Francouzské dobrodružství 2024

Den 1. pátek 12. 7. 2024

Co napsat. Přesun do Prahy po dálnici. Hned po výjezdu lížeme nějakou bouřku a než zastavíme a hodíme nepromoky, jsme durch a taky je po ní. Jak přišla, tak odešla, ale za chvilku je zase 30 st., tak osycháme vcelku rychle. Jo jiné to bylo 60 km před dnešním cílem. Tam byl slejvák jako kráva, blesky lítaly jeden za druhým a celá dálnice jela 40 km/h. Chvilku se přemýšlelo, zda neposečkat. To ale drsný motorkář nedělá, tak jen vršek nepromoku a prsama do toho. Takže opět durch. Ale už jsme v cíli a je po dešti a kamarád Ráďa rozvášňuje gril, paní domácí nám prožene svršky pračkou a hlavně ždímačkou, v botách jsou noviny a tak póhódá. Milan zjišťuje, že jeho nepromok strukturou připomíná záclonu, a tak víme, co se bude ráno před výjezdem z republiky shánět. No, a ještě se mu seká výklopný mechanismus helmy a párkrát ji nemohl sundat z kotrby, tak může jít spát, až si to opraví.

Dnes najeto 359 km

 

Poznámka cestovatele:

Jak na navigaci. Každý to dělá asi jinak. Já jsem v tom vcelku kopáč, tak mám z domu v googlovské mapě naházené všechny body, co bych jako někdy chtěl vidět, a v tabulce mám to, co bych po trase chtěl projet a každý večer to, co je aktuální, nahazuji do navigace Rider 550 od TomToma. Takže sedím s telefonem v jedné a navigací v druhé ruce, někde mezi tím ten seznam a už to hledám a nadávám a jsem sprostý.

Podle telefonu nejezdím, protože se přehřívá, za deště jej musím schovat a vibracemi dostává na prdel a už jsem si zvykl, tak mi neraďte, jak to mám dělat, jo?

 

2. den, sobota

Dneska se dobře jede. Nejdelší štreka dovolené a počasíčko přesně jak má být, celý den mezi 18 a 21°C, pod mrakem a chvilkama sluníčko. Ráno jsou hadry suchunké, tak jen posnídat, nabalit a frčíme. Je potřeba se stavit v Plzni a koupit Milanovi nové nepromoky, a protože otevírají až v devět, není kam pospíchat.

No a celý den na dálnici. Prohrčeli jsme Německo s páru zastávkama na kafe a jediné něco zajímavé cestou je návštěva Lorraine American Cemetery and Memorial nedaleko francouzského Saint-Avold, což je se svými 46 ha a více jak 10 tis. hroby amerických vojáků z 2. sv. války, největší hřbitov v Evropě. Jedna z prvních neuvěřitelných věcí, které nás cestou udivují a ohromují.

No a už je půl sedmé, my jsme na severu Lotrinska, na plánovaném ubytku ve Verdunu. Dnes manželská postel - no teda. Večer ještě pár piv v místní La putika a taky nějaká pálenka, čert ví co, když to Milouš objednal slovy - Mesijé, silvuplé dů lokál alkohol - ale zadařilo se, pak procházka po večerním Verdunu, poslechnout něco strašné muziky místního „uskupení“, co tu na náměstí cosik prezentovalo a hybaj na kutě.

Dnes najeto 820 km

Poznámka cestovatele:

Francouzi a angličtina. Syčáci jsou to. Neumí, nechtějí a vyžadují francouzštinu. Jako opravdu byl často problém se s anglinou domluvit. Zajímavé bylo, že když jsme se s někým skámošili, tak se diskutovat dalo. Ale všeobecně mi přišlo, že mladí, staří, nic moc znalostí neměli.

 

3. den, neděle

Tak dneska máme před sebou druhý den transferu k Atlantiku. Bude to jen nějakých 500 km, ale už se do toho komponují nějaké body po trase, tak to bude zajímavější. Nikam se ráno nehrneme, bo nám pan domácí nabídl snídani, a navíc první místo našeho zájmu otevírá v devět, tak to pojmem na pohodu. Vše sbaleno a z podkroví sneseno a nahozeno na motorky, tak můžeme vyrazit. Ubytování to bylo vskutku zajímavé. Třípatrový starý dům, co je spíš vyšší jak širší, úzké klikaté schodiště a pokojík vybavený tak, že jsem chvilku přemýšlel, jestli v těch duchnách není ještě zastlaná maminka toho starého pana domácího, co chodil v dlouhém, vytahaném, pleteném svetru a pantoflích.

První, co chceme dnes vidět a pochodit, je okolí památníku Cimetiere Francais de Douaumont. Takže vlastní památník, přilehlý a rozsáhlý hřbitov a také zákop bajonetů -  Tranchée des baïonnettes, který připomíná hrůzy 1.sv. války, obzvláště pak události 12. 6. 1916. Po dobu deseti hodin byly francouzské pozice vystaveny intenzivnímu a trvalému ostřelování z německého dělostřelectva. Během těchto bojů ztratila 137. RI, 37 důstojníků, 133 poddůstojníků a 1 387 vojáků. Zbylých asi šedesát mužů s nedostatkem munice a jídla se rozhodlo vzdát. Srovnali své pušky svisle na poslední poctu svým spolubojovníkům, kteří padli v zákopu.

V památníku Douaumont máme možnost zhlédnout zajímavý film o vlastní 1 sv. válce a také o tom, jak tato obrovská stavba vznikla. Všechno to završíme výhledem z centrální věže a prohlídkou vystavené munice a dobových předmětů.

Pak už se přesouváme na velmi neobvyklé místo, kterým je Vauquois Monument. Vesnice na hřebenu kopce, který obléhala německá armáda. Inženýři obou stran navrhovali a kopali štoly, aby mohli klást nálože. Němci pod západním koncem hřebene odpálili 60 000 kilogramů výbušnin. Tento obrovský výbuch vytrhl celou část kopce s celou vesnicí a vytvořil kráter asi devadesát metrů široký a dvacet pět metrů hluboký. Výbuch zabil celou francouzskou posádku. Dnes je z hřebenu vlastně údolí vytvořené neuvěřitelnými krátery po výbuších. Šílené a nepopsatelné. No, a to je z ranního programu vše. Nasazujeme na dálnici a potahujeme bratru 400 km. A věř, že je celou cestu o čem přemýšlet.

Čas notně poskočil, tak musíme vynechat Cathedral Notre Dame v Amiens, ale rozbořený benediktýnský klášter Jumièges, který je dnes považovaný za nejkrásnější ruiny ve Francii, si ujít nenecháme. A je to boží. Rozhodně to stojí za návštěvu a těch pár Éček.

Do vybraného kempu Camping Étretat na pobřeží Atlantiku dorážíme okolo půl osmé. Jaké nepříjemné zjištění, že je už nějaký pátek mimo provoz. Naštěstí je kousek za městem druhý. Deset minut a jsme tam. „We are full“, říká paní v recepci. Udělám smutné oči, párkrát rychle zamrkám a řešení se našlo. Paní nám dává k dispozici plácek před prázdným mobilhoumem, což bereme. A protože ta chaloupka má i vyvýšenou a zastřešenou verandu, vůbec neuvažujeme o nějaké trávě. Stavíme jednu vrstvu Milanového stanu a bydlíme. Máme to vlastně pod střechou a i se stolíkem a sušákem a židličkami a všechno. Stiháme pár piveček, zkoušíme Caffé Normandie, což je Vídeň s nějakým sladkým chlastem a je nám fajn. Dnes to bylo dlouhé, ale hezké.

Dnes najeto 554 km

Poznámka cestovatele:

Rychlosti a radary. Tak radarů je ve Francii opravdu spousta. Je zakázáno používat zařízení, která na ně upozorní, takže třeba v navigaci je potřeba tuto funkci vypnout. Vesměs jsou ale radary označené cedulí a vlastně je to jakási prevence nehody na nebezpečném místě. Jako omezení rychlostí je tu spousta a všeobecně se zde jezdí pomaleji a dokonce pomaleji, než je předepsáno a strašně obezřetně. Oni nevjedou do křižovatky, dokud nemají jistotu, že kilometr daleko nic není a to není nic na Čecha, hrk sem, hrk tam a pak vám dojde dopis Republique France a vašich 118 km/h tam, kde je max. 110 km/h máte za 45 €. Ještě že tak mírně. Pokud mi teda nedojdou další psaníčka.

 

4. den, pondělí

Vstáváme s tím, že je to dnes opět na pohodu. V plánu je jen přesun cca 180 km na pláže Normandie a jen pár bodů téměř cestou. Spaní pobalit je hračka a nejvíc zdržuje objednávka místních baget na osmou, což nám nabídli včera v recepci. A ukázalo se pak, že je to v kempech běžný standard. Dobalíme, pojíme a vyrážíme. První místo je jen pár km od kempu. Je to vlastně to, co jsem chtěl vidět už včera a nezdařilo se. Bílé útesy v Étretat.

Při hledání parkování tak, abychom se co nejméně nachodili, kroužíme jednosměrkama nahoru a dolů skoro hodinu, abychom skončili tam, kde jsme návštěvu Étretatu začali - v centru. Vystoupáme na kopec ke kostelíku a k památníku L'Oiseau Blanc (bílý pták), který patří průkopníkům dálkových přeletů a z vrchu vypadá jak letadlo, ale je to betonová placka. Pak slezeme dolů k moři a pochodíme po pláží podél bílých útesů, a protože začíná kapat z nebe a z nás taky, vyrážíme dál.

Už za vcelku vydatného deště hážeme čučkina na 2 143 metrů dlouhý a bezmála 24 metrů široký lanový dálniční most Pont de Normandie, přetínající ústí řeky Seiny, který se v době svého dokončení v roce 1995 honosil titulem nejdelšího zavěšeného mostu na světě. Kolosální monstrum, které je zpoplatněno, ale pozor, motorky mají svůj pruh a zadarmo.

No a pak se díky super vymakané Milanově navigaci Navitel a mým ruplým nervům, které odmítly odbočit "zase" špatně, trháme a setkáváme se za 10 km u Basilique Sainte-Thérèse de Lisieux. Je to druhá největší bazilika ve Franci, která pojme až 4 000 lidí. Při její stavbě byla inspirací pařížská bazilika Sacré-Cœur. Prohlídka je zdarma, chalupa má několik pater a tuším 18 oltářů. Prostě obří.

Posledních 80 km na ubytko poblíž Juno beach, v Bernieres-sur-Mer, kde máme buklé spaní na další dva dny, byla už brnkačka. Dáváme se do řeči s panem domácím a za hlt naší meruňky dává spoustu dobrých rad a diskutuje o tom, že babička z manželčiny strany se jmenovala Hromadková a pocházela někde z bývalého Československa.

Počasí se večer umoudřilo, tak nakoupit proviant, pochodit a porelaxovat s vínem v ruce a při západu slunka na pláži vypít vše, co bylo na dnešní večer předurčeno. A ještě zajít na jedno do hospody.

"Ty krávo, zme tady. Ty vole, fakt že jo"

Dnes najeto 190 km.

Poznámka cestovatele:

Nikdy jako druhý jezdec neodbočuj jinam. Jako jo, udělal jsem kravinu. Nevydržel jsem a asi po 151 neodbočení, na které Milanova navigace jaksi opomenula, jsem se rozhodl, že já jakožto druhý teda pojedu už správně. No nevím, co jsem od toho čekal. Jen jsem to zhoršil a chvilku trvalo, než Míla dorachtal na nějaký sjezd, otočil motku a dojel tam, kde bylo smluveno. Taky když jedete, tak se druhému dovolat bývá krapet komplikovanější. Takže už vím, že vedoucímu skupiny raději rozdupat kravskou navigaci, ale nevydávat se sám svou cestou, i když je správná.

 

5. den. úterý

Zrovna se dohadujeme, co je dnes za den. Tak to má o dovolené být. Ráno se vstávačka moc nehrotí. Filip, pan domácí, nám nachystal snídani na domluvenou osmou hodinu. Klasika, jak tu bývá zvykem, tedy na sladko. Ale přihodil i kus sýra, tak to bylo se vším všudy. Jsme napapaní, tak ještě dopřejeme už druhý podešťový servis našim řetázkom, doufaje, že tam ten olej už chvilku vydrží, no a vyrážíme.

Dnes to bude okruh po vyloďovacích plážích a první v řadě jsou umělé doky na Juno beach - Port Mulberry. Je s podivem, jak taková hebla sem mohla doplout z Anglie, aby je tady mohli potopit a tak plnily svou funkci. Doky se táhnou až do nekonečna. Většina je stále na moři jako vlnolam a něco je i na břehu. Následně se posuneme o kousek dál, tam kde je jakože centrum Juno beach.

 

Každá pláž má své centrum s památníkem a povídáním okolo. Sem tam také muzeum a spousta obchůdku na jedno téma - nedávná oslava 80. výročí vylodění. Každá vesnička, či městečko je vyzdobena spoustou, ale obrovskou, spojeneckých vlaječek a vždy převládají ty, jejichž vojáci právě tam vstoupili na břeh. A nejsou to jen výzdoby městských prostor. Každý dům, každý dvorek má vlaječky a symboly armád. V Arromanches zvažujeme prohlídku muzea, které patří k těm větším. Pokud chcete příběh o vylodění, tak sem. Odradila nás ale spousta lidí a taky máme v záloze ještě jedno, tak do muzea až později.

