První balkánský trip v jedné stopě

Probouzíme se s příjemným překvapením, když nám obsluha baru říká, že nemusíme platit za občerstvení, jen za ubytování. Asi si nás plete s nějakými slavnými motorkáři. Neztrácíme čas a vyrážíme po hlavní trase na Bileću a dál k vodopádům Kravica. Ty jsou úžasné, široké přes 120 metrů a vysoké skoro 30 metrů. Jenže jsou také plné turistů, kteří se cpou do každého záběru. Přesto se nám podaří najít místo, kde se můžeme vykoupat a užít si vodu. Pak si dáváme rychlovku ve fastfoodu a pokračujeme do Chorvatska, abychom se podívali na místo, kde jsme jezdili na dovolenou, když byli děti malé. Byla to obec Zaostrog.

Chceme navštívit naší paní domácí, ale nacházíme jen jejího bratra, který nám říká, že sestra je s vnoučetem na pláži a bude až večer. Pomáhá nám se ubytovat ve vedlejším apartmánu a my jdeme prozkoumat, co se zde za ty roky změnilo. Po večeři se potkáváme s paní domácí a zavzpomínáme na staré časy.

Ze Zaostrogu se vracíme zpět do Bosny, tentokrát do národního parku Una k vodopádu Štrbački buk. Ten je ještě hezčí než Kravica, vysoký 25 metrů a obklopený zelení. Od vodopádu pokračujeme do Bihaće, kde se ubytováváme. Hned po příjezdu do města jsme svědky nějaké akce, když z dodávky vyskakují ubrchlíci a běží se schovat do nedalekého průmyslového areálu. Asi jsou na útěku před policií. Město je hodně rozmanité, na jedné straně zahalené muslimky a na druhé straně koncert, kde se baví spousta mladých lidí. Hlavně nás překvapuje čilý noční život. Bohužel ráno nás čeká brzký budíček.

Velmi brzo vyrážíme do Chorvatska, kde si děláme snídani u vodopádu a historické osady Rastoke ve městě Slunj. Řeka Slunjčica tu před svým ústím do Korany vytváří uprostřed syté zeleně peřeje a jezírka, řítí se ve vodopádech přes travertinové bariéry. Před staletími zde vznikla mlynářská osada, jejíž mlýny poháněla voda Slunjčice. Starobylé mlýny a stoupy byly při srbské agresi v 90. letech min. stol. poničeny a vypáleny, ale dožily se obnovy. Je to jako cestovat v čase.

Jelikož čas našeho cestování se rychle krátí, přejíždíme Chorvatsko, abychom se neohlášení mohli zastavit u našich známých ve vinařství Jakljevič. Opravdu je překvapujeme a po chvíli se dozvídáme, že zítra vdávají dceru. Jen chvilku popovídáme a nabíráme zásoby vína, které se nám vejdou do kufrů.

Dalším místem, kde se zastavujeme, je rodné město Žužemberk známého cestovatele Igora Brezovara, který vyprávěl, jak je tu krásný hrad a u řeky výborná restaurace. Když sedíme na terase restaurace, přijde nám člověk přes řeku trochu povědomý. Zeptáme se servírky, jestli zná Igora a ona nám řekne, že tu právě je s karavanem. Nechceme být vlezlí a narušovat rodinné soukromí Igora a tak se jen zdravíme přes řeku. Potom si říkáme, že jsme blázni, že jsme si s ním alespoň neudělali fotku na památku. Přeci jen díky němu a Martinovi Pisaříkovi jsme začali cestovat na motorce. Od tudy pokračujeme na sever do Slovinského Gradce. Cestou nás zastihne déšť a tak poprvé za celou dobu vytahujeme nepromoky.

Poslední den nás čeká trochu nepříjemný přesun přes Rakousko v dešti domů. Strávíme na cestě 12 dní. Projedeme 9 států a ujedeme 3300 km. Velkým překvapením pro nás je Srbsko a moc se nám líbí v pohoří Durmitoru. Samozřejmě Slovinsko zůstává naší srdcovou záležitostí.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE