořád neuvěřitelně parádní! Za necelé 2 hoďky jsme na místě. Motel u silnice, dřevěné domky na kuřích nohách. Milanovi se z té krásy podlamují kolena, takže mu padá motorka. A pak že to nepůjde.. Naproti přes silnici parádní hospoda a po třech dnech studené točené pivo! Teď už vím, co to znamená hláška Když se urve vagón.. Dnes ujeto 335 km, trasa: https://mapy.cz/s/logopulogu

Čtrnáctý den – Turecko/Gruzie
Probuzení nic moc, toho piva bylo asi hodně.. prší a my vyrážíme směr hranice. Míjíme zával a pohled na dva kamiony není úplně nejhezčí.. Prší čím dál tím víc(spíš leje jako z konve) a na čáře fronta. Nikdo se neslitoval a neukázal nám, že můžeme dopředu a tak pokorně čekáme a popojíždíme v tom neskutečným slejváku. Policajti, kontrola dokladů, celníci a nakonec nás posílají k okénku, kde nám to asi spočítají.. průjezdy placenými úseky dálnice, tunely a samozřejmě radary.. Po půlhodině úřadování vypuklo obrovské veselí, kdy čtyři z nás neplatili nic a zbytek 1,5 liry na osobu/motorku, a to za jeden tunel. Radost odsunula blbou náladu, spojenou s tím hrozným počasím, na vedlejší kolej.. Vjíždíme na gruzínskou stranu. Stavebně mega přechod, ale toť vše. Chaos, docela hezká policajtka, která nám po půl hodině(za kterou stihla odbavit dva z nás), přestala být úplně sympatická.. takovou důslednou kontrolu dokladů jsem ještě nezažil! Až z odstupem času jsme doma zjistili, že přestože použila lupu tak přehlédla Milanovo 3 měsíce propadlý řidičák! Ještě že tak, to by nemělo žádné řešení.. Jako mávnutím proutku je najednou hezky a my jsme v Gruzii! Hned za čárou nás odchytávají místní naháněči a nabízejí vše možné. Směnu peněz, různé zboží a také pojištění vozidla v Gruzii. Bez toho se nedá jet, takže se necháme odvléci k budce, kde nám to prý udělají.

Domluva hrozná, papírování jim moc nešlo, ale zaplatit si za to nechali. Zaplatíš cca 30 Éček za motorku, a zjistíš, že máš doklad na pojistce na 10. Na dotaz, co to znamená ti s úsměvem odpoví, že zbytek je provize agentury. Bezvadný.. Odjíždíme od hranic, kde jsme si pobyli skoro 6 hodin, a trochu to připomíná start Moto GP. Asi dvacet toulavých psů a motorku neměl rád ani jeden! Po 20 kilometrech vjíždíme do Batumi. Jedeme do centra a není to vůbec jednoduché. Silný provoz a zácpy. Město ale super. Parádní stavby a je pořád na co koukat. Kávička a pauza u moře a musíme dál. Ta hranice nás trochu časově zasekala a ještě to máme docela daleko. Ten včerejší nápad, posunout nocování blíže k hranici, nám dnes docela bodne.. Jedeme asi sedmdesát km podle moře až do přístavu Poti. Tady odbočujeme do vnitrozemí – směr Mestia. Krajina se s přibývajícími kilometry mění a už to tady začíná být hodně zelené. Projíždíme Zugdidi a za chvíli budeme v cíli. Ve Džvari, kousek od ubykace stavíme v místní Jednotě. Je potřeba nakoupit večeři a pití, ubytko máme bez..

Parádní obchod, čisto, voňavo, obrovský sortiment a srandovní ceny! Za chvíli vyřízeno a jdeme se ubytovat. Po hodině hledání zamluveného ubytování jsme na místě. Otvírá nějaký místní správce a po půlhodině dohadování z něj vypadne, že ze tří objednaných pokojů má volný jeden. Docela problém, tady není zrovna hotel na každém rohu.. Zvažujeme stany a mezitím někdo z kluků něco našel kousek odtud, u přehrady Inguri. Je rozhodnuto, vyrážíme. Začíná být už docela tma a tak stany počkají. Hotel nacházíme bez problémů. Je to bývalá ubykace pro dělníky, co tady od roku 1961 do roku 1987 tuhle přehradu stavěli. A je v původním stavu! Mimo jednoho samotáře z NDR, který dorazil na obstarožní Hondě(klobouk dolů) jsme jediní hosté. Takže rychle ubytovat a na večeři. Neuvěřitelná ochota místních a přestože s námi nikdo nepočítal, tak večeři vymysleli. A když jsme to doplnili dobrotami, co jsme si nakoupili, tak z toho byla parádní hostina.. Dnes ujeto 230 km, trasa: https://mapy.cz/s/karahokejo

Patnáctý den – Gruzie/Mestia
Ráno jedeme na přehradu. Strejda Google nám sděluje, že s výškou hráze 272 m se jedná o druhou nejvyšší přehradu na světe s klenutou hrází. K tomu ta parádní krajina okolo a ty vůbec nechápeš, proč se ta vesnička v blízkosti nezměnila snad 50 let, proč je tu taková chudoba a proč tu nejsou žádní lidé. Tohle by byl jinde turistický ráj! Po vejšlapu a prohlídce přehrady pokračujeme podle řeky Inguri dál, nahoru do hor. Je to taková nádhera, že snad ani nevím, jak to popsat..

Přijíždíme do Mestie, a tady je vidět, co dokáže turismus a s tím spojený přísun peněz. Špičkové městečko! Na náměstí nacházíme pěknou kavárnu, kde po dlouhé sérii tureckých káv a čajů dáváme skvělé presso. Honza se tu okamžitě zamilovává do servírky a vypadá to, že tu bude pít kafe dokud neumře nebo mu nedojdou prachy.. Bydlíme kousek nad Mestií, parádní Hotel Banguriani. Jsme tu jediní hosté, takže dobré Gruzínské červené víno a odpolední piknik na zahradě.. Plánujeme návštěvu města, protože trávit takhle v partě večer, po 14ti dnech kdy jsme 24 hodin denně spolu, není úplně dobrej nápad.

Řeším taxi, a správce nám nabízí, že nás odveze a zase přiveze. Super. Má malý mikrobus Mitsubishi L 300, samozřejmě 4x4, a tak není co řešit. No, je.. do auta se nás totiž tolik nevejde a tak pan domácí s lehkým úsměvem vznese dotaz, jestli umím řídit i auto. Jasně že umím!! Podává mi klíče, kluci nalézají dozadu a já také nastupuji. Bohužel okamžitě zjišťuji, že na blbou stranu! Chybí mi volant, to auto má řízení na druhé straně! No to teda bude prdel.. Za obrovského řechtání a neustálých rad od těch pitomců, co sedí vzadu, odjíždíme a vcelku bezpečně dorážíme do Mestie. Dnes jsou tu nějaké slavnosti a tak se účastníme vystoupení folklórní taneční skupiny(někteří i aktivně), následně vybíráme hospodu a je z toho standardní večírek.. Návrat zpět bez problémů, jedu v autě akorát s Tomášem. Ostatní jdou pěšky, nevím proč.. Dnes ujeto 120 km, trasa: https://mapy.cz/s/docokacufa

Šestnáctý den – Gruzie/Tsesi
Ráno odjezd, těšíme se jako malí kluci – je před námi asi nejhezčí etapa tohoto výletu. Silnice, co není silnice, kopce vysoké přes 3.500 m a hlavně krásný sedmdesátikilometrový lehký off- road. Po pětačtyřiceti km jízdy neuvěřitelnou krajinou přijíždíme do vesničky Ušguli v Horní Svanetii, úpatí nejvyšší gruzínské hory Šchary. Skalní věže, původní stavby a dokonce dva hrady. Krása a zážitek na celý život.. Přes Lentechi pokračujeme do města Tsageri, kde dáváme pozdní oběd a kávu. A odtud už do cíle, městečko Tsesi a hotel stejného jména. Přivítání studeným Budvarem a opět parádní večer v zahradní restauraci. To byl ale den!! Ujeto přes 210 km, z toho 1/3 off-road. Trasa: https://mapy.cz/s/mulufahomu

Sedmnáctý den – Gruzie/Tbilisi
Ráno na pohodu odjezd, do konce téhle části výletu nám zbývá 240 km. Bohužel každá sranda někdy končí.. V Zudali odbočujeme a do Sačchere je to 50 km pěknou zatáčkovitou silnicí, která snese srovnání s alpskými pasy! A je ještě bez provozu.. V městě Agara najíždíme na dálnici a po sto kilometrech jsme v Tbilisi.

Po hodině hledání nalézáme firmu, kde máme domluvené uskladnění motorek a bagáže. Je to kovošrot, kde pětice osmahlých potetovaných chlapíků autogenem pálí šrot. Jeden z nich nám ukazuje, kam ke zdi máme postavit motorky. Nastává naprosté zděšení a následný úprk! Tady přece nemůžeme nechat 5 týdnů naše miláčky! A začíná legrace. Telefonování do Čech, co to má znamenat, obvolávání místních motorkářských firem a dotazy všude možně.. Trošku prekérka, jsou 4 hodiny odpoledne a brzy ráno nám to letí domů. Po dvou hodinách sláva! Máme řešení, kamarádi v Čechách to vykomunikovali s obchodním partnerem v Gruzii a ten vymyslel náhradní řešení a sehnal nám garáž! Dostáváme adresu a po pár kilometrech stavíme v docela dobré čtvrti u velké rezidence. Frajer otvírá podzemní garáž a v ní ještě samostatný uzavřený box. Nádhera! Zaparkujeme, převlíkáme se a po několika násobné kontrole co nechat a co odvézt jdeme na hotel. Ten je naštěstí nedaleko, takže rychle ubytovat, sprcha a hurá do centra Tbilisi. Tohle se přeci musí zapít! Dnes ujeto přes 260 km, trasa: https://mapy.cz/s/padunopara

Osmnáctý den – Gruzie/odlet
To byl ale večírek! Prošmejdili jsme celé centrum a obrazili pár hospod. Skvělé jídlo, kde na talířích samozřejmě nemůže chybět Chačapuri a Chinkali, spoustu piva a samozřejmě tradiční gruzínská vodka z hroznového vína Chacha.. Bylo co slavit. Dali jsme 17 dní na motorce, bez úrazu, ujeli přes 4.800 km, motorky fungovaly perfektně, parádní silnice, úžasný off road, krásná příroda a všechny ty neuvěřitelné zážitky.. Prostě bomba výlet! Splnili jsme si část svých snů a spokojeni můžeme odletět přes Istanbul domů..

Závěrem díky všem, co nás podpořili a drželi nám palce. Naštěstí vás byla většina, a proto (po dlouhém zvažování) tenhle článek. Protože byly ohlasy i obrácené.. Bohužel i mezi motorkáři platí pravidlo, že každá parta má svého blbce. Takže jsme s nadhledem museli přehlížet jízlivé poznámky o PR akci a dalších pár ne úplně fér komentářů. Tihle kritici asi neví, že pořád platí, že když ti někdo pomůže, tak bývá slušností mu poděkovat. A už s úsměvem bereme i další poznámky o tom, že když někomu bylo sedmnáct, tak taky jezdil prstem po mapě a další rady o tom, jestli víme že když někam jedeme, tak že musíme mít povolení... Náš věkový průměr je padesát a pro většinu z kluků je Asie čtvrtý navštívený kontinent. Prostě nás cestování baví a budeme si to dělat podle svého. A proto se sem rádi za pár dní vrátíme na II. Etapu.. Takže koho z vás to zaujalo, může se podívat na krátké video.

A kdo nechce čekat na další pokračování tohoto cestopisu, může nás sledovat na IG SILKROADCZECH. Kudy pojedeme ještě nevíme, a i kdyby, neřekneme. Cestopisy se přeci mají psát až po absolvování cesty, ne?