"Les Cathares" motopouť na Montségur l.p. 2018

13. den: Arles - Saintes-Maries-de-la-Mer - Béziers - Minerve (272 km)

Cesta z Arles na jih je bažinatá placka plná mokřadů, hostících množství dlouhonohých ptáků. Mezi zdejší raritu patří plameňáci, ale ti s námi zatím hrají na schovku. Čím blíže Saites-Maries, tím přibývá rančů, ohrad s bělouši nebo býky. Jsme sice stále ve Francii, ale vliv španělské kultury je patrný všude kolem nás. Siesta a fiesta jdou ruku v ruce. Celá vesnice je velká past na turisty, klid nacházíme v kostele Église des Stes-Maries, kde je vystavena soška černé Sáry, zahalené rouchy a dary poutníků. C´est magnifique.

Místní pláže jsou útulné, méně lidí a méně slunečníků, než na typické italské riviéře. Hedvábný písek láká k laškování, ale je tak rozpálený, že jen cestou z moře pod sprchu musím 2x skočit na páteřák, abych si nepopálila plosky. Holt fakír, tančící na řežavém uhlí, ze mě nebude.

Osvěžení nasedáme na našeho, nepříliš osvěženého, oře a dáváme si vyhlídkovou podél pobřeží. Plameňáci se nám ukážou blízko dálnice směrem na Montpellier; nulová šance na zastavení a kochání se. Velmi rychle spolkneme poslední kilometry, které nás dělí od Okcitánie, kraje trubadůrů, Katarů a samozřejmě skvělého vína. V Béziers si dáváme kávu na hradbách, mírně tak vybočujeme z řad místních mladistvých, kteří na stejném místě, se západem slunce, otvírají první lahve něčeho ostřejšího. My si víno z Minervois, úlovek z lokální produkce, necháváme až na večer. Spíme na jehličí nad Minerve, obklopují nás vinice a nad námi září Velký vůz.

Ráno jsme prozkoumali velmi poetické staré větrné mlýny ve Fontvieille. K tomu přihodili římský aquadukt a vodní mlýny z doby rozkvětu impéria (z nich moc nezůstalo, ale stále jde celkově o fascinující stavby). Doplnili jsme zásobu Madlenek v supermáči a vyrazili na jih směr Saint Marie de la Mer. Přejezd příjemně plynulý, mění se charakter krajiny - jsou zde otevřené pláně, mokřady, koně a ranče. Bílé haciendy. Člověka to za řidítkama vyklidní, vnímání času se promění... Samozřejmě na nás zde čeká také pořádné vedro.

V Sant Marie de la Mere navštěvujeme poutnicky a zbožně svatou černou Sáru; tedy její sochu v podzemí baziliky. Mystické chvilky vystřídá chillování u kafe a pak převalování se na jedné z mnohých plážích. Mája je nadšená, tak z toho mám radost. Na mě jsou pláže dost nudné, málo vln a skály žádné. Mám výhrady i k několika plavajícím hovnám kolem nás. Ano, je to tak, pěkně mě to plážování už s… Ovšem - hurá - odpoledne nastává velmi dlouho očekávaný okamžik: přejezdem Le Petit Rhone se oficiálně ocitáme v Okcitánii (aktuální hranice regionu). Bylo na čase. Čeká nás dnes ještě dosti kilometrů, nejdříve krajinou mezi mokřady. V Montpeliéru najíždíme na dálnici, a svistem přejíždíme horní cestou (navigace trvá na dálnici směr Lacoste 108 km a nikoli 70 km přímou trasou;  já po zkušenostech s uzávěrkami před Parmou vůči nabídce navigace neprotestuji) krásnou zvlněnou a vysušenou pahorkatinou do Beziérs.

* Historický exkurz: Beziérs, toť město jest symbolickou časoprostorovou branou pro zahájení putování krajem Katarů. Do historie město vstoupilo především událostmi spojovanými s (ne)slavným citátem papežského legáta Arnauda Amauryho na otázku křižáků, jak mají při vstupu do města odlišit heretiky od pravověrných křesťanů: “Pobijte je. Neb Pán pozná ty své.” Řeč byla o obyvatelích Beziérs v létě l.p. 1209. Tehdy k hradbám města plného vystrašených katarů a katolíků přitáhla mnohatisícová trestná křižácká výprava (židovská komunita, která byla rovněž na nápravném programu papežské kruciáty, prchla rovnou do Carcassonne). Opevněné město k překvapení všech padlo již druhý den obléhání a začala řež. Obhájci činů papeženců dnes tvrdí, že výše uvedený výrok Arnauda Amauryho je neprokazatelný a žádný v kruciádě přítomných kněžích takový rozkaz nevydal. Kromě toho, že si kacíři Albigenští trestnou výpravu vyprovokovali sami, neboť léta trvali na svém bludném výkladu křesťanství (např. nežrat maso, nezabíjet lidi ani zvířata, tvrdili, že duchovními se mohou stát i ženy a jsou schopny duchovního života - to byl velký problém, kritizovali církev ze sídlem v Římě za zkorumpovanost a hrabivost, odmítali odvádět desátky a nějaké další nesmyslné názory šířili...). O výroku před hradbami Beziérs důkazy nemáme, ale o vyvraždění až 20 tisíců civilistů a hlavně zabrání jejich majetku žádný zásadní historický spor není.  

Když to zjednoduším, kataři byli z podstaty své víry pacifisti, vegani a asketové (zvláště ti nejradikálnější - perfekti) a jejich popularita dlouhodobě rostla napříč celou okcitánskou společností. Hrozilo, že se z katolíků stane minorita. Místní šlechta v Okcitánii, která katarské hnutí léta tolerovala, se sice vůči nařčení z podporování kacířů ohrazovala a následující invazi křižácké armády aktivně vojensky bránila, ovšem proti masivní armádě vedenou vojevůdcem Šimonem z Montfortu (alternace Žižky zoceleného zkušenostmi války ve Svaté zemi) neměli větší šance. Přesto se odboj v Okcitánii udržel poměrně dlouho: opakovaná válečná tažení, rebelie místní šlechty a hony na nenapravitelné kacíře trvaly v kraji kolem Carcassonne nejintenzivněji od roku 1209 až po pád Montségur, o celých 35 let později. Proces úplného eliminování katarství v kraji se natáhl přes jedno a půl století a korespondoval s totálním úpadkem kdysi prosperující, samostatné země. *

I současná Okcitánie dost vzhlíží ke své středověké minulosti. A pokud ne přímo v duchovním odkazu Katarů, tak rozhodně v tehdejší územní samostatnosti a jisté národní hrdosti s podobnými konotacemi, jako je v Česku honorována doba Karla IV, v kombinaci se "slavnou" dobou husitskou. 

Na náměstí Albigenských, před dómem v Beziérs, je nyní klid a mír. Pár týpků kouří marihuanu, pár lidí poslouchá marocký rap a další se fotí při zapadajícím slunci a kolem poklidně prochází hlídka městské policie. My vaříme kafe a přemýšlím, zda zvládneme ještě přejet na další velmi zajímavou lokalitu, historickou opevněnou vesnici Minerve. Kdysi byla též dějištěm nelítostného pálení heretiků. Stmívající se cestou mezi alejí topolů, malebnými vesničkami a křivolakými silničkami dojíždíme okolo desáté večer na místo. Tip na dobrý bivak podle mapy (v kopci nad vesnicí, mezi vinicemi, pod vysílačem) se ukázal být opodstatněný. Místo, jako by bylo předpřipravené pro obytný karavan, kterých je Francie obecně plná, ale teď jsme zde sami. Kempíme na jednom z nejharmoničtějších míst celého putování.

14. den: Minerve - Carcassonne - Lagrasse (117 km)

Minerve, překrásné město s trochu pocuchaným kabátkem - po Béziers další z dějišť pronásledování a likvidace Albigenských, během kruciády. Z původního opevnění se dodnes hrdě tyčí nad městem osmiboká věž Candela, zbytek podlehl těžkým obléhacím strojům. Ve slunečné ráno, jako je dnes, tu však vládne čilý ruch a na chmury není prostoru. V malém knihkupectví listujeme knihou katarských hradů a plánujeme, kde všude se v následujících dnech podíváme.

Leč počasí nám nepřeje, je úmorné vedro a sucho - na nějž Minerve během obléhání ostatně doplatilo. Přehřátí, nouzově stavíme pár kilometrů za městem, a mne mile překvapí muslimka, která mi vnutí Mc Donald´s Ice tea. Oh, Dio! Jaká lahoda. Netuším, odkud to má, široko daleko dávají lišky dobrou noc, ale led se ještě nestihl rozpustit, takže blaženě chřoupu a neřeším.

Po pár dalších kilometrech stavíme ve ve snici Bize-Minervois, mají tu něco jako říční lázně (úplně jak z Rozmarného léta). Lačně skáčeme do ledové řeky, jsou tu jen samí místní.

V pozdním odpoledni je úpal zažehnán a my pokračujeme do Carcassonne. Je to cesta rovná, přímá, a my směřujeme přímo do centra bouřkové fronty. Největší opevněné město halí temně šedá bouřková mračna. Zlověstný výraz nás samosebou přenáší o několik století zpět, do okamžiku vyhnání Albigenských. Jen co vstoupíme na hradby, v dálce duní hrom a po chvilce se už blýská tak často, že nevím, zda se náhodou nejedná o fotoaparáty japonských turistů. To už sedíme v místní restauraci, U Trubadůra, dáváme si jednu, pak druhou kávu a hooodně načas.

Po dešti vylezeme jako šneci a dopravíme svůj pojízdný domek do Lagrasse. Ve skvělém skrznaskrz francouzském kempu (Camping Municipal de Boucocers, Route de Ribaute, 11220 Lagrasse) stavíme za příjemných 14E stan + 2 osoby. Dnes večeříme s výhledem na působivě osvětlené historické město.

Hezký je jen tak projíždět na motorce nad kaňonem vedoucím k Minerve a dál. Včera v noci ta nádhera vůbec nevynikla v celé své majestátnosti… Od Minerve přejíždíme místní komunikací přes úzký mostík, nad hlubokou roklí, k nedalekým menhirům. Kolem Minerve je těchto pozůstatků Keltů a druidů opravdu dost. Pachtění se za bodem zájmu uzavírá setkání s mocným menhirem výšky cca 45 cm nad zemí. Nicméně, na základě mých transpersonálních poznatků, je menhir stále velmi magicky aktivním zřídlem.

Následuje přejezd směr Carcassonne. V půlce cesty jsme zkolabovali dusnem a vedrem, naštěstí jsme spadli rovnou do říční plovárny v Bize-Minervois (cca 4-5 km před městečkem směrem od Minerve je taky skvělé přírodní koupaliště přímo u cesty, ale nyní bylo úplně vysušené). Cesta pláněmi a vinohrady podél kanálu Du Midi je pohodová a estetická, ideální touring. A kdybychom měli více času, jsou zde skvělá místa na piknik (kanál Du Midi by byla kapitola sama pro sebe, určitě skvělé místo na zastavení je Capestang či Trèbes zvláště na večer).

Ke Carcassonne dojíždíme s pozdním odpolednem, spolu s temným horizontem mraků jdoucích nám v ústrety směrem od Pyrenejí. Na centrálním moto parkovišti před branou je neskutečný přehled současných strojů nejrůznějších kubatur a zaměření. Najdete zde i touring Vespy. A to už se opět blýská a blíží se temná mračna, a tak vyrážíme na průzkum největšího města se středověkými hradbami na území Evropy.

* Krátký historický exkurz: staletí přetrvávající opevnění na kopci, nad řekou Audy, pamatuje Galy, Římany, Vizigóty, Saracény a také i okcitánskou aristokracii - slavný rod Trencavelských. V době obléhání byla Carcassonne v lénu vikomta Raymonda Rogiera (sám katarem nebyl). Ovšem po vyhlazení Beziérs nezastavily křižácké vojsko v srpnu 1209 ani mocné současné vnitřní hradby Carcassonne Cité (v tehdejší době stála pouze vnitřní linie opevnění). Křižáci nebyli hloupí, přerušili dodávky vody a město přeplněné uprchlíky s vyschlými studnami bylo brzy zralé na kapitulaci. Raymond se rozhodl osobně vyjednávat o smíru, ovšem to si naběhl. Byl zajat a po kapitulaci města uvrhnut do žaláře svého vlastního hradu, kde také v prosinci toho roku skonal za nejasných okolností. Na rozdíl od Beziérs byli všichni obyvatelé Carcassonne ušetřeni, bez ohledu na jejich víru. Údajně všichni odcházeli zcela nazí (ve spodkách), majetek zůstal křižákům. Carcassonne se podařilo původní Okcitánské šlechtě znovunabýt až v roce 1224, nakonec však stejně připadla králi Francie, jakož i celá Okcitánie.  *

Bouřková fronta rozpoutala zanedlouho své inferno (navzdory tvrzení předpovědí na internetu, že pršet zde vůbec nemá) a my jsme se díky tomu následně zkávovali v jedné z místních hospůdek. Kromě počítání blesků, pištění hostů při zásazích blesků do Citadely a vyslechnutí koncertíku španělského minstrela, jsme za bubnování kapek intenzivně řešili, kam z Carcassonne dál. Předpověď tvrdila, že zamýšlený Puivert je v samém epicentru bouřek a extrémním úhrnu srážek (konec konců je to Luciferův hrad, že…), tak jsme potřebovali alternativu. Po nejprudších výbojích blesků a dešťové smrště se počasí umoudřilo na úroveň mrholení, a to nám stačilo k přesunu ve směru Lagrasse - místa, kde mělo líti nejméně.

Jestliže déšť měl být v Lagrasse nejslabší, tak jsem opravdu rád, že jsme nejeli na Puivert. Cestou se setmělo, krajina se změnila na řidčeji obydlenou pahorkatinu s občasnými lesy, vinicemi a pláněmi. Za běžných okolností příjemná cesta malebnou krajinou - později zpříjemňující četné serpentiny a soutězky. Jízdu ovšem komplikuje déšť (především kvůli zmenšené viditelnosti), blesky a když jsme našli konečně zajímavé místo na spaní za Lagrasse, ozývaly se všude rány jako z brokovnice. Mé tvrzení o tom, že to vinaři plaší špačky se jednoduše u druhé poloviny posádky neujalo. A tak jsme dorazili okolo 11 v noci do městského kempu a dobře jsme udělali. Levné a příjemné místo nad městečkem nám zaručilo zasloužený odpočinek a klidnou noc. Ráno nebylo po dešti ani stopy.

15. den: Cucugnan - Quéribus - Peyrepertuse (122 km)

Na jih od Lagrasse se silnice rozpustile klikatí podhůřím Pyrenejí; zhruba po 30 kilometrech jízdy na obzoru vyvstávají siluety hradů Peyrepertuse a Quéribus. Magnifique! Než přijedeme pod hrady, je skoro čas oběda, naštěstí nám do cesty vstoupí víska Cucugnan, jejíž dominantou je starý větrný mlýn. Využijeme pohostinství piknikových stolů a už porcujeme brie a lámeme čerstvou bagetu. Jsme jako rodilí Francouzi. “Ten brie nějak rychle mizí,” poznamenám smutně. “Bageta taky, je prudce jedlá”, zahuhlá Martin s plnou pusou.

Na Quéribus se, stejně jako na všechny renovované katarské hrady, platí vstupné, cca 7 EUR / os. Takže s tím počítejte. Anebo jděte zkratkou, která se napojuje na hlavní přístupovou cestu někde v půlce. Výhledy jsou velkolepé, na jedné straně dohlédneme skoro do Španělska, na druhé se na skále vypíná Peyrepertus. Na něj se vydáváme vzápětí, sledujeme již značenou červenou turistickou stezku, ze které se po pár set metrech odděluje žlutě značená cesta, vedoucí ke středověké Fontaine de la Jacquette. Cesta šplhá nemilosrdně vzhůru - 300 metrů převýšení, tak jsme poněkud zadýchaní a stihneme to taktak na západ slunce. Peyrepertuse je rozlohou obrovský, jedná se vlastně o dvojhrad. Vyšší pevnost však není již dílem katarů. Jsou zde skvěle zachovány donjon, kaple, barbakán i hradby. Veškeré pokusy o detailnější popis hradu se dají shrnout do jediného slova: “WOW” - prostě TO musíte zažít. Západ (či východ) slunce zde posiluje dojem, že jste na “zámku v oblacích”, mimo realitu. Ostatně, Mithra zde býval uctíván také.

Dobytí dvou hradů nás tak zmohlo, že nouzově nocujeme na poli v podhradí.

Zatímco se šourám ráno na hygienu, monsieur vylézá ze svého bílého pojízdného domu a táže se mě, co že to je za tajemnou značku CZ - jestli to je opravdu součást Evropské Unie. Odpovídám, ano, ta tajemná země jest Česko - známá osobnostmi jako Havel, Mucha, Karel IV…. (to poslední nepochopil, ale bylo vidět, že se celkově Frantík zastyděl, nicméně nebyl zdaleka první, kdo na nás takto civěl. Zvlášť v Lagrasu a dál v Pyrenejích jsme pěst na oko, 95 % obyvatelstva kempu tvoří Francouzi). Po stržení stanu vyrážíme směrem kopce na Termes. Ten jsme zdatně minuli a dostali se k němu úplně jinou, ovšem velmi pěknou serpentinovitou stezkou po hřebeni (tedy s výhledem), abychom sjeli do fascinující vesničky pod hradem, nasáli atmošku a katarské zboře na kopci dali košem. Vzhledem k vytýčenému cíli Quéribusu a také Peyrepertusu, jsem (vhodně) odhadnul, že tři hrady bychom za den nedali a Termes byl nejsnáze oželitelný. Ale už vesnička pod hradem je útulná a cesta kolem nádherná: Osamocené křovinaté lesy a kopce dávají tušit blízkost hor a chudého i existencionálně nejistého příhraničí.

Cesta na Quéribus vedla další kilometry stále pustější a liduprázdnější divočinou. Pravda, pustou úplně ne, 3 motorkáře jsme za posledních 70 km potkali. Ve vesničce Cucugnan (s větrným mlýnem) bylo ovšem v kontrastu oproti okolí narváno, vypadalo to, že se zde sjíždí všichni francouzští turisti z regionu na oběd. A přitom menu vychází aspoň 30 Eur na osobu. Je tu nádherně. Celé toto údolí vypadá, jakoby vypadlo ze skicáře Sapkowskeho Zaklínače a knížectví Toussaint.

Následně nabereme síly a útočíme na poměrně příkré svahy vedoucí na Quéribus.  Parkoviště, kasa a Mája bojkotuje, že 7 éček za vstup na rozpadlej hrad rozhodně nedá, i když ji chci pozvat. Přičemž má “geniální” plán, že budku s kasou obejdeme. Já jsem spiklenecky kývl, že jo, protože znám její tvrdohlavost a nepřemluvil bych ji. A tak začala zábavná realizace geniálního plánu šplháním křovinami a šotolinou po úbočí legendárního hradu. Jednak jde o úplné orlí hnízdo, s nádherným výhledem z hradního donjonu, a pak historicky šlo o jeden z posledních hradů, který prokazatelně hájil katary před pronásledováním po pádu Montségur. Majitel hradu před připravenou armádou sice nakonec oficiálně kapituloval, ale Kataři se před trestnou družinou zdekovali, pravděpodobně tehdy do Aragonie. Tam bohužel nemáme čas přejíždět (byť Barcelona je již za rohem) a tak se vracíme po stezce vína Corbiéres 20 (D123) zpět na Okcitánské teritorium, na nejznámější hrad z "pěti synů Carcassonne", v okcitánštině na Castèl de Pèirapertusa.

Jeden z nejextrémněji položených hradů na světě vůbec: Peyrepertuse. Nahoru k němu se dá dojet velice klikatící se silničkou. Nicméně, situace s kasou se u nás opakuje. Tak doplním, že starou značenou turistickou cestou od vesnice Roufirac-des-Corbieres se dá do hradu dostat zcela přirozeně (cesta kopíruje druhou pěší přístupovou cestu do hradu ve středověku). Daň za volný vstup bylo docela dost našeho potu a nervů, jestli jsme schopni tam vůbec trefit. Opět díky mapy.cz za skvělý servis off-line map (tohle není product-placement, ale jejich turist mapy nám často při trekování i motocestách vždy velmi dobře pomohly). Zadostiučinění za námahu vystoupání po svých do hradu bylo  t o t á l n í.

Připojuji video se záběry z dronu, které mě v zimě motivovalo k návštěvě právě Queribusu a Peyrepertusu (zmíněné hrady jsou ve 2 a 21 minutě, na začátku je též hrad Puilaren, který stojí také za vidění a jeli jsme kolem následující den). Naživo jsou místa samozřejmě ještě lepší.

YT - Cap Sud Ouest : Pays Cathare, des vertiges d'émotions
 

 

16. den: Puivert - Roquefixade - Montségur (126 km)

Počasí nám není od rána nakloněno, přesto statečně vyrážíme užít si poslední den zasvěcený katarským hradům (a jedné opevněné vesnici).

Rozhodneme se jet “jižní cestou”, kolem hradu Puilaurens. Takže se nejprve vracíme přes Rouffiac, odkud jsme včera zahájili výpad na Peyrepertuse, a pak v Cubiéres-sur-Cinoble odbočíme prudce na jih. Silnice se vine soutěskami Gorges de Galamus, které jsou tak úchvatné, že stavíme na parkovišti (video viz pasáž Mark). Naskytne se nám výhled na, kdysi jistě mnohem skromější, poustevnu St. Antoine de Galamus, přilepenou ke skalní stěně. Nadšeně opouštíme motorku a jdeme se kochat, a že je čím! Kaple ve sklaní sluji je malou satisfakcí za Lurdy, které již nestíháme navštívit. Je úžasně vyzdobená, osvětlená září svící a pamatuje toho jistě mnohem víc, než by si byl slušný křesťan ochoten připustit…

Když se konečně vymotáme ze soutěsek, naskytne se nám daleký výhled přes lány vinic, obklopené majestátními horami - a černými mraky. Taktak stihneme nakoupit oběd v St.-Paul - de - Fenouillet a už se na nás žene dešťová stěna. Zařizujeme si provizorní piknik-place pod střechou zásobování Carrefouru. Camembert je opravdu vyzrálý, nikdo z nás ho po pár soustech nechce ani cítit. “Bouřka odchází dále do údolí,” konstatuji s pohledem upřeným k obloze,” a camembert odtéká s ní…”

Oblékneme nepromoky a jedeme se podívat na Puivert (pui = kopec; verte = zelený). Luciferův hrad na pozadí temných mračen vypadá impozantně, jen ty děsuplné historky pokulhávají. Nejvíce je v posledních desetiletích podpořil režisér Polanskij ve filmu Devátá brána. Na březích místního druidího jezera (rybníčku) se nachází kemp, ubytování vychází pod 20E, což je hezké. No my máme napilno, tak se zbytečně nezdržujeme.

V mlhavém oparu jemného deště směřujeme na zříceninu Roquefixade. Je obklopena zamženými Pyrenejemi, dvoutisícové velikány lze jen tušit, stejně jako Montségur. K uším nám doléhá cinkání kozích zvonců z luk pod námi a my prokřehle srkáme vřelý čaj z vlastních zásob. Na Roquefixade se neplatí vstupné, je stranou turistického zájmu. Jsme zde docela sami.

Na Montséguru platí oficiální návštěvní hodiny mezi 9-18, pak se zde scházejí “eko a exo” turisté. Tedy my, dredatí Němci, jeden nesmělý Francouz … . Jen vám nesmí vadit stoupání o nějakých 300 výškových metrů. Po schodech to jde skoro samo. Montségur je nejslavnější - a nejméně dochovaná, opevněná vesnice Albigenských. Původní zůstal pouze donjon. Kouzelný půlkruhový výhled nám opět zpestří západ slunce, a my zůstáváme ještě déle, pozorujeme jezero Montbel v dáli i rozsvěcující se světla ve vesnici Lavelanet, pod námi.

Usteleme si na louce pod kopcem, z prvního stanoviště nás vyženou chrochtové, a tak čile poponášíme již stojící stan. Nacházíme se ve výšce kolem 1000 metrů/nm. a teplota citelně klesá. Zahříváme se vínem.

Tak co psát o dni M, čili dosažení Monsegueru po 10 letech od mé poslední návštěvy tam? Den začal lehce zádumčivě, sice slunečno, ale po výjezdu se ochladilo, zatáhlo a začal foukat vítr s nádechem blížícího se podzimu. Krajina je stále zelená, křovinatá, a pustá. Spíš náhodou jsem zmerčil v obci Cubières-sur-Cinoble cedulku s šipkou “Gorges de Galamus” a se zákazem vjezdu obytňáků, což byl zajímavý indikátor k potenciálně atraktivní cestě. Letmá konzultace s mapou řekla, že to vypadá na skvělý nápad a taky, že byl. Průjezd soutěskou byl správný moto adventure. Tušil jsem hezké výhledy, takže jsem zapojil batůžek a dal jí do ruky navigaci ať natáčí. Pořízené video kvalitou sice není nic extra, ale kromě ilustrační má i svou adrenalinovou hodnotu, vzhledem k tomu, že Mája se přeci jen držela jen jednou rukou a já jsem přemýšlel, zda jsem to s tou důvěrou batůžkovi nepřehnal (nepřehnal :) ), protože upuštění mobilu by se na 80 % rovnalo nejen jeho odškrtnutí, ale i konci navigace. 

Při sjezdu do Saint-Paul-de-Fenouillet jdou vidět hustá, černé mračna, ženoucí se údolím ve směru, kterým bychom měli dále putovat. Ve městečku už celkem vítr zvedal prach v ulicích a obyvatelé prchali do kaváren, před blížící se bouřkou. Zatím jsme nakoupili v supermarketu a jak tak platím, koukám, že začínají na parkoviště před Carefourem dopadat první provazy deště. Měli jsme cca minutu něco udělat v začínajícím lijavci. Útočiště jsme naštěstí našli hned za obchoďákem, pod střechou výkladové plošiny pro zboží. To už udeřila smršť deště, větru a blesků naplno. Pochvaluji si tu hůlavu u jídla a čaje, věřím, že o to větší je šance, že průtrž brzo přestane. Po hodině se tak více méně stalo. Pokračujeme dále kolem Puilarénu (krásný hrad, byl jsem tam dříve, doporučuji), přes perfektní sjezd mlžnými horami do Quilénu. Tentokrát již nasazujeme nepromoky. Jsem mile překvapen, že gumy mají docela slušnou adhezi na tom mokrým asfaltu v zatáčkách, kterých je zde dost a dost. Serpentinami nad Quilénu s mocnými výhledy skrze mlžné opary hor (působí to jako mlžné hory někde z Číny) opět nabíráme výškové metry. Po vyjetí na náhorní planinu v dálce vidíme Puivert, čili Ďáblův hrad. 

[Výjezd k němu je prozatím vrcholem mého hradního Zig-Zagování, je to ostřejší než strmá stezka na Quéribus a zírám, že jsme vyjeli v klidu, protože zastavit se v kopci by jistě znamenalo pád a slušné rozbití držky... :) ] Podobně, jako Synagoga satana u Montseguru, je přezdívka hradu Puivert dílo dobové propagandy: když místní šlechtici raději opustili obležený hrad tajnou chodbou a nechali jej zcela prázdný - tedy, “vzal si je ďábel”. Dle historických záznamů inkvizice se zjistilo, že vystrnaděná šlechtická rodina z Puivertu pak konvertovala ke katarství našla na pár let útočiště na Montsegúru. Před křižáckými taženími byl život na Puivertu ve znamení Múz: na přelomu 12. a 13. století byl slavným centrem pravidelného uměleckého klání trubadúrů (ve městečku je dnes též muzeum středověkých hudebních nástrojů).  

Počasí je stále nejisté, tak relaxujeme v místní kavárně a před Montsegurem navštěvujeme ještě i velmi poetickou zříceninku Roquefixade. Křoviny kolem hradu bohužel sežraly nějaké ku*evsky aktivní housenky, takže to všude trošku smrdí jejich prdy a listí je podivně žluklé. To nezní moc atraktivně, ale je to realita, kterou je třeba se prodrat za romantikou. Z hradu jsou nádherný výhledy na Pyreneje, ovečky a stavení roztroušená v kopcích. Díky limitovanému času nyní jedeme přímo k “Synagoze Satana”, jak Montségur nazývali na katolických synodech ve 13. století.

* Krátký historický exkurz: po obsazení kraje křižáky po roce 1209 a zvlášť po roce 1233 byla opevněná vesnice na Montsegúru hlavní centrálou katarského hnutí v kraji a dlouhodobě trnem oku inkvizice. Situace v kraji kolem Carcassonne byla dlouhodobě neutěšená pro obyčejné lidi, vyznavače katarství i původní místní šlechtu. V roce 1243 několika rytířům došla trpělivost a v nedelekém Lavanetu zlikvidovali nejen inkviziční protokoly a seznamy podezřelých, ale k tomu i pár inkvizitorů. To zase na oplátku rozlítilo papeže a jako odvetu vyhlásil kruciádu přímo na Montsegúr. Na svou obranu si kataři najali 100 žoldnéřů. Na výzvu papeže k vrcholku Le pug mělo dorazit stokrát tolik. Přes do očí bijící nepoměr sil obléhání Montsegúru trvalo dlouhých 9 měsíců... *

Jak výsledek obležení nakonec dopadl, si může každý snadno domyslet... Z Roquefixade přejezd exponovanými zákrutami až na loučku pod hradem, kde upálili nejzatvrzelejších 228 katarů po kapitulaci Montsegúru, na jaře l.p. 1244; zabere cca 15 minut.

Rád bych nocoval na hradišti, v základech domů z katarského období (pevnůstka úplně na hoře je z období pozdějšího), ale bohužel riziko bouřky za noci není zanedbatelné, tak se aspoň na magické místo vypravíme na západ slunce. Stmívání s výhledem do krajiny je zde úchvatné, rozjímáme. Do toho si pobrukuji melodii songu Les Cathares od OC - Christian Sales, místního barda se zaměřením na hudbu na motivy katarů, které mě provázelo Okcitánií poprvé v roce 2008 při sólo trekku . 

V přilehlé vesničce doplňujeme vodu a nocujeme na louce kousek od průsmyku, kde je velké parkoviště připravené na závěrečný průjezd závodů cyklistů při časovkách (mrtě parkovacích míst, teď v noci občas karavan). Nocí zaznívá občasné chrochtání nedalekých divokých pašíků, co loví bukvice. Po přestěhování stanu si nijak vzájemně nepřekážíme.

17. den: Carcassonne - Montpellier - Camargue - Arles - Fontvieille (375 km)

Teploměr ukazuje 11 stupňů, tedy oficiálně nemrzne, ale my ano. Navlékám na sebe úplně všechno oblečení, pod vidinou ještě vymrzlejší cesty na motorce. Vypadám, jak chodící airbag… Martin konstatuje: “Rosnička vylezla ze skleničky, zmrzla a spadla na hubu.”

 

Nastal den obratu a našeho pozvolného návratu zpět do reality. Hlavně pomalu, a nic neuspěchat! “Ve Francii je krásná každá zatáčka”, stěžuje si naoko Martin, když poněkolikáté stavíme kvůli focení. Nekonečné platanové aleje střídají lány slunečnic, zvlněné kopce a na nich uhnízděná malebná města, tu a tam okořeněná větrným mlýnem. Směřujeme rovnou na východ, přes Montpellier, kde mi před objektivem defilují plameňáci - v dálce. Do Saintes-Maries-de-la-Mer přijíždíme už v noci, je to neskutečná podívaná, nasvícený kostel nás vítá již zdáli.

Koupeme se pod hvězdami, moře je maličko rozbouřené a zpěněné hřebeny vln pableskují ve světle majáků. Je to velmi silný, archetypální zážitek. Až nám z toho vyhládne, a tak na pláži rovnou piknikujeme.

Přejíždíme přes Arles na vyhlídnutý bivak ve Fontvieille, mají tu prima parkoviště pro karavany i se sociálním zázemím. Nocujeme pod mlýnem, je to trochu z kopce, ale spánek nás dožene rychle.

 

Poslední ohlédnutí ranními mlhami směr La Frau a povzdech, že už nestíháme návštěvu blízké vesničky Montainlou, kde rovněž probíhalo 30 let inkvizičního vyšetřování s posledními údajnými katary v kraji (viz zdařilá antropologická publikace Montaillou, okcitánská vesnice v letech 1294–1324, kniha čerpá přímo z původních protokolů inkvizice z Vatikánských archívů). Dnešní Montainlou se skládá z pár baráčků na krásném kopci s výhledy do kraje, tehdy ale vypadalo samozřejmě jinak.

Kdo ví, kam zbylí kataři z Montsegúru a Okcitánie uprchli. Někdo tvrdí, že do Aragonska (do Španěl), ale část historiků se shoduje na Provance, Jižní Itálii a někteří historici vidí prvky a střípky katarství či Bogomilství i v některých sektách v Českých zemích, včetně již v úvodu zmiňovaných Adamitů.

 

Čas katarských legend skončil. Nakopávám Versyse směr údolí a Lavanet. Trochu závidím motorkářům v protisměru, kteří navlečení do nepromoků míří do mlžných hor. Přejezd je dnes celkově parádní, brzo se nám otepluje, dešťová mračna zůstávají na úpatí Pyrenejí.

Kávová zastávka v Mirepoix se vyplatila, historické centrum plné domů s dřevěným podloubí je unikátní. Průjezd platanovými alejemi s dalekými výhledy do krajiny - znovu a znovu nádherné, dokonale relaxační a opět nám chybí kamera. Máju musím vyhánět z lánů slunečnic, abychom se dostali do Carcassone. Vůbec se nám z tohoto kraje nechce, ale vyměřený čas dovolené se neúprosně krátí.

Rodiče nás zásobují smskami o kalamitě děsivých povodní v kraji, tedy aspoň podle TV Nova. V naší realitě nic takového nepotkáváme. Ve skutečnosti jsme z kraje okolí Carcassonne opět úplně vysmažení. Dlouho nám trvá se vymotat z Beziérs, chystá se korida a oslavy ve španělském stylu - celé centrum je jedna velká pěší zóna. Kolem desáté večer příjemná koupačka v Saint-Marie, tady se teprve rozjíždí evidentně každodenní noční párty ála koncert Gipsy Kings. Kolem půlnoci se v Arlés, v irské hospodě taktéž s koncertem, osvěžujeme posledním dnešním pressem a dojíždíme na azyl parkoviště u mlýnů ve Fontvieille. Jsem totálně grogy, upadám ve spacáku do kómatu.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE