Passová kontrola – Dolomity 2009

Den 5 – Passo di Manghen, Monte Grappa, Passo di Rolle

Ačkoliv jsem už na pravé ucho trochu nahluchlý, ráno mě budí Danielovo chrápání. Oplácím mu stejnou měrou a trochu na něj zachrápu. Reaguje prakticky okamžitě: "Ty blbče, co mě budíš!" R: "Aspoň vidíš, jaké to je, když Tě vzbudí něčí chrápání." D: "Ale moje chrápání zní libozvučně." Jirka mi později prozradí malé tajemství: "Spím se špunty v uších a jsem v pohodě."
Passo di Manghen je dost podobné Passo delle Erbe v tom, že většina cesty vede po docela úzké silnici, i když trochu kvalitnější. Jen to počasí stojí za prd. Je docela zima a zataženo, takže nahoře nad mraky není skoro nic vidět. Po přejezdu průsmyku pak pokračujeme v cestě po rychlostní silnici SS47 až do Bassano del Grappa, kde odbočujeme na Monte Grappu.

Výjezd na Monte Grappu je docela pěkný. Občas zastavujeme na focení. Jsme vzdušnou čarou zhruba 50 km od Benátek, takže by mělo být vidět moře. Obzor je však dost zamlžený, takže se můžeme jen dohadovat. Je také jasné, proč zde probíhaly největší boje první světové války (stařeček Pagáč by mohl vyprávět). Za Monte Grappou končí hory a začíná rovina, takže pokud by Italové nezastavili Rakušany tady, měli by Rakušané volnou cestu k obsazení Itálie.
Památník padlých na Monte Grappa je vskutku impozantní (i přes to, že je většinu času zahalen v mlze). Jsou to vlastně tisíce hrobů padlých vojáků umístěných na kruhových terasách. Samozřejmě hledáme nějaká česká jména, ale moc jich není. Hodně jmen je však česko-německých typu Franc Koudelka. Před hlavní budovou památníku stojí dvě děla. Jirka si náhodou všímá, že jsou českého původu – Skodawerke Pilsen. Kromě památníku padlých zde můžete navštívit podzemní chodby spojující jednotlivé bunkry a vojenské muzeum. Chvíli nám trvá, než najdeme vchod do bunkrů, ale alespoň přitom narazíme na pár zajímavostí, například zákopy vedoucí skoro po hřebenu kopce. Až dodatečně pak zjistíme, že jeden vchod je přímo u muzea, 20 m od místa, kde parkujeme. V některých bunkrech (o rozměrech zhruba 3 x 4 metry) jsou umístěna děla. Pokud se z nich skutečně střílelo, chudáci vojáci, co je obsluhovali.
Do penzionu se vracíme přes Seren del Grappa a Passo di Rolle. Na začátku výjezdu na Passo di Rolle s námi chvíli jede ještě jeden motorkář na Suzkuki Bandit. Pak ho naše turistické tempo přestane bavit, takže za to trochu vezme. Po pár zatáčkách mu můžeme zamávat. Právě ho mají v parádě carabinieri, kteří jsou tu docela aktivní. Passo di Rolle se mi osobně líbí nejvíc z toho, co jsme zatím v Dolomitech projeli. Kvalitní silnice a poměrně rychlé zatáčky, do kterých je dobře vidět.

Poprvé za dovolenou se vracíme do penzionu za světla (tj. před sedmou hodinou), takže využíváme příležitost a jedeme s Danielem navštívit michelinskou restauraci Malga Panna v Moenně, což je jen pár kilometrů od Soragy. Naštěstí pro nás mají jedno volné místo i bez předchozí rezervace. Nemůžeme se rozhodnout, co si z jejich nabídky vybrat, takže to vyřešíme šalamounsky a dáváme si kompletní menu o sedmi chodech za 65 EUR. Ten kulinářský zážitek však stojí za to, a to i když je konečná cena o několik EUR vyšší.

Najeto: 277 km, Návrat: 22:25

Den 6 – Lago di Garda

Natěšení z pár videí na internetu a z reportáže, co nedávno odvysílali na ČT1 v Objektivu, máme dnes v plánu objet jezero Lago di Garda, což je největší italské jezero, které, kromě dobrého koupání, poskytuje díky unikátní termice (přes den tu fouká vítr na sever a navečer na jih) ideální podmínky k provozování vodních sportů. Cesta ubíhá docela dobře, kromě několika Danielových předjížděcích manévrů, kdy má před sebou kilometr volného místa, plouží se za nějakým autem, a potom začne předjíždět na posledních dvou stech metrech. Když ho později trochu nasraně žádám, aby mi vysvětlil svou předjížděcí taktiku, tak mě jeho odpověď odzbrojí. Prý se kochal.
Před polednem přijíždíme do Riva del Garda na severní stranu jezera. Protože je docela vedro (28 °C), dohadujeme se, na které straně jezera by mohl být v tuto denní dobu trochu větší stín, což je zhruba fifty-fifty, takže nakonec na okružní jízdu vyrážíme po východní straně s tím, že západní strana bude odpoledne určitě ve stínu. Cesta vede podél skály přímo podle jezera a jak průjezdy tunely a galeriemi tak panoráma jsou moc pěkné. Občas napravo zahlédneme břeh a pláže, ale pokračujeme v cestě, abychom si po 15-ti pěkných kilometrech jízdy užili motorkářské peklo. Jakmile totiž skončí skalní masiv, jedeme v poměrně hustém provozu dalších 100 km rychlostí 30-50 (vyjímečně rychleji) jedním nekončícím městem. Při první zastávce se snažím kluky přesvědčit, abychom se vrátili, ale nakonec se nechávám ukecat, protože jižní strana jezera je skoro na dohled. A to je chyba. Pomineme-li několik architektonicky zajímavých budov a jeden olivový háj, je objíždění celého jezera absolutní ztráta času. Relativně zajímavých je totiž zase až posledních 30 km na severozápadní straně jezera, kdy se jede spoustou tunelů.
Po čtyřech hodinách jízdy se vracíme vysušení jak švestky do Riva del Garda a pokračujeme kus po severovýchodní straně, abychom zchladili svá znavená těla v jezeře. Voda je krásně čistá a koupání je super.

Při návratu do penzionu jsme pak dostaneme malou lekci z ježdění na kole. Kousek za Trentem totiž dojedeme kamion, za nímž jede ve větrném pytli cyklista. Docela borec. Udrží se za kamionem zhruba 20 km při rychlostech 50-90.

Najeto: 450 km, Návrat: 20:28

Den 7 – Passo di Costalunga, Passo Nigra, Seiser Alm, Sella Ronda

Nějak se nám začíná kazit počasí. Sice svítí sluníčko, ale po ránu je docela zima. Než dojedeme přes Passo di Costalunga a Passo Nigra k našemu dnešnímu cíli – na Seiser Alm (Alpe di Siusi), což jsou největší vysokohorské louky (resp. dle jiných zdrojů největší náhorní plošina) v Evropě – máme ruce zmrzlé jak sobolí h...o a nudli jak socan kravatu. Poslední úsek cesty do Seis am Schlern je tak pěkný, že ho točíme, i když to není passo.



Na parkovišti u lanovky na Seiser Alm se optimisticky (když je člověk na sluníčku, je docela teplo) převlékáme do kraťasů a vyrážíme nahoru. Lanovka je dlouhá 4.3 km a překonává převýšení 820 m, takže cestou máme spoustu času kochat se a filozofovat (například co dělat, když se utrhne podlaha nebo celá kabina lanovky – "v případě, že se utrhne podlaha, chyťte se madel připevněných na stropě; ti co nedosáhnou, ať se chytí těch, co dosáhnou; ale pozor, nechyťte se omylem někoho, kdo také nedosáhne" případně "před dopadem nadskočit"). I když to na naší mapě jižního Tyrolska není zaznamenáno, zjišťujeme, že nahoru vede asfaltová cesta, po které by se mohlo dát vyjet.
Nahoře to pěkně fouká, takže to vypadá, že dnes si uženeme pořádné nachlazení. Vyrážíme od lanovky pěšky na vyhlídku Panorama (2009 m.n.m) Cestou různě fotíme a dohadujeme se, zda zkusíme vylézt i na tu skálu, co je co by kamenem dohodil hned za horizontem. Když však dojdeme na horizont, zjišťujeme, že se jednalo pouze o optický klam a že ta skála je hora Plattkofel, která je několik kilometrů daleko a je vysoká 2955 m. Na vyhlídce je super rozhled jak na různá pohoří Dolomit tak na Alpy. Když se dostatečně pokocháme a naučíme číšnici na terase vyhlídky pár českých slov, je čas vydat se na zpáteční cestu. Stavujeme se ještě v moderním kostele kousek od stanice lanovky a pak už jedeme dolů.
Při troše štěstí bychom dnes mohli ještě stihnout výjezd lanovkou na Marmoladu. Vracíme se severní cestou přes St. Christinu a při zastávce na Passo di Sella zjišťujeme, že bychom to nejspíš nestihli, takže si raději ještě jednou objedeme celou Sellu Rondu, tentokrát v opačném směru než v pondělí.


Večer jdeme opět do naší oblíbené hospody Goofi Pub, kde nejen dobře vaří, ale mají i pěknou obsluhu (která bohužel umí pouze italsky). Je docela nabito, takže musíme počkat na baru, než se uvolní nějaký stůl. Krátíme si čekání popíjením piva, takže když si pak objednáváme, naváže Jirka na mé předchozí přebrebty, kdy jsem například překřtil pizzu "goofi" na "groci", a objednává si "tisamiru". Strávíme v hospodě docela příjemný večer a když se potom vrátíme do penzionu, raději necháváme balení až na zítra ráno.

Najeto: 174 km, Návrat: 18:36

Den 8 – Passo Pordoi, Passo di Falzarego, Passo Tre Croci, Drei Zinnen, tranzit domů

Než ráno zabalíme, nasnídáme se a zaplatíme za ubytování, je skoro 9 hodin. Přesto je venku stále pěkně frišno. Když pak vyjedeme ze Soragy, čeká nás malý šok. Na trávě je ještě jinovatka. Co se počasí týče, načasování dovolené nám vyšlo skoro na sto procent. Naposledy projíždíme přes Passo Pordoi a potom točíme Passo di Falzarego. Bohužel, kvůli zimě nevydrží baterie, takže Falzarego nám v našem video archívu chybí. Než pak v Cortině trefíme odbočku na Passo Tre Croci a skalní masiv Drei Zinnen (Tre Cime di Lavaredo), objedeme si ji kvůli jednosměrkám 2x. Poslední úsek cesty od jezera Lago di Misurina na Drei Zinnen je placený, ale je to asi jediné místo v Dolomitech, kde se platí mýto. 
Když vyjedeme až na nejvyšší parkoviště, marně hledáme ty tři hory, co jsme snad 100x viděli na fotkách v každém obchodu se suvenýry. Nejsme v tom však sami, němečtí kolegové motorkáři mají také "keine Ahnung". Potom si všimneme, že od parkoviště vede cesta kolem hory, u níž stojíme. Jsme tedy přímo u Drei Zinnen, ale na vyhlídku je to ještě pořádný kus cesty. Bohužel je skoro poledne a už si nemůžeme dovolit strávit tu další hodinu nebo dvě, protože jinak bychom se dostali domů o půlnoci. Snad někdy příště.

Domů se vracíme okolo Grossglockneru, ale tentokrát ho objíždíme ze západní strany (t.j jedeme směr Kitzbühel). Na cestě je jeden placený úsek a to Felbertauerntunnel (8 EUR), ale stojí to za to. Cesta domů pak probíhá docela v pohodě, až na tu zimu. Daniel s Jirkou snáší nižší teploty docela dobře, ale já prakticky při každé zastávce přidávám jednu vrstvu oblečení a nakonec i nepromok (neprofuk). Pak už je mi fajn. České hranice přejíždíme v sedm hodin a domů se dostáváme v deset.

Najeto: 750 km, Příjezd: 22:05

Shrnutí

Za osm dní jsme najeli celkem 3053 km s průměrnou spotřebou 4,2 l / 100 km (Daniel a já; Jirka nechtěl spotřebu prozradit, protože mu motorka žere jak tank). Dolomity jsou skutečně nádherné a rozmanité (tabulové hory, náhorní plošiny, rozeklané masívy). Je to ráj jak pro motorkáře tak pro milovníky vysokohorské turistiky. Jen je třeba občas počítat s trochu horší kvalitou silnic – když předním kolem trefíte podélnou prasklinu v zatáčce, není to moc příjemné – ale na druhou stranu jsou prakticky všechny průsmyky průjezdné zdarma.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE