"Les Cathares" motopouť na Montségur l.p. 2018

22 dnů motoputování za odkazem katarských heretiků do Okcitánie. Dále jsme z části projeli Napoleon road, 1x rezervaci plameňáků, jedno levandulové pole a dvě slunečnicová. Vykoupali jsme se na polovině pláží francouzské riviéry a dobyli téměř všechny katarské hrady.

Kapitoly článku

Skvělá navigátorka Mája alias batůžek: Plán cesty byl jasný, jet do Jižní Francie přes nejmalebnější silnice, skrze Rakousko a Itálii, tak jsme jeli “jižní stezkou”. Kdo by chtěl obdivovat placaté Německo? Pro hory tluče srdce naše.

Každé velké pouti předchází snaha o sofistikované zabalení všech nezbytností a též meditace nad tím, co vlastně ony nezbytnosti jsou. Jak se ukázalo u nás, velkou nezbytností jsou lžičky (ani prkýnko, ani skládací stolička) a proto si to zapište za uši. Ať je nemusíte, jako my, nahánět přes půlku Itálie :) .

Po selekci věcí nutných k důstojnému přežití vyvstává otázka, kam je na motorku zabalit: a tak se chopím jehly a nitě (chcete-li, šicího stroje) a jdu vyrábět batůžky. Neznám lepší relax před dovolenou, to je teda fakt.

Nakonec jsme naložení jak cikáni z východu, už chybí jen ta šňůra na prádlo a slepice. (Časem pak přibude i to sušící se prádlo a slepici zastoupí v síťce strategicky umístěná francouzská bageta.)

Martin alias Mark108 (píše kurzívou): Plán na motorizovanou pouť do podhůří Pyrenejí - do Okcitánie - a touha opět stát ve větru na hradbách Montséguru ve mně zrála už od podzimu 2017. Nápad podpořily pravidelné cesty tramvají (v zimě) kolem pražského Vítkova a to, že bydlím v části Prahy honosící se jménem našeho nejslavnějšího vojevůdce. Vizi cesty do Okcitánie doklepla na slunovratovém koncertu Omnia píseň "Wolf An Dro" (až po roce jsem zjistil, že jde o bretaňský "cover" a původní song je okcitánský z 13. století). To bylo ovšem ještě v době, kdy jsem neměl ani motorku, ani papíry na Áčko. Motivací k cestě samozřejmě byly i mé osobní hodnoty, mj. fandovství temného období rané gotiky a letitá inklinace k heretismu.

Jak se ukázalo v průběhu putování, i cesta samotná může být cíl. Došlo totiž k zajímavé (řekl bych až typické) programové fúzi zájmů řidiče - tj. chlapa řešícího praktické otázky, např.: „Jak dlouho cestoval do Itálie na rytířské turnaje císař Karel IV., když jeho otec zvládl na koni urazit cestu z Paříže do Prahy za 10 dní a kterou zemskou cestou asi putoval…?" (úvaha inspirovaná pdf publikací "Jak se putovalo ve středověku") A bodů zájmu a úvah batůžku - navigátora, počítající s romantickými destinacemi, jako je rezervace plameňáků, voňavá levandulová pole a pláně plné divokých bílých koní. Touží po projetí co nejdelší části Francouzské riviéry, s počasím sluníčkovým, bez bouřek; a každý den se chce koupat v moři.

Taky proto jsme se rozhodli, že každý popíšeme jednotlivé dny z naší 5000 km cesty z jeho vlastního pohledu. Varuji vás předem - jsme dost ukecaná dvojka, kdo chce krácenou verzi, skočte rovnou do kapitoly o Okcitánii :) 

Na úvod shrnuji nejzajímavější části cesty z motorkářského pohledu a vřele doporučuji k projetí:

SS62 - Parma - La Spezia (IT)
SS1 - La Spezia - Genova (IT)
Francouzská riviéra (Azurové pobřeží) - Menton, Nice (FR) a pak část IT pobřeží okolo Noli
Napoleon Road (projeli jsme malou část a jel bych ji celou) (FR)
Podhůří Pyrenejí - kraj okolo Carcassonne, pohoří na hranicích mezi Španělskem a Francií (FR)
Plateau de Vaucluse - Montagne de Lure (Avignon - Sisteron po okreskách) (FR)
Sisteron - Lac de Serre Ponson - Brianson - Oulx (frekventované, částečně po Napoleon road) (FR-IT)

Od začátku bylo cílem jet motoadventure - čundrácký styl s nocováním v přírodě. To navýšilo celkovou fyzickou a psychickou zátěž (pouze 3x jsme spali v kempu). Netvrdím, že je to nejlepší volba, protože cesta už byla náročná sama o sobě. Zhodnocení tohoto stylu putování se věnuji v závěrečný kapitolce. Jo a můj duchovní světonázor může být pro některé kacířský, nicméně jej považuji za tolerantně eklektický (není tedy mým cílem se zde navážet do něčí víry či nevíry). Historické odkazy berte prosím tedy s rezervou, jako dokreslení kontextu celé cesty.

1. den: Praha - Jižní Čechy (středa 25.7. - 140 km)

Většinu dne nám sežralo balení, takže vyrážíme až v pozdním odpoledni směr Jižní Čechy. Kempíme na loučce mezi rybníky a já pohoršeně zjišťuju, že můj zbrusu nový (bio-eco-organic) repelent na komáry nefunguje ani zbla - a to nás čeká delta Rhony. Skvělý. Ráno navštívíme to, co zbylo z adamitů - tvrz; načež je uctíme hambatým koupáním v blízké pískovně. Řádně osvěžení vyjíždíme k hranicím.

Ráno jsem se vzbudil netradičně už ve 4 ráno, ještě bylo šero. Představa, že dnes stihnem vše zabalit a vyrazit, se mi zdála nereálná. Odjezd se posunoval ze střízlivého odhadu 2 hodin odpoledne na reálnější 4. Nakonec přišel ten okamžik O, hodina H, minuta M. Odbyla 6. večer, motorka komplet nastrojená, zpocený jsem byl jak vůl, nejradši bych šel spát. A do toho začalo chcát. Takhle jsem si začátek cesty plánované půl roku rozhodně nepředstavoval. Zaparkoval jsem řádně obtěžkanou Versynu se zadkem jako Věstonická Venuše (dále VVV) pod převis balkónu, pěkně jsme se zklidnili čuměním na bubnující kapky deště a kolem 6:30 večer vyrazili směr Uhříněves.

Za Říčany jsem se konečně probral z mrákot a začal vnímat, že: “Jsme na cestě!!!” Každým ujetým kilometrem od Prahy rostl můj optimismus. Nádherná krajina Středních Čech se zalila podvečerním sluncem. Kolem 8 večer projíždíme Benešovem, nad věžemi Konopiště dorůstá měsíc v úplňku. Hulákám na Máju, “Koukej, Konopiště!” v integrálce a větru mě stejně není slyšet. Mája neví, že právě Konopiště - původně hrad, nikoli zámek - bylo jedním z předních představitelů francouzského kastelu v ČR (kromě našeho oblíbeného Týřova). Posílám pozdrav do nebe, díky pane prof. Durdíku, za vaše životní knowhow o hradologii... Ve 14. století Konopiště představovalo nejefektivnější systém hradní obrany, importovaný do tehdejších "barbarských Čech" z kulturní a pokrokové Francie. A právě tam, proti proudu toku času, nás veze Versyna.

* Historický exkurz: Cestou za tajemstvím katarů v daleké Okctiánii navštívíme letmo i zajímavé místo našich vlastních, nejkacířštějších dějin. Město Tábor a nedaleké ležení těch, které samotní kacíři Husité považovali za kacíře, tj. adamity. Po adamitech toho moc nezbylo. Historici se shodují, že hodně smilnili - byli pro nezávazný sex, chodili nazí, dělali v zemi výtržnosti a sr*li Žižku. Proto je jednoho krásného dne eliminoval. Zpětně je otázka, zda opravdu byli takoví neznabozi a pleniči okolních vesnic kolem Hamru? Anebo šlo zejména o to, že svou filozofií nezávazného sexu rozvraceli morálku Žižkově armádě (Adamité byli nejdříve vykázáni z Tábora a daleko neutíkali). Přeci jen voják, co zvažuje, zda má umřít za ideály, nebo radši souloužit na louce, je houby efektivní voják, že... Problém de facto připomíná současné přátele nelegálních technopárty a squatů - dělají bordel a slušní občané volají po spravedlnosti - policii. Z jednoho takového zásahu silových složek vznikl i zárodek současné české politické scény - Piráti. Takový politický úspěch se adamitům tehdy zdaleka nepovedl, skončili všichni blbě, rozsekaní meči a píkami anebo upálení ve stodolách. *

Večerní letní Tábor má fajn ducha; stíháme koncert multižánrové kapely a pak se motáme v uličkách. Mája nahání kočky, kočky utíkají... a hledáme otevřenou restauraci, kde bychom dostali něco k snědku. Stále ještě plánujeme dorazit na nocležiště k tvrzi na Hamrech. Je to pár kilometrů, cesta z Tábora je poetická, za svitu blízkého úplňku a mezi rybníky a lesy, kde lišky dávají dobrou noc. Musím mít pootevřené hledí přilby a cítit vítr, neboť mám tendenci si dát k tomuto skvělému večernímu TV programu nohu přes nohu a chipsy…

Poslední úsek k Hamrům projíždíme rozestavěnou a oficiálně uzavřenou silničkou - cyklostezkou? - čekám výmoly a off-road, vše je ale dobré a silnice všude kompletní, úsek asi pouze nebyl zkolaudovaný. Nechceme do kempu, tak točím moto do hvozdů - všude je klid, žáby, cikády, hráze rybníků a hvězdy nad náma. První nocležiště je na louce, cca 2 km od tvrze. Taky tady se určitě potulovali a spolu-lehávali Adamité. Noc na pohodu, teda kromě komářích orgií, ráno mlha nad lukami je parádní. Očumující nás cyklisté.

 2. den: Český Krumlov - Vyšší Brod - Linz a dále (215 km)

Krumlov, oblíbenou zastávku našich cest, navštěvujeme i nyní, dáváme si poslední český obídek a pivečko v klášterním pivovaru; načež sledujeme lopotící se vodáky až do Vyššího Brodu. Při přestávce na kafe nás sejme liják, načež si rozbiju tlamu na mokrých kachličkách v ultračeské hospodě (tj. panáky za 15, kafe za 39). V Linci už “umírám” na bolavý žaludek a skorourčitě zlomený žebra. Jsme utahaný, spíme kdesi mezi lesy cestou na Salzburg.

Na Krumlov je cesta pohodová, byť zasekaná objížďkami. Kolem poledne se horší situace, parádní osvěžení z koupele Vlkovské pískovny je tatam a sluníčko smaží naplno, na hranici únosnosti. Cesta poprvé ověřuje pohotovost mých reakcí, poslední zastavivší v koloně samozřejmě nezapl blikače a já koukám, že se nějak rychle blíží…  Aspoň že bylo kde, v jiným pruhu, zpomalit. Naložená mašina má přeci jen jinou brzdnou dráhu... Učím se víc používat i zadní brzdu a hned je jízda jistější.

Hlavní tah na Krumlov z Č. Budějovic je samozřejmě úplně zasekaný. Kličkujeme pohodovější trasou kousek na Linz a sjíždíme sice delší, ale hezkou a prázdnou cestou přes Zubčice do Krumlova. Přejezd Krumlov - Vyšší brod kličkovací nádhera. Při čekání na kafe v hospodě "Pod Hrází" u řeky jsem se dočkal nikoli kofeinu, ale především pořádné průtrže za krk. Při zmerčení blížících se mraků sic vyrážím na parkoviště, ale než nahodím plachtu a nepromok na boční batohy, přichází průtrž a jsem mokrej jak myš. Kromě kapek se rozlívá na parkovišti pod motorkou i pěna z prasklýho piva, které krupobití srazilo z mašiny. Dvě mokrý myši sedíme s Májou v hospodě plný vodáků a pseudo-vodáků, pod náma loužičky a posloucháme z repreáků klasické české hitovky. Dokud mlátí kapky a blesky, není kam utéct. Naštěstí, jako obvykle, každý déšť nakonec končí.

Poslední dotankování a hurá do Rakous. Ještě projet rozmlácenou a rozkopanou silnicí na české straně a pak už nás čeká skvělá kličkovaná a rychlé průjezdy, až do Linze. Mám radost, je to pěkná, občerstvující cesta. Motorka sviští v zatáčkách skvěle, zavazadla drží, odvážím se ji víc klopit. Mája takovou radost nemá, chce pauzu a vypadá, že jí je blbě od žaludku - řešení odhaduji na Kinedryl či sedativa. Zastavujeme na pauzu a čumíme ze skály na Dunaj, hezké to tady ti naši rakouští sousedé mají. Plánujeme nocleh někde u Traunsee - Altersee, k jezerům ale nedojedeme. Došly nám cestou síly, navíc jsme hodili držku při otáčení ve svahu (první má zkušenost otáčení v kopci s obtěžkanou VVV a jejím těžištěm ála švédská loď Vasa…), kromě padacího rámu se docela osvědčují měkké bágly a taky i pršipláště na padacím rámu, které položení motorky bezvadně ztlumily.

Takže hledáme v krajině přes mapy nějakou alternativu v okolí vesnice Kremsmunster. Našli jsme jakýsi menší lesík s rybníčky, tak tam jedem. Alespoň směřujeme mimo hlavní pás ochrany této malé rezervace nebo co to je. Navíc i v tuto pokročilou hodinu potkáváme už asi třetího myslivce. Jsou nějací podezřívaví, tak radši kempíme na mýtince na kraji lesa velmi nenápadně. V noci je potřeba občas plašit srnce, aby nám náhodou neskočil na spacák. Za mě spokojenost. Ráno jdou v dálce vidět krásně Alpy. Ten pocit, že sednete na motorku a za půl hodiny jízdy jste tam...

3. den: Rakousko - Varna (405 km)

Konečně vjíždíme do Alp. (Vždycky se hrozně těším, pak to dlouho trvá a já se těším, až z nich zase vyjedeme, což se zpravidla děje někde u Lago di Garda. Mám radost z posunu na cestě. Během následující půlhodiny mě začne horká, rozteklá placka vnitrozemí severní Itálie nudit a já toužím jen po úniku k vrcholkům. Ženský … ) .

Takže: Konečně vjíždíme do Alp. Cestou stavíme v rakouským Intersparu, umístěném u úpatí Dolomit. Vlezeme do Špáru, vylezem s melounem ze Špáru. A tumáš! Před námi Dolomity. Jsme oba v šoku. Takový výhled po návštěvě Intersparu nečekáme. Nejsme na to, jako Pražáci, zvyklí. V úžasu sníme meloun a pokračujeme v cestě.

U hranic se na nás chystaj pěkně černý mraky, kterým neujedem a před Varnou se přes nás převalí horská bouřka jako cip. Špatně bouřky snáším (je velmi vlažně řečeno), a tak překotně hledáme kemp. Najdeme jeden ve Varně (Gasthaus Camping Zum See; Vahrner See Weg 6 Vahrn). Recepční je Rakušanka, ceny rakouský a přístup taky rakouský. (Nechala si 30 E.) Vřele nedoporučuji. Co doporučit můžu, je rakouský Weiss Bier - v nastalé situaci dobrý, ač v plechovce a z výprodeje.

Ráno trvá balení dýl, pracuji na zlepšení vyrovnání váhy zavazadel. Očumují nás ranní běžci, těhotný sportující Rakušanky, i old-school dědové exmyslivci, hledající v lese jejich rovněž letitýho pudla. Vjezd do Rakouských Alp (v oblasti Kirchdorf an der Krems) je osvěžující, cesta dlooooouhá… Máme čas a chceme si cestu užít, tak jedeme okreskami. Před změnou směru více na jih a vjezdem do ještě více do exponovaných hor zastavujeme v historickém Radstadtu - vesnička se zbytky hradeb a s vodním příkopem, no a také se zbožím v supermarketech za přívětivější cenu.

Následně nás čeká řádná alpská zatáčková smažba, jen nenarazit na ploužícího se Poláka či Nizozemce. Nic proti zmíněným národům - ale z mé zkušenosti si na silnici buď až moc užívaj kochačku, oproti svým plochým domovinám, nebo jsou až příliš vycukaní a vlečou se jak hlemýždi. S VVV se mi zatím moc nechce do předjíždnění v nepřehledných úsecích.

V lyž. středisku Obertauern to vypadá, že nás lijavec dožene, ale vykličkujeme s pár kapkama. Sjezd je f*cking crazy; v těch zatáčkách vysekaných ve skalách, na mokrém asfaltu, ve slušném sklonu a v mlze chybí už jen horský troll.

Volání Máji po koupeli v jezeře zůstává nevyslyšeno, ochlazuje se a do Millstatter See se nám za daných podmínek nechce. V Lienzi doplňujeme alespoň tekutiny melounem a kocháme se Alpskými vyhlídkami. Vyhlídky na déšť nás opět dostihnou na hranicích s Itálií v Sillianu, ovšem to není nic proti Italské straně. Nad Dolomity sa lehce blýská, (Řekni mi vyjmenovaný slova od “L”. “Lysohlávka”. koment Mája) hromy varovně bijů. Je zde docela chladno, takže se hecneme a přejedeme níž. To jsem ovšem odhadnul blbě, že nás bouřka mine... Skvělý zatáčkový sjezd do Varny a příjemnou italskou atmošku hatí blesky především Máji, no a pak už je noc černo černá, do toho slejvák a oslňování protijedoucími auty mi dává zabrat. Na spaní u známé tvrze ve Varně Máju neukecám, kdo by se tam taky teď za bouřky sápal. Tak zajíždíme do kempu. Paní správcová tvrdila, že nám dává skvělou cenu 25 Eur, ale byla zřejmě mistryně ve skořápkách, páč nakonec vytáhla z Máji 30 éček, a že ať jsme rádi za dobrou cenu. 

4. den : Brixen - Arco (200 km) 

Čeká nás krátký přejezd, tak nespěcháme, vyrážíme kolem poledne. To se ukáže jako velká chyba, protože italské slunko nasbíralo své síly a teď svítí, jako by chtělo spálit celou zem. Jedeme do Arca oklikou kolem jezera Molveno, abychom v horách vychladli. Krásné jezero, když tu nebouří, to jistě je. Také cesta sem je samá “tornato”, milovníci dlouhých úzkých zatáček si přijdou na své.

Před deštěm se schováváme v Trentu, u kávy a zmrzliny, tak dlouho, že do Arca dorazíme téměř sušší, zato opět po tmě. Ještěže máme to víno.

Ráno Mája řeší, že ta paní správcová určitě nebyla křesťanka, páč večerní cena za kemp se jí stále jeví být velmi nekřesťanská. Když se ji snažím vyvracet národní stereotypy, tak se mě ptá, jak by tedy situaci řešil křesťan. Já jí říkám, že podle Ježíše by zřejmě měla tý paní dát ještě další pětieurovku. Mája, že se jí to jeví jako hovadina a že radši konvertuje k Islámu. Raději už jen mlčím a zenově se kochám krásným výhledem na údolí Alp a schnoucí kalhotky na hrušce. Tolik na téma aplikované religionistiky při druhé ranní kávě.

Cesta do Arca se nám zdá na jeden den příliš krátká (137 km). Přišel jsem s nápadem na projížďku skrze malou odbočku k chladivému Lago di Molveno (cca 800 mnm). Parádní zik-zak vracečky v krátkých úsecích. Vědomí, že těchto skvělých vraceček s ultimátními výhledy jsou Dolomity plné, je zneklidňující, protože je určitě nestihneme ani z malé části. 

K obědu jsou noky v ešusu, mozarella a protlak, k tomu krásná vyhlídka na Molvenské jezero z pláže. Koupačku však nedáváme. Údolím, kterým jsme měli pokračovat na Arco, se totiž v prostiměru rychle přiblíží stěna temných mraků, dle předpovědi, i s očekávanou průtrží a blesky. Tak jsme se rychle otočili a tý hůlavě ujeli, stejnou cestou, jako jsme přijeli. Pěkný exkurz do hor to byl a ještě i prohlídku hradu Belfort jsme stihli.

Cestou do Trenta sice neprší, ale fučí; neskutečně fouká z boku nárazový vítr. Celková stabilita nabalené VVV se sice od startu zlepšila, ale s tím bočním větrem je to vážně chvilku na hraně. Odhadem s 360 kg si s námi při 100 km / h vítr pohrává jako s křečkem na windsurfu. Jsem rád, když dorazíme do bezpečí uliček Trenta a tam přečkáme fučící bouřku (déšť minimálně, ale ten vítr...). Kávička nezbytnost, prohlídka historického centra příjemné zkrácení času, než se podle předpovědi bouře uklidní. Nejvíce bodoval u Máji zadumaný Dante v nadživotní velikosti, u mě domácí italská zmrzlina. Nocujeme již tradičně ve skalách na poustevně u Arca.

5. den : Arco - Perdella (210 km) 

Čeká nás dlouhý přejezd napříč severní Itálií k Janovskému zálivu - no bohužel jsme zaspali. Svůj podíl na tom mělo i skvělé rosso. (Je pravda pravdoucí, že Češi a Rakušané mají prima pivo, ale co do vín, tak Italům a zejména pak Francouzům, nesaháme ani po palec u nohy :) )

Než se nabalíme, už řádně připaluje; cesta tunely podél Gardy je ještě únosná, posléze se naše okolí cestou do Parmy mění v pustinu vysušenější, než je ona slavná šunka. Všude vylidněno, zabouchnuté okenice, kávu si nedáte, ani meloun. Předměstí Parmy se zdá také vylidněné - kam se všichni poděli? Nejspíše někam k vodě …

Za Parmou se pak útěšně vlní krajina; vesničky tu jsou skrz na skrz italské, turistika zde moc nekvete. Kafe tu mají za euro, dobrou vodu z pítek zadarmo. Jsme z vyprahlého přejezdu utrmácení, tak zalehneme v kopcích nad Perdellou. Je to trošku klouzačka, zato s krásným výhledem - do prdele.

Ráno, tedy spíš v poledne, projíždíme Rivou. Z parkoviště v Rivě je to k jezeru dost daleko a chce co nejdříve pokračovat dál. Proto míříme do nějaké další vesničky, kde se dá zastavit přímo u vody. Odměnou za trpělivost je skvělá koupel na miniaturní a útulné plážičce mezi domečky v Gargnano.

* Exkurz vlastní stupidity: Teplota při jízdě na moto začíná být neúnosná, nepomáhají ani časté zastávky s pitím. Do toho dostala žízeň i Versyna a tak došlo na drahou zkušenost s automatickýma pumpama v Itálii. Kreditku mi nevzali, tak jsem si vzal od Máji hotovost a šel se toho po chlapsku ujmout. Návod byl jen v Italštině, vložil jsem 20 Eur, zkusil pumpovat, pomačkat nějaký čudle, benzin jsem nedostal, za to obratem vylezl malý papírek se vzkazem “Váš kredit nebyl zužitkován”. Ciao. Místňák vedle tankující říká, “no jo, to se musíte domluvit s obsluhou, až tady bude”. “Aha, a kdy to asi bude, tušíte?” ...pokrčení rameny. “No.” Rozpáleni do běla jsme pak následně projížděli agrokulturní krajinou a hledali benzinu s obsluhou. Ta je samozřejmě v současné Itálii poměrně vzácná a v neděli a ještě navíc na venkově raritní. Našli jsme naštěstí jednu s týpkem, co tam v tý budce žil nebo co, poradil nám přesný postup tankování, navíc měli návod na pumpě i v angličtině. Doteď nechápu, proč to tehdy u Tamoilu nešlo, nicméně peníze nám nevrátil nikdo a to jsem se snažil dovolat svých práv přes kontaktní centrum společnosti a dokonce i vrátit na benzinu cestou zpět v jiný čas - odhadem pro Italy v pracovní době. Zas tak vymeditovaný Buddhista teda nejsem, vyhozených 20 EUR mě sralo půlku cesty pokaždé, když jsem zahlídnul logo té vykutálené firmy. *

Dále na cestě jsme ocenili cendurové vlastnosti Versyny (některé cesty na pláni zemědělců byly skoro horší než v ČR) a postupně si začali přát, ať už z tý vyprahlý pouště a objížděk konečně dojedeme do Parmské oázy. Parma v neděli odpoledne se ukázala býti rozpálená a vysušená jako jejich slavná šunka. Nutné kafe, epizoda s honem na gelaterii (převapivé poučení, že zmrzlina ze supermarketu opravdu není s gelaterií srovnatelná, byť je jí za stejnou cenu 6x víc) a hurá do vyšší nadmořské výšky, v pohoří směr La Spezia.

Serpentiny a výhledy Super Strade 62 mi opět dodaly sílu i optimismus a hlavně potřebnou radost z každého dalšího kilometru (což se před Parmou nedělo). V malebné vesničce pod Monte Cassio si dáváme v místní hospůdce (jako vystřižené z filmu Twin Peaks) oraz a dohodneme se, že tady někde zakempíme. Škoda švihat zatáčky, s perfektním povrchem, excelentními exteriéry a nulovým provozem, za tmy. Dávám si kratičký večerní off-road polňačkama vedoucíma nad Perdellí. Psi z vesnice štěkaj. Mají pravdu, je to psina. Sjezd klikatou a úzkou šotolinou je prudký a není jasný, zda se na té cestě kdovíkam otočím a dostanu zpět na asfalt (nechci už znova amatérsky zajet čumákem Versyny z kopce někam, kde to neprojedu a pak její kila tlačit do kopce). Nakonec vše OK, pouze na nás stále štěkají psi z Perdelle. Bonusem je krásný večerní výhled do krajiny a navíc - všude hvězdy.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (15x):
Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist