Honda Gold Wing F6B & Harley-Davidson CVO Street Glide

Základní předpoklady jsou u obou aktérů dány a ambice míří bezesporu hodně vysoko, ale co vzájemné srovnání a konfrontace, tak na to jsme se snažili najít odpověď opravdu na mnoha místech a v různých úhlech pohledu nejen jezdců.

Pokud se tyto dva motocykly setkají na jednom místě, vzbuzuje to u většiny lidí reakci, kterou snad lze srovnat jen se situací, kdy do města přijede pouť. Když pomineme prostorovou náročnost tohoto seskupení, všechny zasáhne na první pohled jedinečné vyjádření. To ve své podstatě principiálně platí pro oba motocykly stejně. Poněkud odlišná je však cesta, kterou se snaží dostat za přízní svých obdivovatelů.
Zatímco H-D sází především na maximální okázalost, množství chromu, kvalitní lak a dech beroucí výbavu, Honda na to jde trochu jinak. Klade důraz na základní prvky kategorie, na věhlas a dědictví „krále značky“ a s přihlédnutím k přeci jen více sériové a cenově příznivější strategii volí tak spíše střídmější vyjádření celku. To však neznamená, že by svůj temný charakter po technické stránce něčím výrazněji ochudila. U tohoto motocyklu je tomu spíše naopak. Nezapře svůj japonský původ a co do technických vymožeností a „hejblátek“ má rozhodně co nabídnout.
Samozřejmě v porovnání s nejvyšší verzí Gold Winga je zde střídmější technická výbava, ale stále ve výši, která vyjma audio systému je plně srovnatelná s konkurenčním modelem CVO Street Glide. Pohled do katalogu a na fotografie je věc zajímavá, ale fyzické vyjádření „živých“ motocyklů proti sobě věc úplně jiná. V této bitvě i vzhledem k četným dotazům přítomných a obdivným reakcím dle očekávání vyhrává tedy spíše CVO Street Glide. Na obranu Hondy je však třeba říci, že k tomu má H-D opravdu slušný finanční polštář k vyjádření individuality, což řada přihlížejících ani netuší.

U Hondy je patrné na první pohled, že zde bylo snahou vytvořit komplexnější motocykl, který cílí na zájemce toužící po motocyklu s širším spektrem použití. Majitele klasické verze modelu Gold Wing tak asi úplně neosloví. Co je zde patrné ihned po usednutí, je jiné sedlo, které navíc dostalo o trochu užší a delší tvar. Jezdec tak sedí celkově níže. Tím se trochu mění jeho pozice a ještě více to umocňuje celkově nižší charakter a jeho pohled na celý motocykl. Z hlediska rozložení hmoty a usazení je to však paráda. Motorka se výborně vodí a bezchybný šestiválec vás potahá takřka za každé situace. Co zde oproti klasické verzi chybí, jsou vyhřívané hefty, satelitní navigace a další dálkové vymoženosti jako tempomat, či elektronicky stavitelný podvozek. Rovněž z hlediska bezpečnostní výbavy můžete zapomenout na airbag, či elektrickou zpátečku. Na druhou stranu to výrazněji motocyklu ulehčí, což ve výsledku opět přispívá k lepší ovladatelnosti. Sympatická je celá řada odkládacích přihrádek z pozice jezdce. Naopak i ve srovnání k H-D mohou být pro někoho lehce matoucí převzaté ovladače z původního modelu. Pokud vývojáři pojali celkově jednodušší a univerzálnější charakter motocyklu opravdu vážně, mohli tuto vizi přenést také do zjednodušení ovladačů.

To CVO Street Glide u tohoto modelu sází na jistotu a léty osvědčený koncept a to nejen v motorové výbavě, která je zde vyšlechtěná na nejvyšší mety včetně hydraulické spojky. Z nabídky vybavení tu nechybí skoro nic a rozhodně tak lze říci, že v této konfiguraci je motorka  lépe vybavena na dálkové trati o čemž svědčí i takové detaily jako je tempomat, či opěrka spolujezdce. O pohodlí jezdce je rovněž skvěle postaráno, zde to asi nejde ani jinak, ale přeci jen pokud jste více příznivci dálek a nelpíte pouze na typickém dvouválci, zkusil bych na vašem místě i velký Gold Wing s uhlazeným šestiválcem, případně nejvyšší cestovní metu od H-D (aktuálně nejlépe z řady Electra Glide – Rushmore). Cenově se dostanete oproti CVO verzi i na lepší peníze, ale to je již také o pocitech a možnostech každého jezdce.
Z hlediska ovladatelnosti je i zde vše v naprostém pořádku, ale samozřejmě rozdíly jsou patrné. Harley působí subjektivně i vzhledem k motoru užším dojmem a jezdec sedí ještě o chlup níže oproti F6B, ale po usednutí na Hondu s níže umístěným těžištěm se jezdec cítí o příslovečný chlup jistěji. Štíhlý Harley v přímém srovnání působí lehce vratkým dojmem, a znát jsou i rozdíly v geometrii, konkrétně delší stopa u H-D. Hondě navíc ke klidnějšímu chování na brzdách pomáhá antiponořovací systém v přední vidlici.
Na adresu odpružení jinak nelze nic namítat ani v jednom případě, a přestože je na pérování hodně cítit, že jeho hlavním úkolem je maximální cestovní komfort, snesou oba podvozky i sportovní tempo. Limitujícím faktorem je - podobně jako u většiny podobných motorek - výška stupaček. V tomto ohledu je na tom o něco lépe Honda, která dovolí větší náklon, na plošinách u Harleye mají zase chodidla jezdce větší pohodlí.
Největší rozdíly tak podle očekávání nacházíme v pohonných jednotkách. Živelnější dvouválec přináší bezprostřednější reakce a výraznější dojem „jízdy na motocyklu“, o zvukové kulise ani nemluvě. Jinými slovy o sobě véčko dává vědět všemi dostupnými prostředky včetně vibrací. Zato kultivovaný šestiválec  se projevuje hlavně svým masivním zátahem prakticky z ničeho - je jedno jaký kvalt máte zrovna zařazený, a on vás vždycky překvapí svojí neuvěřitelnou silou. Harley sic působí živějším dojmem, ale to mu v některých situacích trochu bere body - například při brouzdání po městě je až moc horlivý, a pomalá jízda se neobejde bez občasného spojkování. Honda ve ve srovnání s ním možná trochu sterilní, ale zase tolik neunaví.
Co je třeba opravdu vyzdvihnout, jsou vzhledem k výbavě a možnostem CVO, zde použité brzdy Brembo se systémem ABS, které mají i díky použitému čtyřpístkovému třmenu na zadním kole opravdu rychlý nástup a ani vyšší hmotnost motocyklu je rozhodně neunaví. Ta je ve srovnání s F6B o něco vyšší, nicméně v celkovém pohledu na věc základní předpoklady jsou srovnatelné a rozdíly je třeba hledat spíše v celkové koncepci, použitém motoru a rozložení hmoty. V tomto ohledu vychází Honda asi ve vzájemném zhodnocení o trochu lépe.

Nejsme na závodech a jednoznačný vítěz podle mě ani zde neexistuje. Tam kde vyniká etalon H-D v podobě dlouhodobě zavedené řady Street Glide v jednoduchosti ovládání, komplexnosti použití a zkušeností s poskládáním v této kategorii, tam ještě Honda poněkud ztrácí. Ano, v podobě F6B se jedná bezesporu o velice dobře fungující motocykl, který se dobře ovládá a bezchybně pracuje, ale k dokonalosti mu v této kategorii podle mě ještě kousek chybí a opravdu příkladná ovladatelnost úplně nevyváží celkové pocity z jízdy na motocyklu této kategorie.
Na druhou stranu Hondě nelze upřít snahu, a pokud vám přijde F6B stále ještě moc velký cesťák, v letošním roce se můžete těšit z nového modelu F6C. Ta přináší ještě více obnažený charakter a vrací se tak trochu k historickým modelům Valkyrie. Ostatně ani H-D rozhodně nestojí na jediném modelu, a v rámci kategorie má široký záběr možností a poskládání, takže pokud cílíte tímto směrem, rozhodně věnujte značce více pozornosti. Každopádně rozhodnutí je stejně vždy na vás samotných.