"Les Cathares" motopouť na Montségur l.p. 2018

6. den: Perdella - La Spezia - ležící Saturn (111 km)

Jen co vstaneme, už se roztékáme. Roztéká se čoko-muffin, kafe a možná i stín pod stromem. Po každých ujetých 50 kilometrech odhazuji nějaký kus moto-oděvu, v každém větším městečku se chladíme melounem a horečně sháníme gelaterii. Pak konečně projedeme rozpálenou La Spezia a neméně rozpáleným Portovenere, kde svlékám poslední zbytky oblečení, i studu a jen v plavečkách si to štráduju  k moři. Na čedičových útesech se zde vyvaluje početné stádo tuleňů, nadšeně se k nim přidáváme. …..Pak dlouho nic ……

Se západem slunce se odvalíme do kopců na “byt”. Byt je to skalní, nejkrásnější na světě. Usínáme v modři, rozpíjející se v modrém moři, až daleko k modrému obzoru. K tomu nám hrají vlnky svou moonlight sonátu. Je krátce po úplňku, tak to stojí za to.

Ráno je nádherné, snažíme se vyjet časně. Okolo 10 ráno /ehm, za to může prohlídka ďáblových trnů, zubů, falusu nebo čeho u vesnice/ už jsme tedy na cestě. Ale jaké cestě… motorkářská lahoda… cestu na SS62 rozhodně doporučuju (nejlepší je cca 60 km cesty od Fornovo di Taro výšvih na hřebenovku a pak sjezd až do Pontremoli). Souběžně s asfaltkou se po hřebeni klikatí i tradiční františkánská poutní stezka na Řím - Cantenbury. Narazit na stopy sv. Fratiška za cesty za Katary do Okcitánie je symbolické.... sv. František požádal papeže o uznání svého nového řádu chudých bratří na hraně hereze v roce 1209. A právě ten rok ten samý papež vyhlásil "finální řešení Albigenské otázky" křižáckou výpravou, viz kapitola Okcitánie.

Na dvouhodinovou siestu okolo poledne zastavujeme v malebném středověkém Pontremoli.

Jenže jsme sjeli z hřebene okolo 1000 mnm na úroveň 100 mnm. A ujet vedru ve 2 odpoledne se nedaří. Krizově zastavujeme už v Aulle (po 23 km) v supermarketu, potřebujeme se na chvilku zchladit klimatizací obchodu a pak i vychlazeným 6 kg melounem. Zbodli jsme ho půlku, další berem sebou, tzn. Mája ho má po dobu jízdy na klíně. Ten se má :)

Ve 3 odpoledne se ovšem stále nedá pořádně cestovat, jsou to spíš přískoky ze stínu pod křovím do dalšího stínu... než se člověk zcela odpálí… Šetřím energií a začínám jezdit víc “italsky”, tzn. ostřeji. Jsem za to od Máji pochválen. Přece se nenechám předjet každým druhým skútristou. Hurá, hned je tu La Spezia a to už je jen kousek do úchvatného Přístavu Venušina (Portovenere) s mystickým skalním výběžkem do moře u chrámu svatýho Petra (případně grotta di Byron). Mája vytahuje letní šaty z vlastní návrhářské produkce, já kontruji a dávám si poslední čistý tričko. Il mare, amore mio… , zas jednou pořádný vlnky tříštící se o rozeklaný čedič. Mája napodobuje Bocaccovu Venuši, vychází z moře ve zpěněné pěně. 

Pod monte Muzzerone potkáváme zajímavý přírodní úkaz - promenádují se tu tři divoká prasátka. Hned na cestě a absolutně kašlou na to, že mám zaplý motor. Já vím, Versyna neřve jako litrový H-D, ale i tak čumím, že si z toho rachotu ti malí caparti vůbec, ale vůbec nic nedělají. Za chvilku jsou na parkovišti zas a je jich už 5. S jistou zvědavostí koukám, kdepak asi mají maminku, páč tím lesíkem, odkud přišli, zřejmě půjdem směrem kemp. Nocleh probíhá v tichu, ve skalách, na poustevně Ležícího Saturna; bez čuníků.

7. den: Ležící Saturn a výlety po okolí (63 km)

Dáváme si day-off a nikam nespěcháme. Navštěvujeme jednu z vyhlášených vesniček Cinque Terre, Riomaggiore. Hezké, ano. Všude je to do kopce - místní specialita. Moc lidí, moc horko. Zmrzlinu mají naštěstí dobrou. Když kolem páté odpolední opadne největší horko, vracíme se na “byt” jak zpráskaní psi. Tohle počasí bude potřebovat strategický plán.

Ráno pozorujeme při snídani nad útesem mravence, jak se perou o přízeň bohů - tj. drobky z našich muffinů. I maličký drobeček je zde, v nehostinné skalnaté pustině, ihned zaměřen a zkonfiskován, a odnesen týmovou mravenčí spoluprací kamsi za hranu skály. Evidentně bude velmi dobře zužitkován. Jsou zde nádherné nekonečné výhledy, člověka nutí takové zážitky přehodnotit svou perspektivu vlastní velikosti a významnosti. Inu, správná poustevna. Přičinliví mravenci vyčistili v mžiku všechny odpadlé drobky a zřejmě teď někde oslavujou. Vyrážíme oslavovat také, před námi je odpočinkový den. A průzkum zdejších vesniček Pětizemí. Vybíráme si tu nejbližší z nich.

Riomaggiore dosaženo, moto nechána co nejblíž turistickým vehiklům, ještě v povolené zóně. Přesto jsme zpocení jak myši v sauně, jen co dojdeme těch 200 metrů k fontánce. Dnes navíc vyhlásila Mája den velkého praní s Jelenem, v praxi zredukováno aspoň na nějakých těch základních svršků. Taková blbost jako špinavé prádlo, když se nechcete zdržovat v kempu či na privátu, docela otestuje psychickou odolnost; zejména když perete u veřejný pumpy (krom toho není kde jinde sušit než na kufru motorky).

Vysmažení směřujeme na pláž s valounky kousek za vesnicí. Bosky se po nich nedá chodit, způsobují popáleniny (aspoň nervový receptory na nohách si to myslí). Kromě chlazení v moři a občasných turistek nahoře bez je velmi zábavné pozorovat mezi sebou komunikující Italy. Kdyby je někdo nahrál a hodil na YT, tak si řeknu, že to máchání a šermování rukama, jako větrný mlýn, přehrávají. Ale ne, je to fakt baví a je to standard. Cesta zpět do La Spezia je nádherně exponovaná (ostatně celá magistrála spojující Cinque Terra - na moto lze jedině doporučit), výhledy na moře neskutečné.

Vedro začíná být pro mě fyzicky problém, a to jsem milovníkem saun. K mé smůle mám integrálku, těžký moto boty a nehodlám se vzdát rukavic. Moto bunda pochopitelně už dávno skončila blemcající na kufru. Nějak mě z toho převaření píchá u hercny, tak maximálně zvolním režim, doplním vitamíny a zavlažuju tělo zevnitř i z venku co to jde. V italských tornate nehodlám za jízdy zkolabovat.

8. den: Portovenere - Janov (165 km)

Přivstaneme si, abychom se vyhnuli úpalu. Takže startujeme už v devět - holt prázdninový režim… . Zanedlouho vjíždíme do kopců, míjíme spousty cyklistů; nás naopak předjíždějí “kolínkáři”. Zdejší zig-zag terén se jim líbí, jsou malí a mrštní. My ne, musíme se z toho náporu osvěžit u horské fontánky. Chvilku pózuji projíždějícím autům “na Evu”, pak zmáčení, ale se šťastným úsměvem na rtech pokračujeme směr Camogli - jednoho z mnoha “nejhezčích městeček v Itálii”. Vychutnávání města smrskneme na nezbytné - káva, meloun, zmrzlina a v “bezpečných” pět hodin odpoledne už jsme zase v sedle.

Janov je prý překrásný a nacpaný památkami tak, že nám jeden celý den nebude stačit k prohlídce, dušoval se jeden italský cyklista. Jsme zvědaví. Janov splňuje všechny předpoklady přístavního města. Je špinavý i honosný, temné páchnoucí uličky kontrastují s bohatými paláci na hlavní třídě u moře. Jelikož “voňavá” byla i vyhlídka na město v kopcích, nocujeme nouzově. Lišky nám dávají dobrou noc. Martin viděl lišáky dva, já jen jednoho. Celou noc mě ruší štěkající psi z blízké vesnice. “To nebyli psi, ale srnci; štěkali na sebe navzájem”, poučuje mne Martin. A jak rozlišíš štěkání psí od srnčího, táži se. Martin se chytne za krk a předstírá chroptění …

Z La Spezie vyrážíme směr Janov po SS1. Silnička stále více a více klikatatější, později se vyšvihnem i poměrně vysoko nad terén a ze silnice je rázem hřebenovka. S jazykem vyplazeným na vnitřním lemu integrálky pravidelně předjíždím skupinky do kopců sprintujících cyklistů.

U pramene v lese, kde se chladíme (Fontanela Fausto Coppi), se vydatně polívám vodou, včetně trička, vlasů a z interiéru integrálky dělám akvárko, čímž se ta open-space finská sauna dá aspoň další hodinu přežít. Zastavuje zde i jedna z dříve předjetých skupin starších pánů cyklistů - jsou dost zpocení, ale to nic není, hlavně že borci zvládají za toho hicu vyšlapat převýšení 615 mnm "průsmyku Del Bracco". To možná nepůsobí jako moc, ale jsme na dohled od moře. Navíc je prý pořádný vedro i na místňáky. Za nás velký respekt. Kecáme s jedním co umí anglicky; říká, že všichni z jeho týmu kolařů taky vlastní v garáži pořádný mašiny, ale teďka jsou na sportovní vyjížďce. A že jedeme po historicky první silnici, kterou používali už Římani, proto je označená jako super strade / SP jednička. Hned se mi tato vysmažená cesta jeví romantičtější, když tudy pochodovaly i císařské legie. Povrch a zákruty jsou v některých pasážích jako na okruhu - navíc tu nejsou žádný vesničky, tak zde dokolečka ve smyčce sviští i kluci se supersporty (něco jako naše Liběchov-Dubá, ale zde jsou zatáčky ostřejší a rychleji se střídají). Tady, mimo radary, si dávají ty zákruty hooodně zostra.

Odpolední chill-out v největším vedru si dáváme v Camogli. Hezky tu je, ale zmrzlina se nedá jíst pořád, od 12 do 5 večer se NEDÁ jet dál a když ležím do tý doby na pláži, tak už jsem v podvečer tak zralý na pivo a spát. Začíná se mě zmocňovat panika, neboť za “plný cestovní den” jsme tím pádem urazili 100 km. Čeká nás pořádná porce kilometrů kolem moře, než dorazíme do Pyrenejí a tímhle tempem tam dojedem nejdřív za týden, jestli vůbec… A to Máji už tak ruším některý body zájmu , jako třeba Portofino a dalších 5 zajímavých lokací, co si našla ještě v Praze (je to škoda, jsou to zpravidla supr místa).

Dojezd do Janova jsme zvládli, taky rychlou prohlídku historického jádra, na doporučení známého cyklisty. Ano, giganticky vysoké středověké hradby, křivolaké uličky a atmosféra staletí příběhů námořníků a obchodníků, v tomto přístavu obývaném už Féničany; má v sobě řádný testosteronový genius loci. Rád bych se motal po barech až do rána, ale dnes večer chceme ujet vedru do vyšších poloh - směřujeme do hor za Ceranesi (SS4). S každým výškovým metrem přibývá osvěžení. Na odpočívadlech s parádním výhledem na světla Janova hluboko pod námi se bohužel přespat nedá. Teda dá, ale vypadá to tam jak na týden neuklízených záchodcích v nočním klubu. Jsem ve stavu, kdy bych tam i přespal, ale Mája má (naštěstí) ještě duch sebezáchovy a nocleh v tom hegeši s krásným výhledem vetuje.

Stoupáme dál, výš, cesta se zmenšuje, jsme kdesi vysoko, možná už jde o národní park (výška kolem 1000 mnm). Všude pusto prázdno - ojedinělé chalupy. Nechci moc dráždit lidi ze samot, tak hledáme klidné a pokud možno legální místo. Nic, dlouho nic, třetí lištička pokukující na nás u krajnice (já nic nepil ani nehulil, fakt lištička!), pak nějaká ornitologická rezervace, až naštěstí obyčejná - závorou zavřená polňačka kamsi na hřeben nám poskytne perfektní útočiště. Já jsem spokojený, Máji se to úplně nezamlouvá, co že prý budeme dělat když pojede v noci po cestě auto (po uzavřené polňačce, to určitě). “No to je furt něco…” brblám si pod vous dnes již po několikáté a při půlnočním čaji se již osamocen kochám výhledem na vycházející měsíc.

 9. den: Janov - Noli - Zucarello - ruiny kapličky (142 km)

Lovím mravence ve spacáku: “To je mravenec kolínkář,” usoudím nahlas, je tak rychlej, že ho ani nemůžu chytit”. Martin” “Je mi jasný, co byl best of zážitek včerejška…”

Pokračujeme ve směru, přerušeném soumrakem - tedy po pobřeží, vstříc francouzským hranicím. V kopcích nám to bouří, a toho chceme, mne, ušetřit. Navečer navštívíme další z “nejhezčích městeček v Itálii”, Noli. Hezká zřícenina na skále nad městem, úzké uličky, čilý turistický ruch - vše, co byste čekali.

Francie nám dnes opět uniká, už jen o vlásek. Před Imperií odbočujeme do kopců a nalézáme malebné městečko Zucarello. Má dvě fontánky a jednu tavernu pro místní, kam se ale dnes nepodíváme, spěcháme předhonit tmu.

K nocování jsme si vyhlédli okolí středověké zříceniny, vysoko na horských loukách, že tu vítr sviští ušima celou noc. Zákaz vjezdu nás odloučí od motorky dva kilometry od cíle, tak musíme naložit muly (nás), zapřít se a vyrazit na kopeček pěšky. Ještě, že máme víno. A jelikož kopce milují serpentiny, napadne mne, připít si na kuráž v každé zatáčce. Jelikož jsme před večeří, jsme veselí dost brzy - a stále dost daleko od bivaku.

“Hele, tam je Mléčná dráha”, ukážu nadšeně na oblohu. Načež Martin upře pohled k nebi, s čelovkou rozsvícenou. “No, posviť si na ní, ať jí lépe vidíš,” glosuji a válím se smíchy na cestě….  Konečně nalézáme to nejrovnější místo na loučce, liška nám blikne očkama dobrou noc a my, zemdlení vínem a dobrým jídlem, usneme. Nad kopci se v dálce blýská, ale my jsme v suchu.

Chtěl jsem přejet hory směr západ, abychom nahnali kilometry, ovšem ukázalo se, že potřebujeme doplnit benzín. Krásným sjezdem jsme se vrátili na předměstí Janova a na pobočce Tamoilu se dožadovali dotankování za papírek “váš kredit nebyl vyčerpán”.  Zkrátím to, benzín za papírek nám nedali. Navíc koukám, že mi po včerejším složení motorky o patník v Janově (v rychlosti kroku jsem při otáčení zasekl zadní kolo o patník a sklátil jsem se k zemi) křuplo spojení představců řidítek a taky že ta přední stupačka je o kousek kratší a zřejmě to není broušením zatáček. 

Dole u moře se mezítím udělalo zase hrozný vedro. Když říkám, že hrozný, tak takový, že se v tom jet v tričku a kraťasech nedá… Totálně převaření jsme skončili ve stínu borovic u restaurace, kde čekáme, až přejde největší hic. Hodiny plynou pomalu. V podvečer naštěstí objevujeme excelentní pláž, kde se dá skvěle koupat. Žádný poplatky, pouze oblázky, krásný vlnky. Takže máme opět podvečer, Janovu jsme ujeli cca 50 km, máme 2 hodiny světla, pak je už šero a já dumám, kam asi tak zvládneme dojet dnes.

Kolem Noli, kde zastavujeme na kafe (zn. dobrá volba k pauze v pěkný vesničce), projíždíme nádherně skalnatou cestou s výhledy ve skalách (Capo Noli) a smažíme to řádně zrychleně podél pobřeží. Furt samý palmy, kruháče, pláže, skútry a všude domečky italské riviéry… Celkově je to hezký, ale už je toho na mě moc. A na nocleh blbý, tak stoupáme od moře směrem do kopců. Vodu a nadšení doplňujeme ve večerním Zuccarello (obnovení nadšení díky nádherně malebné, goticko - barokní architektur,y středověké opevněné vesničky, strážící stezku údolím). Sympaticky klikatou okreskou SP14 směřujeme do prudkých kopců, přes Nasino, do ještě prudší pidi vesničky Vignolo. Máme namířeno do průsmyku Chieasa di San Pietro. Pokud jste o tom místě nikdy neslyšeli, vše je v pořádku. Ani nevím, jak mi padla zbořená kaple / kostel do oka, no ukazuje se, že pokud místo budeme chtít dosáhnout legálně, tak pěšky - na konci vesnice je zákaz vjezdu.

Je noc, kočky už vyrazily dávat dobrou noc, ale podle mapy to není daleko, tak se hecnem a razíme do kopce se základní výbavou. Překvapivě i v tenhle čas tam projížděl někdo teréňákem a těžko říct, zda to byl ochranář nebo ne (horská služba z Jeseníků by měla radost, jak nás pokutami za nocování na Petrových kamenech vycepovala). Vyplatilo se dojít až do vytýčeného cíle - byť už poslední kilometr hrozila vzpoura posádky - sedlo je s perfektním zázemím pro kemp, s lavičkami, místem na oheň i širokým výhledem do kraje. Na oheň už nemáme sílu, navíc je sucho a fouká teplý vítr jako ve větrném tunelu, ale i tak noc a hlavně ráno stojí za to (viz další 2 fotky).

10. den: Itálie - Francie (192 km)

Hecneme se, že dneska už tu Francii dobudeme. Držte nám palce!

Než slezeme z kopců a najdeme benzínu, která se nachází na mapě a současně na tomto světě, je poledne. Paběrkujeme se po vyčpělých letoviscích italské riviéry, jejichž boom uvíznul v minulém století. Znuděná melancholie dob dávno zašlých nás přiměje vystřelit po dálnici směr San Remo, na kterém trvám, protože tu kdysi byla babička a moc se jí tu líbilo. I nám se líbí, zejména pak starší část San Rema, v kopci, je příjemně autentická. Elektřina a rozvody jsou přilípnuty zvenku na fasádách budov, tak jsou ony staré, zároveň mohutné a křehké. Všude voní mýdlová voda, káva, psi ….. ti už tak nevoní no.

S chutí poslední italské kávy na jazyku vjíždíme do francouzského (Hipi, jupí jou!) Mentonu. Čekala jsem viditelný rozdíl mezi italskou a francouzskou riviérou - a tady je. Bulváry jsou široké, bílé a čisté, lemované velkolepými palmami. Pláže z drobných oblázků, při západu slunce téměř vylidněné; Francouzi zahajují večerní siestu u jídla. Společnost nám při koupání dělá jen parta mladších ročníků, která si co do hlučnosti zadá v průměru s jedním Italem. Voda je průzračně křišťálová, a to jsme ve městě. Rozsvěcující se světla za ostrohem dávají tušit blízkost Monte Carla.

Monte Carlo je, přesně jak o tom všichni psali, píšou a psát budou: Godrický uzel. Tak to dopadá, když postavíte pět měst na jednom místě … Nám se jej nakonec podařilo rozetnout, když jsme nic netušíc ujeli na horskou dálnici.Následná smyčkovaná na dálničních sjezdech u Nice nám nakonec sváže ruce, a my nocujeme opět nouzově v lesíku, který označím za Bouloňský. V noci mi přijde podobně zlověstný.

Vstali jsme brzo a po průzkumu okolí zbořené kapličky v průsmyku vyrazili skrze zavlažovací systém (ideální místo pro ranní koupel) do údolí. Opět musíme doplnit benzín co nejdřív, tentokrát to bylo o 2 kočičí fousy před suchou nádrží. A je opět 11 a strašný vedro, chladíme se v nákupáku okukujíce humry a pak se (naivně) snažíme někam v tom vedru dojet. Dojedeme do prd… skončíme v jakémsi podivně nudném předměstí, nudného městečka. Už ani nechci koukat na kilometry, kolik jsme zase neujeli. Pyreneje se v této fázi cesty staly naprosto nedosažitelnou fata morgana… Dávám vážnou válečnou poradu s Májou o nezbytné změně cestovního přístupu. Spalující vedro trvá opět tak 5 hodin z celého dne, kdy by se dalo jinak jet.

K rychlému přesunu, aby nás odpolední vedro nechytilo, používáme okolo 4 odpoledne dálnici. Plán vyšel, dorazili jsme do San Rema a tam si dali zaslouženou pauzu. V labyrintu historického jádra jsme si poslechli  zkoušku italské metalové kapely a v bistru, vedle hospody čepující Opata, pokecali s místňákama o nejlepších skocích do vody ve zdejších přírodních koupalištích. Samozřejmě na Hřimeždice a jejich rybník se skalkou nic v okolí (kromě moře) nemá, ale nechci kazit italským kámošům radost. Pak následuje podvečerní svižný přejezd klikaticemi, super oprýskanými vesničkami, míjíme těžkooděnce na hranici a “Voilá! Bienvenue en France!”. Najdeme skvělou pláž v Mentonu, následuje relax. V plážovým baru okolo 10 večer u kafe přemýšlíme, co dál.

Mája je v restaurantu týrané děvče, páč všude okolo baští Frantíci nějaký super mořský dobroty. Já na hlad nedbám, ukazuju jí dle mého názoru ideální bod na spaní, vzdálený nějakých 100 km (hlavně tím chci nahnat kilometry, který nám dnes opět utekly díky vedru). Mája k mé radosti destinaci schválila a pak začal velmi svižný přesun na hřbetu Versyny “nocturno tour de Monacco” (velmi zábavné střídání zatáček, kruháčů a přejezdů, často ve slušném sklonu vozovky v totálně vedlejších uličkách = bonus za jízdu bez navigace) + ďábelsky rychlá větrná dálnice do Nice. Teorie, že v noci budou zmíněná přímořské letoviska lépe projízdná, než za dne, se v podstatě potvrdila. Zároveň se ukázala býti v noci a zemdleném deliriu řidiče složitější navigace a tak jsme vytyčený cíl minuli asi o 60 km (místo na sever jsme z Nice vyrazili na západ) a o půl třetí ráno skončili v nouzovém bivaku v nějakým křovo-lesíku za vilkama pracháčů kousek od Cannes. První noc ve Francii je pro nás velmi nuzná, snad bude předzvěstí veselejších zítřků. Hřeje mě u srdce pomyšlení, že když jsme se na mýtným u dálnice v ty 2 ráno sbírali k další cestě, zastavil už druhý motorkář s dotazem, zda něco nepotřebujeme. Je fajn vědět, že i když je člověk sám na cestě v zahraničí, tak není sám.

11. den: Bouloňský lesík - Kočičí město - Le Loup - Peyruis (173 km)

Ráno v lesíku je stejně křovinaté, jako večer. Míjí nás první běžec, za ním kráčí první pejskař. Martin: “Jak se řekne francouzsky dobré ráno?” “Bon matin”, povídám. “Anebo kuku”? zkuší Martin. “Kuku je familiérní”, oponuji, “a ty nejsi ani Francouz”. “Ale mohl bych být”, prosazuje svou Martin, “ mám rád víno.”

Při balení motorky plánujeme denní program, zejména pak snídani. “Kde je tady nejbližší fontánka?” nakukuji Martinovi přes rameno do elektro-všechno-ví-mapy. “předpokládám, že žízeň tě trápí víc než hygiena?” “Ano” “V tom případě tento problém vyřešíme záhy.” Já: “Ja tady poblíž pítko?” “Pítko i krmítko.” “Aha, takže supermarket”. konstatuji.

Nakupujeme křupavé čokoládové croissanty, pak je spořádáme s kávou, u pítka, v městečku plném koček. A květin. Jsem nadšená, kočky ne. Vyvalují se, kam oko dohlédne, s výrazem: Nefoť mě, včera byla dlouhá noc, a já chci spát.

Toužím navštívit vodopády Le Loup (Vlčí skok), které jsou nedaleko. Je to pěkná podívaná, na kukačku vás pustí před branku za 1E, neurazí, ale daleko víc mne zaujala výroba hydrolátu z levandule, kterou zde ukazoval místní pěstitel. Rovnou pořídíme nějaké dárečky, parfémy z Grasse. Proč se s nimi netahat po celý zbytek cesty, jsme ve Francii první den, a pak už třeba nebude příležitost, že jo. Konstatuji, že. “Jsem ráda, že ačkoliv jsme se do Grasse nepodívali, alespoň jsme k němu přičichli”.

 Od vodopádů jedeme vstříc horským štítům a kaňonu Verdun. Hřebenovky jsou zde tak krásné, že by se tu dalo trekovat měsíce. Snad příště. Obloha se na nás mračí, tak pouštíme i Verdun a svižnou klikaticí sjedeme do městečka Castellane. Mají tu dva kostely, ten na kopci připomíná svým rázem, s přimhouřeným okem, Svatého Jana pod Skalou. Castellane je též jedno z míst kudy vede trasa slavné Napoleon route / N85. Příjemné místo na víno a nocleh, ale my se nenecháme ukolébat svou pohodlností a s větrem v zádech kličkujeme mezi mraky směr Aix-en-Provence.

Ve městě Peyruis nám dojdou síly, voda i benzín. Nevadí, jsme tu správně. Překřtila jsem Peyruis na městečko fontánek, protože pramenů zda mají hned několik a vodu tak výbornou, že se nám o ní jinde ani nesnilo. Pak se stulíme mezi olivovníky, a s lahví vína v ruce rozjímáme pod hvězdnou oblohou.

Mája napsala výše podstatné ze zážitků navštívených míst. Ovšem zásadním momentem dnešního dne je každý kilometr cesty samotné! Versyna se osvědčuje v čím dál ostřejších náklonech, gumy skvěle drží grip, motor zvládá naše naložení i stoupání na výbornou s hvězdičkou... Motorkářský opakovaný orgasmus začíná vjezdem do kaňonu říčky Le Loupe D6 a pokračuje se stoupajícím vzrušením přes serpentiny, s výšvihem nad Gréoliere a následným chill-outem na pláních okolo D2; pak sjezdem do nížin na vlně “Riders on the Storm” (= ženoucí se bouřky v patách) a nakonec do středověkého Castellane.

V tomto regionu by se dalo strávit pěkných pár samostatných dnů v moto rauši… Vždyť jen Verdunský kaňon je už za rohem, městečko Castellane je plné nabídek programů outdorových firem. Myslí zde samozřejmě také na početné projíždějící motorkáře. A to nejen ve městečku, ale i kolem cest po kraji. U cest dokonce najdete upozornění přímo pro motorkáře, když je např. trochu zvlněný povrch. Z atmosférické křižovatky “Napoleon road” pokračujeme neméně skvělými nekončícími serpentynami D4085 kolem levandulových políček a průjezdy přes hřebeny s majestátními výhledy. Motorkářský ráj. Tady se jednoduše chcete vrátit… Celý den si zoufám, že postrádám kameru na přilbu - mám jediný doporučení: lidi jeďte sem sami a tu kameru si vemte. Budete mít na co vzpomínat.

Po odbočce z D4085 sjíždíme místní komunikací na hlavní tah směr Avignon. Horský a divoký charakter krajiny je najednou za námi, po průjezdu oponou z deště jsme nyní ve vyklidnělém regionu slavných impresionistů a krajinkářů…

12. den : Peyruis - Arles (188 km)

Po ránu daleko nedojedem, pár kilometrů za nocležištěm nás skolí vlčí hlad, a tak nakupujeme v boulangerii domácí bagetku, doplníme ji Reblochonem, sýrem se svištěm, a nezapomeneme ani na Majdalenky. Reblochon je best of sýr ever, jestli pojedete do Francie a neochutnáte ho, inu, jako byste tam nebyli :). Francií se člověk musí projíst - a propít. Vše svědomitě plníme.

Francouzi piknikují úplně všude. Existuje i speciální dopravní značka, stoleček pod stromečkem, která značí místo k zastavení a pikniku. Na kýženém místě se pak skutečně nalézá, voilá, stoleček pod stromečkem. Viděla jsem dokonce, jak piknikující rodina francouzů svačí na vlastním kostkovém ubruse.

Pokračujeme směr Apt, Bonnieux a Fontaine-de-Vaucluse. Fontaine je město, jehož krásu opěvoval již Petrarca; no ještě před ním pohané, kteří uctívali modrozelené jezero v jeskyni a z ní vyvěrající pramen. Podívaná krásná, turistů příliš. Mnoho se nezdržíme, spěcháme na jih do Camargue. V Arles plánujeme doplnit zásoby, úplně jsme zapomněli na večeři. A tumáš! Antický vykopávky. Arles je totiž římskými památkami proslavené: mají tu nekropoli, akvadukty a bezvadně zachovalé divadlo a arénu, které dodnes slouží svému účelu. V naprostém úžasu se z toho posadíme na zadek do nejbližší cafeterie. Usoudíme, že dnes již daleko nedojedem; navíc jsme v oku bouře, která pustoší polovinu jižní Francie. Využijeme této výhody, a kempíme to za bukem mezi oreganem a francouzskými bílými šneky. Všude  kolem nás lítaj blesky, na nás se směje koláč hvězdné oblohy. Fantazie. Jen těch komárů by mohlo být méně.

Francouzský venkov je na motorce nádherný. Okolo jedný, kdy už je sluníčko opět na maximu, přejíždíme z Aptu do Boux a na poslední chvíli se před úplným sesmahnutím schováváme v zarostlých stezkách kaňonu horolezců. U potoka trávíme meditativní chvilky. V této Mecce francouzského lezení by se dalo zřejmě někde zakempit, ale v plánu je jet dál. Vyhání nás taky těžké olověné mraky, kterým naštěstí můžeme zdrhnout vzhledem k tomu, že jdou z míst, odkud jsme přijeli… Přes krásný výhled do krajiny z Bonnieux (o kterém jsem Máji nakecal, že se zde natáčela Čokoláda. Nenatáčela, jak si zjistila na netu, ale mohla by...) jsme přejížděli opět coby na hraně začínající průtrže mračen nejdříve do Fontaine-de-Vaucluse (vstup do podsvětí se tentokrát nekonal) a následně do Arlés. Stmívání v historickém jádru města podporujícím Gája Julia Ceasara mělo něco do sebe. Taky je na každém druhém kroku památník pobývání Van Goga, což je paradox, neboť v době jeho působení zde ho spořádaní měšťané vyštvali, coby nenapravitelného magora, do blázince v Saint Remy.

Pak už byla tma tmoucí a my začali s přesunem cca 30 km na sever, do lesíka mimo ochranné pásmo přírodní rezervace. Vzhledem k brutální bleskové frontě, která se hnala po celém obzoru jako v nějakém apokaliptickém sci-fi (a navíc i díky tomu, že jsem dostal při řízení šťouchanec do slabin od Máji pokaždé, jak viděla blesk - tedy zhruba 1-2 za půl minuty), jsme přesun přehodnotili na kemp směr nedaleké větrné mlýny + akvadukt ve Fontvieille (cca 12 km). Nakonec jsme nedojeli ani tam a tábor rozbili v půli cesty, po odbočení na polňačku následně na jakési bezejmené loučce plné oregána. Překvapivé: blesky švihaly všude po horizontu v okruhu 270 stupňů, ale nad námi nic a ani jedna kapka.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE