Passová kontrola – Dolomity 2009

zaznamenal: Robert, foto: Daniel

Den 1 – Tranzit včetně návštěvy Grossglockneru

V sedm hodin vyrážíme Jirka (Yamaha Super Tenere), Daniel (Suzuki Bandit 650) a já (Honda CB500) po standardní cestě Pasov, Simbach, Bad Reichenhall a Zell am See směr Grossglocker. Jako tradičně jsme trochu zakufrovali a navíc jsme museli absolvovat jednu objížďku, takže na mýtnici Grossglockeru přijíždíme až v půl páté. Na web stránkách Grossglockneru jsme našli informaci, že "With a private-vehicle or motorcycle ticket, a second drive can be undertaken with the same vehicle (same licence number) in the same calender year for EUR 4", ale celnice (samice od celníka) na mýtnici odmítá náš 15-ti denní lístek z května uznat, takže nás průjezd Grossglockeru stojí místo plánovaných čtyř EUR 18. Po návratu z dovolené jsem dodatečně na německé verzi web stránek zjistil, že se sleva týká pouze jednodenních lístků. I tak se ovšem investice vyplácí, neboť konečně (při naší 7. návštěvě) máme možnost z Edelweissspitze vidět Grossglocker na vlastní oči. 

Dáváme si kapučíno a germknödel a kolem půl šesté vyrážíme směr Heiligenblut a Lienz. Začíná se ochlazovat a asi nám trochu vystydly pneumatiky, protože při sjezdu do Heiligenblutu Danielovi a mě párkrát uklouzne zadní kolo. Těsně před Lienzem mě navíc chytá křeč do stehna. Naštěstí je to přesně v okamžiku, kdy Daniel zastavuje na vykonání potřeby, takže to mohu hned rozchodit. Potom pokračujeme směr Itálie – Dobbiaco a Cortina d'Ampezzo. Kolem San Candido se objevují první vrcholy Dolomit, pokračujeme však v cestě a na focení zastavujeme asi 20 km před Cortinou. Protože je už po sedmé hodině a je zřejmé, že do Soragy, kde máme zajištěné ubytování, nedorazíme před osmou hodinou, raději volám ubytovateli, že přijedeme později a kde jsme. Jeho odhad, že těch posledních cca 100 km nám bude trvat asi 3 hodiny, nás moc nepotěší. Nakonec to však odhadl docela dobře, neboť se už začíná stmívat, takže si projedeme Passo di Falzarego a Passo Pordoi už za tmy a do penzionu Garni Eden v Soraze přijíždíme totálně zdevastovaní za 2,5 hodiny ve tři čtvrtě na deset.

Než se zabydlíme, najíme a dostaneme do postele, je skoro půlnoc. Předtím však musíme ještě zavřít okenice, neboť penzion je bohužel přímo u hlavní silnice s docela velkým provozem. 

Najeto: 813 km, Příjezd: 21:49

Den 2 – Sella Ronda, Passo di Fedáia

Jakoby nestačil hluk ze silnice (a navíc Danielovo a Jirkovo chrápání), v šest (a pak ještě jednou v sedm) hodin ráno nás budí zvony kostela, který je přímo naproti penzionu. To nás asi pán Bůh trestá, že se nemodlíme. Pochrupujeme ještě do osmi a po snídani vyrážíme směr horský masiv Sella. V Canazei zastavujeme u první pumpy, abychom doplnili palivo. Protože je tam docela fronta, jdeme okouknout, co se děje. Pumpa nemá žádnou obsluhu a za tankování se platí předem pomocí peněžního automatu. U něj stojí asi pět Italů a marně se snaží automat přesvědčit, aby vůbec přijal bankovky. Rozhodujeme se pokračovat v cestě a natankovat u další pumpy. Projíždíme Passo Pordoi v opačném směru než včera večer a pořizujeme první fotky stolových hor masivu Sella a jiných vrcholů Dolomit. 
Jirka nás upozorňuje, že už má prakticky prázdnou nádrž, takže když dorazíme do Arabby, hned se sháníme po pumpě. Vypadá to mizerně, takže se na pumpu raději ptám nějakého mladého Itala, z něhož se vyklube Angličan. Posílá nás směrem Passo di Falzarego s tím, že pumpa by měla být po zhruba pěti kilometrech. A co myslíte? Když dorazíme na pumpu, je tam peněžní automat a několik německých motorkářů, kterým chvíli trvá, než přijdou na to, jak dostat ze stojanu benzín. Alespoň to můžeme v klidu okouknout. Vlastně to není vůbec složité. Jen si nejsme jistí, zda automat vrací peníze (na 99% nevrací; zkrátka musíte odhadnout, co se vám vejde do nádrže), takže raději s jedním z Němců směňuji 50 EUR na drobnější bankovky. Po natankování vyrážíme směr Passo di Campolongo, kde točíme první video. 

V Corvaře zastavujeme u hotelu La Perla, v němž má být muzeum motorek. Portýr nás však informuje, že se jedná o soukromé muzeum a že klíče má a provádí jím pouze majitel hotelu, který je momentálně na cestách, a že neví, kdy se majitel vrátí. Vyrážíme trochu rozladěni na další části okruhu Sella Ronda – Passo di Gardena a Passo di Sella – a hned se nám zlepšuje nálada. Občas zastavujeme na focení a po průjezdu Passo di Sella na kafe a zákusek u restaurace, kde mají v altánu vystaveného pěkného veterána Moto Guzzi. 
Sjíždíme až do Canazei a odtud jedeme přes Passo di Fedáia na Marmoladu, což je nejvyšší vrcholek Dolomit s mohutným ledovcovým polem. Je to pěkná cesta a je furt na co koukat. 
Bohužel, když dorazíme do Malga Ciapela, je pokladna lanovky na Marmoladu už zavřená. Je čtvrt na pět a poslední lanovka nahoru odjela právě před čtvrt hodinou. Snad se sem, i přes nabitý program na další dny, ještě jednou dostaneme. Pokračujeme v cestě a vracíme se na Grande Giro delle Dolomiti a na Passo Pordoi točíme další video. Daniel si zapomněl umýt přední štít, takže jsme využili záběry ze zadní kamery, na nichž je dobře vidět, jaký je to občas krpál. 


Najeto: 187 km, Návrat: 19:41

Den 3 – Passo di Sella, Passo di Gardena, Passo delle Erbe, Brixen

Dnes máme v plánu návštěvu Brixenu. Jedeme cestou přes Passo di Sella a Passo di Gardena, směrem Badia a San Martino. I když je po ránu docela provoz, montujeme kamery a točíme cestu na Passo di Sella. 

Při sjezdu z Passo di Sella jedeme za autem a neznalí situace, stejně jako italský řidič auta před námi, včas nereagujeme na nějaké troubení, takže řidič má co dělat, aby se v zatáčce nesrazil s protijedoucím autobusem. Zastavujeme u krajnice a čekáme, co se bude dít. Řidiči auta se zdá, že má za sebou málo volného místa, takže jeho spolujezdkyně stáhne okno a něco italsky křičí na Daniela stojícího přede mnou. Ten na ní česky křičí něco ve stylu "Jak mám couvat do kopce? Nemám zpátečku!". Slyším to dobře i přes zvuk motorů, helmu a špunty v uších. Ještě, že má Daniel zařazený kvalt a nemůže pustit řidítka a gestikulovat. Nakonec řidiči auta dojde, že to bude muset nějak zvládnout, a začne couvat. Protahujeme se kolem autobusu, za nímž už stojí asi padesát aut, a pokračujeme v cestě. 

Zastavujeme až na Passo delle Erbe (Würzjoch). Upozorňuji Daniela a Jirku, že v San Martinu byla odbočka na Muzeum Ladin, které je věnované kulturní historii ladinsky mluvících obyvatel žijících v této oblasti (což se prakticky projevuje např. trojjazyčnými názvy obcí). Pokud bude čas, stavíme se v něm při návratu. 
Cesta do Brixenu je docela v pohodě, kromě několika posledních kilometrů, kdy je silnice hodně rozbitá. V Brixenu parkujeme přímo u mostu mezi centrem a nejstarší částí města Stufels a vyrážíme do centra. Na náměstí Domplatz se prodavačky zmrzliny ptáme na informační středisko, které je z nějakého záhadného důvodu mimo centrum. Když se pak v informačním středisku ptáme na hotel Elephant, je úřednice hned v obraze a obdarovává nás českým prospektem k pobytu Karla Havlíčka Borovského. Vyrážíme po jeho stopách, tedy konkrétně se jdeme podívat na hotel Elephant a dům, v němž později bydlel. Dům je soukromý a jediné, co připomíná pobyt Karla Havlíčka, je pamětní deska. Jinými slovy, skoro to, na rozdíl od starého města, kostela svatého Michala, barokní katedrály a křížové chodby s freskami ze 14. a 15. století, nestojí za návštěvu. 
Při návratu k motorkám se zastavujeme v zahrádce jedné kavárny a zatímco se nad lístkem dohadujeme, jaký zákusek bychom si mohli dát, přijde k nám servírka a jednoduše vyřeší naše dilema: "Choďte dovnútra a vyberte si, čo chcete. Ja vám to potom prinesiem." Prý tu žije už několik let, ale stále bez trvalého pobytu. 

Před převlékáním do motorkářského si Jirka trochu popojede s motorkou, aby měl pro sebe víc místa. Než se stačíme převléknout, objeví se dva carabinieri a postávají kousek od nás. Jirka teď stojí těsně za cedulí zákaz zastavení, takže jsem trochu nervózní, co se bude dít. Nakonec nás však nechávají odjet, aniž by nás trochu podusili. Vracíme se přes Passo delle Erbe, přičemž vynecháváme zastávku v Muzeum Ladin. 

Zastavujeme až na Passo di Sella. Daniel si tu ráno vytipoval jednu vracečku s větším poloměrem, v níž chce natočit pár průjezdů zatáčkou. Bohužel, přesně v té jeho vracečce stojí carabinieri a chytají hříšníky, co překročili povolenou rychlost víc, než by bylo zdrávo. Zrovna tam zastavují jednoho motorkáře, jedoucího ze shora. Zkoušíme tedy natočit průjezd zatáčkou o kousek dál. Potvrzuje se, že nejsme žádní závodníci. V náklonu máme ještě velké rezervy. Navíc si při tom Daniel málem nabije kokos, když za zatáčkou zastavuje "profesionálním" smykem na šotolině. Moc nechybělo a mohli jsme ho i s motorkou tahat ze svahu. Navíc kousek od místa, kde je výstražná cedule "arrived?†". 

Najeto: 233 km, Návrat: 19:24

Den 4 – Südtiroler Weinstrasse, Kalterer See, Messner Mountain Museum, Passo di Costalunga

Zatím jsme do penzionu přijeli pokaždé za tmy, takže dnes jsme si naplánovali odpočinkový den na Südtiroler Weinstrasse (Strada del Vino). Jedeme po hlavní silnici 48 směr Ora. Jsem z toho trochu na mrtvici, protože silnice je docela široká a přehledná, ale přesto je skoro všude plná čára, často omezení rychlosti na 70, občas (u některých křižovatek) na 50 a elektronické měření rychlosti. A Italové, k mému překvapení, docela dodržují předpisy. Z tohoto pravidla jsem vypozoroval pouze dvě vyjímky, jízdu v tunelech a v noci. Asi si myslí, že v tunelech a v noci nejsou jejich přestupky vidět. Nejhorší kombinace je noční jízda tunelem – několikrát se nám stalo, že v tunelu s omezením na 80, kde jsme jeli 100, to kolem nás přes dvojitou plnou čáru prosvištělo několik aut. Poslední úsek cesty, kdy se sjíždí po skále do Ora, je však moc pěkný. Také se skoro skokově mění teplota vzduchu. Přejedete jeden kopec a rozdíl teplot je minimálně deset stupňů. Hned je jasné, proč se v téhle placce mezi horami tak daří vínu. 
Naší první zastávkou na vinařské stezce je Tramin, konkrétně městské muzeum (poznámka: prohlídky jsou pouze ve středu dopoledne). Průvodce naštěstí mluví německy, takže jsme schopni mu jakž takž rozumět. Kromě různých zajímavostí týkajících se pěstování vína, historie kraje a vinné odrůdy tramín, si občas neodpustí nějakou uštěpačnou poznámku na adresu Italů. Evidentně je nemá příliš v lásce. Nejvíc nás asi zaujal kmen 300 let starého vína a sbírka vín "Gewürztraminer aus aller Welt". 
Po prohlídce města pokračujeme po vinařské stezce směr Kaltern. Cesta vede, jak jinak, mezi vinicemi. Měla by to být idyla, ale místy ji totálně přebíjí neskutečný smrad tlejícího vína. Navíc je příšerné vedro (a to je začátek září – to by mě zajímalo, jaké jsou tu teploty uprostřed léta), takže jsme docela rádi, když se můžeme zchladit v Kalterer See, což je nejteplejší jezero v jižním Tyrolsku. Teplota vody není na první pokus nic moc, ale za chvíli si člověk zvykne. Chce to jen najít odvahu skočit. Akorát si člověk musí dávat pozor, aby neskočil do místa, kde plave trochu víc takového příšerně pichlavého sajrajtu. Nakonec tedy dáváme přednost vířivce a blbnutí ve venkovním bazénu. 
Naší další zastávkou je Kaltern, konkrétně muzeum vína. Vjezd do města je pro nedomorodce zakázaný, takže necháváme motorky na placeném odstavném parkovišti a do centra jdeme pěšky. Naštěstí to není moc daleko. Tentokrát je prohlídka muzea bez průvodce, takže se musíme spolehnout jen na popisky a na vlastní znalosti a představivost. 
Naší poslední plánovanou zastávkou je Messner Mountain Muzeum na hradu Firmian které není věnováno např. historii dobývání hor, ale spíše umění souvisejícím s horami a umění asijských národů žijících v oblasti Himaláje. Potkáváme zde další skoro krajanky ze Slovenska. Jedna je milá a pracuje v pokladně a druhá nás pak zjebe při focení v první expozici, kde je to vyjímečně zakázáno. Prohlídku zahajuje průvodce, který nás seznámí s obsahem jednotlivých expozic umístěných většinou v hradních věžích a pak nás vyšle projít si těch 800 m po obvodu a 400 m převýšení samostatně. Samozřejmě jsme něco vynechali a i tak jsme toho měli plné kecky. 
Protože ještě není moc pozdě, rozhodujeme se zajet do San Michele a navštívit jednu z vytipovaných michelinských restaurací v této oblasti, Zur Rose. Jirkovi se však nechce moc utrácet a tak se rozhoduje, že na nás počká v parku u parkoviště a dohlídne na motorky a věci, které jsme nechali přehozené přes motorky, aby odvětraly. V restauraci však začínají vařit až za hodinu a nám se nechce čekat. Když se s Danielem vracíme na parkoviště, Jirka už nás netrpělivě vyhlíží. Dostal totiž břichobol a je to docela urgentní. Vydává se hned do města splnit úkol a když se vrací, usmívá se jak měsíček na hnoji. To by mě zajímalo, co by dělal, kdybychom s Danielem zůstali v restauraci. 

Do penzionu se vracíme přes Bolzano. Plakáty s Ötzim nám připomínají jednu příhodu z loňska. Nevím, jestli pro Ötziho platí něco podobného jako pro faraony, ale Daniel si vyfotil jeho mumii a když jsme pak vyjeli z Bolzana, přetrhl se mu po pár kilometrech jízdy na dálnici řetěz. Ještě že se tenkrát našla dobrá duše, která nám pomohla s odvozem motorky a zajištěním opravy. 

Nějak jsme přehlídli odbočku na Passo di Costalunga, takže nejen, že opět přijíždíme do penzionu za tmy, ale máme možnost vyzkoušet si noční točení. Proti jiným videům, co jsem viděl na YouTube, to není špatné, ale ještě to bude chtít trochu vychytat. 


Najeto: 169 km, Návrat: 20:58

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE