Cesta k pivním pramenům

Den první

Ráno má Motogang sraz u nás v Koldíně. Fanda z Chocně na Babče ČZ175 + PAv dorazil jako první. Během chvíle přijíždějí i Švejček na Jawě 250 + PAV a Láďa také na Švejčkově druhé Jawě 250 také s Pávíkem. Jsme ready, tedy vyrážíme směr Lanškroun, v plánu je poznat Pivonín u Zábřehu na Moravě. Krásné počasí nám přeje a do Pivonína dorážíme krásnou krajinou dopoledne podle plánu. Pár foteček a další na řadě je návštěva muzea tvarůžků v Lošticích. Stáčíme motorky na jih a s příslibem libé vůně a dobré bašty mažeme.

 

Muzeum v Lošticích.

Necháváme motorky na náměstí a jdeme na prohlídku. Technologii Vám nepopíšu, to fakt nedávám, ale expozice je provedena pěkně a vtipně. Ve finále čeká na návštěvníka malé kino, ve kterém jde krátký filmeček ve stylu Járy Cimrmana o prvním majiteli a zakladateli panu Aloisi Wesselsovi a rozvoji  firmy. Mimochodem, víte, jak vznikly první díry v tvarůžcích? To bylo přece… ale… jeďte si to zjistit sami!

 

Po prohlídce jdeme do restaurace na baštu. Nacpaní a spokojení sedáme na motorky a chceme pokračovat. Malá závada na Fandově Babče v podobě ubroušeného kladívka nás na chvíli sice zdržuje, ale byl to jeden z mála technických incidentů po cestě. V dáli na nás čeká vesnička Pivín za Prostějovem.


Bez větších problémů dorážíme a pokračujeme do cíle dnešního dne, vesničky Olšany… ano, modří už vědí… do vesničky z filmu „Dědictví aneb kurvahošigutntág“. Máme zajištěné ubytování na penziónu a slibujeme si kromě posezení v legendární hospodě, kde podlehla i paní exprezidentová, zážitek z pivních slavností, které tam mají v tomto termínu probíhat.

Pivní slavnosti v Olšanech

Parkujeme u penzionu, ubytováváme se a jdeme do davu. Pivní slavnosti tu probíhají už asi druhý den, takže většina obyvatelstva podle toho vypadá. Před hospodou jsou postavené tři stánky a znalecká pivní práce spočívá v tom, vylemtat to, co se na které pípě zrovna co narazí. Je toho průběžně kolem 30-ti druhů, je to teplé a odporné.
Jinak, mez, na které se váleli „pracanti“ tam je pořád, chaloupka je prý zbouraná a po bazénu zůstala díra hned po natáčení. Posedíme tedy v mumraji v hospůdce pod televizí, dáváme po pivu nějaké značky a velmi brzo končíme na čistě natočeném Géčku na penzionu.

 

Den druhý

Ráno vstáváme, dokumentujeme stav návsi včetně několika spících hrdinů, na penzionu snídáme a loudíme z místních nějaké drby o Bolku Polívkovi. Něco se našlo, ale není to nic moc. Rozhodujeme se, že to nazpátek vezmeme kolem jeho bývalé farmy a alespoň se podíváme, jak to tam vypadá.

Projíždíme tedy okolo a otevírají se nám huby dokořán. Objekt jako kráááva, závodiště pro hemelky a jelikož Olšany jsou skoro na hřbetu drahanské vrchoviny a dál z Olšan žádná cesta nevede, je farma situována na jihovýchodním svahu s nádherným výhledem do kraje. No špica.

Ale nic, jedeme dál. V plánu je dostat se skrz Moravský Kras do pivovaru Černá Hora. Krásná projížďka. Bereme to na směrem na Blansko a ve vesničce Křtiny zastavujeme a s úžasem koukáme na obrovský kostel. Doma jsem přes net zjistil, že tato víska oplývá mnoha turistickými lákadly, takže možná příště a na dýl.

Kolem poledne jsme před pivovarem. S Láďou jdeme na prohlídku muzea, které je ve sklepě a poučeni se za chvíli vydáváme opět na cestu. Další zastávka ve Velké Bíteši u motokamaráda Jindry. Opět pěkná cesta. Jedeme přes Tišnov, provoz minimální a podle plánu dorážíme do Bíteše.

 

Voláme Jindrovi, že se stavíme ve městě na oběd a zajedeme k němu na kafe. Ale to by nebyl Jindra. Naléhá a už si přesně nevybavuji, kterou zákeřnou výmluvu použil, ale otáčíme stroje a jedeme k němu přímo. Po příjezdu za cca 20 minut nás čeká obrovské množství jídla a pití… Prý to je u něj normální, povídal potom kamarád Zdenda z Chrudimi. Popovídáme, občerstvíme se a nekonečnými díky hostitelům odpoledne vyrážíme dál na cestu.
Nyní máme v plánu Dalešický pivovar a po prohlídce hodíme kotvu do autocampu Wilsonka na Dalešické přehradě.

Dalešický pivovar

Legendární pivovar známý z filmu Postřižiny, který byl natočen podle stejnojmenné novely Bohumila Hrabala. Kouzelný příběh o starých časech, krásných ženách, motocyklech a o lásce k pivu… ach jo…
Fanda padnuvše vyčerpán na lavičku na nádvoří, začal hulit jak sádrový trpaslík, Švejk poněkud rozladěn zprávami z domova přecházel sem a tam jako v kleci lev, no a já s Láďou jsme šli na prohlídku pivovaru. Nejprve ale bylo nutné zakoupit lístky.
Prohlídky vedly dvě brigádnice, odhadem studentky maximálně druhého ročníku SŠ, mláďátka nezkušená, takže pro Láďu, všemi mastmi mazaného lišáka s prošedivělými skráněmi a neodolatelným charizmatem prostě kořist (verbální, samozřejmě). Zbývalo asi 30 minut do začátku, a tak jsme tam oplendovali, otravovali jsme slečny, když tu… Přišel manželský pár a pán povídá “víte, včera jsem tu koupil manželce žertovné Maryščiny kalhotky, ale ona se do nich nevejde. Letmým pohledem jsme  všichni čtyři sklouzli na pozadí paní a už jsem pouze viděl nafukující se hlavu Láďovu, já se otočil a narval si pěst do huby a s vypětím všech sil jsme čekali, jak se z toho děvčata dostanou. Bylo jasné, že kaťátka velikosti padáků na mít nebudou. K našemu údivu děvčata profesionálně vyměnila zástěrku z troufalých XL za 4XL, ale ani tak jsme moc šancí nedávali.

Prohlídkové trasy zahrnují podle okruhu starý provoz, nový provoz a nebo okruh s ochutnávkou. Vydali jsme se na starou technologii s parním strojem a varnou.

Historie vaření piva se zde datuje od šestnáctého století. Od roku 1977 se v pivovaru pivo nevařilo. V roce 1980 zde byl natočen film Postřižiny a následně budovy pivovaru sloužily jako sklad piva, aby v roce 1982 byl pivovar převeden na obec a po revoluci prodán. Stal se klasickou obětí úvěrových podvodníků a to, co se nepovedlo komančům, bylo málem dokonáno v devadesátých letech. Dnes zrekonstruovaný pivovar žije. Je tu hotel, restaurace, pivovárek, půjčovna kol atd. Je také velmi častým cílem motorkářů a stojí za to se zde zastavit.

Z veselých historek z natáčení stojí snad za zmínku, že při natáčení scény, kdy Maryška míchá krev nebohého pašíka, museli umělkyni ukrutně ožrat, páč měla panickou hrůzu z krve. A pak že to nepůjde.

Ale čas se nachýlil a my po konzumaci nealka pokračovali do autokempu Wilsonka na Dalešické přehradě.


Dorazili jsme do kempu, rozbili ležení, dali první zavlažovací Černou Horu a mazali do vody. Nádhera. Ačkoliv byla plná sezóna, kemp byl nabitý k prasknutí + denní návštěvníci, byla voda maximálně kalná ode dna. Sinice tam letos nějak chyběly.

Po koupeli měla přijít Fandova velká chvíle. Vytáhl z bočního kufru (modrého odpaďáku) Babčy záhadnou, kovem chrastící igelitku a jal se konat. My s úžasem hleděli…
Totiž, za dlouhých zimních večerů vzpomínal veterán Fanda na svá mladická hovězí motoléta a na mysli mu vytanul tak zvaný“ pipi gril“. Skládací přístroj na opékání drůbeže za pomoci několika plechů, suchých větviček a starého budíku. A jal se konstruovat. Výsledkem jeho snažení je unikátní revolverový grileček s bočním topeništěm, poháněný chrastícím čínským motorkem, takže o pozornost jsme měli postaráno. I když se několik drobných nedostatků našlo, nakonec jsme ražničí po hodině a půl vítězoslavně sundali a polosyrové zbaštili za obdivných pohledů procházejících spolurekreantů.

Po této večeři jsme dali několik málo průzkumných černohorských piveček a konstatujíce spokojenost jsme šli do hajan.

Den třetí

Krásné pohodové ráno. Počasí nám přeje a tak balíme motorky a vyrážíme na cestu. Dnešním cílem je projet vesničku Pivkovice kousek od Vodňan a dojezd na šumavskou Kvildu do minipivovárku (hodnocení 8/10). Jedeme na Třebíč, za Třebíčí objížďka, kterou jsem výjimečně nějak netrefil… a už valíme asi 20 km nádhernými lesíky po místních cestičkách. Když nadávky zbytku motogangu, že jsem navigátor úplně nahovno, když nemám ani mapu, dostoupily vrcholu, slevil jsem, kouknul, kde je sluníčko a sjeli jsme na hlavní... Další cesta je až do Soběslavi celkem nezajímavá až odporná. Co také na smrdících dvoutaktech s průměrem 40 km/h na státovce, že? Vše se mění u Dráchova, kde sjíždíme na naše (všemi oblíbené) trojky a mažeme na Vodňany.
Pivkovice nalézáme a nyní hurá do šumavských hvozdů. V zádech máme pěknou bouřku, takže bez nějakého otálení dáváme plnej. Bavorov, Husinec, Vimperk a vzhůru do krpálu. Počasí se vjezdem na Šumavu mrví definitivně, ale úspěšně dojíždíme krásnými lesy na Kvildu. Pivovárek s pekárnou je hned na kraji vesničky, takže parkujeme a jdeme hledat ubytování.

Kvilda

Kvilda je vesnička vysoko v šumavských hvozdech, která byla před válkou docela slušné místo k žití, obydlená převážně Sudetskými Němci. A jak to po válce v celém západním příhraničí bylo, víme. Devastace naštěstí skončila rokem ´89 a dnes je to krásné turistické centrum dostupné pro každého.

 

Ubytování jsme zajištěné neměli, tak jsem poprvé v životě využil turistického centra… Ono to funguje! Tedy alespoň na Kvildě. Paní za stolečkem na náš dotaz okamžitě vytáhla A4 se seznamem všech ubytovacích zařízení, no a my stylem bezďáka v bufetu sjeli na nejlevnější položku. Ubytovna Kvilda Lovecká chata. Noc, abych nelhal, za 300,-. Po zavolání se nám ozval ženský hlas a nasměroval nás asi o 200 metrů zpět. Starší příjemná paní nás uvítala a ubytovala. Čekali jsme tvrdý standard ubytovny s palandami a dalšími padesáti lidmi na hajzlík, ale podkrovní pokoje pro dva, celá chajda jen pro nás, společenská místnost s plazmou a vybavená kuchyňka bylo velmi příjemné překvapení. Motorky jsme mohli uklidit do kůlny a šli jsme na výzkum.

Pivovar Kvilda

Ona je to vlastně pekárna, ale ta nás zajímala pouze okrajově. Minipivovárek je přímo ve výčepu a výčepní zároveň pivo vaří. Krásná práce… Pivovar pokrývá pouze svojí spotřebu, takže ochutnat toto pivo můžete pouze zde, nebo zakoupit PETku na cestu. Pivo je samozřejmě nefitrované, nepasterované, prostě příroda. Vaří zde Osmeráka, Desateráka, Dvanácteráka, polotmavého Divočáka 13°, polotmavého  Galapetra 14° a ultrautrejch černý speciál 16° Rankl Sepp. No, momentálně měli na čepu 10°, 12°, 13° a Rankla, takže jsme pro pořádek začali degustovat od nejslabší kubatury po nejsilnější a pak ještě jednou.  Zejména silnější piva, ke kterým tak často nepřijdeme, nás uchvátily.

Rankl Sepp -  speciál pojmenovaný po legendárním šumavském silákovi se nezapře. Je to jako zatraceně silné kafe. Je tak ho usrkávat… už mi jde zase huba šejdrem… ach jo…

Mimochodem, znáte tu pohádku o bohatém statkáři, kterému chtěl chudý proletariát zbaštit mláto jeho čuníků? Všimli jsme si, že výčepní donesl kbelík mláta k odvozu a neodolali jsme. Držkatá servírka nám donesla talířek a lžičky, no a my si naložili. Trochu to omastit, špetku soli, lžíci cukru a kakaaa a budu to klidně prodávat dětem.

Stínem tohoto dne je Švejkovo rozhodnutí zítra odjet a podpořit těhotnou manželku. Beztak je jak na trní a celkově je ve starostech až po uši. No nenaděláš nic.

 

Den čtvrtý

Po ránu zjišťujeme, že je počasí zmrvené úplně, venku je tak 10°C a prší. Ale jak jsme z televize zjistili, je to pouze nad Šumavou. Švejček je sbalen, ale nám se nějak nechce. Bydlo dobré, krbová kamna si přímo říkají o polínko a pivovar za rohem… Rušíme tedy trojhlasem plánovanou etapu do Chodové Plané a Pivoňě a jdeme na snídani. Po celý den se touláme po Kvildě, navštěvujeme místní muzeum v budově obecního úřadu a jdeme si uvařit guláš a zatopit.
Odpoledne se přihlásil Švejček, že od Vimperka svítilo sluníčko a že v pořádku dorazil. No, v té chvíli jsme už byli v pivovárku.

Den pátý

Jelikož jsme vynechali jeden etapový den, jedeme přímo do Dobřichovic, kde je naším cílem MMX pivovar v Letech u Dobřichovic.
Sjíždíme tedy zpátky do Vimperka a fičíme po „pražské“ silnici č. 4 a zůstaneme na ní až do Příbrami. Zkraje je to cesta krásná. Je malý provoz a krajina zajímavá.  Projedeme Čkyni a Volyň a protože Láďa ještě nebyl v Hošticích, zastavujeme tam. Na jídlo se nestavujeme, pamatujíce se otřesných zážitků z Panorama Tour. V těchto místech je již silnice dost vytížená a cesta se stává nepříjemnou. Za Miroticemi se dokonce mění v dálnici, takže i tuto tradici jsme měli splněnou, ale nejsilnějším zážitkem alespoň v mé paměti zůstala zasunuta vzpomínka na asi desetikilometrovou couračku za náklaďákem s kachnama… brrrr, a to jsem vesničan.

Ale každé trápení jednou skončí a to naše skončilo u Příbrami na sjezdu na naši milovanou Route18. Jak jsem stočil řidítka, uvědomil jsem si, že ačkoliv jsme z druhého konce republiky, tuto cestu brázdí kola našich smradlavek alespoň popáté.

Nejedeme dlouho.  Po třech kilometrech bereme čáru ze státovky do lesů a jedeme do legendárního Pičína. Ne jen tak se asi potřetí vyfotit, ale dostat se z hlavních doleva na Hostomice. Plán se daří, jedeme po nábližkách, prostě paráda. V Hostomicích projedeme kolem právě rekonstruovaného pivovaru, ale s těžkým srdcem pokračujeme. Po okraji Vojenského Újezda Brdy se nekompromisně blížíme k cíli. Řevnice, Lety u Dobřichovic, míjíme MMX, Dobřichovice a je tu kemp.

Kemp nám není neznámý a ani my tu neznámí nejsme. Stačilo se ukazat správci a okamžitě věděl, kam nás zařadit. Ano, byli jsme tu v červnu za borcema ze Sidecarclubu Nasavrky na jejich dýchánku Fichtl Tour. To se nezapomíná.  Domlouváme chatku na jeden den, dáváme z místní restaurace osvěžovací pivíčka, vaříme podkladový gulášek a jsme připraveni vyrazit na průzkum.
Pivovar jsem měl nastudovaný z netu a tudíž znalosti v malíčku. Nejlepší technologie vaření od německé fy. Schulz, sládek, pan Korbel, člověk, který je celoživotně oddán své krásné práci, neměnná kvalita, suroviny nejvyšší jakosti a voda z šedesátimetrové studny. Spodně kvašené pivo, nefiltrované, nepasterované, neředěné. Jdeme na to!
Opět na čepu 10°a 12°, k tomu speciálky černý Stout a polotmavá čtrnáctka. Takže opět od nejslabšího k nejsilnějšímu. Krásná práce. Pěna jako šlehačka, nádherně drží, barvička a chuť parádní. Stoutek karamelový a čtrnáctka opět jako kafe silná.
Blížilo se k večeru. My, dávaje druhé kolečko jsme již roztomile žvatlali, když nás navštívil pan Korbel, který byl tou dobou na odchodu domů. Dovolil jsem si ho oslovit jménem, z čehož byl velmi překvapen a zabředl s námi krátký hovor. Když zjistil, že jsme vlastně pivní pionýři a já se mu snažil vysvětlit, že v MMX jsme naprosto cíleně, byl očividně potěšen našimi zážitky a svojí dobrou prací.
No, vyzkoumali jsme opravdu dobře…

Den šestý

Kemp leží hned vedle trati a příměstské vlaky tu valí jeden za druhým, takže o budíček jsme měli postaráno. Plán na dnešní den slibuje skvělé odpoledne a večer. Jsme domluveni, že ráno za námi do Dobřichovic dorazí Karel, předseda Sidecar Clubu Nasavrky a dáme společnou cestu do Kácova. Tam je od Pavla, také ze SCN zamluvený kemp a dorazí i ostatní přátelé z nasavrckého klubu.

 

Karel kolem deváté doráží na třindě, tedy vyrážíme. Po chvíli najíždíme na cestu, která několikrát křižuje trať legendárního Posázavského Pacifiku. Nádherná krajina, krásné cesty, dvoutaktní orgasmus. Krásné počasí a super parta, co víc si přát.




Po příjezdu do Kácova se setkáváme se zbytkem SCN u pivovaru a jdeme na prohlídku motomuzea v místním zámečku, který ční nad Sázavou. Motomuzeum je maličké, ale vyniká několika francouzskými stroji, které nejsou po Čechách často k vidění.

Kácovský pivovar

Založen byl již v patnáctém století, takže tradice tu rozhodně je. V posledních letech vynikl především aférou s paděláním Staropramene a Gambrinusu, kteréžto vychcaní manažeři včetně sládka přeprodávali ještě vychcanějším pražským šizuňkům, kteří toto pivo dále tankovali do rozdováděných Skopčáků a Japonců. Nutno ale dodat, že koncový zákazník nijak neutrpěl, a ačkoliv je Hubertus brán spíše jako levné pivo, jde o pivo výjimečně dobré. Jinak bychom tu nebyli, že?
Nově zrekonstruovaná stavba na pobřeží Sázavy vás ihned po příjezdu oblaží vůní mláta, které vypadává ven přímo do kontejneru a v něm kvasí. Naproti pivovaru je prodejní sklad, kde lze zakoupit sudy i PETky a samozřejmě i trofejní samolepky. Přes řeku je vodácké tábořiště a kemp, takže jak jinak si v červenci představit ráj…

Inu, závěr Tour de Prdele byl famózní. Ze Sidecar clubu Nasavrky dorazila dobrá polovina členů. Kromě předsedy Karla  Pavel s Vlaďkou, kterážto absolvovala cestu snad poprvé jako řidič, nikoliv jako Pavlův baťůžek, Jindra, který nás tak přebohatě hostil tři dny předem, Peťa se Standou, veselá to kopa a VLAKEM dorazil Zdenda a na otočku autem Wilda. Pavel zamluvil kemp Na Žabkách, a tak jsme se vyrazili ubytovat.

Večer jsme poseděli, dali dlabanec a to dá rozum, že jsme konzumovali Hubertusa. Pěkně čerstvoučkého, protože jsme paní správcové dopili sud a musela pro druhý. Nicméně ani v něm pivo přes noc nemělo čas zvětrat. Paní byla docela ráda, že jsme šli spát jako slušní lidé a chuděra si nemusela půjčovat v Kácově další. Výborný večer, prostě za nás palec nahoru!

 

Den sedmý, závěrečný…

Toto ráno se měla zakončit naše výzkumná cesta. Pobalili jsme, osedlali stroje a vyrazili. Nutno dodat, že týden na cestě po pivovarech se podepsalo nejen na našich řidších bifidusech, ale i naše jindy skálopevné charaktery byly unaveny a podlehly volání prastarých instinktů potřeby domácího bezpečí a odpočinku. Naprosto bezděčně jsme vynechali průjezd obcí Pivnisko a upřímně, na tento úkol jsme si vzpomněli asi za dva týdny…

Nicméně čekal nás zlatý hřeb, a to svačinooběd v Řeznictví a uzenářství  Klepiš v Uhlířských Janovicích na náměstí. Přátelé, kolegové… takhle výborně jsem se už dlouho nepřecpal. Už při stání v bufetu mě opustila odvaha dát si k dršťkové rohlík, protože bylo jasné, že na celou svíčkovou by se nedostalo. Mazec…

Motorky ztěžkly, ale vytrvale nás vezly směrem na východ. Naplánovali jsme ještě krátkou zastávku u Karla v Kovářově na kafe, kam nás Karel dovedl nádhernou krajinou Železných Hor a po posledním pokecu jsme již postupně vyhazovali blinkry na své cestičky domů.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE