Francie a Saint Tropez za řídítky motorky

Den druhý

Brzké vstávání nám umožnilo brzký výjezd. Po rozmrazení motorek po nočním přízemním mrazíku jsme za všeobecného nesouhlasu spáčů v motelu vyrazili směrem na jih. A protože jsme si chtěli Francii pořádně užít (a také proto že motorky na placených dálnicích platí nesmyslné mýtné), jsme již celý zbytek cesty po Francii absolvovali jen po okreskách a neplacených silnicích. Cesta byla úžasná, klikatila se venkovem, přes vesničky, kolem farem, všude samá bílá kráva a zelená tráva.
Úžasná byla ovšem jen do té doby, než opět začalo pršet. Ačkoliv bylo již znatelně tepleji než předešlý den, po včerejších zkušenostech jsme se rychle shodli že déšť přečkáme někde v teple a ať si klidně prší, že nám bude dobře i bez něho. A zastavili u první hospůdky v jakési zapadlé vesničce podél cesty. Majitel hospůdky a kuchař v jedné osobě rychle vyběhl ven a hbitě nás navigoval s motorkami pod přístřešek, abychom své koníky zaparkovali v suchu.
Jak moc příjemný byl pan majitel, o to méně příjemná byla paní domácí. Byli jsme pro ni prostě jakýsi cizáci, co přijeli na nějakých motorkách, neumíme francouzsky a tak jsme prostě mimo její zájem.
Objednání kafe Laté bylo pro ni prostě „le thé“ a tak jsme vyfasovali čaj. A ne ledajaký. 4x čaj totiž znamenalo v této hospodě 4 pytlíky čaje do jedné konvičky. Takže čaj magorák. S naší nulovou znalostí francouzštiny a její nulovou znalostí angličtiny (němčinu jsme se ani neodvážili zmínit, protože bychom dost dobře letěli z hospody a blembáky obloukem za námi) jsme se omezili pouze na „jídlo“. Vyfasovali jsme tedy jídlo, což bylo považováno za jakési polední menu, které jsme prostě spolkli a bylo. Musím tedy ale uznat, že francouzská paštika domácí výroby pana domácího byla famózní. Famózně nám ji naservírovala i paní domácí, která nám rozhodila talíře po stole jako dobytku. Ale to už jsme brali po čaji magoráku jako kolorit této restaurace šesté kvalitativní skupiny. Říkám kvalitativní, protože cenový to byla tak jednička. Překvapením bylo že sáček čaje jsme platili 4 éčka, tedy 16€ za konvičku. No, prostě kdo pije ve Francii čaj, je blázen a za své podivínství ať platí. Víno bylo téměř zdarma, ale až tak veselí řidiči jsme nechtěli být. Trpce jsme polkli poslední doušek čaje magoráku za 16 éček a vida první paprsky slunce, nasedli na koně a mířili opět směr jih.
Slunce už sušilo loužičky, nezábly nás naše nožičky a tak se jelo opět skvěle. Opět jsme si užívali krásy francouzského středozemí. Dlouhou cestu jsme jeli podél řek, které tečou do Ženevského jezera a jezera Burget. Dlouhými táhlými údolími, kde to překypovalo šťavnatou zelení. Projeli jsme kolem Chambery a mířili na Grenoble. První moment, kdy nás zradila navigace. Tedy nezradila, ale sama si řekla že ten dnešní den je trochu nudný a že bychom potřebovali nějaké vzrůšo. Asi 20km před Grenoblem se rozhodla že nám ukáže krásy přírody a zcela nečekaně zavelela že jsme povinni jet podle jejího příkazu doleva. Zvyklí poslouchat z domova jsme zatočili podle příkazu a jeli směrem kamsi na Albertvile. Což se nám zdálo podivné a začali jsme pochybovat. Po chvilce ovšem opět odbočka, tentokrát vpravo a to již se nám zdálo ok. Tedy směrem na Grenoble. Neznejistili jsme ani když jsme projížděli kolem véééélikánské cedule že vjezd je povolen jen se sněhovými řetězy.
Vzhlédl jsem vzhůru k horizontu a viděl skalní štít, zasypaný sněhem. A sníh dolu po hoře. A říkal jsem si že to snad ne, že to je jen nějaká zkratka, že někde musí být asi nějaký tunel skrze tu horu, směrem na Grenoble. A snažší přejet než objet. Opak byl ovšem pravdou. Kolem sucho, teplo, pohoda. Po pár set metrech začal výjezd typu Grossglockner. Po chvíli jsem začal cítit podivný chlad a začal se objevovat sníh v korunách stromů. Martin přede mnou začal honit gééso po silnici, jak mu na zmrzlém asfaltu začalo ustřelovat přední kolo v každé třetí zatáčce. Tak jsem se smál až mi slzy mrzly. Do té doby než to ustřelilo mě. Všechno jsem zvládl, zkontroloval spodní prádlo a jelo se vpodstatě bez zastávky dál. A mrzlo a mrzlo. Během několika kilometrů bylo z příjemných 18-ti stupňů nepříjemných 3 pod nulou. Předek už mi ustřeloval téměř pravidelně, když se už začal objevovat sníh na trávě kolem a místy už i na silnici. Byl čas zastavit a zhodnotit situaci.
Vynadali jsme navigaci že takhle tedy ne, že se jedeme vykoupat k moři a ne lyžovat do hor. Zjistili jsme že několik set metrů před námi je odbočka a že vlastně i navigace tam chce odbočit. Padlo rozhodnutí tedy dojet k této odbočce a pak se uvidí. S nohami na zemi jsme se hrabali po ledu a sněhu až k oné odbočce a za ní nás čekal zásadní zvrat. Odbočka byla skalním zlomem, ze severní strany štítu na jižní. Přivítalo nás nefalšované jaro, kvetoucí jabloně, teplo a zejména nádherný výhled na Grenoble hluboko dole, přímo pod námi. Kdo zná Grenoble, ten ví, jak město leží uprostřed sklaních masivů.
Klesání k Grenoble bylo naprosto nekompromisní. 20% žádná výjímka. Kotouče nabíraly modré a fialové barvy, brzdová kapalina bublala a protékala pod tlakem skrze víčka nádobek. Museli jsme 3x stát, abychom nechali brzdy vychladnout. Jediný Tomáš, s 1200GS se nám smál. Dva kotouče vpředu byly úplně v poho.
Dále na jih bylo čím dál tím víc vidět jak rychle se dokáže změnit příroda a podnebí. Navečer jsme se ubytovali na hranici kraje Provence.
Druhý den, cca 490 km po okreskách

Den třetí

Třetí den začal ve znamení technických problémů Martinova géésa. Nechtělo za boha nastartovat. Po 10 minutách přemlouvání se to povedlo a vyrazili jsme po dobré snídani opět na jih. Počasí bylo super, svítilo slunce a ačkoliv jsme byli stále nějakých 250 km od moře, jako bychom ho už cítili. Po několika kilometrech jsme vyřešili Martinův problém. Motorka škytala a tak jsme na koleni vyrobili novou fajfku na svíčku a jelo se dál.
Tento den jsme pojali dost pohodově, protože jsme naplánovali jen cca 250 km. Ale i tak jsme na cestě strávili hodně času. Cestou jsme totiž jeli skrze kaňon Verdon. Jazykové tvrdí, že to je třetí nejhezčí motorkářský úsek v Evropě. Ačkoliv bych o tom polemizoval, faktem je že to je nádherný kus cesty. Projeli jsme srdcem Provence, nabažili jsme se pověstných levandulových polí a dojeli k městečku Moustiers Sainte Maxime. A od něho směrem dolů k jezeru Lac de Ste Croix, jež je tvořeno řekou Le Verdon, která do něho vtéká i vytéká. Řeka tvoří tzv kaňon del Verdon, což je kaňon v jehož stěnách je vytesána a zbudována klikatá silnice.
Všude spousta motorkářů, podstatě z celé Evropy. Bylo tam hodně Italů, kteří si užívali Azurového pobřeží a Verdon brali jako jakýsi zlatý hřeb.
Takže cesta se nám dost protáhla, protože jsme kaňon Verdon vzali těžce na kochačku a k pobřeží jsme se dostali až pozdě odpoledne. Zajímavá byla příroda. Ze šťavnaté zeleně byla pustina. Vegetace byla spousta, ale již úplně jiná a taková hodně vyprahlá. O to víc jsme měli radost z tepla, které se později stalo až nepříjemným.
Kdo zná Azurové pobřeží, ten ví. Nekonečné kolony aut se táhnou od Toulánu až do Itálie. Blahořečili jsme motorky, kdy jsme kilometry a kilometry projížděli kolonami po středové čáře. Na naší obhajobu lze snad říci že středová čára je doménou motorkářů a spolu s námi byly na dvou kolech další stovky a spíše tisíce dalších. Když už jsme mysleli že jedeme zbytečně rychle, vždy se našel nějaký skútr co nás fiknul ještě rychleji. Holt, frantíci mají středovou čáru už v rukách. A navíc plechovkáři to naprosto respektují a vždy počítají s tím, že nějaká motorka vždy vyjede ze zatáčky když ne vyloženě v protisměru, tak na té čáře. Nikde jsem neviděl jedinou kolizi, zatroubení, naschvál, nebo posunky. Panoval všeobecný soulad.
A měli jsme problém. Ačkoliv byl začátek května, bylo téměř nemožné najít kemp, nebo ubytování. Na pobřeží bylo doslova narváno a nebylo možné najít ubytování, nebo kemp. Asi po 1,5 hodině hledání jsme se rozhodli, že budeme hledat tak dlouho, dokud nenajdeme a to přímo v ST nebo alespoň v blízkém okolí. Řekli jsme si, že nejdeme takovou dálku do Saint Tropez, abychom nakonec bydleli někde 30km daleko jen proto, že je tu plno. Po další asi hodině hledání a objíždění kempů jsme narazili na kemp asi 3km od Saint Tropez, chatičku pro 6 lidí ve velikém chatovém kempu. Super. Byli jsme spokojeni a slunný a horký podvečer jsme strávili v centru tohoto nádherného městečka.

Informace o redaktorovi

Dušan Hájek - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE