Tour de Prdele 2013 - Route 18

Route 18 – zapomenutá cesta Při hledání cesty, která by stála za projetí a byla něčím zajímavá, jsem narazil na silnici č. 18. Proč Osmnáctka ? Má podobný osud, jako americká Route 66. Tedy - vždy tu byla, sloužila, aby nakonec její úlohu převzaly cesty rovnější, rychlejší, nudnější … zanikla, aby čekala na znovuobjevení. Tento cestopis má přiblížit nejdelší československou silnici. Protínala stát jako páteř od středočeského Rožmitálu pod Třemšínem až do východoslovenských Michalovců. Celá měřila úctyhodných 775 kilometrů a ačkoliv nebyla ideálně rychlá, především dnes dokáže nabídnout spoustu nádherných prožitků, hlavně nám, cestovatelům v jedné stopě.

Tour de Prdele 2013 - Route 18

Kapitoly článku

Úvod

Totiž, dnes jsou hlavní proudy dopravy svedeny na cesty souběžné. Dálnice D1 odlehčila naší Osmnáctce přes Českomoravskou vrchovinu na Brno a nově vybudovaná D1 na Slovensku za Ružomberokem převzala hlavní zátěž mezi Tatrami až před Levoču a asi 30 km k Prešovu. Osmnáctka se tím vlastně stala zbytečnou a na území ČR byla ve své celé délce rozdělena a její části přiřazeny pod cesty jiné. Avšak ve výsledku se to pro pohodáře na motorkách projevuje naprosto bezstarostnou jízdou bez kamiónů a kolon.

Cestu podnikl náš Motogang do Zelené jedle v roce 2013 na začátku prázdnin. Jsme jezdci na motocyklech čs. výroby a tato cesta pro nás byla, jako každý rok, formou dovolené „on the road“.

Totiž, dnes jsou hlavní proudy dopravy svedeny na cesty souběžné. Dálnice D1 odlehčila naší Osmnáctce přes Českomoravskou vrchovinu na Brno a nově vybudovaná D1 na Slovensku za Ružomberokem převzala hlavní zátěž mezi Tatrami až před Levoču a asi 30 km k Prešovu. Osmnáctka se tím vlastně stala zbytečnou a na území ČR byla ve své celé délce rozdělena a její části přiřazeny pod cesty jiné. Avšak ve výsledku se to pro pohodáře na motorkách projevuje naprosto bezstarostnou jízdou bez kamiónů a kolon.

Cestu podnikl náš Motogang do Zelené jedle v roce 2013 na začátku prázdnin. Jsme jezdci na motocyklech čs. výroby a tato cesta pro nás byla, jako každý rok, formou dovolené „on the road“.

1. den na cestě - do Třemšína pod Radhoštěm

Je ráno a já s Fandou vyrážíme. Nabaleni na týdenní putování vyjíždíme z Koldína a Chocně na Chrudim a dál na Čáslav, kde na benzínce je sraz s hradeckou částí výpravy, jmenovitě se Švejčkem na Jawě  + PAv, Láďou na Hondičce VT600 a Kořenem na skůtru většího obsahu čínské výroby.

 


Předzvěstí celého charakteru výpravy byla oprava, která čekala Fandu hned po 20 Km – utržené lanko přední brzdy. Byla to brnkačka… zatím.


V Čáslavi na benzínce jsme se po hodině čekání dočkali. Natankováni jedeme středočeskou krajinou na Zruč, nahoru na Neveklov, přes vesničku střediskovou Křečovice do Sedlčan. Tady bereme benzín, radostni krásným časem. Po výjezdu ze Sedlčan však v roztřesených zrcátkách postrádám zbytek. Jenom v dálce Švečkova bludička, tedy se točíme zpátky a zjišťujeme původ absence.

Vracíme se až k benzínce a prvotní záchvaty smíchu střídají obavy. Fandovi se totiž podařilo do Zetky natankovat plnou nafty. Účastníme se snahy roztlačit stroj, ale snaha marná. Láďa kupuje 5l kanystr a rozhodujeme se odpustit polovinu nádrže a doředit benzínem, kolektivně se ujišťujíce v tvrzení, že tráboš na takovou směs je schopen dojet z NDR na Balaton.  No, na roztlačení motor chytne a nechá se i vytočit do neuvěřitelných otáček za efektu ohromného oblaku dýmu, ale po zařazení jedničky chybí tah a motor chcípne. Nedá se nic dělat. Bufetíme z kontejneru dva kanystry od přípravku do ostřikovačů a odpouštíme nádrž do ¾. Mimochodem, poslední zbytky nafto-mixu spotřebováváme až v Michalovcích. Ztrácíme dobré čtyři hodiny a do Rožmitálu dojíždíme až se setměním kolem desáté večer.

V Rožmitále jsem telefonicky zamluvil spaní na turistické ubytovně u koupaliště bratru za 160 Kč/noc. Ubytovna vybavená, čistá, prázdná, hospoda součástí. Doporučuji.

Je ráno. Silnice č. 18 začíná na kruhovém objezdu na výjezdu směr Příbram. Křižuje ji taky silnice č. 19 na Plzeň/Tábor.  Nezbytná fotka před směrovou tabulí a do sedel. Takže vyrážíme ?
 

2.Den na cestě

První kilometry Osmnáctky nás vedou do Příbrami. Počasí nám přeje, cesta ničím nepřekvapuje. Je to celkem příjemná projížďka.

Další porucha. Láďovi se na Hondičce utrhlo tažné lanko od plynu. Stojíme ze městem a řešíme co dál. Motoshop jsme viděli jeden, ale tam nemají, takže nezbývá než improvizovat . Upravujeme vratné lanko a doufáme, že Láďovi nebude chybět …

Po projetí Příbrami nás čeká změna. Rovný úsek za městem je vytížen a auta kolem nás sviští jedno za druhým. Naštěstí tento stav netrvá dlouho. Hlavní proud dopravy je odkloněn po pár kilometrech na Prahu silnicí č. 4 a dál je provoz pohodový.

Projíždíme most přes Vltavu dále na Sedlčany. Cesta utíká příjemnou zvlněnou krajinou, užíváme si dobrou silnici a blíží se čas oběda. Opět díky drobné závadě zastavujeme v obci Křešice přímo před obecní hospodou U kaštanu. Ačkoliv zvenku se hospoda moc netváří, obědem jsme unešeni a dokonce si troufnu říct, že co jezdíme jako parta po světě, nikde jsme se lépe nenajedli.  Doporučuji ! Stojí za to zastavit !
Nabíráme skluz a původní plán přespat na Moravě se začíná trhat. Osmnáctka je svedena do Votic a na výjezdu je přeznačena na č. 150. Cesta se stává horší. Je bohužel znát, že v tomto úseku pozbyla Osmnáctka významu již před lety. Projedeme kolem Blaníku a pomalu se dostáváme do kraje Vysočina.

Pokud si zkombinujete Českomoravskou vrchovinu, minimální provoz a dobrou silnici, dostanete se do motorkářské extáze. Stoupání střídá klesání, zatáčky se vlní krajinou jako hadi. V této části cesty jsme ve schizofrenní situaci – jet, užívat si, točit, klopit zatáčky anebo koukat kolem sebe a dávat cestu na pohodu ? Přiznám, že jsem Pašíka vzal u rypáčku  J.

Další porucha patří Fandovi. Spadlý řetěz ho nadvakrát zastavuje a ve finále mu shnutý řetez u kolečka prolamuje přepážku v motoru. Ale nic, opraveno kladivem, jedeme dál.

Projíždíme Havlíčkův Brod a točíme se dolů na Přibyslav, Žďár nad Sázavou a Nové Město na Moravě. Opět krásná cesta.  Začíná se blížit večer a hledáme místo k přespání.

Přespání jsme vyřešili v Bystřici pod Hostýnem, kde jsme se vydali do Kempu na kopečku. Je to trochu zrada, protože kemp je v hlubokém údolí a je to bývalý pionýrský tábor vlastněný Holanďanem. Ale domluva s ním je dostačující, pivo za dvacet a chatka za stošedesát na hlavu.  Po příjezdu se odpojuje Kořen, hnán pracovními povinnostmi odjíždí směrem domů.

 


V kempu bylo Čechů asi šest i s námi a zbytek cca. šedesát obyvatel byli Holanďané. Nutno uznat, že při pohledu na okolní kopce musely obyvatelům totální placky povolovat sanice. A když ne z kopců, tak soudě podle vykukujících holandských hlav z oken jídelny při pohledu na naše maličkosti, jak vaříme guláš udržujíce nepřetržitý živý řetěz donášky piva.


3.Den na cestě


Ráno pokračujeme v cestě do Boskovic. V Sebranicích přejíždíme E35 a pokračujeme směrem na Prostějov. Cesta vede do kopce po kraji vojenského újezdu Březina a na vrcholu stoupání se před námi otevírá nádherný pohled na Hanou. Sjíždíme do Vícova. Tady se cesta do Prostějova rozdvojuje, ale stará Osmnáctka je značená stále jako č. 150 a je to ta horší doleva. Cesty se opět spojují těsně před Prostějovem. V tomto městě pozor – je skrz na skrz prošpikováno stacionárními radary J.

Cesta nás dál vede směrem na Dub nad Moravou, kde vás při vjezdu do vesnice uchvátí obrovský kostel, který přesně vystihuje úrodnost a bohatství zdejšího kraje. Projíždíme Brodek u Přerova a zanedlouho i Přerov. Ten si vychutnáváme v celé délce a pokračujeme na západ.  Projíždíme Bystřicí pod Hostýnem a po kraji Bystřicko – Hostýnské hornatiny do Valašského Meziříčí. V tomto úseku se cesta zúžuje, ale jízda je příjemná a plynulá. Ve Valašském Meziříčí kupujeme zásoby a hledáme zastávku k obědu. Nalákáni na velké parkoviště zastavujeme U pelikána na výjezdu z Valmezu. Osobně – pokud hledáte spíše klasickou restauraci a nabídkou hotovek za slušné ceny, nezastavujte.

Rozpačití pokračujeme v cestě. Nyní nás čeká projetí Rožnova pod Radhoštěm, rodištěm padlé pěnice I.B. a přejezd přes všechny Bečvy na hraniční přechod Makov.

Slovensko. Na „čáře“, my, zapomětliví, měníme kačky za éčka a valíme z kopce vstříc našim slovanským bratrům. Je to jeden z mála okamžiků, kdy za námi není kouřmo a mašiny jedou přes 80 hodinových kilometrů.

Dojíždíme k Bytče a pokračujeme na Žilinu. Projíždíme kolem dálničních staveb, které svou mohutností a kapacitou překvapí. Tady muselo nějaké to euro padnout … Průjezd Žilinou je v pohodě a cesta je velmi příjemná. Dojíždíme ke Strečnu, ale na obdiv statečnosti  slovenských a francouzských partyzánů nezbývá čas.  Je odpoledne a my chceme ještě jet. Pokračujeme přes Martin a Ružomberok, kde najíždíme na začátek nově budované dálnice. Hledám pomalu ubytování a tak po chvilce sjíždíme na Bešeňovou. Registruji, že na mém speciálně vyrobeném VA metru mi občas naskočí nesmysly, ale jelikož je z PRC, odhaduji to na únavu materiálu.  Nocleh nacházíme v prvním privátu, na který zazvoníme a motorky tlačíme do dvora. Zahradní domek je již obsazen dvěma českými rodinami (A + B J) takže jsme ubytováni ve spodním patře domu. Luxus – 3+1 s koupelnou cca za 300,-/na noc na hlavu. Přikupujeme si „volné vstupenky do termálů“, vaříme guláš a vyrážíme odmočit zádele do akvaparku.

Akvapark. Věnuji mu krátkou samostatnou poznámku. Je to brutální zlodějina. Vstupné do „třetí třídy“ tedy do venkovních bazénů bez skluzavky je za 18 EUR na pár hodin. Další položky na ceníku můj mozek vytěsnil někam hluboko do podvědomí. Nicméně jsme zaplatili a asi dvě hodiny se vařili, než nás vyhnal neodbytný amplión.

Cestou zpět jsme se zastavili na čtyři až pět piv v bistru u řeky, na privátu zbaštili zbytek guláše a šli spát, něvěda, jaká utrpení nás čekají následující den.

4. den na cestě


Třetí den se budíme do zakaboněného rána. Balíme a vyrážíme na cestu. Přejíždíme dálnici na starou Osmnáctku a mažeme, neboť v zádech máme déšť.

Nejedeme dlouho. V Pašíkovi to zakuckalo a najednou ticho. Odstavuji stroj u krajnice, sjíždíme se dohromady a koumáme. Benzín teče a tak další podezřelou je svíčka. Morduji ji z horkého motoru (já blbec). Nic jí není, ale zato z fajfky se začíná drolit bakelit. Otvírám krabičku s ND, ale náhradní svíčka NIKDE ! Fanda hledá, NEMÁ. Švejček hledá … NIC.  Ale, když si myslíme, že jsme opravdu v řiti, z protisměru zablafá dvoutakt a naproti zastavuje otřískaný Pašík ! Míra z Příboru s manželkou byli na tripu v na Ukrajině. V krátkosti líčí útrapy východní expedice včetně krádeže motorky a musíme uznat, že ačkoliv jsme už něco zažili, tak tohle ještě ne. Nicméně, daruje mi fajfku, loučíme se a jedou svou cestou vstříc nečasí. Montuji svíčku a vidím, že je zle. Závit je stržený a svíčka drží jako když nedrží. Ale nasazuji svíčku, kopnu do nášlapky a Pašík zabafá. Hurá na východ !

Projíždíme Liptovský Mikuláš a kdo by to řekl, Pašík si blafnul, svíčka cinkla o deklík a TICHO. Tlačím ho pod dálniční most a začíná rozborka. Podsedlovou část dolů, hlavu dolů a teď co. Opravnou sadu opravdu nemáme, a tak hledáme servis. Skočím za Švejka na Jawu a zkoušíme štěstí v místním servisu. Nemají, ale máme možná řešení. Chlapi vytahují z šuplíčku svíčky a zjišťujeme, že z Favorita je o tři závity delší a já na konci palice dva závity mám. Vracíme se, montuji a zkouška. Blaf a ticho. Tlačím, div se nepo… , ale kýžený výsledek se nedostavuje. Svíčka ven, test – je na nic L. Švejk tedy jede do města shánět svíčku a má štěstí, že se z mise vrátil ve zdraví. Nějak se nepohodl s domorodci v jedné opravně, padlo pár slov a musel zalehnuvše na nádrž kloubit ruku na jawce jak o život. Ale dobrá věc se podařila a svíčku přiváží. Mezitím opět z protisměru doráží peloton tří babet a na nich borci z Těšína jedouce z UA hranic. Prý cesta dobrá, jen nesmějí ty babety moc dřít, páč každý z nich utavil za cestu už přes deset svíček.

Montáž, nášlap … a hurá, jedeme. Jelikož jsme opravováním strávili už přes pět hodin, mažeme co to dá. Je kolem třetí odpoledne a chtěli bychom dojet až na Zemplínskou Šíravu. Cesta je nádherná. Veškerou dopravu pohltila dálnice a my máme volnou a velmi kvalitní silnici. Cesta se opět stává požitkem.
Projíždíme mezi Tatrami, projíždíme Poprad a s dálnicí a tedy i s provozem se sjíždíme až před Levočou. Nicméně i tak je cesta pohodová, kažena pouze časovým skluzem. Pouze z dálky fotíme Spišský hrad a jedeme dál. Projíždíme Prešov a cesta se pomalu dostává plošší profil. Vyjetím z hor se také rapidně zlepšuje počasí. Vranovem nad Topľou projíždíme jako po másle a pohodlnou silnicí se ve Strážskem  definitivně stáčíme se na jih s cílem atakovat Michalovce.

Michalovce. Nevím, kde oficiálně R18 končí, tak se fotíme u cedule a míříme k přehradě, najít si ubytování a naplnit kručící bříška. V prvním kempu vidíme stroje z 2.SV, stáčíme tam tedy řídítka a hle – kdo by to řekl, pražáci J. Ubytování máme v chatce s full servisem, vaříme guláš a jdeme se bratřit, jak se na čehůny sluší. Vypilo se několik kalíšků, několik hodně piv a po příjemném večeru jdeme spát.

 

5. den na cestě


Ráno padlo rozhodnutí podívat se na UA hranici. Nikdo z nás sice nemá pas, takže jedeme pouze na čumendu. Před polednem jsme již na cestě domů – na ZÁPAD.

Ale jak daleká cesta to je, jsme ještě měli poznat. Tedy speciálně já … L. Vracíme se Michalovce zpět a stojím na světlech, když najednou TICHO. Tlačím hajzlíka přes křižovatku a v 35°C lehám k motoru. Teprve nyní zjišťuji, že činský VA metr není unaven, nýbrž jenom neměl co zobrazovat. Záchranná lithiová baterie je k ničemu a tak si beru Fandovu baterii s tím, že on tu moji zatím dobije a takto se dostaneme domů, to není pro nás nic nového. Funguje to a razíme. Po dvou kilometrech ale znovu Pašík zdechá a je jasné, že budu muset podniknout větší zásah kolem dobíjení. Pitvám tedy dekl a dynamo s vidím prodřený drát na kostru. Je oddělané vinutí na statoru a přes ten drát se mi vybíjí i Fandova baterie. Jelikož nepomáhá ani pokus rozběhnout motorku přes mrtvé dynamo s vyřazenou baterií – 3 poloha na spínačce, dělám pokusy, abych zachoval motor v běhu a zároveň odpojil dynamo. Daří se a sháníme jiné.

Bože !, jak jsme byli pošetilí. Mohlo nám být jasné, že v končinách, kde se z každého auta ozývá krutopřísný diktát místních gangsta raperů a motorky tam jezdí jenom s českými SPZ, bude shánění dynama marné. Ztratili jsme dvě hodiny a výsledkem byla pouze naštvanost. Východňárská pohostinnost je právem pověstná.

Cestou míjíme romské osady (ty nefotíme), přejíždíme Dargovské bojiště a cesta příjemně ubíhá.


Prosvištíme Košice a napojujeme se na výpadovku kolem železáren na Rožňavu. V krásném kraji Slovenského Krasu bereme na Agipu kousek od Krásnohorského Podhradí (ano, od toho hradu, který padl, dobit dvěma nezletilými kuřáky z místních chatrčí) benzín a odhodláni vyrážíme.

Opět nejdeme dlouho. Z Pašíka se ozve rána, zadní kolo jde do smyku, zezadu mě do páva šťouchne ještě Fanda čezetou a je konec. Tentokrát je ale doopravdy zle. Na odstavném proužku se Švejkem vyndáváme motor a na první prohýbání je jasné, že ten už pojede domů v kufru auta.

 

Zlomená řadící vidlička ho v těch nehostinných krajích odsuzuje k smrti. Sjíždíme z kopce zpátky na Agip a rozbíjíme ležení za benzínkou.  Švejček mi zajišťuje šváru s vozejkem, vaříme guláš, vypijeme chlaďák s pivem a jdeme spát.


6. den na cestě

Ráno chlapi odjíždějíl. Já čekám do večera, s Michalem nakládáme Pašíka na vozejk, páva do kufru Švejkova  Logana a takto neslavně opouštím Slovensko.
Zbytek motogangu se beze mě toulá další ještě dva dny po světě a na zpáteční cestě se stavují u nás v Koldíně na kafe.

Závěr



Cíl cesty, tedy projet nejdelší československou silnici č. 18 byl splněn. Cesta je to krásná, kvalitní, v dnešní době nevytížená a mohu ji vřele doporučit každému, kdo hledá tip na neobvyklý výlet či motodovolenou za pár peněz, bez nutnosti šprechtit cizozemskou řečí.

Jirka Zahradník, KozelCH

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 35x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist