Des Grandes

... Lac-de-Serre-poncon. Třetí slovíčko bych vynechal jelikož jsem od začátku nebyl na velké, takže spíš Neserre. Urazili jsme 332 km. Ubytováváme se a jdeme se vykoupat do ledové vody. Venku je ale na zdechnutí a proto si v ledové vodě chladíme i škopíky na večer. Večer sedíme do noci a klábosíme, když najednou samé spouště fotoaparátů, jako kdyby tam byla nějaká hvězda a paparazzi je naháněli. V tom okamžiku jsem si myslel, že jsem ovíněn silným pivem, když vidím za sousedovým 1+1 divoká prasátka. To byl ten důvod focení. Žena opouští kůži a mizí kdesi ve tmě a já s nadějí, že za pojistku z její ztráty koupím nový bike, vyčkávám. Prasátka se krmí planými višněmi a je to zajímavý zážitek. Po čase se žena vrací, s určitým zděšením v její tváři, a se zklamáním v mé, uléháme. Po hodince slyším skoro i hmatem, že prasátko očuchává náš domeček. Ženu nebudím, aby neodešla novým stropem a na mne případně nepršelo. Přesto zneužívá situace a začíná se tulit. Chjo, to byla noc.

Den 4 - úterý 28. června

Ráno vyrážíme směr Gap a dál na Pont du Gard. Jelikož některé trasy nemám v navigaci já, ujímá se vedení Bandas.

Odbočujeme na jakousi Eko stezku, kde jsou sice dva protisměrné pruhy, ale auto se tam vleze jen jedno. Po divokém průjezdu 10 kilometrovým úsekem nás skrápí zaseklý zavlažovač pole. Za dvě vteřiny skoro durch. Jedeme nějakou okreskou a jak se ukáže, je to jedno z nejhezčích místních úseků. Levá střídá pravou a občas nám všem škrtne stupačka. Pak koukáme, jak místní silničáři úmyslně ničí opěrné zdi kolem silnice, jelikož z výšin padají kusy skal. Ve vedru čekáme asi 20 min a pak hurá! Přijíždíme k Aquaduktu na parkoviště.

 Vstup je zdarma, ale chytří Frantíci chtějí zaplatit tučné parkovné ve výši 15 eur na bike. Ještě že se při odjezdu dá postavit vedle sebe a projet bránou po dvou a tím ušetřit pár eur. Pont du Gard je postaven v roce 50 n.l. a ještě v minulém století byl užíván k přepravě vody do 25 kiláků vzdáleného města. Po prohlídce máme namířeno do Millau, ale čas a teplota 34° ve stínu nás nutí změnit cíl a najet na dálnice směr Perpignan. Tam také dorážíme a ubytováváme se v kempu na pláži. Večerní koupání v moři, které nebylo úplně nejteplejší, ale po tom vedru přišlo vhod. Potom do kempové hospody na dvě točená a pak plkat u stanu. Jelikož jsme si nakoupili zásoby na večer,dopadlo to podle toho. Pár lahví alkoholu padlo, tak se ráno moc nechtělo. Teplota rostla každou minutu a tak jsme byli rádi, že jsme vypadli. Vzali jsme to podle hranic, směr Andora, s nejasným cílem. Začali jsme stoupat po zelených úpatích Pyrenejí a bylo to příjemné kochání. Jak jsme se blížili k Andoře, začaly se honit mraky a padala jakási mlha nebo co.

Říkáme si, že použijeme zkratku a to tunel do Andory. Jenže ouha, je to tak nějak napůl. Projeli jsme tunelem do nikam a začali v dost husté mlze stoupat do Andory. Ovšem jakmile přišel vrchol, vše se zlomilo, a zase bylo žluto a teplo na kraťásky.. Sjeli jsem níž do krajiny a našli si kemp ve městě Encamp kde paní domácí nemluvila jinak než španělsky. Já zase neuměl španělsky ale dal jsem si jednoho chlazeného Miguela a už to jelo samo. Všichni kolem se bavili, jak umím espaňolsky. Paní nám řekla ať si najdeme místo kdekoliv a jelikož to bylo nějaké hřbitovní místo pro karavany, tak to bylo jednoduché. Celý večer buřňalo všude kolem, ale nic nepadlo. Najeli jsme kochačkou 222 km.

Den 5 - středa 29. června

Ráno bylo chladné, ale slunné. Když jsme to brali zase zpět do Francie, tak se nám na vršku, kde včera byla mlha otevřel krásný výhled na hory nad mraky. Okamžitá zastávka na foto.

Bylo to jako moře a já se nechtěl potopit. Pak sešup na nákupy do města. Karton Mallborek 480 kč. Litr Bacardi 7 eur atd. Ty shopy pro motorkáře nic moc. Ceny srovnatelné s náma, ale pro frantíky to bylo levné. Nakonec každý si může udělat vlastní názor. Po cestě dolů se zase zakabonilo, ale nebylo to tak strašný, že bychom museli navléci Igelitische futraly. Stále jsme kopírovali nějakou z etap Tour de France. Na jednom malém sedle jsme zastavili na rituální káves a nějakou sváču. Celkem vždy potěšilo, že nás mají za dobrodruhy, když jedeme tak daleko od domova. Tak nějak to domácky zahřálo. Sjeli jsme dolů do údolí a v nějakém malém francouzskem city jsme našli kemp. A to jsem teda ještě nežral! Představte si uprostřed města kostel a vedle radnici s názvem Maire. A vjezd na krásnou dvorkovou travičku s asi 20 plácky, kde nebyla recepce. Záchody a sprchy přístupné a nikdo to nehlídal...