Jeden pisálek Milan Kundera píše v románu Nesmrtelnosti
"Pokračovala v cestě. Pravým uchem zaznamenávala příboj hudby - rytmické údery bicích nástrojů doléhající k ní z obchodů, z kadeřnictví, z restaurací. Do levého ucha padaly všechny zvuky silnice - jednolitý šum aut, drtivý rachot rozjíždějícího se autobusu. Pak jí projel ostrý zvuk motocyklu. Nemohla se ubránit, aby rychle nehledala tu fyzickou bolest. Dívka v džínách s dlouhými černými vlasy, které za ní vlály, seděla na malé motorce vzpřímeně jako za psacím strojem. Motorka měla odstraněné tlumiče a dělala příšerný hluk. Agnes si vzpomněla na mladou ženu, která vešla před několika hodinami do sauny a aby uvedla své já, aby ho vnutila jiným, už od prahu na všechny volala, že nenávidí teplou sprchu a skromnost. Agnes si byla jista, že je to docela stejná pohnutka, která vedla mladou dívku s černými vlasy, aby odstranila tlumiče z motocyklu. To nebyl stroj, co působilo hluk, to bylo já černovlasé dívky. Ta dívka, aby se dala slyšet, aby vstoupila do vědomí jiných, připevnila ke své duši hlučný výfuk motoru. Agnes se dívala na vlající vlasy té hlučící duše a uvědomila si, že touží intenzivně po dívčině smrti. Kdyby se teď srazila s autobusem a zůstala v krvi na asfaltu, Agnes by nepocítila ani hrůzu, ani zármutek, jen zadostiučinění. Vzápětí nato se poděsila své nenávisti a řekla si: Svět se dostal na pokraj jakési hranice. Když ji přestoupí, všechno se může proměnit v šílenství. Lidé budou chodit po ulici s pomněnkou v ruce nebo se budou na potkání zabíjet. A bude stačit málo - jedna kapka vody, pro kterou přeteče sklenice. Třeba že bude na ulici o jedno auto, o jednoho člověka nebo o jeden decibel víc. Je tu nějaká kvantitativní hranice, která nesmí být překročena. Jenomže nikdo ji nestřeží a možná nikdo ani neví, že existuje." P...s, co?