Dovolená s Yuki ST125TR

Den 3

Nad ránem mě probouzí pár kapek, nic víc. V noci bylo skutečně teplo. Stan je suchý. Sláva. Koukám na radar a jsem si jistý, že dešti dnes neujedu. Plánuji tedy jak nezmoknout a těsně před 10. odjíždím na Bezděz. Dojíždím za sucha a pouští mě s motorkou až na poslední parkoviště. Dál bych dojel stejně tak na trialovce. Tedy já asi ne. Tuše déšť beru bundu i helmu s sebou a motorku parkuji pod stromem. V motorkářských botách, džínách a tričku lezu ten šílený kopec nahoru. Sotva dojdu, spustí se déšť. No nic, kupuji vstupenku a pohled, kapkám se schovávám v hradních prostorách. Zatímco pořizuji pár fotek, přeháňka se zmírní a já už kráčím zase zpátky pod kopec. To je skoro srovnatelné s výstupem nahoru, protože mokré kameny v těch botách dost kloužou. Téměř dole se zase rozprší. Řeším to pohledem na radar a 30 minutovou pauzou pod nepromokavým deštníkem s půllitrem Kofoly. Když dojdu k motorce, není na ní ani kapka. Strom zafungoval lépe, než jsem čekal. Dole vidím známou tvář, ale stále jí nemůžu zařadit. Když mě napadne, že mě učil na fakultě, už ho nevidím.

Upravuji se a už vyrážím přes Mimoň do motorkářského baru Pekelné doly.

To je zároveň i nejvzdálenější místo celé výpravy. Pár kilometrů od Bezdězu dorážím ke křižovatce a při podřazování motorka prostě chcípne. Podezřelé mi bylo předchozí drobné střílení do výfuku. Normálně to neudělá, ani když se o to snažím. Zastartuji, motor chytá a už je vše v pořádku. Divné to občas stavy. Tak o co ti jde?! Po vlhké, místy mokré silnici dojíždím nejsušší možnou stopou do Mimoně. Zde natankuji 6,3 litrů. Od předchozího tankování ujeto 206 km, takže spotřeba činí 3 litry na 100. Tak a přímou cestou do Pekelných dolů. Bohužel mi plán těsně nevychází a já 5 km od doupěte zmoknu.

Užasle přijíždím a hned prvním vjezdem vniknu do jeskyně. Motorku nechám opatrně na okraji, schovanou před deštěm. V jeskyni je zima a tma (to už tak v jeskynních bývá). Z reproduktorů zrovna zní Metallica- Welcome Home, což mi jen přidává na náladě. Tak tady jsem v ráji. Nejprve musím všechno prolézt a prozkoumat (poté ještě 2x). Po přátelském přivítání od obsluhy usedám, s gulášem a nealko pivem, na gauč. Po obědě jdu ven, aby mi slehlo a prohodím pár vět s obsluhou a výtvarnicí, která studovala v Jihlavě. Prvně se mě zeptá, jestli Mikulka ještě funguje? Ujišťuji jí, že ano. Po krátkém rozhovoru si jdu objednat ještě presso, šátek, placku a razítko do knížky pana Hošťálka. V baru dnes vládne prázdnota a motorkářů to moc není, ale o to více cyklistů a jiných zvědavců. Všichni jsou vítáni! To už ale rozjímání utíná burácení motorek BMW z německého BMW klubu. Všichni projíždí skrz bar a parkují venku. Při obdivu Géések (chci si pořídit) zapomínám počítat, kolik jich přijelo. Já už se ale zvedám a připravuji se na další cestu. Za znění skvělé písně Mein Herz Brennt od Rammstein (Němci se po příjezdu museli cítit jako doma) startuji na drc. Postupně ubírám sytič a nechám to trochu zahřát, aby mi motor nevynechával při průjezdu barem. Zapínám světlo a já na lehce protočenou jedničku projíždím skrz celý bar. V tu chvíli se ze stroje line tak skvělí zvuk, že bych už nejraději jezdil pouze v jeskyni.

Nasazuji tempo, a ihned po zmizení z krytu jeskyně, začíná poprchávat. Jedu zpět přes Mimoň a v Ralsku se chystám odbočit na Bělou pod Bezdězem. Navigaci nechávám spát, ale je to chyba. Netušil jsem totiž, že Ralsko se tu jmenuje úplně všechno. Po tom, co stojím u zákazu vjedu kdesi v lese, zapínám navigaci. Po pár kilometrech dorážím do třetího Ralska? No konečně jsem tu cestu našel a jedu do Bělé. Pršet začíná 3 kilometry před ní. Já to riskuji a kašlu na nepromokavé kalhoty. Rifle jsou slušně mokré, ale já spoléhám, že vítr na motorce je usuší. Až tedy déšť ustane. Tohle všechno se dokonce i stává. Z Bělé jedu na Katusice. Kousek za nastává závada. Jedu konstantní rychlostí a najednou rafička rychloměru padá až na 0. To jsem ten náhon před cestou i namazal! A věřte, nebo ne. Dnes jsem zrovna na ten pitomej náhon pomyslel. Radši už nemyslet na nic! Teď tedy kilometry jen podle navigace a snad odhadnu tankování. Rychlost kontroluji podle otáček a jedu dál. Přes Bezno a Benátky nad Jizerou pokračuji dále do Lysé nad Labem a pak do kempu Wostrey.

Hledám místo na stan a stavím motorku na dost měkký podklad, který tu všude je. Třikrát to přestavím, ale konečně drží. Později to chci pojistit, protože důvěru v to tedy nemám. Stavím stan a najednou se ozve podivný zvuk. Než se rozkoukám. Bác. Motorka leží na boku. Tak to jsem nestihl. Postavím jí zpátky a zajišťuji proti znovu upadnutí (snad). Vzhledem k tomu měkkému podloží se jí vůbec nic nestane. Mezitím se udělalo šílené vedro a já zatím sbírám rozsypané věci. Dostanu žízeň a jdu na jedny Svijany. Bouřka, která se žene, se kempu zázračně vyhne. Zabývám se chvíli knihou a večeří, ale to už je čas jít pokračovat v těch Svijanech. Pro jistotu taky dobíjím mobil a mezi tím vším dopisuji deník. Hlavně mi teda dopsala propiska (gelovky fakt nic nevydrží). Řeším to zapůjčením propisky od číšníka. Dnes ujeto už lepších 160 km. Jo a ten náhon je opravdu přetržený.

Den 4

Ráno ve stanu se mi zdá, že svítí slunce. V noci bylo teplo a i když jsem spal na nejhrbolatějším terénu ze všech nocí, dopřál jsem si královských 9 hodin a 40 minut spánku. Tak tohle se mi doma v posteli nepovede. Zvláštní. Po zjištění, že je téměř 9 hodin ani neberu do ruky knížku a mířím téměř rovnou na to presso. Večer jsem to přeci obsluze slíbil a dám si ho mnohem radši, než svoje kafe 3 v 1. Rozhodně chválím, že ač mají oficiálně otevřeno od 10, na kafe mě zvali už na 9.

Jakmile rozepnu stan, vidím, že slunce opravdu nesvítí. Je pod mrakem a mlha. Po kávě ani nesnídám, nějak dnes nemám hlad a beru přeci jen do ruky knihu. Poté zkouším zadat do navigace trasu, ale ta si pořád jede svojí a i přes 8 průjezdních bodů ta mrcha trvá na své verzi. Pokusy tedy vzdávám a kilometráž dnes snad nějak dopočítám s pomocí map na internetu a kratších úseků v navigaci. Moc přesné to ale bohužel nebude.

Pomalu balím věci, ale dnešní den začínám opravdu vlažně. Vše je sbaleno, ale mobil s powerbankou není k nalezení. Během asi 10 vteřin, kdy pro jistotu kontroluji batoh a tašku s oblečením, je mi už jasné, kde je. Sbalit mobil i s powerbankou do stanu, to chce přeci jen jistou dávku talentu. Tak podruhé sbalit stan, upravit se, sytič na plno a start na drc.

Po cestě přes kemp upravuji zrcátko, které se při pádu motorky samo přenastavilo a vyrážím směrem na Český Brod. Dnešním cílem cesty je právě ta cesta samotná. Chci jet okolím řeky Sázavy. Vůbec jsem si neuvědomil, že pojedu těsně kolem vysílače středovlnného vysílače Liblice. Ten umožňuje brutální vysílací výkon až 1,5 MW a to mě jako radioamatéra zajímá. Obě dvojčata tedy odfotím a pokračuji. Za Českým Brodem mi dochází, že mě navigace vede silnicí číslo 12 na Kolín. To je přesně ta, co jsem po ní jet nechtěl a v náhledu ukazovala navigace trasu jinou (tak tímhle excesem tahle aplikace od Microsoftu končí a příště se mnou jede jiná). Vzdávám to a jedu tudy. Pro sichr dotankuju na samoobslužné čerpačce, kterých se bojím, jako čert kříže za stovku 3,4 litrů. Míjím Kolín a těším se, až z téhle silnice vypadnu.

Konečně jedu směrem na Uhlířské Janovice a Zruč nad Sázavou. Chvílema si užívám úzké klikaté cestičky. I když jsou rozbité, endurku to příliš nevadí. Znáte to? Vytočit, brzda, pořádný náklon a na výjezdu naplno. Ždímám z toho maličkého motoru všechno a jemu se nad 8000 otáčkami vyloženě líbí. Radost mi v zápětí kazí uzavírka na Zruč. Měl jsem jí ignorovat, jak mám na enduru ve zvyku. Najedu více než 15 km zbytečně a pokaždé přijedu do stejného místa z jiné strany. Značení objížďky je zase na úrovni. Těsně pře Zručí vidím rozhlednu Babka, tak tady se zastavím. Nakonec proč ne? Byla postavena až roku 2014 a to vysvětluje, proč na čundru v Posázaví unikla před lety naší pozornosti. Jednoduše neexistovala. Čas se nachýlil a dostávám hlad. Chtěl jsem se najíst v Ledči, ale najdu putyku ve Zruči.

Obsluha se moc nemá a nijak zvlášť to tu nevypadá. Je mi předložen jídelníček hotovek na roztrhaném papíru a já vybírám tradiční vepřo knedlo zelo, na pití malinovku a nedělám chybu. To jídlo je vážně skvělé. Při pohledu na účtenku mě zaujal titul Mgr. a Ing. Majitelky a číšnice v jedné osobě. Touhle dobou je už opravdu šílené vedro a já se už těším na vítr ve vlasech.

Zvedám kotvy a jedu trasou Ledeč nad Sázavou, Světlá nad Sázavou a Havlíčkův Brod, kde dotankovávám 4,5 litrů. Z Brodu vyrážím na Polnou a to už jsem téměř doma. Já mám ale jiný plán. Přes Věžnice to beru na Kamenici a pozadu na Velké Meziříčí, kde chci ještě před návratem domů pozdravit kamarády. Jeden je zrovna na odjezdu a druhý není doma. Chviličku popovídáme a já stejnou trasou jedu zase zpět. V Kamenici to akorát beru rovně směrem na Luka nad Jihlavou. Je kolem 6 a já přijíždím domů. Takže jsme to zvládli! A já mám takovou žízeň, že jen vyhodím uschnout stan a spacák, dám zaslouženou sprchu a už držím v ruce vychlazené pivo. Tak a příště na Géésu a vzdélenost vynásobit násobkem obsahu, nebo že by na Čézetě? Uvidím. Dnes najeto cca 245 km. Celkem najeto za 4 dny cca 754 km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE