Cesta na jih, za moře, do země Quattro Mori

26.9. Olbia - Livorno - Udine (315km lodí + 460km)

Zpět pluje trajekt výrazně pomaleji. Nad ránem jsme v Livornu. Jede se směr Pisa. Počasí nám stále přeje, ale už to není ono. Sem tam nějaký mráček. Chvíli se motáme po Pise než najdeme věž, no najdeme, spíš hledáme místo na dobré zaparkování. Nakonec se daří a parkujeme téměř u věže. Být autem, tak si ani neškrtnem, ale Italové mají zvláštní parkovací místa pro motorky a skútry, třeba i u marketů, v centrech měst atd. S radostí toho využíváme. U věže je celkem málo lidí, asi je po sezóně a taky jsme zde poměrně brzy. Kolem půl 9. Co se týká historických památek, hlavně těch zapsaných v UNESCO, máte jednu jistotu, narazíte zde na Japonský zájezd. Ano, opět nezklamali, jsou tady. I my vytahujeme svoje foťáčky a probíhá dokumentace. Světlo celkem přeje. Věž je trochu menší než jsem čekal, ale zato víc šikmá. Ten náklon je opravdu překvapující. Trochu se divím, že se to nerozsypalo nebo nepopraskalo. Zřejmě to stavěl dobrej oddíl... mimochodem materiál na její stavbu se vozil právě ze Sardinie. Poblíž je pošta, kupuju poslední pohled. Ten už asi dovezu domů sám. Moc se nezdržujeme a záhy vyrážíme. Dnes máme v plánu přespat opět v Caorle, ve stejném kempu jako při příjezdu. Vyrážíme a jedeme celkem svižně. Boloň tentokrát projíždíme bez zaváhání, žádný divoký průjezd mýtnou bránou. Moc nezastavujeme a padla i myšlenka, že vynecháme Caorle a pojedeme dokud nezatmíme. Už je odpoledne, stavíme  na svačinu u nějakého šíleného marketu. Něco jako Olympie u Brna, přitom městečko se mi zdá celkem malé. Vůbec charakter téhle krajiny v pádské nížině, kudy projíždíme je jiný než u nás. Lesy nejsou, samá rovina, městečka a města nemají tak jasné hranice a sem tam v poli s jednou příjezdovou cestou stojí nějaká hacienda. Na vilu velké na zámeček malé. Prostě hacienda pro italské statkáře – aspoň tak si to vysvětluju. Provoz celkem hustý, ale mimo město to odsýpá. Stavíme na benzince. Teď už definitivně padlo nocování v Caorle a jedeme co to půjde. Počasí se kazí a už se začíná smrákat. Rozhodnuto. Až uvidíme kemp nebo nějaké vhodné ubytování stavíme. Dlouho se nám to nedaří, proto stavíme u nějakého stánku u cesty a zjišťujeme možnosti. Jsme nasměrováni do města, do nějakého levného hotelu. Jsme celkem utahaní a u prvního hotýlku stavíme, vybíhá majitel (?) a nabízí služby. Ptám se na cenu. A tady už zafungovala únava a místo anglického 40 moje ucho slyšelo 14 (€). Říkám si, extra sleva pro motorkáře. No zkrátka mají po sezóně tak jsou vděčni za každého východoobčana. Pro jednoho je to víc než dobrá cena a už motorky strkáme do garáže. Kufry na pokoj a hned horká sprcha, leháro a papáníčko. Sakra, je to ale pěkný hotel. A v tom mi to dochází, takový luxus nebude levný. Kouknu na dveře, tam visí ceník a hned je mi jasno. Je to 40 za pokoj, ne 14 za osobu. Trochu se tomu zasmějeme, ale co, venku prší je zima, za okny se zvedají Alpy. Nakonec to bylo nejlepší řešení před zítřejším dlouhým přesunem až domů. Vyrazíme odpočatí, vyspaní, vymydlení. To za nějaký ten příplatek stojí. Večsr už nikam nejdeme. Klepání deště za okny nepřipadá nijak zlé , usínáme lehce unaveni.

27.9. Udine – Světlá (640km)

Vstáváme brzy, rychle balíme a ještě rychleji odjíždíme. Neb mírně prší, oblékáme hned nepromoky. Cesta je zpočátku trochu depresivní. Dlouhá cesta před námi, špatné počasí, v dálce mlha, za ní  Alpy, no není nám do zpěvu. Jedeme, jedeme cesta se začíná zvedat a na Alpy si už můžeme sáhnout. Tentokrát vynecháme Slovinsko a jedem přímo do Rakous. Přestává pršet a cesta se začíná prokousávat přes hory podél řeky....Tak tohle už je jiný kafe. Cesta vede podél dálnice, ale nepoužívá tunely, proto není o zatáčky nouze. A hlavně není na ní téměř žádný provoz. Jede se skvěle, klikatíme to údolím řeky, boky jsou lemovány vysokými skalními stěnami. Jeden z nekrásnějších úseků cesty. Míříme to do sedla, kde by jsme měli přejet přes hranice. Zbývá pár km, náhle je zde objížďka. Cesta se zužuje, klikatí a nedá se dobře předjíždět. Nakonec jsme v Rakousku, jen ještě najet na dálnici. Opět nějaká objížďka, to máme ale štěstí. Nájezd na dálnici dáváme na druhý pokus. Počasí je na houby, zima jak na horách, prší, mlha. V jednom místě je 8 st. Navigace ukazuje 900 m.n.m. Už čekám na první sníh. Na dálnici docela provoz, řidiči si asi říkají, co je to za blázny v takové slotě na motorce. No, taky bych to dnes měnil za plechovku. Teď určitě. Taková jízda s mi vůbec nelíbí. Ríša se toho nebojí a maže jak čert. Mám co dělat, abych mu stačil. Občas se mi ztratí z dohledu, vždycky ho po chvíli dojíždím. Zatím. V jednu chvíli se mi ztrácí úplně. Sám jsem mu navrhl ať jede, že se necítím na nějakou palbu. Tak jedu sám. Vyhodnocuji situaci. I když mám hodně úspornou motorku, musím ještě jednou tankovat. Nechám Ríšu jet a stavím na pumpě. Najednou se mi ta zima zdá snesitelná. Při placení na pumpě jsem trochu za exota, co si vyjel v super počasí na super projížďku. Něco málo skousnu, protahuju kosti, beru plnou, platím za hajzlík a jedu směr Vídeň a domov. Jak sjíždím z hor počasí se lepší, prší méně a výrazně se otepluje. Před Vídní už přestává úplně pršet. Nepromok sundavám až na hranicích a volám Ríšovi. Nebere to. Cesta už je veselejší, slunce v zádech a vidina vlastní postele mě žene kupředu. Brno projíždím rychle a bez zdržení. Netrvá to dlouho a jsem doma. Volám Ríšovi, dojel v pohodě. Cesta šťastně ukončena bez ztráty kytičky a tak to má být, tak je to jedině správné!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE