Cesta na jih, za moře, do země Quattro Mori

14.9. Světlá - Caorle (760km)

Plánovaný odjezd v 7h odkládám pro vydatný a vytrvalý déšť. Situace se však nelepší, ale už se nedá cuknout. Navlékám se do nepromoku a rychle do sedla a hajdy na Brno za Ríšou. Když dorazím, Ríša už je připraven. Po příjezdu zjišťuju, že moje slabé igelity v botách nevydržely a praskly. Musím je vyměnit za silnější. Ty už vydržely a přežily všechny deště až domů. Vyrážíme z Brna. Déšť je poměrně silný a vytrvalý. Za hranicemi s Rakouskem kupujeme dálniční známky. Mluví zde česky a cenu mají lepší než u nás. Stále prší. Počasí nepřeje motorkářům. Projíždíme Vídní. Až teprve 100km za Vídní přestává a obloha se protrhává. Na příští benzince svlékáme nepromok. Cesta je hned příjemnější. Sem tam zahlédneme i zvedající se Alpy. Před odbočkou na Slovinsko bereme poslední benzín v  Rakousku. Netuším, kde narazíme na další pumpu. Na horách jich asi moc nebude. Vjíždíme do Slovinska, přejíždíme jejich Alpy přes sedlo Vršič. Nahoru serpentýny, v zatáčkách dlážděné kostkama.
No nic moc, dokonce jsem musel řadit i za 2. Konečně v sedle, znatelně se ochladilo. Skály hezké, cestovatelů dost. I poměrně dost motorkářů. Pár fotek a jede se dolů. Cesta dolů serpentýnama prověří naše brzdy. Ta moje zadní začala začala nebezpečně měknout až se propadla úplně. Aha jasná známka nedbalého servisu majitele. Ta brzdovka už si říkala o výměnu dávno. Naštěstí se přede mnou udělala kolona. Brzda vychladla a už zase brzdí. A to už jsme na dalších hranicích a vítá nás Itálie. No vítá, vlastně jsme to sotva zaznamenali. Při další zastávce Richard podotkl, že nesnáší, když se staví stan po tmě. Musíme prostě dojet za světla. Ale kemp v Caorle je daleko a nákup potravin na další den nás trochu zdržel. Dopadlo to tak, že jsem stavěli stan ve tmě, naštěstí světlo v kempu bylo nedaleko. Ubytování v plánovaném kempu v Caorle.

15.9. Caorle - Benátky (neplánovaně) - Livorno (450km)

Ráno rychlá očista a snídaně. Balíme stan, Ríša  maže řetěz, pár fotek téměř prázdné pláže s několika lidičkama cvičícími jógu. Před odjezdem jsme se dohodli, že plánovanou návštěvu Benátek vynecháme, resp.
Přeložíme na zpáteční cestu. Vyjeli jsme směrováni Ríšovou navigací. Svou jsem taky zapnul, ale jen pro kontrolu. Počasí podmračeno, ale bez deště. Jedeme tedy. Na každé křižovatce je odbočka na Benátky, najednou objížďka. Ríša musí co nejdřív natankovat, pak budeme řešit objížďku. Je neděle a tankovat se dá jen u samoobslužných pump. Na to už jsme naštěstí byli varování před odjezdem. Do automatu eura, pak zadat číslo stojanu a jde se na to. Hlavně odhadnout kolik se vleze do nádrže. Uf, jde to naštěstí bez problému. Jen dotankování posledního litru jde záměrně pomaleji. Ale to jsem ještě nevěděl a už jsem myslel, že je konec, tak vytahuju pistoli a hele ještě teče... trochu pocákané sedlo.
Naštěstí mají na pumpě papír na otření čehokoli třeba pocákaného sedla. Vzhůru do sedel a směr Pisa. Jedu za Ríšou, který se řídí svou navigací a náhle vidím, jak si to řítí přímo do Benátek. Mávám, blikám, ale pozdě, už je za odbočkou odkud není návratu. Musíme tedy do Benátek. Na hrázi, molu nebo jak to nazvat zastavujeme. Nicméně otočit to nejde. Do druhého pruhu se nedostanem. Musíme se otočit až v Benátkách. Přijíždíme na zdejší parkoviště, na piko sekundu zastavujeme abychom si řekli „můžeme si odškrtnout Benátky“ Sice jsme chtěli Benátky vynechat, ale jsme tady. oběma se nám roztahuje pusa do rohlíku. Teď už můžeme po molu zpět. Uprostřed mezi pruhy jezdí nějaká šalina nebo co to je. Řidiči poměrně striktně dodržují rychlost. My už to nevydržíme a mírně zrychlujeme. Další cesta je celkem nudná. Abychom ušetřili za předražené Italské dálnice, jedeme mimo ně. Obec střídá obec, mezi nimi 60-ka. Ale tady to nikdo na rozdíl od Benátek nedodržuje. Zpestření přichází až v Boloni. Zase nějak blbě zapracovala navigace. Najeli jsme na špatnou odbočku a šup už jsme před mýtnou bránou. Než stačím něco říct, Ríša jako starý harcovník přijíždí na první mýtnou bránu ve které nikdo nestojí. Mačká nějaké tlačítko, z reproduktoru to na nás něco žvatlá italsky a brána se otevírá. Já (blbec) Ríšu následuju. Za bránou zastavuje, tak mu hned říkám, že jsme v pytli, že nás poplatek nebo i pokuta nemine. Co naplat, vyrážíme najít nejbližší výjezd z dálnice. Stále jsme ještě v Boloni. Po nějaké době, kdy různě kroužíme a motáme se po všech křižovatkách co v Bolooni mají, přijíždíme na výjezdovou bránu. Přijíždíme k okýnku, lístek žádný nemáme. Musím podotknout, že je neděle a u žádné brány ani noha.Vše automaty. Mačkám tlačítko, ozývá se operátor. Značně lámanou angličtinou mu sděluju, že nemáme lístek. Na víc moje angličtina nestačí. Nedokážu mu vysvětlit, že jsme vjeli na dálnici bránou která nám nedala lístek. Ani to, že to bylo nedaleko zde v Boloni. On mi vysvětluje něco jako, že dálnice v Itálii se platí. Chápu, vole, ale fakt ten lístek nemáme. On opět zcela celkem jasně a direktivně a už dostatečně hlasitě vysvětluje, že za ty dálnice se fakt platí. No, to neznáš Čechy. Richard to řeší po svém. Zrovna koukám, jak projíždí těsně za autem, které ctí zákony a poctivě platí. Jen koukám a kroutím hlavou. Za branou mi kyne abych taky jel. No mám na vybranou? Za chvíli jsem za branou a Ríšovi vysvětluji, že nás pokuta nemine. Od toho asi ty SPZ- ky jsou. Ale stejně si namlouvám, že úředník u kamery se třeba nebude chtít zabývat nějakejma motorkářema z východu. Nu což, jedeme dál. Krajina se začíná zvedat. Přejíždíme nějakou vrchovinu. Začíná se kabonit počasí. Stoupáme výš. Projíždíme nějaké tunely. Na konci jednoho z nich na nás bafne dost hustá mlha. Italové ve svých Pandách zapínají mlhovky a zpomalují na rychlost spěchajícího chodce. Mlhovku nemáme, tak musíme přidat. Nasledují serpentýny dolů, trochu se otepluje a mlha mizí. Zato ji střídá déšť. Zastavujeme na nejbližší benzince. Přihání se bouřka. Stihli jsme to tak tak. Čekáme asi 2 hodiny.
Rychle do sedel, ale déšť jakoby se vracel. Po cestě se obloha mírně trhá, ale optimismus není na místě. Dnes chceme ještě stihnout věž v Pise. Přijíždíme do centra hned nám začíná pršet a to celkem dost. Zastavujeme pod rozkošatělým stromem. Rychle oblékáme nepromoky a při tom koukám, jestli neuvidím věž, musí být někde poblíž. A taky, že jo. Asi tak 500 m od nás vykukuje zpoza nějakých hradeb vršek věže. „Hele Ríšo, věž v Pise, můžeme si odškrtnout!“ Huba se nám roztahuje do rohlíku. Ale vzhledem k počasí a času můžeme dnešní návštěvu věže zrušit. Teď rychle do Livorna. Za poměrně slušného počasí přijíždíme do Livorna. Navigace nás naštěstí dovedla přímo na místo.
Jdeme do odbavovací haly pro nové lístky. Ty staré asi neplatí, protože původně plánovaný odjezd z Piombina byl přeložen do Livorna. Později jsme se dověděli, že to bylo z důvodu zvedání vraku Costy Concordie. A ta naše loď by se jim tam asi nějak motala, či co. Čekáme v menší frontě a už nám jedna náramně zmalovaná Italka vystavuje nové lodní lístky. Mažeme k motorkám a rychle do nějakého kempu. Už opět slyší Ríšovo: „ze všeho nejvíc nenávidím stavět stan ve tmě“ Hledaný kemp zadaný v Ríšově navigaci nenacházíme. Zato nacházíme jiný a další a další. Jeden vybíráme a rychle se ubytováváme. Stan stavíme jak jinak než ve tmě. Ale jsme už zkušení, vybíráme místo poblíž lampy. Ríša chytá nervičky, obzvlášť když kapky zvyšují svoji hustotu. V permanenci jsou i čelovky. Boží věc, říkám si. Stan stojí, věci zakryté. Ríšova motorka zakrytá. Moje není žádná mrcha rozmazlená  zvládá to bez plachty. Déšť je pryč, ukázaly se nějaké hvězdy. Kemp je téměř prázdný, pár osamocených stanů. Poblíž Poláci na motorkách, dál Němci v plechovkách. Je čas udělat očistu. Jsme hladoví, tak jsme se rozhodli, že si zajdem na jídlo. Restaurace v kempu naštěstí ještě funguje. Je rozhodnuto. Dáváme pizzu a flašku červeného. Obojí celkem ujde. Když dojídáme zjišťujeme, že jsme poslední hosté. Personál si u vedlejšího stolu chystá opulentní hostinu. Postupně si nosí tolik žrádla, že to snad ani nejde sníst. Především těstoviny, jak jinak. Pustí se do dlabání s takovým gustem, že si vzpomenu na slavnou scénu ze slavnosti sněženek. Jo, jo hned je nám líp, nálada se vylepšila. Jdeme do hajan, zítra se brzy vstává. Musíme stihnout trajekt.. V noci mě probudí hromy a blesky, sem tam i nějaká kapka. No potěš, říkám si, balit stan v dešti.

16.9. Livorno - Olbia - Arbatax (315km lodí + 190km)

Ráno vstáváme dokonce tak brzy, že musíme čekat na ranní recepční. Je překvapivě sucho, bouřka byla krátká a skoro nic nenapršelo. Balíme. Nemůžu najít  rukavice, doufám, že je mám ve vaku, nemám čas se v něm prohrabávat, beru náhradní a jedeme na bránu. Máme ještě chvíli, čas proto prolézám vak, ale rukavice nikde. Beru čelovku a běžím do kempu, jestli tam nejsou. Poláci od vedlejšího stanu jsou vzhůru, ptám se jich, jestli je neviděli. Neviděli. No nic mám smůlu, běžím na bránu a můžeme odjet. Mám trochu po náladě. Rukavice už asi mají Poláci ve stanu. Mumlám si naštvaně pod fousy. Spěcháme na trajekt. Začne se mi mlžit helma. K sakru, musím si zvednout plexi. Jedeme podle mé navigace a jedeme trochu jinou cestou, rozhodně kratší. U trajektu jsme hned. Na shromaždišti před trajektem jsou už snad všichni motorkáři. Jsou tam i dvě skupinky Čechů vesměs na GS-ách. Téměř ihned najíždíme na trajekt. Byl jsem varován na kluzké nájezdové plošiny, které jsou kovové, a teď ráno vlhké. Teď jen přikurtovat motorku a jde se na palubu. Je to paráda, zrovna svítá a mraky ze včerejší bouřky přidávají na atmosféře. Na palubě otvírají bar, dáváme sendvič a já i kafe. Potkáváme tam ty Čechy, dáváme krátkou řeč. Mají kajutu, jsou to voňavky. Děláme pár fotek a pak už obsazujeme lehátka.
Na nich jsme v podstatě strávili celou cestu. Jo, odpočinek se hodí. Taky jsme se podívali na GPS jak rychle plujeme, maže to skoro 50km/h, no to je dost slušný. Po 6,5h přijíždíme do Olbie. Na 315km dobrý průměr. Po výjedu z lodi volám Michalovi. Sraz jsme si dali v Dorgali. Zapínám navigaci a vyrážíme, ostatní motorkáři už jsou pryč. Brzy vjíždíme na dálnici. Tady na Sardinii jsou naštěstí bez poplatku, uf! Jedeme celkem svižně, za chvíli dojíždíme skupinku Čechů. Vesele se zdravíme a ujíždíme jim. Zanedlouho míjíme i druhou skupinku Čechů. Svět je malý. Jede se krásně, počasí jak z pohlednice. Náramně se kocháme a ty panoramata.... Už jsme v Dorgali, setkáváme se s Michalem. Hned nám říká, že teď přijde jedno z nejlepších míst pro motorkáře. Později se dovídám, že na 17,5 km bylo 207 zatáček! No paráda. Kluci mně sice za 3 zatáčkou mizí, ale užívám si to skvěle. Jedu si svým tempem, levá, pravá, levá, pravá, je to neskutečné, nebere to konce. U studánky na mě kluci čekají a pak zase na novo. Levá střídá pravou jak kdyby neměly konce. Kluci opět ujíždějí. Sraz byl v kempu, sice s menším nedorozuměním, ale nakonec se tam setkáváme. Jdeme se ubytovat. Michal měl vybráno výborné místo a měl pro nás i židličky a stolek, což není standardním vybavením. Sehnal je pro nás, je to šikula. Tentokrát nestavíme stan po tmě, Ríša evidentně ožívá. Potom jdeme na nákup. Po dalším menším navigačním nedorozumění se scházíme opět v kempu. Ještě, že ho máme. Večer dáváme víno a nějakou dlabačku. Na obzoru zasvítí první hvězda. Ríša se nám snaží vnutit myšlenku, že by to mohl být lampiónek štěstí. Jako by nestačilo, že těma balónama lítá, on už je vidí všude.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE