,,,pokračování
Den 16., 23.2., Guaranda - Alluriquín
Ráno ještě využíváme dostatečných zásob a vybavené kuchyně a nacpem se míchanejma vajíčkama s klobásou, přes den moc nebude čas, čeká nás slušná porce kiláků. Předání chaty majitelům se opět nekoná, nikdo se neukáže a jinej telefon než ten do chaty nemáme, tak necháme peníze na ledničce, klíč pod kámen a frčíme. Městem jen proletíme, je dost provoz tak se nechcem ani zdržovat tankováním, plánujem to tak po 50 - 100 km, málem se nám to vymstí. Stoupáme zase do hor, ráno je počasí nádherný ale jak sjedem z asfaltu tak vjedem po 20km do mraků a humusu a už z toho nevyjedem. Z části jedem opačným směrem známou trasu kolem El Corazonu, tahle oblast se nám opět ukazuje jako nočník Ekvádoru, část cesty jedem jinudy ale furt šotolina, pak spíš bahno, už máme skoro 350km od tankování a uprostřed ničeho nemáme dobrý pocity, i když sem tam je nějaká místní vesnička a v nejhorším by asi člověk od místních kus benzinu sehnal. Snažíme se jet na úsporu, v bahně to ale není snadný, když se po 390 kilákách vyhoupnem na asfalt v sedle nad městečkem Zumbahua máme vyhráno, víme že k pumpě je to deset kiláků pořád s kopce. Dole dotankujem, rychle zhltem nějakou sušenku a jedem dál, cesta je ještě dlouhá a na mokru to tolik neodsejpá.

Začínáme opět stoupat, prvních 55 km po asfaltu, pak zas sjedem na bahnitou cestu a na asfalt najedem až pár kiláků před cílem, těch asi 70 kiláků je nekonečnejch. Objevujou se i drobný problémy, Honza zjistí že přední destičky se staly už jen předním plechem a nemůže brzdit přední brzdou, což je na dlouhejch sjezdech dost nepříjemný, houpem se nahoru dolů. Mně se zas povede poprvé za celej vejlet motorku odložit, kolej mi vzala předek, roli taky hrála únava, pár metrů jsem bojoval a pak už jen ležel. Ale žádný drama, trochu jsem si neudělal dobře na žebra, motorka má jen ohnutou řadičku, což se opraví silou, naštěstí to je poctivý železo. Ke konci nás potká i pár brodů, řeka je kapku rozvodněná ale dá se, bohužel už není síla ani čas fotit. V údolí u hlavní silnice máme domluvený ubytování, je to spíš taková oblast kde stavěj místní kamionisti a autobusy, večer je už mrtvo ale Honza domluví s majitelem nějakou menší lokální večeři, sušíme věci, popijíme rumíček a plánujem co zejtra, potřebujem sehnat destičky a chcem se podívat k Pacifiku, bohužel je zítra neděle tak uvidíme jak to dopadne.

Ujeto 310km, z toho 180 mimo asfalt.
Čau, Tom
pokračování příště...

Naposledy editováno 27.02.2020 17:24:16

...pokračování
Den 17., 24.2. , Alluriquín - Cojimíes
Snídani poměrně odfláknem, zásob moc nemáme a v okolí nic není, vyrazíme do lehce mrholivýho počasí směr blízké město Santo Domingo a budem doufat že seženem servis nebo aspoň destičky. Skoro všude je zavřeno nebo nám neuměj pomoct, hledáme trochu po čuchu až najdem číňana kterej má otevřeno, je to jen prodejna ale jsou dost ochotný, Honza vyndá desky a číňanka hledá, najde něco dost podobnýho, sama to vybalí z obalu i když neví jestli to koupíme, naštěstí to s drobným násilím pasuje a dokonce i trochu brzdí, časem se to podle Honzy i zlepšuje jak si to sedá. A cena je zatraceně lidová, 2,5 dolaru .

Další cesta je ve znamení "jedeme k moři", dopředu to nebylo úplně v plánu, ale nikde během cesty nenastal problém kterej by nás zdržel, měli jsme jeden den do rezervy pro případ problému, tak to využijem k vejletu. Jedem po asfaltu, pořád je zataženo a drobně poprchává, máme krásnou teorii že se voda odpaří z moře a padá až kus od moře, takže na pobřeží bude krásně, jako většina jednoduchejch teorií to ale nefunguje . Ze San Dominga k moři je to něco přes sto kiláků, časně odpoledne dorazíme do pobřežního městečka Pedernales, v hospůdce na nábřeží si dáme skvělou rybí polívku a pivko.

Pak nás čeká ještě asi 40km po úzkým poloostrově až na konec světa. Cestou je dost vidět část ekvádorskýho "mořskýho zemědělství" - silnice vede podel moře na nízkým náspu a směrem do vnitrozemí je plno slanejch nádrží ve kterejch chovaj krevety a možná i jiný mořský potvory. Dojedeme do turisticko - rybářský vesničky Cojimíes, bez objednání rychle najdem ubytování "Pod kokosama" , pokoj s klimatizací asi 100 metrů od moře za 10 dolarů na osobu, snad nebudou v noci padat kokosy

Po zabydlení jdem projít vesnici, dáme pivko, zmrzlinu, projdem pláž kde i při ne úplně ideálním počasí (už neprší, ale je pod mrakem a jak v prádelně) užívá zbytek neděle hromada místních turistů, vyberem si hospodu u pláže na večeři a jdem na pokoj. Honza neodolá vykoupání v Pacifiku, zážitek ale nebyl úplně úžasnej, já zatím hlídám pokoj (úspěšně) a zbytek rumu (neúspěšně)

Někde lehce po pátý, asi hodinu před soumrakem, vyrážíme na večeři. Maličko nám nedošlo že kombinace nedělního večera (víkendoví turisti jedou domů) a místního nočního klidu moc večeři za soumraku nepřeje, vybraná hospoda pomalu balí, ale nenechaj si ujít kšeft a tak nás usaděj a nakrměj, porce ryby jako hrom, výborný a celkem levný, 23 dolarů za oba.

Pak ještě zajdem do plážovýho baru, jsme tam prakticky sami, dáme pivko, majitel se i snaží komunikovat, pochopíme z toho že je mistrem světa (Ekvádoru, provincie, vesnice, kdo ví ) v přípravě Coco - Loco (bláznivej kokos), pochopíme že se do kokosu injekcí nacpe alkohol a možná další ingredience, pak se neznámou dobu nechá zrát a pak se s ním buď vyhraje soutěž nebo se prodá hloupejm gringům, odoláme a dáme mu šanci vyhrát další soutěž . Pak už jen na hostel, pokusit se rozvěsit už dva dny navlhlý věci a usnout.
Ujeto 200km.
Čau, Tom
pokračování příště...

...pokračování
Den 17., 25.2., Cojimíes - Quito.
Dovolená se nám pomalu chýlí ke konci, dnes nás čeká poslední celej den na motorkách. Ubytování máme zamluvený přes booking někde v kopcích nad Quitem, jsem na to zvědavej, v mapě to vypadá jako nic uprostřed ničeho a Ekvádor mi nepřipadá jako země kde by byly osamělý horský chaty jak v Krkonoších . Dáme lehkou snídani z nakoupenejch zásob a jedem ještě udělat pár fotek na pláži, sice nepere slunce ale už aspoň neprší.

Nejlepší okamžiky bohužel klasicky nejsou na fotkách, při odjezdu prohlásím že pojedem kolem moře, myslel jsem tím ale cestu nad čarou přílivu, Honza to pochopí jakože po pláži a po pár metrech zapadá do rozmáčenýho písku, není čas fotit, moře stoupá a při tlačení motorky nám oběma teče do bot, a to nejen obrazně . Ale tříkilo moc neváží tak ho snadno vytlačíme, odjedem a když po pár kilákách vyleze slunce tak na okraji silnice vylejváme slanou vodu z bot.

Vracíme se stejnou cestou jakou jsme přijeli, ale už je toho vidět víc, po nějakejch 150 km najdeme v Santa Domingu market víceméně evropskýho stylu, děláme nákupy na večer a ráno, nevíme jak to bude se spaním, natož s jídlem. Pak ještě po půl hodině po asfaltu najdem místňáckou jídelnu a najíme se za 8 dolarů i s pitím oba. Pak už odbočíme z asfaltu a stoupáme, v jedný serpentýně potkáme partu kluků na endurech evidentně taky z půjčovny, ale nestavěj, tak si jen mávnem. Převýšení za den je slušný, od moře vystoupáme asi do 3500 metrů, ale už jsme aklimatizovaný tak to nevadí. Občas jsou na cestě napadaný šutry, v jednom místě potkáme auto a po půl kiláku se proplejtáme mezi šutrama velikosti hlavy až velikosti většího psa, auto by mezi nima neprojelo tak musely spadnout jen těsně před náma. Dojíždíme do místa kde máme bejt podle GPS ubytovaný, nikde nic, jen jakási základna místní plynařský/naftařský firmy, Honza tam zkouší zjistit info ale i když mluví s každým od dělníka přes kolemjdoucího místňáka až po šéfa tak nikdo nic neví.

Víme jak to uměj místní s GPS tak projíždíme všechny cesty v okruhu asi 5km, ani debata s farmářem nepomůže (inteligence farmáře i jeho dcery odhadem někde mezi lamou a pasteveckým psem ), navíc Honza zjišťuje že mu utíká předek, blíží se tma tak se rozhodnem hledání vzdát a dojet do Quita, gumu dofukovat kompresorem a ve městě se ubytovat a řešit to. Trochu nám vázne komunikace, možná se objevujou i náznaky ponorky, nakonec ale vše dobře dopadne, náčelník Honza našel ubytko a pak i pneuservis. Hostel je levnej, je na kraji Quita směrem ze kterého chcem ještě ráno dobýt nejvyšší bod na motorce kus pod vrcholem jednoho z kopců nad městem, pojíme a popijeme ze zásob a celkem utahaný usínáme.
Najeto 310km, z toho asi 100 mimo asfalt.
Čau, Tom
pokračování - a dokončení - příště...

Naposledy editováno 29.02.2020 15:21:22

...pokračování, a bohužel už ukončení
Den18 - 21., 26.2 - 1.3., Quito a okolí - Atlanta - Praha - Liberec
Ráno dojíme zbytek zásob, zabalíme, chvíli se na moto proplétáme okrajovými částmi Quita, nejsou to oblasti kde bych se chtěl motat pěšky, až přejedem nízký hřeben a z vesnice Lioa která je lehce kolem 3000 metrů začínáme stoupat k pokusu o dybytí vulkánu Guagua Pichincha. Cesta asfalt nikdy nepoznala, začátek je v pohodě ale sklon se začíná zvětšovat, k tomu spousta utaženejch serpentin částečně vymletejch vodou, sice žádný drama ale bez zkušeností z těžšího terénu bych to jet nechtěl. Nakonec se dostanem k cíli, chatě ve výšce 4500, dál to už na motorce nejde, tak se ujmu role hlídače strojů a Honza si vyšlápne ještě asi dvěstě vejškovejch metrů nahoru ke kráteru, kde nachází ceduli "zákaz vstupu do kráteru" a hned vedle ni vyšlapanou a používanou pěšinu do kráteru. Já zatím navazuju družbu s místním chatařem/možná i horským záchranářem, sice si skoro vůbec nerozumíme ale to nám nebrání v asi čtvrthodinovým pokecu . I místní fauna se dostaví zkontrolovat co se to tam objevilo za živočicha.

Pak sjedem dolů, zajedem složit bagáž do hostelu (ten samej co jsme obývali první tři dny), jedem vrátit motorky, sice o půl dne později než bylo domluveno a zaplaceno, ale je to jako kompenzace za problémy s Honzovou motorkou bez doplatku, pokecáme kde jsme byli, celkem nechápou co jsme všechno bez průvodce našli a projeli, ještě se jim podepíšem ne "stěnu cti" a mizíme.
Pak nějakej nákup, k večeru pivko a véča, poslední noc na hostelu a příprava na odjezd. Další den dopoledne vracíme pokoj, bágly necháme na recepci a domlouváme večerní odvoz na letiště, letí nám to až po půlnoci. Pak ještě do města, poslední neúspěšnej pokus o nákup jinejch suvenýrů než rum a místní pochutiny (kupujem) a věci z lamí vlny (nekupujem) , odpoledne ještě najdem pobočku "německý" pivnice kterou už známe z Baňos, tak víme který pivo si dát a máme tak za co utratit většinu zbylejch dolarů, k večeru na hostel, na letiště nás veze sám majitel, pokecáme s ním rusky, taky má zajímavý osudy.
No a pak už jen nuda na letištích střídaná nudou v letadle, máme let s dlouhou pauzou na přestup v Atlantě (10 hodin), ale opustit letiště a zároveň na něm uložit bagáž je skoro nemožný, tak se jen flákáme po letišti, po odletu po půlnoci z Quita se do Prahy dostanem až další den před polednem, ještě busem+metrem k Honzovi, auto je po třech tejdnech na pražským sídlišti naštěstí v pořádku na místě a dokonce i nastartuje, tak jsem kolem čtvrtý doma a mám před sebou víkend na přípravu na to že začíná běžnej pracovní život.
Stejnou nebo podobnou cestu můžu doporučit každýmu koho by to bavilo, když to zvládnul obézní nesportující padesátník tak to zvládne každej.
No a nějaký čísla - celkem najeto asi 3400km, nejnižší nadmořská výška 0, nejvyšší 4500 na motorce a něco přes 4800 bez motorky, co se týče peněz zadarmo to nebylo, nejvíc peněz stálo půjčení motorky - ccca 1200 dolarů na 15,5 dne, pak letenka - skoro tisíc dolarů, vlastní pobyt byl už zhruba za 20 tisíc se vším všudy a to jsme nešetřili, takže celkem tři tejdny úžasný dovolený asi za 75 tisíc korun. Pro mě navíc asi deset tisíc za cestovatelský vybavení, hlavně nepromokavý věci, ale to ještě využiju.
Konec hlášení.
Čau, Tom

Naposledy editováno 29.02.2020 18:34:00

Ahoj Tome, super!

Paráda, diky

TomElefant750> Děkuji za hezké čtení............vždy jsem se těšil na pokračování. Rychlé, svižné, hezká fotodokumentace a nenudící popis zážitků.

Rád jsem si to ještě jednou prošel s váma v písemný verzi

Jsem rád že se to líbilo. Píšu to napůl i pro sebe, za dva roky se rád podívám kdeže jsem to byl, díky tomu němčourovi od A to možná pro mně bude zas novinka
Čau, Tom

TomElefant750> jo anebo i kdyby sis náhodou pamatoval, tak kvůli tomu angličanovi od P bys to možná už za ty dva roky zas nemohl napsat,