Poutavé je, že na téměř všech sloupech jsou velké fotografie vojáků se jménem a státem odkud přišel. Taková kvanta fotek hrdinů.

Než projdeme muzejní obchůdek a pár krámků v uličkách okolo, přežene se průtrž, takže jsme zatím v suchu. Dalším zastaveníčkem jsou dělostřelecké baterie Baterie de Longues-sur-Mer.

Něco málo palpostů v poli nás stálo parádní slejvák, kterému jsme opět jen tak tak utekli do místního infocentra. Oblast projdeme za mírného mrholení a k motorkám se vracíme za parádního pečáku.

No a to už frčíme na americký hřbitov Normandie American Cemetery. Památník, mapy a spousta bílých křížů. Vše v podobně precizním stylu jako byl ten u Lorraine. Krátká zastávka a už se přesouváme kousek nad něj do města Colleville-sur-Mer do Overlord museum. Muzeum plné techniky a to i té těžké, dobových fotografií, zvukových i vizuálnich efektů a bojových scén. Za necelých 10€ parádní podívaná. Nakoupit pár kravin a maže se dál.  No a už je na řadě Omaha beach. Asi nejznámější pláž. Omrkneme skulpturu na pláži a krom toho malinkého muzea tu nic víc není. Ani obchůdek s tretkama.

Ok, nasedáme na koně a valíme na další bod plánu, Pointe du Hoc. Pointe du Hoc je 30 m vysoký útes situovaný mezi dvě přistávací zóny Američanů. Bylo to asi místo největšího střetnutí amerických Rangerů s německými obránci s cílem umlčet jejich dělostřelectvo na jejich vrcholu. No, jak se mohli vyškrábat nahoru a to pod palbou, opravdu nechápu. Ale jak víme, všechno nakonec dobře dopadlo a zlobři dostali na prdel.

Dalším bodem a zajímavé to srovnat, je hřbitov německých vojáků - German War Cemetery. Jestli ty americké jsou načančané, bílé a velkolepé, ten německý je tmavý, jednoduchý, skromný a nikterak okázalý. I když je také velice rozsáhlý. Trochu mě udivilo, že je hned vedle dálnice, až to přijde trochu neuctivé. Ve srovnání s těmi ostatními, kde je i příjezdová cesta parkem dlouhá několik set metrů…. Jako jo, byla to ta temná strana konfliktu, ale …

No a pak už jen nakoupit, dojet zpět na barák, všechno sníst a vypít a těšit se, co přijde zítra.

Dnes najeto 136 km

Poznámka cestovatele:

Počasí na pobřeží Atlantiku. Jako nejsem zase až tak znalý, ale potvrdilo se mi, že ať je to Lamanšský průliv, Biskajský záliv nebo pobřeží Portugalska (prostě voda z Atlantiku) - podmínky na pobřeží jsou dosti podobné a dosti protivné. Často tu chvilku pere slunko jak pitomé a za moment je taková fuja a déšť, že člověk neví, kam zalézt. Všeobecně je tady u vody chladněji, a i když třeba mrholí, stačí popotáhnout kousek dál do vnitrozemí a je 30°C.

 

6. den, středa

Dnes opouštíme Normandii a přesouváme se jižněji, do Bretaně. Musíme vstát brzo ráno, proto se nachystáme už večer. Ráno vše naházíme na motorky, posnídáme opět báječnou snídani od našeho hostitele Filipa, rozloučíme se a valíme. Na cestu ještě dostáváme na památku každý malou lahvičku místního calvadosu. Jak milé.

Máme před sebou pár posledních míst s vojenskou tématikou, takže první zastávka je v polích u pomníku majora Richarda D. Winterse, jehož příběh byl popsán v seriálu Bratrstvo neohrožených. Významně se projevil také v akci, kdy s 20 muži z roty E bojoval proti desetinásobné přesile německých vojáků při operaci Market Garden. Hned na to vyrážíme o kousek dál na pomník vylodění amerických Rangers na pláži Utah. Poslední bunkry, poslední vojenská technika z blízka.

A poslední zastávkou je Sainte-Church-Sainte-Mère-Église, které se vyznačuje příběhem parašutisty Johna Steela, který při nočním výsadku 5. června 1944 nešťastně přistál na zvonici kostela Sainte Mère Eglise. John nějaký čas předstíral, že je mrtev, ale stejně jej pak Němci sundali a zajali, ale on jim zdrhl a zase bojoval za osvobození Evropy. Figurína amerického vojáka i s padákem a vším co k tomu patří, zdobí kostelní věž dodnes a každoročně na tomto místě oslavují i tuto událost.

Menší svačina, prochodit poslední military shopy a frrr, dálnice a směr Mont st. Michael, dnešní cíl a když stiháme, tak i prohlídka. Stíháme. Místo v kempu máme a jsou teprve tři hodiny odpo. Postavit stany, nachystat spaní, zkulturnit se, namazat vnitřek a venek a mazat na autobus směr ostrov.

Do horní, placené části opatství se nám nechce a je dostatečný zážitek pouze přilehlá vesnice okolo něj. Zrovna je odliv, tak máme navíc možnost celý ostrov obejít suchou nohou. No přiznám se, že jsem měl nahnáno, protože všude jsou informace o nebezpečnosti a zákeřné rychlosti přílivu, která je přirovnávána k rychlosti cválajícího koně s výškou i 15 m. Naštěstí je měsíc asi na druhé straně zeměgule, tak to zvládáme i bez kraula.

Když jsme všechno prošli, vracíme se kyvadlovkou na břeh, dáváme večeři, kupujeme pívo a vracíme se užít si večerní atmosféru ostrova. Tady podotknu, že kyvadlovka „centrální parkoviště – ostrov“ jezdí od rána do pozdní noci a každou chvilku a je to zadara. Po setmění a likvidaci všech tekutých zásob usoudíme, že noční nasvětlení opatství teda nic moc. Shodneme se, že ty dvě lahvinky bylo málo, a že to mělo být víno a pak by to mělo tu správnou romantikuš atmosféru. Nic, kyvadlovka na pevninu +20 min pěší chůze do kempu a jde se bucat.

Dnes najeto 255 km

Poznámka cestovatele:

Jak to vidím se stanem. Letos jsem si pořídil z druhé ruky menší stan. Normálně jsem měl 2x2m standardní stan – ok, proč ne, ale pak jsem si pořídil na cesty po severních zemích expediční Husky Felen, což je stan s velkou předsíňkou a vnější konstrukcí - ideál do dešťů, které tam byly. Teď jsem chtěl něco skladného a malého a Husky Sawaj Camel 2 se šířkou 1,4m byla ideál volba. Velmi jednoduché jej rychle postavit, místo na jednu karimámu a něco hebel vedle sebe – značka ideál a spokojenost.

 

7. den, čtvrtek

Dnes toho cestou moc není, bude to pohodový přesun kousek za Brest, na místo s majákem a klášterem, Saint-Marhieu light house. Když vše půjde jak má, bude kukačka na útesy při západu a pak i při východu, prostě romantická chvilka ve dvou. 

Cestou na jih ještě krátké zastaveníčko u místa Madison du Goufre, což je pididomek posazený mezi dva balvany na skalnatém pobřeží. No, krása střídá nádheru. Skaliska okolo vypadají úplně jinak jak všechna ta doposud. No, propocení jsme už dost, tak hybaj na maják.

Ale ouha, osudy nám řídí někdo jiný. Moje motorka je najednou hluchá na zadní brzdu. Nulový protitah pedálu značí, že ne všechna brzdovka s náma pokračuje v cestě. Je čas oběda, tak Míla naporcuje salám a já to jdu pokoumat. Jj, kapalina teče ze spoje potrubí a hadice mezi brzdovým třmenem a ABS jednotkou. KTM servis je cca 50 km, tak padne domluva, že Míla jede do cíle řešit ubytka a já brzdu do Quimper. Hadici skladem nemají, jak jinak, ale jsou nápomocni, tak volají do KTM tam, kde máme v plánu projíždět za 4 dni, hlásí jim číslo dílu a domlouvají objednání. Na motku se přišlo podívat asi 5 chlapů, bo to prý ještě nikdo neviděl. Bowdeny hadic již začínají být na různých místech podivně nabobtnalé. Jen jeden z těch techniků mě znejistil slovy o problému v elektrice, ale protože si prd rozumíme, hážu to za hlavu. Jedu za Milanem a uvidí se. No jo, jenže on měl pravdu. Motorka začíná přestávat dobíjet. Mrknu na hadice a ty jsou roztečené a horké po celé délce. Dorazím zbylých 5 km do kempu a začíná mudrovaní a zoufalství. Kua další motorka a já zase nedojedu domů. Co už si musím koupit, abych se z cest bez problémů i vrátil?

Poznámka autora: Suzuki V-Strom – spálené elektrické rozvody v Itálii – nějak opraveno abych se dostal domů, ale rok na to mě vysypané palivové čerpadlo na týden přišpendlilo na Korsice, KTM 1190 Adv. – s vytečenou vidlicí jsem ještě ze Slovenska dojel, ale porucha snímače polohy bočáku = odtah. Teď 1290 S Superadv. a opět odtah.

Míla mi koupí pivo, vezmeme plechovky a jdeme čumět na pláž, na západ slunka. Maják dáme ráno a budeme řešit odtah a ubytko. Noc stojí za prd a tak je čas na tvorbu spousty scénářů co kdyby.

Dnes najeto 447 km

Poznámka cestovatele:

Balení – spaní. Jako znáš to. Jedna taška spoďáry a ponožky, plavky a spol. Druhá igelitka jsou trička a mikiny. Třetí …. Houby. Je třeba to balit podle příležitostí. Dojedu a potřebuju žabky, kraťase a triko = jedna taška. Ochladí se, tak dlouhé gatě, mikina šátek na hlavu = druhá taška. Musíš u toho přemýšlet, přece. A tak mám nacpaný i válec na sedle – vše na večer v kempu – stan, karimáma, spacák, židlička a taška hader na spaní. Všechno hezky u sebe.

 

8. den, pátek

Marně si lámu hlavu s tím, co by se tam mohlo prodělat. Houby ale vím, co je tam s těmi hadicemi ještě vedeno, jen něco od elektronických asistentů? Jejich vypnutí ale ničemu nepomohlo. Jakmile "vzbudím" motorku, ani nemusím startovat a vše okolo vedení brzdovky na zadní kolo se začne tavit. Jak to, že to nespálí pojistku? No jediná dnešní cesta motky bude jen před kemp. Ale brzy, brzičko, ještě před pobalením nasedáme na Milanovu a frčíme kuknout na ten maják. To se prostě musí. A protože je Míla sportovec, zpátky si těch 7 km zaběhne a já tu jeho dopravním zpět.

No a je čas začít žádat pomoc od těch svých "asistencí". První volám KTM mobility servis, abych se dozvěděl, co že mi mohou nabídnout (to může využít majitel KTM, když ji servisuje u nich). Nadiktoval jsem vše, snad i velikost nohy s tím, že mi někdo zavolá. Po půl hodině kladu dotazy na možnosti u své pojišťovny Allianz, kde mám zákonnou s asistencí PLUS. Dovídám se něco o celoevropském výpadku a že pro mě v tuto chvíli nemůžou nic udělat, a ať si poradím s odtahem sám, nebo zkusím zavolat odpo. Nestačím se divit. Ale vím, co si platím, tak chci informace o možnostech a co mi případně uhradí. Po chvíli volá chlápek z ÚAMK, že jako co bych potřeboval - byla to reakce na požadavek KTM. Usuzuji, že jejich služby budou pro mě výhodnější, tak sjednávají odtah. 2 hoďky na místě, nakládka a odvoz do včerejšího KTM servisu v Quimper.

No celý cirkus i se sehnáním ubytka v okolí servisu a odvozem mě a kufrů taxikem byl dokončen v 19:00, kdy sedím na židli a dávám si s Milanem panáka. Co se bude dít dál, netuším. Víkend před námi a já zrovna nej parťák teď nejsem. Míla přebírá roli předáka a morální podpory a vyvádí mě z temnoty zoufalství a zbytek slivovice je mu dobrým pomocníkem.

Poznámka cestovatele:

Nemám problém jezdit sám, ale ve dvou je to příjemnější. Jako najel jsem toho spoustu sám. Ne vždy se najde někdo, kdo má chuť a čas a taky s kým bych byl schopný trávit několik týdnů tak, aby to celé bylo ke spokojenosti obou. Celé cestování a vše okolo si rád připravuji a zajišťuji sám (přece to nikdo neudělá tak dobře jako já, to dá rozum), nějak se cestou domluvím, když se něco stane, asistence mě podrží a když se někde vysypu, snad pojede někdo okolo, kdo by mě zvedl. Zastavíš si, kdy chceš a kde chceš a celé si to uděláš, jak se ti zrovna chce. Ale kurec je to lepší, když máš večer s kým sdílet zážitky a dát si panáka, nebo diskutovat, jak to vidí zítra. No, na druhou stranu pak často lezu spát navalený a to se mi samotnému nestává.

 

9. den, sobota

Celý den mrholí, až prší. Nakoupíme zásoby na několik dní a bude se bydlet, a bude se vařit a pochlastávat. Jupí. Vzhledem k tomu, že se bude zjišťovat, co tomu krámu je, pak objednávat díly a pak zkoušet, jestli to pomohlo, budu přešťastný, když za týden odjedeme. Pokud ne, musím zjišťovat možnosti repatriace do ČR. Naštěstí tato možnost u KTM existuje, ale to neplatí pro šoféra že, takže to by znamenalo další trouble k řešení.

Den je ve znamení válení se, ochutnávání místního Rhumu a vaření. Navečer pak výprava do centra městečka Pont-Aven, což se nakonec ukázalo jako velice malebné a v uměleckých kruzích známé městečko - zázemí pro umělce a bohémy. Tak to tu teda asi zapadneme. Zítra to tu prošmejdíme, pokud tedy počasí dovolí.

Dnes najeto 0 km

Poznámka cestovatele:

Platby - karty x hotovost. Jo, tak Francie mi přišla už jako bezhotovostní styk. Až na výjimky, hotovost opravdu nebyla potřeba – mýtné na karty, obchody jsou samozřejmost, kempy, benzínky na 98% bezobslužné a s platebním automatem - kupodivu často v češtině, ale taky bez obchodů, takže posnídat na pumpě, nebo si tam dát kafé bylo možné jen na dálnici. Takže příště Éčka jen pro sichr a raději dvě karty. Třeba něco ve stylu Revolut.

 

10. den, neděle

Plán je ochutnávat místní vína, a tak do toho jdeme prsama už ráno. Teda Míla si ještě zajde umýt motorku a pak se do toho obujeme.

Pont-Aven je staré malé malebné obchodní a přístavní městečko na řece Aven, kde stálo dříve 14 vodních mlýnů a až sem zasahuje mořský záliv, nebo jak to nazvat, takže i tady na řece se voda s přílivem mohutně zvedá. A to jsme cca 8 km od moře. Mluvit o Pont Aven a vyhnout se zmínce o Paulu Gauguinovi, který svůj život spojil s tímto místem, bych si v této znalé komunitě čtenářů moto cestopisů opravdu nedovolil. Při pohledu na romantická zákoutí na březích říčky Aven, člověk pochopí zájem malířů o zdejší kraj. Když se vydáte proti proudu řeky, dojdete až k "Lesu lásky" - Bois d´Amour - kde Gauguin a jeho kolegové rozkládali své malířské stojany. (no my s Milanem šli raději směrem po proudu, jo!). A asi kilometr na sever od Pont-Aven stojí kaple Trémalo s krucifixem, který, jak každý, kdo alespoň trochu sleduje mistrovu tvorbu ví, že ho inspiroval k jeho slavnému obrazu "Žlutý Kristus". No nic, možná jste to už zapomněli.

No prostě, my jsme tady ty malebné uličky a krámky v nich prochodili křížem krážem, ochutnali to a ono a to jak jídlo, tak i pití. Nejvíc chutnaly ty ochutnávky produktů, které byly zadarmo. Večer připravujeme program na zítra. Asi vypadneme na jedné motorce někam do okolí. Zítra je pondělí, a to je tady v KTM zavřeno, tak se na stav věcí budeme dotazovat až v úterý. Ale měli na to vlastně jen sobotu, což je pro ně pracovní den, tak uvidíme, jestli se někam pohnuli a alespoň objednali díly. No kéž by.

Poznámka cestovatele:

Tady, nebo Španělsko, Itálie či Portugalsko. Všude kupujeme ty nejlevnější vína, která místní supermarkety nabízí. Tady je cena někde mezi 10 a 30€, ale náš limit je vždy 3€. Jako někdy sklouzneme k myšlence 3litrové krabice za 7€, ale co jsme nějaké socky?

Rozhodně musím říct, že se nám nestalo, že by některé víno bylo hnusné. Všechny výborné. Jo a protřelý cestovatel ví, že jedině červené. Bílé totiž nemáte kde vychladit. Tak pamatovat.

 

11. den, pondělí

Bohužel počasí se rozhodlo nám plány trochu pocuchat. Prší celý den. Takže ráno v nepromocích nakoupit a celý den se věnujeme vaření dobrot, třeba marinovaná krkovice ála Mexiko, zeleninový salát a tousty a odpoledne hledáme rozdíly mezi místním červeným a Rhumem a zahrabaní v cíchách si na tabletu pouštíme filmy z YT.

Poznámka cestovatele:

Rhum, to nebyl překlep. Jako jo, občas i trochu té kořalky dáme, no. A když už jsme tu, zkusíme něco, co neznáme. A tady teda rozhodně neplatí to co u vína. 7€ za půl litru znamenalo hodně pokřivenou držku a hodně přemlouvání dávicího reflexu, aby byl v klidu. Hrozné, ale vypilo se. Pak jsme koupili jinou lahev, ta už stále o 2€ víc, ale zase toho bylo 0,7 a to nás mělo varovat. Bože, to bylo stejně hnusné. Pokusy to ředit colou, nebo to lít do melounu znamenalo, jen toho hnusu mít víc. Tato lahev už nám vydržela 3 dny.

 

12. den, úterý

Tak dnes se rozhodne. Pořád je ve hře varianta, že bude složité najít příčinu, proč se ty trubky roztekly a kombinuju všechny možnosti, co když a co s tím. No v hlavě mám teď dobrý guláš a nechtěl bych tu motanicu tam vidět. Počasí je luxusní, tak dnes hrkneme do Motomana a uvidí se a pak frr na ten včerejší výlet. V servisu mají dobré zprávy. Příčina pravděpodobně odhalena a odstraněna, poškozené díly objednané už v sobotu a když to klapne a zítra dojdou, bude také zítra motorka nachystána k předání. Bože, já su tak ščastné. Podle nich jde o konstrukční vadu 1290ky, kde se u ABS jednotky o sebe tře elektrické vedení a brzdové potrubí. Prodřenou izolací se pak pustí šťáva do pancéřování a to proti kostře začne žhavit. Jako první povolí spoje, pak se to projeví i na povrchu brzdového potrubí, které se začne tavit.Tak kdo tento a podobný stroj máte, zrovna doporučuji sundat kastl na baterku a pod ním oddělit elektriku a hadice kusem plastu. Rozhodně to není jen můj problém.

No a s dobrou náladou šupky na výlet. Prvním místem je maják u Point de Trevignon u městečka Saint-Philibert. Míla se rochní v ledovém oceánu, já dlabu na pláži kachní paštičku s bagetou a pívo k tomu. Dnes je hezký den.

Pochodíme po okolí, omrkneme maják a přilehlé molo s rybáři a posouváme se na další nedaleké místo - omrknout ostrov Ile Raguénez u města Névez. Zatím co já si fotím, Míla se dere po skalních výběžcích suchou nohou na ostrov. Než se rozhoupu, že taky půjdu, volám mu, že cesta je už pod vodou a ta stoupá, ať se kouká vrátit. Jde příliv. No nebudu napínat, plavat nemusel, ale většinu už šel zpátky vodou. Doma pak proběhlo opět nějaké to kuchtění dobrot a hybaj do večerního Pont-Aven. Prochodíme, co jsme ještě neprošli, dáme točené za 7€ a jdeme na kutě. Dnes byl dobrý den. Konečně.

Poznámka cestovatele:

Pánvička, dobrý společník na cesty. Pokud nejsi stejně jako já vymetač hospod, co se jídla týče, brzy ti na cestách dojde repertoár. Chvilku paštika, nebo rybičky, chvilku polívky v sáčku, někdy hotovka od Adventure menu, jindy praktické vymražené jídlo v pytlíku a prokládáš to salámem a sýrem z obchodu. Velice příjemným zpestřením jsou taková ta naložená masa v igelitu z hyper-super marketu.

Vozím si teňounkou pánvičku, které jsem roznýtoval a přišrouboval madlo, takže je skládací a s troškou oleje z domu máš dlabanec dřív, než má kolega uvařené těstoviny nebo polívku. Pak ji jen utřeš hajzlákem a máš poklizeno. A jak všichni okolo čumí a závidí. Zkus to, uvidíš.

 

13. den, středa

Tak dnes se bude čekat na telefon ze servisu. Pokud to opravdu klapne, motka se vyzvedne, vše se přebalí, udělá se velký úklid (jinak to tu bude za + 40€) a ráno se do toho může zase šlápnout. Na konci tripu byla časová rezerva, když k tomu následující dva dny vememe za plyn a přehrčíme Francii, můžeme se napíchnou na původní plán někde u Nice, tedy na Napoleonovu cestu a také ta italská passa nám neuniknou. Takže to ještě bude stát za to.

Při posledních dopoledních nákupech kravin domů v centru Pont-Aven telefon. Volá Nicolas z Motomanu. ...Stanislav, dojdi si pro motorku, máš to hotové… super, teď definitivně jsem přesvědčen že "Show can go on". Motorku odpo vyzvedneme, projedeme se cca 50 km po okolí a jde se balit. Vše je OK. Večer ještě naplánovat něco zajímavého cestou, ale hlavně potáhnout směr Itoška.

Dnes najeto cca 50 km

Jo a pro zajímavost, slavná KTM Mobility service mi zatím ani nedala echo, že je motka k vyzvednutí.

Poznámka cestovatele:

Elektronika na cesty. Tak já si vozím tablet. Skrzevá data z telefonu, nebo lokální WiFi jsem na netu a čučí se na to líp jak na telefon. Taky oproti malému noťasu to nabiješ z USB zásuvky na motce. Dál vezu Powerbanku, tu tluču z motky a z ní pak tluču vše ostatní, jako mobil, tablet, foťák, komunikátor, když nejedu a nemám tak šťávu - třeba ve stanu.

 

14. den, čtvrtek

Ráno venku zase sere. Mě snad drcne. Jako podle předpovědi je to jen tady u pobřeží a jak se odrazíme, vyjedeme z toho.

Dobalit zbytky, posnídat, ještě umýt koupelnu a o půl deváté odrážíme směr Lyon. Jak jsem zmiňoval za dva dny chceme být +/- v Nice, tak držíme směr. Krásných 17°C, lehounký deštík po hodince ustává, teplota se zvedá na nezvyklých 28°C, nebe se zbarvuje do modra. Luxusní podmínky pro palbu napříč Francií. Jediné místo, které si z původního plánu a této oblasti nechceme nechat ujít, je městečko Oradour-sur-Glane. No městečko. Jen spíš to, co z něj zbylo. Jsou to takové naše Lidice, ale celé město doposud ještě stojí a je ponecháno tak, jak zůstalo po vypálení nacistickou SS, kdy povraždili všech 643 obyvatel, včetně těch, co zrovna projížděli. Místo nahání hrůzu ještě dnes, protože v domech je občas vidět ještě původní vybavení, kola, auta, nádobí. No pojeďme odtud.

Máme za sebou 500 km, 200 ještě do osmi večer dáme. Nejlevnější ubytko pod střechou najdeme v díře zvané Gare de Laqueuille, kde krom nádraží a travních koulí, které vítr žene jedinou ulicí… (ne to kecám, ale nechybělo tomu moc) – prostě tu nic není, ale před devátou bydlíme za 46€. Sprcha, salám, oplateček a jde se na kutě. Zítra bude podobný plán.

Dnes najeto 712 km

Poznámka cestovatele:

Posraná paměťovka v telefonu. Často poslouchám do helmy muziku. Především dálnice a nudné přejezdy, nebo když jsem unavený. To pak na motorce zpívám a poskakuju, mávám rukama a to mě probere.

Letos mi ale mobil na řídítkách řekl, že paměťovka jako že nee a jestli ji teda má formátovat. No prostě jsem se na ni už nedostal. Příští můj telefon bude jen s velkou interní pamětí a bez slotu na kartu. Jako mít tam důležité info o trase, třeba – jeblo by mě. Osobně mám vše i vytištěno a taky na cloudu. Ale pozor, často se stává, že se telefon v létě přehřeje a nemáte pak nic. Kolegu tak letos vypeklo spojení mobilu a takového toho Carplay monitoru, který využíval na promítání navigace a ve španělském horku to vypadalo, že si koupí papírovou mapu. To horko ten mobil nedával.

 

15. den, pátek

Vstáváme relativně brzy, trochu pobalit, posnídat a po osmé sedláme oře. Ráno 17°C, velmi brzy přejde na příjemných 22, ovšem záhy 37, nebe vymetené a drží se to celý den – holt vnitrozemí. A protože valíme hlavní tahy na Lyon, Valence, Marseille, Cannes a Nice, je to jedna velká kolona s mezerama. Pár přestávek na pití, tankování a jídlo a sedíme na tom do půl deváté večer. Myslím, že můžu za oba říct, dnes to bylo peklo na kolečkách a nic zajímavého se dnes ani nestalo. Nad Nice najdeme kemp v horách za 16€ postavíme stany, ohřejeme dlabanec a relax u lahvinky červeného za 2,7€ a opět je výborné. Na rozdíl od teplého piva, kterým jsme to tu začali. Myslím, že to dnes nebude moc dlouhý večer.

Dnes najeto 735 km

Poznámka cestovatele:

Komunikátory. Zmiňoval jsem hudbu při jízdě. Někdo jo, jiný zase radikálně ne. Komunikátor osobně zapínáme před městem, nebo když je potřeba něco za jízdy pořešit, dohodnout, nebo sdělit, že potřebuji akutně kadit. To holt gestem neukážete. Nebo ukážete, ale ten druhý nepochopí. Není to tak, že by to bylo zaplé pořád, bo o čem chcete furt mluvit, tak maximálně nahlásit velký výstřih na chodníku vlevo, třeba. Jo a rádio se v tom taky nedá poslouchat.

 

16. den, sobota

Chceme se vyhnout odpolednímu vedru, tak vstáváme v šest, balíme a valíme. I když je dnes v plánu asi milión různých přejezdů vysoko v horách i tak bude zase vedra až, až. Už od kempu nám cesta stoupá prudce vzhůru, tak snídaně bude až nahoře a hezky s výhledem. Bohužel vybraná zkratka se po 15 minutách kroucení řídítkama ukazuje jako zavřená, tak zase dolů a najet na tu původně zamýšlenou. Po snídani na kopci prdíme dál. Dnes je to celý den o Rue de Grandes Alpes. 

S přejezdem do Itošky to dělá více jak 400 km a to s touto cestovní zatáčkoidní rychlostí nejspíš neklapne. Tato cesta, také zvaná Napoleónova, spojuje francouzskou Riviéru se Ženevským jezerem, vede přes všechny vysoké průsmyky Alp ve Franci a celá měří více jak 700 km. A to máte Col de Turini – 1607 mnm, Col de St. Martin – 1500 mnm, Col de la Couillole – 1678 mnm, Col de Valberg – 1673 mnm, Col de la Cayolle – 2326 mnm, …. A vůbec, najděte si to na netu. Chvilku parádní asfaltka nahoru a dolů, lemovaná plakáty a nápisy na cestě z před týdnem tady jeté Tour de France. Míla mi dává školení, co je to peloton, kdo je cyklista Pogačar a Vingegaard a jiné šmikynožky, které pro mě jsou jen zavazadloni na cestě (On Míla k nim totiž taky patří). Jinde to zase byla balkónová cesta, tedy zasekaná do skály, široká tak na jedno auto a nejednou musí někdo couvat, aby se auta vyhla. Jednou jsou cesty lomené ála vracečky, jindy mírné náklonovky, kdy jedna plynule přechází do druhé, tedy hadovky a věřte, jednou to jde nahoru a jindy zase dolů.

Kdo by se tu motal, může to poslat směr Col de la Bonette 2 802 mnm, což by měla být nejvyšší dlážděná průchozí silnice v Evropě. Jestli se nepletu, tak našim nejvyšším bodem tady bylo Col d' Izoard 2360 mnm. Výhledy tu jsou parádní, ale víš, jak to na takové cestě s motorkou je. Moc prostoru na kukání po okolí není. Zato asfaltu a nárazníků aut máme nahleděného postařečkovo. Po intenzivních 12 hodinách kotvíme už na italské straně v Oulx. Kurde kemp je tu za 36€ ? Poslední postel ve F stála jen o deset víc. 

Dnes najeto 360 km, průměrná rychlost 35 km/h

Poznámka cestovatele:

Turecký záchod, a záchody všeobecně. A to je vám teda zajímavá věc. Jako tady v kempech a to, ať stojí kolik chce a má hvězdiček jak velký vůz, standardně tu chybí hajzl-prkýnka a papír. Dobře, tak si to nějak vystelu, uvelebím se, vytlačím oči a jiné a jdu.

Ale pak tu máme záchody tureckého střihu, alias nášlapáky. To si našinec teda propotí triko. Tak jako první doporučuji vše nepotřebné vysléct a cennosti si odložit někam do kouta, ať to nedopatřením nezmizí v černé díře. Pak bádavým pohledem nakouknout do otvoru, jestli se něco zrovna nechystá vylézt a pak už můžete pomalu nacouvat. Zrobíš podřep, co ukáže kvalitu tvojeho ortopeda, zkusit zamířit a pal. Hahááá, zapomeň že se trefíš. Takže při tom ještě různě uskakuješ a zároveň re-kalibruješ mířidla. V té hrůze se může navíc stát, že zapomeneš na svůj lehký kulomet, který to sem tam pokryje palbou. A dovršíš to pak tím, že si toho půlku hrkneš do sandálů když pak spláchneš, protože nemáš tušení z kama vyletí ta přílivová vlna a ty vlastně celou dobu stojíš v ďolíku. Když nejsi prase, tak po sobě poklidíš v rámci výbavy budky. Sprcha po vysrání kolikrát není na škodu. Stejně si z toho opocený až hrůza.

 

17. den, neděle

Dnes do toho jdeme s tím, že už zvolníme. Rveme vcelku rance km, a tak trochu té pohodky by se v tom horku už šiklo. Podle plánu máme před sebou dva dny jízdy k pasu San Boldo, kde mám vyzkoušený zajímavý kempík a po cestě je plánovaný jen výjezd na Monte Grappu – mega památník bitev 1. sv. války. Tak si to nějak rozdělíme.

Ranní rituálek ( viz předchozí rada cestovatele) a už řežeme dálniční km nad Benátky. Pod Grappou jsme lehce po obědě, tak ještě střihneme výjezd, což je cca 30 km sviňských zatáček do 1750 mnm. Nahoře pivko, pochodit a pofotit a co fčíl? Do toho kempu už je to jen stovečka, nálada dobrá, chuť na tom sedět je ještě taky a vidina, že zítra na to pak nemusíme sednout celý den, dává jasné rozhodnutí. Frčíme. Klikatice pasa San Boldo jsou jedinečné. Kdo zná, teď uznale se mnou kýve hlavou, kdo nezná, se podívá na net a už kýve taky. Parádní stavba zasekaná do skály a parádní zážitek si to projet. Je po sedmé a už jsme v kempu Lago Di Lago u jezera Lago. Ovšem nebe naznačuje, že se asi brzo něco semele. A teda semlelo.

Dostavujeme stany už za neuvěřitelného větru. Blesky mlátí jeden za druhým a spoušti se slejvák. Do stanů naházíme jen to nejnutnější, ale spaní už tam vcelku máme. Za chvilku je nutné přerazit kolíky stanů, které vítr vyrval. Přicházejí kroupy a už se ve stanech krčíme a zakrýváme vevnitř vše proti vodě protékající do stanů ze všech stran. Před stanem mám lavór tak 5 cm vody. Milan v nepromoku čopí vedle stanu a drží svrchlík, aby neuletěl a nedotýkal se ložnice, protože tak dovnitř teče nejvíc. A ke všemu si Milanova motorka na té rozmáčené louce lehla. Ta smršť trvá asi půl hodiny, pak se to zklidní na standardní bouřku. Všechno na sobě mám mokré. Navíc jsem tím i honil vodu ve stanu, tak se v tom jdeme i osprchovat. Nejde elektrika, polámaly se větve, popadaly stromy. Posouvám stan z lavóru, přetlučou se opět kolíky a za stálého deště se rozloučíme a bez večeře lezeme do stanů spát . Je devět večer.

Dnes najeto 571 km

Poznámka cestovatele:

Karimatka Pinguin s pumpou – když technická se vymoženost stane slabinou. Spaní ve stanu ještě dávám, ale je to vykoupeno pořádným spacákem a vysokou karimatkou. Ta současná nafukovací má asi tak 7 cm. A protože je pro ni potřeba spousty vzduchu, výrobce do ní instalovat takový šlapací nafukovací pěnový systém ventilů. Ovšem právě toto exponované místo se stalo slabinou celku a lepené spoje povolily v takovém místě, že lepení bylo velmi obtížné. Moje nová karimatka je podobná, ale už k ní mám takový pytloidní vak, do kterého naberete vzduch a vytlačíte ho ventilem do své karimámy. Tak to jen tak na okraj.

 

18. den, pondělí

Nebe je vymeteno. Všechno mokré, všechno špinavé naházíme do erár pračky za 5€. Voňavé rozvěsíme, posnídáme a jdeme se projít do nedalekého městečka Tarzo. Dnes motorku nechci vidět. A protože už je po celozávodce, je potřeba všechny v práci naštvat, a tak v 8 ráno posíláme fotky z místní kavárny s točeným v ruce. Pak přesun do kempu a pívo, lehátko a pívo a zaplavat a pívo a pívo….A tak celý, celičký den. Nejnáročnější práce dne pak bylo naházet zítřejší trasu do navigace, protože si dáme okruh po italských passech. To bude bájo.

 

Dnes nenajeto nic.

Poznámka cestovatele:

Ranní postupy. Jak se pobalit z hotelu? Na tom není co mudrovat. Z kempu je to ale krapet horší. Osobně jako první popucuju sebe a uvařím kafe. To už jsem zkoušel vařit na milon způsobů, od klasického turka do plecháčku, skrze filtrační pytlíky ať už od výrobce, nebo plněné svou kávou, nebo rozpustné  a podobně. Cílem je jednoduchá příprava neumývat půl vany hebel. Teď to valím na způsob džezvy a sletí do skleničky. Ale pryč od kávy. Takže, první co dělám, je vybrakovat stan, všechno navěšet na motorku a stromy. Prázdný stan vyvalit na bok na sluníčko, abych začal sušit spodek podlahy. Tropiko (krycí plachtu) a spacák, nejlépe rozvěšet na plot, nebo zábradlí. Snídaně, pobalit drobnosti a pak vše suché, nakonec vystřelit z nazouváků (což je super věc, protože se v nich dá chodit kdykoli, i když prší), nasoukat se do motorkářského a jede se. Nej mou noční můrou je balit se v kempu za deště. Na to je ale jednoduchá rada – sledovat počasí a hotel 😊

 

19. den, úterý

Kroužení skrzevá italská passa shrnu takto: Lago del Mis, Passo Rolle, Passo Fedaia, Passo Sella, Passo Gardena, Passo Falzarego, Passo Giau, Passo Staulanza, Průsmyk San Boldo a po návratu do kempu večerní koupání a pivo. Jako co chceš k tomu psát. Dolomity, výhled na Marmoládu, jedno sedlo hezčí jak druhé, luxusní poježdění a oproti Napoleónově cestě se dá švihat a mastit to z levé do pravé a zase do levé. Prostě mňamózní poježdění, kafíčka, dobrotky – motorkářská nirvána. Den jak má být.

Dnes najeto 345 km

Poznámka cestovatele:

Jak na to, abych nechlemstal teplů vodu. Aneb jak řešit pití na cestu. Klasika je, že se zastavuje na pumpách a pije se studené z chlaďáků, nebo pivko na půl. Pořád ale nějakou vodu pro sichr vozím. Ta ovšem pro svou teplotu pak jde pít jen v krizových případech. Alternativou je kupovaný Ice Tea, který jde pít i teplý, nebo si uvařit svůj tea. Ovšem Ice Tea má vesměs široké hrdlo, které po otevření pak pravidelně obsah lahve vypustí do kufru. Letos jsem to zkusil řešit termoskou Stanley s obsahem 1,4 l., aby mi tam vlezla skoro celá 1,5l minerálka. Jako teď už vím, že chlazené 1,5 litrovky v supermarketech nejsou, ale i když tam dáš pokojovku, máš ji stejnou i druhý den – super. Snad bych jen řešil termosku o chlup menší – blbě se mi to skládá do kufru, když chci aby to stálo a taky vím, že když tam dám bublinkové pití, jdeš si před vlastním osvěžením tak 20 metrů pro její uzávěr. Bublinky fakt ne, jinak paráda.

 

20. den, středa

Klidně bychom tu mohli ještě pobýt, čas na to je a domů se to dá za den zvládnout. Ale volíme variantu „napohodu“ a zahajujeme přibližovací manévr ku Vsetínu s tím, že nevím proč, umíněně vyžaduji večeřet kotlíkový guláš v Maďarsku. Nastaví se azimut Mosonmagyarovár, bukne se tam ubytko v centru a jede se. Město je to hezké, klidné, plné Čechů, kteří tak jezdí do termálů a na papriku (asi). Teda jako guláš jsem nesehnal, ale nadlábli jsme se královsky a pak se do noci motali po tomto opravdu hezkém a upraveném městečku s říčkou a spoustou zákoutí a různých posezení. Hezký klidný závěrečný večer.

Dnes najeto 697 km

Poznámka cestovatele:

Nejen pitím je cestovatel živ. Občas si cestou taky uvaříme kafčo, nebo polívku, nebo i v kempu potřebuješ mít nějakou tu vodu po ruce. Asi jako každý jsem to dřív řešil petkou nejlevnější vody z marketu a bylo. Pak jsem si ale koupil takový gumový vak na vodu Seeker s obsahem 2l. Je to skladné, poddajné, vždy jen tak velké, jaký máš obsah vody. Má to poutko, takže to můžu pověsit třeba za řídítko a odlévat si. Široké hrdlo a pevné je to fakt dost. Mě to teda vaření usnadňuje.

 

21. den, čtvrtek

No a tady už fakt není co psát. Domů z pod Bratislavy to máme kousek, tak nakoupíme taky ty papriky a klobáse a salámy, před hranicí SK-CZ střihneme ještě baštu a jsme doma. Pak si jen řekneme Ahóóój. A teď to všechno pobalit a uklidit a naházet před pračku, atd, atd. Tak a teď bych potřeboval tak týden dovolené, abych se z toho zbrchal. Večer si sednu se sklenkou vína (jsem doma, tak už klidně i bílé) a hlavou se mi honí myšlenky. Jedna vzpomínka je hned překryta druhou a třetí. A jako vždy jen ty super. Ty nepříjemné dnes nemají šanci se dostat na povrch.

Dnes najeto 225 km

 

„À bon vin point d'enseigne  - Dobré víno nepotřebuje chválit“

Mohu zde dát stovky fotek a popisovat tuto výpravu v nejhezčích barvách a ani se nepřiblížíme realitě. Jen pokud vezmete dobrého kamaráda a sami se vydáte do některého z těchto popisovaných míst, sami teprve doceníte jejich jedinečnost a krásu a odnesete si zážitky, ke kterým se budete tak rádi vracet, dokud si je budete pamatovat. No tak? S chutí do toho. A nakonec, ono je jedno kam.

Díky Milane. Parádní trip.

Celkem najeto 6485 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE